Cvičiště 1

"Není třeba pořád se klanět, a klidně mi říkej Mikomi-sensei. Stejně nemám žádný stálý tým, takže učím každého, kdo projeví zájem." pravila jsem a také se posadila.

Kdybych já tušila. Kdybys ty tušil...

"Jsem ráda, že jsem mohla pomoci. Jestli mě ještě někdy vyhledáš, počítej s tím, že to bude těžší." dodala jsem malé varování. Mé ego zpracovávalo fakt, že jsem se nechala chytit do genjutsu, které jsem nedokázala zlomit. Ba co víc, dlouhou dobu jsem na tu nádheru jen ohromeně zírala. Nebyla jsem si ani jistá tím, jestli mě onen úkaz skutečně natolik okouzlil a nebo se jednalo o vedlejší účinek jeho techniky.

Soshi

Už jsem moc nevnímal. Asi jsem skutečně usnul. Na tu slečnu, co přišla, jsem jen kývnul, a pak...tma spánku spravedlivých.

S pozdravem jsem kývla na nově příchozí a vyčkala na Soshiho reakci, která skutečně nezklamala. Spí. Rozhodně mu tedy nebudu nějakou dobu chybět. Teď jen ohlídat, aby o něj někdo omylem nezakopl.
"S čím mohu pomoci?" otázala jsem se Natsuki.

Pozorovala jsem žabku, která předala Natsuki svitek. Jsou to rozkošní tvorové a v Konoze stále populární. Co jsem však mohla očekávat, že se nachází uvnitř? Poté co jej Natsuki rozvinula jsem už ze základního nákresu měla jasno. Rasengan.
"Ráda pomohu, i když je pravda, že nechávat rotovat chakru jenom kolem své dlaně, jsem ještě nezkoušela."

Měla bych to zvládnout, je to taková miniverze Kaitenu.

Natáhla jsem ruku před sebe dlaní vzhůru a začala do ní soustředit chakru. Místo přesného Juukenu jsem se však pokoušela o něco větší a kulatější tvar. Byla to velmi zajímavá zkušenost.
"Napřed je potřeba uvolňovat rovnoměrné množství chakry. Neubírat, nepřidávat, jinak se kulatý tvar poničí." mluvila jsem směrem k Natsuki, ale také k sobě, protože jsem tyto poznatky získávala spíše z provádění Kaitenu. Princip však byl podobný.
"Teprve když se ustálí, je možné zvýšovat otáčky a použít větši množství chakry. Lze tak regulovat velikost Rasenganu, nebo tímto způsobem jeho sílu koncentrovat."




"Je těžké udržet chakru ve správném množství a zároveň tvaru. Soustředit se na rotaci. Avšak není to nemožné. Velice užitečný je trénink na vodě. Pokud má Rasengan dostatečnou sílu, neměl by být problém vytvořit silný vír. A ještě jedna maličkost. Každý shinobi preferuje jiný směr otáček." podělila jsem se o veškeré znalosti, které jsem během svých setkání s Rasenganem pochytila.

(Pokud se nepletu, Rasengan je A-rank a v tomto případě máš svitek a senseie, který ti pomáhá i když techniku přímo neovládá. Podle tabulky toto učení vyjde na 14 dní. https://nsgo.forumczech.com/t11-ranky-a-techniky)

"Ten způsob tu je. Snažit se roztočit chakru proti směru, který je pro tělo přirozený, je mnohem namáhavější. I když pro někoho, kdo se o podobnou věc pokouší poprvé, to nemusí být ihned patrné." pravila jsem.


Pozorovala jsem její počínání a první pokusy. Bylo to obtížné, a pro běžného pozorovatele to muselo vypadat, že Natsuki nedělá nic převratného.
"Hračka je pro nás to, čemu se věnujeme celý život. Z toho co vidím... pravděpodobně budou správné otáčky doprava."

Poté už jsem se odmlčela, abych nebránila Natsuki v evidentním soustředění.

"Rádo se stalo. Kdyby bylo potřeba, budu pravděpodobně v sídle." zamávala jsem dívce na rozloučenou. V duchu jsem se bavila představou jak bude vypadat po pouhých pěti minutách vodního tréninku. Vypadala však jako učenlivý typ a věřila jsem, že ovládat chakru umí obstojně. Osobně mi byli takoví lidé sympatičtější, než rádobyhromotluci, kteří plýtvají zásoby chakry jako by se nechumelilo. Opět jsem svůj pohled věnovala odpočívajícímu Soshimu.

Zdá se, že podobných talentů je v dnešní době čím dál více.

Soshi


Mezitím, co trénovali, jsem se posadil a sledoval rotující chakru v jejich rukách. Trochu jsem posmutněl, vědom si toho, že tohle nikdy nezvládnu.
Když se na mě podívala Mikomi, usmál jsem se.
"Odpočíváte někdy, Mikomi-sensei?" zeptal jsem se zvědavě.
"Myslím tím... zastavila jste se někdy v poslední době, a vychutnala jste si krásu okamžiku?"
Byla to podivná otázka, ale v mých očích byli všichni shinobi hrozně uspěchaní, ctižádostiví, tvrdí. Vzpomněl jsem si na kukadla holčičky v nemocnici, na západ slunce, který jsem viděl z památníku Hokage, a znovu jsem se usmál.

"Zastavit se, odpočívat a radovat se z maličkostí, to je nezbytná součást psychické hygieny každého shinobi. Jsme bytosti plné emocí, i když je ve zvyku říkat opak. Nebo se dokonce ani neztotožňovat s lidmi."

Je neskutečné, že shinobi dokáže v jednom okamžiku ukončit život nepřítele, a za krátký okamžik se rozplývat nad krásou divokého tvora, který mu zkřížil cestu, nebo obdivovat barvy, které právě namíchala nebeská paleta. Většinu času však má čas pouze na ten první úkon. Zavzpomínala jsem na kytici růží, která mi nedávno poskytla onen vzácný okamžik radosti. Okamžik, kdy jsem nemyslela na nic jiného, než na jejich vůni a svět za dveřmi přestal existovat.

"Ostatně, není to tak dlouho, co jsi se postaral o to, že jsem se mohla zastavit a kochat se . Takže ano, v poslední době jsem se skutečně mohla krásou okamžiku kochat."

Soshi

"To je dobře. Krásní a chytří lidé si zaslouží odpočinek, za vše, co pro nás dělají... Půjdete také na slavnosti do Kirigakure?"
Možná trochu nezdvořile jsem jí naznačil, aby se posadila vedle mě, ale proč stát, když trénink pro dnešek skončil, že...

Usadila jsem se vedle Soshiho. Bylo to už nějaký pátek co jsem si mohla takhle poklidně popovídat. Jeho poznámka o kráse a chytrosti mě poněkud překvapila. Nebyla jsem zvyklá na komplimenty a už vůbec ne od mladších lidí. Nahlas jsem však neřekla nic. Těžko říct, zda jsem měla větší výhrady vůči kráse, nebo chytrosti. Tetsuya by mi jistě toto dilema povedl vyřešit.
"Ano, na slavnosti se chystám a velmi se na to těším. Mám tam dokonce známého, který mě snad uvidí rád." pousmála jsem se. Určitě bude radostí bez sebe. Tak moc radostí bez sebe, že dostanu opět vydatnou ochranku stávající minimálně z pěti anbu, abych se nedej bože neztratila.
"Hádám, že si to také nenecháš ujít?"

Soshi

"Ano, určitě tam půjdu. O Mizukagem se povídá všechno možné, ale nejvíc člověk zjistí na vlastní oči. I kdybych ho měl jen pozorovat z dálky, chci vědět, co je pravda.
A..." trochu jsem se zasmál "... skutečně bych chtěl vidět, jak moc se lidé v Kirigakure dokáží bavit. Co jsem slyšel, je to skutečně vesnice plná válek, podrazů a politických her."
Hleděl jsem do umdlévajícího slunce a nepřestával jsem se usmívat. To byla věc, která mě odlišovala od všech shinobi. V mé mladé hlavě prostě šlo všechno řešit bezbolestně. Svět mi ještě neserval růžové brýle a já byl stoprocentně přesvědčen, že i přes neshody o děti, i přes pohrůžky smrtí, i přes války a násilnosti, na světě jednoho dne bude lépe.
"Ale chuuninské zkoušky se účastnit nebudu. Nechci upřít jiným možnost prokázat své schopnosti. Navíc, nemyslím, že mám zkušenosti na to být chuunin... Mám za sebou jedinou misi - špehovat v Otogakure... Splněna bez chyby, ale i tak..."
Úsměv se mi opět rozšířil.
"Vždyť já s sebou ani nenosím zbraně. Místo nich tahám kabelu s knihou, několik psacích potřeb a v ZVN mám jen věci na léčení, lanka a dýmovnice..."
A vůbec mi to nevadí. Ale to už jsem neřekl...

"Lidé v Kirigakure jsou na první dojem poněkud studení, avšak mým očím neuniklo, že v jejich jádru se nachází spousta místa pro vřelé city. Jen se obávají dávat to najevo. Trvá, než se otevřou, obzvláště cizinci." poznamenala jsem. 

Opět se na mé tváři na okamžik mihl zaražený výraz. Špehování v Otogakure? Bohužel s tímto jsem měla svou neblahou zkušenost. On to zvládl? A já se svým byakuganem tenkrát selhala? Ubohé. Skutečně ubohé. Avšak raději jsem o svém selhání pomlčela.
"Popravdě, já sebou nosím pár kunaiů a kouřových bomb, avšak v boji je ani nevyužívám. Pokud si bez vybavení poradíš, je to pro tebe jenom výhoda. V případě že je máš, může to být příjemný bonus." ach ty vzpomínky na Mlžnou...

Soshi

"Dokud se pořádně nenaučím genjutsu, nějaké obranné prvky by to chtělo..." řekl jsem jen a vstal jsem. Hluboce jsem se uklonil a zadíval jsem se Mikomi do jejích bílých očí.
"Děkuji za dnešní rozhovor. Musím jít ale spát, rád bych došel pěšky až k moři, takže musím vstát brzy. Sladké sny, Mikomi sensei, uvidíme se na slavnostech..."

Nařež jsem se otočil a vyrazil na ubytovnu.

//přesun ubytovna.

"Dobrou noc a příjemnou cestu. Možná se na slavnostech potkáme." rozloučila jsem se. Jelikož už jsem neměla nic jiného na práci, vyrazila jsem do sídla vyřídit pár věcí, sbalit si nějaké ty nezbytnosti a vyrazila ke konožské bráně. Čekala mne dlouhá cesta.

Přesun