Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Mrknul jsem na ni a chytil za kliku. "Děkuji Yaeko-san, brzy na shledanou" Mávl jsem rukou na znamení rozloučení, nasadil kápi a odešel. (přesun)

Dokončila jsem zápis do sešitu poznámek, vybrala jsem Kisukemu a Kenovi v hodnou misi a uznala jsem, že se mohu pustit do tréninku, když je vše ostatní hotové. Čekaly mě dvě nové techniky, které jsem si vypůjčila a začala trénovat teprve před nedávnem a to Tōmegane no Jutsu a Chakra Transfer Technique. Začala jsem druhou technikou, protože k první mi zde chyběla nejdůležitější pomůcka. Ale už mě i napadlo, jak si ji sehnat. Zatím jsem se ale pustila do zamýšleného teoretického studia.

Podle všeho šlo o techniku založenou na jednoduchém principu. Vše ale muselo být provedeno naprosto přesně, aby Jutsu dokázalo bez problémů a hlavně bez zdravotních komplikací převést Chakru uživatele pomocí doteku na jiné jedince. Za zmínku ale před tréninkem samotné techniky stála její historie, která zabírala podstatnou část svitku. Před dlouhou dobou byla totiž technika vytvořena Hagomoro Ōtsutsukim, vůbec prvním Jinchuurikim světa. Říkali, že je bohem shinobi a byl i senninem šesti cest. Byl jedním z těch, kteří tvořili náš svět. Ta myšlenka mě naplnila podivnou úctou a slíbila jsem si, že si o jeho technikách a životě budu muset přečíst více. Bylo smutné, že jsme na takové lidi zapomněli. Když jsem se vrátila pozorností ke čtení, dozvěděla jsem se i původní účel techniky. Nemělo to být Jutsu pro válku. Hagomoro je vytvořil, aby shinobi dosáhli vzájemné pochopení a propojení, aby dosáhli míru. Spojil tak tuto techniku přímo s Ninshū, jeho náboženstvím. I o tomhle se budu chtít brzy dozvědět více. Místo toho se ale přesto Chakra Transfer Technique stala jen dalším nástrojem války.

S povzdechem jsem se začala věnovat samotné teorii techniky. Lékařští shinobi ji dokáží použít pro přenos své chakry. To znamenalo, že bych možná byla schopná někomu po jejím použití propůjčit své senzibilské schopnosti nebo schopnost rychlejší regenerace. To rozhodně znělo zajímavě. Pro další trénink, více než teoretický, jsem potřebovala pokusného králíčka. Váhala jsem, zda bych si mohla dovolit využít hlídku u kanceláře. Nejsem člověk, kterého by bylo třeba hlídat. Nakonec jsem se ale rozhodla, že to není nejlepší nápad. Ale možná k tomu využiji příštího návštěvníka kanceláře. Srolovala jsem svitek a pustila jsem se do studia druhého.

Mé studium svitků přerušil nečekaný zvuk přicházející od okna. Ohlédla jsem se a spatřila velkého psa. Téměř jistě něčího summona. Od začátku mi přišlo, že se stalo něco špatného. O chvíli později jsem i pochopila co, když jsem mezi jeho řeší pohledem zachytila krvavou ránu na zátylku. Přeskočila jsem formality. Čas se představit přijde později, nyní nebylo neslušné jej obejít, bylo to dokonce nutné.
"Rozumím," kývla jsem rychle. "Kde se nachází?"
Teď šlo o vteřiny. Hidea jsem osobně neznala, ale dobře jsem věděla, že je Velitelem Jouninů a shinobim s dobrým, známým jménem. Záchranná operace musela být rychlá, přesná a bezchybná.
"Je třeba pouze mediků nebo jeho nepřítel nebyl poražen?" ptala jsem se dál na nejdůležitější otázky.
V mém hlase nezněl neklid nebo strach, ale zněla z něj nekonečná starost. Nejen o Hidea, ale i o jeho summona a také o tým, který je měl následovat. Nejlepší medici ale právě operovali Seita a Rokura. Poznala jsem, že jsme na tom zle. Sama jsem nemohla odejít, jinak bych musela zvolit vlastního zástupce, ale trpce jsem si uvědomovala, že jsem momentálně nejvhodnější shinobi. Pokud pošlu pouze tým mediků, potřebují senzibila a z klanu Uzumaki jsem byly nejlepší. Mohla jsem ještě zvolit Yamanaku, ale ten by samotný nebyl medikům v boji příliš k užitku. To ani já, ale pořád jsem měla lepší šance. Srolovala jsem svitek a vstala. Pokud by zde stále byl jeho nepřítel, potřebovala bych znát jeho informace než vyšlu tým. A nyní jsem potřebovala zástupce. Hokagemu-sama se mé rozhodnutí nebude líbit, ale pravděpodobně dojde k opětovnému povolání Kentara-sama. Neviděla jsem jinou cestu k cestě nejmenších možných škod.

Nemohli jsme s ní bojovat. Ne v tomto stavu. Jediná možnost tedy byla ji paralyzovat a obejít. Jelikož jsem dokázala skrýt svou chakru, mohla jsem odtamtud Hidea dostat, pokud bych dostala příležitost, aniž by si toho všimla a dopravit ho k medikům. Riskovat další shinobi proti takovéto ženě jsem si nemohla dovolit. Rázným krokem jsem došla ke dveřím.
"Povolejte Kentara-sama jako dočasného zástupce Hokageho v době jeho a mojí nepřítomnosti," promluvila jsem na strážného. "A nezapomeňte ho upozornit, aby nerušil pečeť na druhých dveřích kanceláře."
Dovolila jsem si vteřinu na zamyšlení.
"Dohlédněte na to, aby to dodržel. Ručíte mi za to."
Opouštěla jsem svěřenou povinnost bez možnosti výběru. Nemohla jsem zůstat déle.
"Jdi napřed," kývla jsem na Guruka. "Dokud budeš moct, drž se na cestě, abychom tě našli. Pak zastav a počkej na nás. Ušetříme tak potřebný čas. Já mezitím dojdu pro jednoho z mediků a poté tě vzdušnou čarou doženeme. Až se dostaneme nad tebe, uslyšíš hvízdnutí jako signál, že můžeš pokračovat nejrychlejší možnou cestou k chatrči. Zastavíme na krytém místě v bezpečné vzdálenosti od budovy."
To bylo vše, co jsem mohla udělat. A on pro nás také nemohl udělat víc, než že nás tam dovede. Pravda sice byla, že jsem netoužila po udílení tak vážných rozkazů. Bohužel jsem si ale byla jistá, že jsou nyní mou povinností a to předčilo cokoli, co jsem jinak mohla udělat. Už tak měla Konohagakure příliš velké ztráty. Těkala jsem pohledem mezi ním a shinobim od strážných, se kterým jsem mluvila předtím.
"Rozchod!" zavelela jsem, když už jsem neměla jiné rozkazy.
Nezbývalo mi než věřit, že jsem se zachovala nejlépe, jak jsem mohla. To bylo ostatně i to, co jsem musela udělat, abych zvýšila naše šance.

//Přesun

Dorazila jsem ke kanceláři velmi dobře naladěná. Klidnou tvář rozjasnil jemný úsměv, když jsem jemně zaklepala a vešla. Jako asistentka jsem již nemusela čekat na svolení. Navíc jsem věděla, že je v kanceláři sám.
"Dobrý den, Kentaro-sama," rozzářila jsem snad celou kancelář.
"Máte mou hlubokou omluvu, že jste mne zde musel zastoupit," uklonila jsem se. "Objevila se naléhavá záchranná mise, na které byl nutný senzibil a nikoho s dostatečnými schopnostmi jsem zrovna neměla po ruce. I díky tomu, že jste tu vy, jsme byli schopni zachránit život našeho velitele Jouninů."
Dovolila jsem si se trochu pochválit, i když já zařídila z celé mise pouze to nejméně podstatné. A zároveň jsem tím vlastně vyjádřila uznání i Kentarovi. Všichni dnes mohou být spokojení. Airis brzy bude vyplacena větší odměna. A stejně tak i Hideovi, ačkoli se z její části asi budou muset uhradit výdaje na léčení.

Dělal to pro vesnici. Přesně to jsem ale měla na mysli. Ostatně proto tu byl. Byla jsem si jistá, že pro blaho vesnice udělá cokoli, ačkoli to možná nebude úplně nejlepší. Sklopila jsem smutný pohled k zemi. Měl pravdu, Hokage tu chyběl. Ale zároveň jsem nemohla jeho slova akceptovat.
"Věřím Hokageho úsudku," pousmála jsem se. "A můžete mi věřit, že udělám vše proto, abych zastala jeho povinnosti, než se vrátí."
Nemohla jsem mu říct, že ačkoli není v této místnosti, je přímo v té vedlejší. Jeho nečekaná a nepřímá nabídka mě ale vyvedla z míry a na tvář mi na chvíli proniklo překvapení. Členstvím v Sabisu bych pravděpodobně neměla co ztratit.
"Nemohu opustit toto místo, Kentaro-sama," dodala jsem ještě, než jsem si vyslechla jeho poslední slova.
Cítila jsem se skutečně zmatená.
"Přeji vám příjemný zbytek dne," popřála jsem mu ještě. "Vaše slova beru na vědomí."
A promyslím si je. Ale nemyslela jsem si, že bych došla k jinému výsledku než doposud. Ztěžka jsem dosedla do své židle. Budu nad tím muset přemýšlet skutečně dlouho. A možná na tom bude záležet celá má budoucí cesta kunoichi. Nic ale nezmohu bez svého nadřízeného, dokonce ani vlastní rozhodnutí ne.

Abych se uklidnila, sáhla jsem po zápisníku, který tu stále ležel. Vypadalo to naštěstí, že si ho Kentaro nevšiml. Hrubě jsem porušila služební tajemství, pokud se tak důvěře lidí, kteří tu byli, dalo říkat. Než jsem začala psát, pohledem jsem zkontrolovala pečeť. Byla v pořádku.
"Assasin-sama," oslovila jsem Hokageho poprvé v životě nahlas jménem.
Nebyl tu, nemohl to slyšet. Nemusela jsem se toho tedy bát.
"Prosím, už je čas, abyste se vrátil. Nic není tak důležité... jako životy nás všech..."
Jemně jsem skousla spodní ret a stočila pohled k sešitu. Začala jsem psát. Stejně mě nemohl slyšet, tedy nebyl důvod mluvit. Slova byla aktuálně potřeba pouze na papíře, který jsem měla před sebou. Ostatně pro něj byla důležitější než ta, která bych mu mohla místo psaní říct.

Když jsem dokončila, co Kentaro začal, šla jsem vrátit vypůjčené techniky. Zároveň jsem si chtěla vybrat nové, tyhle jsem již ovládala. Nakonec jsem vytáhla dva svitky a zatím jsem je schovala, než se pustím do učení. Udělala jsem si kávu, pohodlněji jsem se uvelebila v Hokageho křesle a zamyšleným pohledem jsem při usrkávání lahodné a silně oslazené tekutiny hypnotizovala dveře, za kterými se skrýval jeden velmi důležitý člověk. A jeho tajemství mě k sobě přitahovala i přes zavřené dveře a silnou pečeť.

Ozvalo se zaklepání na dveře a po vyzvání ke vstupu vešel mladý shinobi. Mírně se uklonil a položil zástupkyni Hokageho na stůl papírovou krabici, pečlivě zabalený předmět, o který ho předtím prosila. Počkal ještě na zaplacení, rozloučil se a opustil kancelář. Lehce si přilepšil, i když za cestu a vyřízení koupi nedostal příliš. Každopádně stejně neměl nic jiného na práci a potěšila ho svěřená důvěry. Sestoupil schody a s hvízdáním se vydal bloumat důvěrně známými ulicemi.

//Přesun

Konečně se zde objevilo, co jsem potřebovala. Spokojeně jsem převzala krabici s křišťálovou koulí pro jednu z mých nových, oblíbených technik a zaplatila jsem za ni i za donesení. Když jsem ji vybalila, na chvíli jsem se ztratila v jejím lesku. Druhá touhle dobou měla být u mě doma, přesně jak jsem si přála. Zkusila jsem dvě různé firmy. Ale jen jedna donášela zboží až domů, proto jsem si domů nechala dovést právě tu a o nákup druhé přímo v kamenné prodejně jsem požádala tohohle chlapce. Brzy jsem přestala cítit jeho chakru, když se ztratil kdesi v ulicích. Kouli jsem si pak postavila na Hokageho stůl. To bylo samozřejmě jen provizorní, hned jak opustí mou "kancelář," přestěhuji svou novou hračku tam. Byla jsem zvědavá, jestli je v kvalitě křišťálových koulí nějaký rozdíl. Obzvláště proto, že cena byla u obou společností stejně vysoká.

Křišťálová koule ale nebyla jedinou náplní krabice. Po straně byla uložena ještě menší podlouhlá schránka na pomůcku pro techniku, kterou jsem se teprve chtěla učit. Protože má práce byla hotová, rozhodla jsem se právě na učení zapracovat. Svitek na Shikomishindan jsem měla dávno přečtený, zbývalo dát dohromady daný "náramek." Bude to pěkná ozdoba, ačkoli ji budu skrývat pod oblíbenými dlouhými rukávy. A především to bude pěkná technika. Žádná přebytečná krev, ale jednoduše splněný úkol. Pokud už jsem musela někomu ublížit, má někdejší fóbie z krve mě naučila to dělat s elegancí a grácií. A hlavně bez zbytečného plýtvání "vodou života."

Vyndala jsem "náramek" z krabičky a z obalu a ze šuplíku jsem vytáhla lahvičku s jedem. Zatím jsem ji ale nechala uzavřenou. Už její přítomnost dávala najevo, že i C-ranková technika může být lehce smrtící. Nejprve jsem připevnila na pět pásků, které mi budou krášlit ruce od zápěstí k loktu, jakési "lahvičky." Zkrátka řečeno nádoby, které za chvíli naplním jedem. A dovnitř se samozřejmě skryjí jehly, které během chvíle budou stejně smrtelné jako sama tekutina. Naštěstí je celé zařízení z kovu (až na pásky z pevné kůže) a "lahvičky" jsou pečlivě zajištěné ve všech chvílích kromě samotného vypuštění senbonů, takže se sama otrávit nemohu. Alespoň jsem si to chtěla pojistit pečlivým sestavením zařízení.

Místo jedu jsem do lahviček dala rovnou senbony. Potřebovala jsem si zkusit zamířit, i když jsem nepředpokládala, že by to bylo těžké. Nastavila jsem ruce do správné výšky a trhnutím za černé dlouhé drátky (protože nitě nebo provázky by jed uvnitř mohl rozleptat) jsem vypustila jehly. Neškodně narazily do dřeva dveří. Neudělaly ani šmouhu, jelikož jsem vybrala staré senbony, které jsem se chystala vyhodit. Z bojů už byly zcela ztupené. Můj předpoklad byl ale správný, dokázala jsem se trefit přibližně na místo, kam jsem chtěla. Samozřejmě budu muset zaměřování ještě trénovat, ale vypadalo to, že mi to půjde samo. A tak jsem se mohla pustit do dalších úprav.

"Lahvičky" jsem opatrně napustila jedem. Byla to piplavá práce. Musela jsem pod nimi mít rozložené fólie, aby jed v případě ukápnutí nezůstal na stole a nevpil se do dřeva. I kapka by mohla být nebezpečná a stejně tak se nesměl dotknout kůže. Když se mi práce bez jakýchkoli nebezpečných chvil podařila dokončit, uklidila jsem jed a do připravené zbraně vložila ještě senbony. Pokud se mi toto zařízení osvědčí v boji, určitě si pořídím ještě jedno. Čím blíže jsem se s novou hračkou seznamovala, tím příjemnější mi byla. A byla jsem si jistá, že pokud o ni stále budu dobře pečovat, v boji mě nezklame. To je ostatně to nejdůležitější, čím se řídíme při výběru zbraně, ne?

"Náramek" jsem zatím nechala rozložený na stole a pustila jsem se do práce, kterou mi v tu chvíli přinesli. Nové papíry. Ani mi to nevadilo. Bylo to pro mě příjemné rozptýlení. I když jsem musela uznat, že by bylo příjemné se protáhnout. Ku příležitosti procvičení technik se do toho brzy pustím. Hned, jak se vrátí Hokage-sama. Teď byly mé povinnosti přednější než cokoli jiného.

Zvedla jsem pohled od papírů.
"Dále!" vyzvala jsem následně chlapce dovnitř.
Už jsem si stihla zkontrolovat, o koho se jedná, jeho chakru jsem znala. Ještě před jeho příchodem se mi navíc na tváři objevil příjemný, spokojený úsměv.
"Ale," dodala jsem naoko překvapeně, když vešli. "Trénink už skončil?"
Yuna mi přelétla na na stůl, prošla se po papírech a nechala se pohladit. Jediné, co mi v souvislosti s nimi dělalo starost byl fakt, že tu nebyl Kisuke. Zřejmě na mou žádost zapomněl nebo ji nebral jako dostatečně důležitou. Ve skutečnosti jsem se na něj ale nemohla zlobit. Měl děti, bylo samozřejmé, že jim dá přednost před někým "cizím," dokonce i když byl z jeho klanu. Navíc jsem mu nerozkazovala, pouze jsem ho žádala a právě jeho volba rozhodla, že Kena pošlu na misi samotného. Alespoň jsem tedy předpokládala, že právě proto se vrátili tak brzy.

Přikývla jsem. Brala jsem to. Yuna jen souhlasně přikývla, než jsem ji nechala rozplynout se v dýmu s tichým "puf." Zasloužila si trochu odpočinku.
"Jen souhlasím," pousmála jsem se.
Pak jsem vytáhla složku s misemi. Nebylo tu příliš příležitostí, jak by se nám mohl osvědčit mladý shinobi sám. Počítala jsem ho jako člověka se schopnostmi Chuunina, to jsem mohla, Uchihové byli vždy trochu výš než ostatní podobně jako další majitelé Kekkei Genkai a obzvláště Dojutsu. Pak byl pro misi, kterou jsem mu mohla dát, skutečně vhodný. Povzdechla jsem.
"Je tu jedna mise," zvedla jsem k němu pohled. "Válečná mise."
Vytáhla jsem druhou složku a procházela jména. Kdyby měl tým, bylo by to jednodušší. Takhle jsem musela vybrat nezávislé lidi, kteří by si s tím dokázali poradit.
"C-rank, ale je určená pro čtyřčlenný tým," propálila jsem ho pohledem. "Víš o někomu, s kým bys dokázal dobře zkombinovat schopnosti? Samotného tě nepustím, ale jsem ochotná nechat vás jít i ve dvou."
Byla krize a tohle měla být mise, kterou by mohli zvládnout. Alespoň jsem v to doufala. Dala jsem mu tím možnost se prokázat. Nebo při tom zemřít. Takový byl život shinobi. Ale já věřila, že ho tím neohrozím víc, než je nezbytně nutné.

Mohla bych. Ale nejprve jsem se ho chtěla zeptat. Bylo by lepší, kdyby mohl někoho vybrat. Díky jeho osamělosti jsem teď dostala možnost vybrat někoho, kdo by mohl být jeho přítelem. Mise lidi sbližují, pokud si máte chránit záda navzájem.
"Budu doufat, že má volba bude správná," pronesla jsem po chvíli tich a otočila jsem několik spisů na jeho stranu stolu.
"Je tu někdo, koho bys znal alespoň od vidění?"
Má otázka směřovala k fotkám. Kromě nich na první stránce spisu viděl ještě jméno, hodnost a datum narození. Nic víc bych mu ukázat nesměla. Předpokládala jsem, že to stačit nebude.
"Nebo někdo, kdo by ti byl sympatický?" šibalsky jsem mrkla.
Přátelství na první pohled!
"Můžeš si vybrat i víc společníku. A na druhou stranu pokud si nevybereš, budeš muset počkat, než se vrátí Kisuke Uchiha," dodala jsem. "Mohl by pro tebe být dobrým učitelem, přece jen je členem tvého klanu..."
O jeho ostatních kvalitách nebo chybách jsem neuvažovala. Věřila jsem, že správný shinobi překousne u svého učitele obojí. A možná by ho tenhle chlapec dokázal změnit. Může být obrazem toho, do čeho dorostou Kisukeho vlastní děti.

//Ve výběru jsou: Katashi Aokawa (Genin), Shiranui Heiwa (Jounin) a Hyuuga Fuu (Chuunin)

Opřela jsem se lokty o stůl a kývla. Vypadalo to, že jedinou vybranou Jouninku alespoň trochu znal. Když si nevybral, otevřela jsem jejich karty. Chtěla jsem se seznámit s jejich schopnostmi a porovnat je s jeho. Pod spisem Shiranui jsem našla tužkou dopsanou poznámku. Zřejmě ji Hokage ještě před svým odchodem osvobodil od služby, nejspíš se tedy nachází mimo vesnici na tajné misi.
"Shiranui-san z toho vynecháme," dodala jsem tedy. "Půjdeš s lidmi blíže tvému ranku. Dám ti jejich adresy a ty se po nich podíváš, ano?"
Opsala jsem mu na kousek papírku adresy. Když je nenajde doma, mohou být na cvičišti, to určitě věděl. Já mu víc pomoct bohužel nemohla, neznala jsem jejich chakru.

//Řekněme, že to asi byl někdo z těch, které jsem zmínila.

Po pár dnech strávených s dětmi jsem se rozhodl že je čas jít konečně na tu misi a tím mladým Uchihou. Když jsem stál už před dveřmi, slušně jsem zaklepal. Pak po chvylce, jak bylo mým zvykem, jsem vešel. "Zdravím" Mávl jsem na pozdrav. Hidea jsem si nevšímal, asi tak jako vždy. "Jsem připraven Yaeko-san, stačí aby ste mi našla Kena." Už jsem věděl že je senzibil, jako Sabisu jsem měl teď celkem dost informací.

Kývla jsem na znamení rozloučení. Doufala jsem, že alespoň jeden z nich bude s misí bez svého týmu souhlasit. Nebyla to jejich povinnost, ale samotného jsem Kena nechat jít nemohla. Otevřela jsem ještě několik dalších složek, jestli bych nenašla někoho vhodnějšího, když jsem ucítila přítomnost někoho cizího ve svém okně. Zamyšleně jsem ten pocit analyzovala. Zdál se mi povědomý. 
Tu chakru znám!
Otočila jsem se ještě dřív, než stihl promluvit. Jeho zvláštní příchod mě sice překvapil, ale nevylekal, poznala jsem, o koho jde. 
"Přeji příjemný den," dovolila jsem si o kapku delší pozdrav a věnovala jsem mu zářivý úsměv.
Dostal se ze svých zranění skutečně rychle, skoro jako Uzumaki. Velká životní síla ostatně není jen naší výsadou. Propaloval mě očima. Necítila jsem se pod tím pohledem nervózně. Měla jsem dojem, že si zasloužím i trochu nepříjemný pohled. Poslouchala jsem přece konec jeho rozhovoru s jednou členkou Hakuei, i když jsem neměla. Ale byl v tom dobrý úmysl, i díky tomu mu potom Airis mohla svými dovednostmi zachránit život. Necítila jsem se tedy provinile. Navíc mě tam viděl. Sharingan určitě má své kouzlo! 
"Předpokládám, že byste rád mluvil s Hokagem-sama, Hideo-san," navázala jsem konverzaci. "Bohužel se budete muset spokojit s mou maličkostí."
V mysli se mi vybavila naše lesní zkušenost.
"Pokud jste si ve svém stavu nezapamatoval, o čem jsme mluvili, když jsme se prvně setkali, ptejte se," dodala jsem tedy. 
Nechtěla jsem se rovnou ještě jednou představovat, mohl by to brát jako urážku, pokud si naše setkání pamatoval. Na druhou stranu byl tenkrát v příšerném stavu a bylo více než pravděpodobné, že mu detaily vypadly z hlavy. Mé jméno sice nebylo důležité, ale pokud mi měl důvěřovat takřka jako Hokagemu a říct mi, co chtěl říct jemu, asi by na mě měl vědět alespoň tuhle maličkost.

Mé Hideovým příchodem zbystřené smysly zachytily další chakru. A tentokrát jsem nebyla příliš ráda, že ji cítím, zrovna jsme s Kenem vymysleli náhradní plán pro jeho misi, když se neobjevil a teď tu byl a mohli jsme se vrátit ke starému. 
"Omlouvám se, Hideo-san, ale omluvíte mě na chvíli?" 
Tiše jsem povzdechla, protože už jsem tušila, co bude následovat. Ještě když byl teprve na prvních schodech před budovou, otočila jsem se od Hidea a začala jsem psát. Znovu jsem opsala adresu Katashiho a Fuu na malý papírek. Když Kisuke vešel, první, co uviděl, byla moje natažená dlaň s oním listem směrem k němu.
"Pěkný den," pozdravila jsem a vyčkala jsem, až domluví.
Mohla jsem si dovolit i mírně spokojený, snad až "vševědoucí" úsměv, protože se mi podařilo odhadnout, co bude potřebovat. A byla jsem za to samozřejmě ráda.
"Tady jsou adresy, kde by mohl být," dodala jsem k papírku, který jsem mu podávala. "Mysleli jsme, že jste si misi rozmyslel a přestože je nižšího ranku, nechtěla jsem na ni posílat Kena samotného... tak se šel podívat, jestli by ho jeden z těch dvou nedoprovodil," omluvně jsem se pousmála. "Doufám, že byste se nezlobil, pokud by vám přibyl jeden další shinobi pro misi."
Samozřejmě to původně nebylo v plánu, ale neukázal se tu dlouho a já nevěděla, jestli s ním mohu počítat. Omluva v mé tváři tedy byla zcela upřímná.