Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Podpatky klapaly po schodech hodnou chvíli. Nespěchala jsem. Stejná pečlivost byla znát i na písmu, která prosvítalo skrze průsvitné desky ochraňující papír. Zase jsem šla požádat o přeložení. Práce v archivu byla neskutečně zajímavá, ale potřebovala jsem změna. Změny jsou totiž důležitou součástí našich životů. Navíc jsem se chtěla stát plnohodnotnou kunoichi. Žádná jiná práce, kterou jsem zatím vyzkoušela, mi nedokázala dát váhu a jistotu úspěšnosti činu pro to, o čem jsem snila. Nikdo tu nebyl.
Není divu...
Za těch několik let, po které se nechávám neustále překládat od jedné práce ke druhé, už jsem si mohla na fronty zvyknout. Ale teď byla válka. Všichni raději zůstali doma nebo trénovali, neměli čas se tu poflakovat.
Zaklepala jsem a trpělivě jsem vyčkávala. Čekání mě nestresovalo ani mi nevadilo. Neměla jsem kam spěchat a měla jsem pocit, že musím respektovat potřeby ostatních. Třeba je někdo uvnitř. Ale jedním jsem si byla jistá: Určitě to nebude člověk se sobečtějším důvodem návštěvy. Jestlipak je tu dnes Nanadaime Hokage?

Překvapení jsem na sobě dala znát jen trochu. Blesklo mi v očích. Zklamání z toho, že tu nevidím svého oblíbeného Hokage, jsem dokázala skrýt. Bylo mi to jen líto.
"Dobrý den," uklonila jsem se neznámému.
Možná jsem ho viděla jednou nebo dvakrát v radě starších. Ale nestávalo se, že by je člověk zahlédl, jen pokud se uráčili jít se někam podívat nebo šli na oběd. Neznala jsem jejich jména.
"Omlouvám se, že vás vyrušuji v nepřítomnosti Hokageho," začala jsem zdvořilostní frází. "Mé jméno je Yaeko Uzumaki, dosáhla jsem hodnosti Jounina a posledních šest měsíců jsem pracovala v místním archivu."
Nechala jsem ho zpracovat mé představení a přerušila jsem úklonu. Chvíle ticha samozřejmě neznamenala, že si myslím, že je senilní a potřebuje na vše čas. Znamenala, že každý potřebuje čas si lidi prohlédnout, posoudit je... a já na takový první dojem kladla důraz. Proto jsem mu k němu poskytla čas. Byla jsem drobounká a přestože dvacítku jsem měla dávno za sebou, vypadala jsem velmi mladě. Mohl mě znát, pokud měl přehled. Hrdá jsem byla na to, že se o mě mluvilo jen v dobrém. Dokonce jsem prý byla pověstná svou krásou. To jsem jako žena nedovedla a nechtěla posuzovat, ale v duchu mě to příjemně hřálo a dávala jsem si na svém vzhledu záležet. Co se týká boje, nikdy jsem příliš nebojovala, naposledy jako Chuunin. Pak jsem začala pracovat ve výzkumných zařízeních, v archivech, ve vězení... Byla jsem mistr výslechu. Pokud mě posílali do akce, byla to většinou špionáž.
"Ráda bych odevzdala vyplněnou žádost o přeřazení zpět do aktivní služby a ukončila tak svou několikaletou práci takříkajíc mimo obor," vytáhla jsem z průhledných desek vyplněný formulář a položila jsem mu jej na stůl.
Pak jsem se znovu stáhla do zdvořilé vzdálenosti.
"Dále jsem s vámi chtěla mluvit o nových technikách. Dlouho jsem se učila pouze klanové techniky, ale ráda bych znásobila své schopnosti i jinými," tohle bylo vážnější téma. Možná.
"Přála bych si Chakra Suppression Technique, která se hodí k mému zaměření senzibila a umožní mi efektivnější špionáž."
To byla logická volba. Vracela jsem se do aktivní služby, tedy bylo pravděpodobné, že půjdu dělat to, na co se hodím. A to byla právě špionáž.
"Druhá technika, která mě zaujala, patří jinému klanu a umí ji jen málo lidí mimo něj. Proto si nejsem jistá, zda mi dovolíte se ji naučit. Jedná se o Karasu Bunshin. Ovládám Sanzengarasu no Jutsu a mými summony jsou vrány, tedy se mi také hodí do repertoáru. A díky tomu, že mám málo útočných technik by mi v případě nutnosti mohla pomoci přežít."
Schovat se za klon. To bylo asi nejčastější řešení. Někteří ho považovali za potupné. Já si ale bohužel nemohla vybírat, zájmy vesnice byli důležitější. Pokud mezi ně bude patřit i uchování techniky pro určitý klan, přizpůsobím se.
"Pokud mi nedovolíte naučit se tuto techniku, jako záložní možnost si schovávám zájem o scroll communication technique."
To nebylo třeba komentovat. Toto Jutsu patřilo k dalším, které se hodily k mému senzibilskému zaměření.
"Dále, pokud není třeba mé přeřazení nejprve řádně zapsat, jsem připravená ihned přijmout jakýkoli úkol."
Řekla jsem vše. S očima přímo upřenýma do jeho a jemným, upřímným úsměvem jsem očekávala odpověď.

Po nejake dobe jsem se dotrepal az sem k budove. podival jsem se nahoru a uz predem vedel ze zdolani tech schodu bude tezke. Nadechl jsem se a nejakym zazraken se mi povedlo otevrit dvere nohou a pak jsem se po schodech vydal az na horu. Po nekolika minutach se mi to nakonec povedlo. Pristoupil ke dverim a mirne do nich parkrat kopl tak ze to pripominalo klepani. Pouze mi tet zbyvalo cekat.

Sledovala jsem ho trochu zmateně. Moje jméno bylo často foneticky pozměňováno podle jazykových znalostí daného jedince nebo podle toho, jak a co a komu znělo kakofonicky nebo naopak. Mě to bylo vcelku jedno, i když jsem měla své oblíbené verze.
"Dobrá tedy," zamručela jsem nevěřícně. 
Nakoukla jsem nad několik stohů papírů. Jen žádosti. Alespoň jsem díky tomu mohla tu svoji zařadit na správné místo, pochopila jsem systém! O to větší obdiv měl ale v mých očích Hokage-sama a ti, kteří ho zastupovali. Bylo toho mnoho a každý ten papír byl důležitý. Svým způsobem jsem od podobné práce právě utíkala. Přestala mě bavit a tak jsem šla dál. Nakonec jsem v jedné ze zásuvek jedné ze skříní objevila, co jsem chtěla. Pochopit systém technik mi trvalo jen chvíli. Využila jsem volnosti a schovala jsem si všechny tři svitky. Naučím se je postupně a postupně je vrátím. Byla jsem si jistá, že to zvládnu. Vrátila jsem se zpět před stůl.
"Děkuji, Kentaro-sama," pousmála jsem se. "Své přeřazení považuji za vyřízené a pokud pro mě nemáte žádnou práci, půjdu."
Když se na mě díval, napadlo mě, že pro mě práci mít bude. A pokud ano, možná bych toho mohla využít. Jistě bych to tu dokázala dát do pořádku. A dostala bych se tak blíž k člověku, kterého dlouho skrytě obdivuji. Zjistila bych i proč tu teď není. A to by se mi sobecky vzato skutečně líbilo. V mém milém pohledu se možná objevil náznak touhy po výzvě. Ale pokud mi nic za úkol nedá, nezklame mě to. Pouze mě to donutí pokračovat v tréninku a zlepšovat svůj kredit ve světě shinobi.

Tentokrát se mi podařilo záblesk v očích skrýt. Nebyla to neupřímnost. Pouze jsem to nepovažovala za vhodné. Momentálně byl čas na práci.
"Ráda budu sloužit své vesnici i těm, kteří ji chrání," přidala jsem vzletnou větu.
Tohle pro změnu vhodné bylo. A v hlase mi zazněla spokojenost. Ne přehnané, dětské nadšení. Jen ta spokojenost a klid, se kterým jsem se v mysli připravovala na třídění. Chtěla jsem využít své knihovnické znalosti z archivu. Pro to jsem musela najít katalogy a všechny důležité přírůstkové i odpisové seznamy ke svitkům, pro které si určitě budou chodit hlavně mladší shinobi. Přednost ale měli papíry na vyřízení. Některé jsem dělat nemohla, vyžadovaly jeden i více podpisů pro provedení úprav vesnice nebo se týkaly i války - ty byly nyní nejdůležitější. Většina byla roztříděná. Já mohla ale začít archivovat ty vyřízené a předkládat Kentarovi ty nejdůležitější k vyřízení. Při zamyšlení jsem se zarazila a zapátrala pohledem po místnosti.
"Kávu?" zeptala jsem se. "A myslím, že někdo před chvílí klepal."
Sekretářky tohle dělaly. Neměla jsem s tou pozicí žádné zkušenosti, takže to byl nejspíš jen bláznivý nápad, ale ještě jsem nezažila někoho, kdo by pohrdal nabídkou obsluhy takřka zdarma. Na výplatu jsem se neptala, předpokládala jsem, že smlouvu podepíšu až se vrátí Hokage, pokud si mne zde nadále bude přát. Při té myšlence jsem se nemohla ubránit tajemnému úsměvu. Nebyla jsem někdo, kdo si nechává své nápady a pocity pro sebe, pokud mu mohou něco dát a pokud jimi nikomu neublíží. Těšila jsem se, až se Hokage vrátí a rozhodla jsem se dělat svou práci tak svědomitě, jak jen to šlo!

Kdyz jsem uslysel vstupte bylo to radosti ze jsem nemusel cekat tyden ale druha vec byla jak dvere otevrit. Chvili jsem Noho smatlal po klice. Coz mohlo vypadat jako by se dvere snazilo otevrit male dite co poradne nedosahne na kliku. Po chvili se to povedlo. Vstoupil jsme dovnitr a noho dvere opet zavrel. Nakonec jsme padl na prave koleno a muj zrak byl zklopen k zemi. "Zdravim."
To ze tu nebyl hokage me moc neprekvapovalo takze jsem nakonec presel rovnou k veci. Jedina vec co pritomni mohli spatrit bylo ze me ruce vlaly ve vzduchu jako kusy hadru.
"Rad by jsem zazadal o jmeno . Popripade jmena shinobi jenz ovladaji Raiton a jssou momentalne pritomni ve vesnici." To vlastne bylo proc jsem prisel a tak sem se zeptal no co ja uz neresil veci jako typu proc atd.. proste sem sel k veci a nechodil kolem horke kase.

Udělala jsem kávu. Jen pro Kentara, sama jsem neměla na nic jiného než na práci právě teď pomyšlení. Stála jsem tak k nově příchozímu zády a slyšela jen jeho požadavek. Mluvil zvláštně. Jeho slovosled se podobal skladbě věty cizince, který láme svá první slova v jazyce. Zvědavě jsem se otočila. I další slova byla zvláštní. Prakticky nepočítal s diakritikou, vynechával ji a zkracoval daná slova. Znělo to neskutečně zvláštně. A mizivá intonace napomohla tomu, že jsem si jen těžko překládala vlastní jazyk do srozumitelné verze. Prohlédla jsem si ho. Jeho ruce vypadaly, jako že v nich nemá žádný cit. Jeho oči ale byly Hyuugovské. Zmítala jsem se mezi pocitem, že je mi ho líto a druhým, že je mi na první pohled a především první poslechnutí nepříjemný. Když jsem se střetla s jeho očima, mohl si všimnout, jak podobné je máme. On měl Byakugan a já čistě bílé oči normálního člověka. Mezi předky jsem měla Hyuugu. A možná právě to byla ta klidná stránka mé povahy. Jeho požadavek mě zarazil. 
K čemu by Hyuuga potřeboval Raiton?
Možná to nějak souviselo s jeho rukama, Raitonové techniky si uměly hrát s nervy. Proto byly často spojovány s lékařskými. I tak to pro mě ale zůstávalo záhadou a byla jsem zvědavá, jak na to Kentaro-sama odpoví. Mezitím jsem mu na stůl postavila kávu. Hledat shinobi podle určitého elementu bylo v kartotéce možné, ale trvalo by to dlouho. Navíc Konohagakure no Sato je největší vesnice světa a i když tu není tolik uživatelů Raitonu jako v Oblačné, dostal by stovky jmen.

Po návštěvě nemocnice s dětmi jsem zamířil sem. Děti mi na chvíli hlídala chůva, kterou před časem najmula Lucy. Slušně jsem zaklepal ale už míň slušně jsem se sám vyzval vejít. "Dobrý den." Prohodil jsem opět slušně jelikož jsem zjistil že zde Assasin není. "Omlouvám se ale je to důležité, je to otázka života a smrti." Zalhal jsem. Jestli mi šlo něco dobře bylo to právě lhaní. Pohledem z pod kápě jsem sjel všechny přítomné až můj pohled spočinul na dívce stojící v pozadí nějakého starého páprdy. Kde je sakra assasin ?... zase to tu AFKuje ? Prolétlo mi hlavou, no nechal jsem to běžet a dál jen koukal na tu dívku. Byla celkem pohledná, a já svobodnej otec. To by šlo, jen teď sem zde byl z jineho úmyslu.

Kentarova reakce byla celkem nepredvidatelna . To ze bude neco zapisovat me nenapadlo ale cekal jsem az skonci zacal neco rikat a pak nakonec vtrhl sem Kisuke.Jak ja ho nemel rad. "No malem sem dostal tik do oka tohle muj Sensei. "Se vsi ucto u to bych radeji spachal sebevrazdu. Teto osobe neverim ani nos mezi ocima natoz abych se od nej nechal neco ucit. A Neni to tim ze Je to clen klanu Uchiha, tohle mi je jedno. Je to tim ze tato osoba slape po tom co se snazi ostatni z jeho klanu napravit a on pouze znevazuje jejich praci." Rekl jsem na jeho navrh. Teteo osobe sem neveril. "Navic si nemyslym ze bych mohl ovladnou Raiton. Vim ze Raiton je mym elementem uz od doby co jsem byl Geninem. Navic nejsem cistokrevny Hyuuga. Takze i kdyby existoval nekdo z klanu tak by mi zdrejme stejne nepomohly. Tak ze pokud krom teto osoby nikoho nemate. Tak tedy si budu muset poradit sam." Rekl jsem zcala uprime. Nemel jsem duvod lhat a ani skryvat svuj puvod. Nikdy me to netrapilo, spise zarazelo chovani ostatnich. Nakonec jsem stale zustal v pokleku. Pohled Yaeko. mi nejak byl blizky ale nejak jsem se tim nezabyval. Nebo spise jsem cekal ze Kisuke zase vybuchne.

Bez zaklepání sem vrazil pro mě nový člověk. Neviděla jsem mu do tváře a tak jsem se jen přesunula ke své práci. Odnesla jsem z jeho stolu opodál postupně dva štosy dokumentů a pustila jsem se do jejich zařazování do desek. Zároveň jsem neodolala a poslouchala jsem rozhovor. Jako asistentka jsem do toho ale neměla, co mluvit a nadále jsem se slušně tvářila jako kdybych tu nebyla. V myšlenkách jsem se ale aktivně věnovala debatě.
Zdálo se, že Raiton Hyuuga nechce použít k uzdravení svých rukou. Nevěděla jsem, jestli to je možné, ale určitě jsem o tom něco četla. Každopádně to byla jeho volba. Ale chtít se učit Raitonové techniky, když jste Jounin z klanu s tak významným Doujutsu bylo šílenství nehodné tak vysokého ranku daného shinobi. Proto mě nepřekvapovala Kentarova reakce. Uložila jsem si do paměti jména obou přítomných. Hikaruovo s vykřičníkem, neznámého mezi lidi, u kterých jsem se zatím nerozhodla, co si o nich myslet. Pokud je to opravdu otázka života a smrti, pak jsem nemohla dělat neuvážené soudy o jeho vpádu.
Když Kentaro znovu promluvil, ozval se z mé části kanceláře zvonivý smích, který jsem ukryla v dlani. Rozzářenýma očima jsem se omluvně zadívala na všechny příchozí. Neodolala jsem. Zdálo se, že si to oba zasloužili, zřejmě je již znal. V duchu jsem si pak k postavě neznámého doplnila jméno, které právě radní prozradil. Kisuke. A poslouchala jsem dál.
Hikaru mluvil dlouho a já musela přestat s prací, abych dokázala vnímat, co říká, a zároveň si to v duchu přetlumočila do něčeho srozumitelného. Když někdo mluví bez diakritiky, tak je mu rozumět zatraceně těžko. Ramena se mi zvedla v tichém povzdechu. Byla jsem vcelku lidumil, ale shinobi, který raději spáchá sebevraždu, než aby se učil nové věci s tím koho nemá rád, je vesnici užitečnější mrtvý. Obzvláště, když má důležité Kekkei Genkai. Jelikož jsem pracovala ve výzkumných ústavech, chápala jsem, jak mohly být jeho oči důležité pro výzkum. Málem jsem mu ve svém nadšení podstrčila formulář důležitý pro posmrtné povolení zabavení Byakuganu pro výzkum. Ale to nebyla moje práce. Nechala jsem to zbytečné tlachání za sebou a s tichou melodií oblíbené písničky v hlavě jsem zařadila všechny dokumenty týkající se nových povolení ke stavbě. Následně jsem si přinesla další šanon a pokračovala. Nebylo to těžké, vše bylo pečlivě nadepsané a když vám do toho nikdo nemluvil něčím, co znělo jako cizí řeč, tak to šlo lehce od ruky.

Nemel jsem nic proti jemu pristupu. Zdrejmne nemel tuseni co se stalo no a asi nikdo jeste nepodal hlaseni o misi ze si nebyl vedom. "No me ruce nejsou nasledkem treninku. Bohuzel jsou nasledkem pri plneni mise Kannabi Kyo, Trochu sem se nepohodl s Bakutonem. Bakutona Jina. Poikud jste nedostal hlaseni nejsem ta spravna osoba na to vam jej podat. Dusledkem meho zraneni jsou vazne poskozene nervy na rukou." Rikal jsem klidnym vyrovnanym tonem. Proste stalo se co se stalo a ja to nemohl zmenit. I kdyz jsem vedel co se muze stat a ze me ruce takto muzou zustat. Ale take sem vedel ze ovladnuti Raitonu je klic k dovrseni me techniky a mozna i k tomu abych mel vihodu pri zjisteni pravdy. Potom co jsem se dozvedel jsem mel pocit ze se dozvim neco co nechci ale taky jsem musel znat pravdu. Mozna kvuli meho rozpolozeni jsem dopadl takto. "Pomoc nekoho by muj proces pouze urychlyla. To byl muj duvod." Objasnil jsem proc jsem se sem vubec vydal.