Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Při jejich debatě jestli dostanu toho hyuugovskeho spratka do výcviku jsem se tvářil dost nepřítomě. Pak se tak nějak dohodli.. doufal jsem ze nebudu muset nikoho nic učit.. obvzlášť ne nikoho z pro mě podřadného klanu. Pak když domluvili a děda se podival na mě, já spustil. "Je to na rozhovor mezi čtyřma očima.. raději bych počkal než tady mladej odejde." A když jsem skončil sundal sem si kápi a ukázal tak konečně mou tvář.

Mé pochopení toho, čím si Kentaro-sama vysloužil úctu, kterou k němu lidé chovají, bylo kompletní. Měla jsem pocit, že by uměl jednat s každým, kdo by sem přišel a každému by vyhověl. Bez sebemenší známky osobních pocitů. Správný shinobi. Nebylo divu, že mu svěřili tuto práci. Cítila jsem se zahanbeně, sama jsem osobní pocity nedokázala skrýt tak dokonale. Někdo mi kdysi řekl, že v tom je mé kouzlo. Na druhou stranu jsem byla potěšená, protože se ukázal pravdivým můj odhad využití Raitonu pro léčbu. Přesto mě překvapilo, když zaznělo mé jméno.
"Neovládám lékařské techniky," upozornila jsem Kentara-sama.
K této mýlce pravděpodobně došlo díky tomu, že jsem pracovala i v nemocnici, ale ani tam jsem se nikdy dobrovolně nepřiblížila ke krvi. Moje tajná, snad překonaná fóbie.
"Pokud mám ale vyjádřit svůj názor, jsem v údivu, že s tímto problémem naši medici nedokázali nic udělat," dodala jsem. "Už několik desetiletí existují techniky, které dokáží nahradit nervová spojení tak, aby končetiny znovu fungovaly. Pokud se to samozřejmě nevylučuje s dalšími faktory. Existují také techniky, které dokáží naráz regenerovat několik buněk a opraví celou tkáň, ale ty v naší vesnici dokázala využít pouze legendární Godaime Hokage, svůj původ mají v jinde. Někdy se k tomu ale pojí operace, u které je určitá možnost, že pokud se nepovede, už to nepůjde napravit."
Ano, byl to risk, ale považovala jsem jej za výhodný. Pacient sice dával svůj život všanc lékaři, ale byla tu spousta dalších faktorů. Například odolnost pacienta. Přičítala jsem jeho příklon k Raitonu místo k operaci právě šanci, že už by nepohnul rukama nikdy.
"Raiton dokáže pracovat na bázi nervů, v nemocnici jsem se s jeho využitím setkávala často. Dokonce i když vpustíte správné množství bleskové energie do mrtvého těla, znovu se bude pohybovat jako kdyby mozek mohl stále posílat pokyny k pohybu. Pokusit se ale Raitonem napravit tak rozsáhlé poškození trvale..." zamyslela jsem se. "Nikdy jsem se s tím při své práci nesetkala."
Chtěla jsem říct, že se mi to zdá naprosto šílené, ale po mě nežádali konečný verdikt. Jen můj názor. A ten patřil důvěře medikům, se kterými jsem léta spolupracovala.

Letmo jsem si prohlédla Kisukeho, když si sundal kápi. Rysy klanu Uchiha se nedaly přehlédnout, i když jsem se mohla plést. Nijak to můj dosavadní úsudek nezměnilo, neznala jsem ho. A pokud si to bude přát, opustím místnost, rozhovor mezi čtyřma očima není nic, na co by neměl právo. Vlastně jsem si myslela, že to je pro práci asistentky vcelku běžné a stejně jsem musela odnést některé papíry do jiného oddělení. Nejspíš mi bude chvíli trvat najít správnou místnost, ale alespoň stihne říct vše, co považuje za soukromé.

Nakonec jsem se uklonil a pouze rekl. "Ne to je vse." Rekl jsem k tomu co se tu delo Nehodlal jsem zde byt s Kisukem dele nez sem musel. Takze jsem se radeji zacal vzdalovat a priblizoval ke dverim kterew se mi povedlo otevrit noho a pote je zase zavrit. A pak se vydal ven. Penize ohledne mise sem nejak moc neresil jelikoz to minimum co jsem vzdy utratil mi zarucovalo ze penez mam dost. A jelikoz jsem lital z mise na misi ani nebyl cas. Pote jsem se vydal smerem nekam do ulic.

Když odešli podíval jsem na něj vážným pohledem. "Jde vlastně o dva životy... hlavní je ten můj. Můj život bylo jen zabíjení... a teď když jsem členem vesnice, už to není jako dříve. Teď k tomu druhemu životu, mé schopnosti chátrájí. Chci teda nabídnout sve schopnosti zabijáka. Ne Assasinovy, ne jako shinobi ale jako svobodný občan Konohagakure. Popis mých schopností si Assasin už určitě zapsal, a vaše krásná assistentka je určitě hned najde." Můj pohled byl stále stejný. Chtěl jsem říct jak jsem rád že zde Assasin zase není, že zase zanedbává své povinnosti, nevěděl jsem však co vše si můžu dovolit. Pro začátek jsem toho řekl dost.

Praxi jsem měla prakticky ve všech institucích od nemocnice až po akademii, ve všech zřizovaných vesnicí. Možná proto bylo moje jméno tak známé, i když jsem nikde nezůstala dlouho. Ráda jsem poznávala svět. A odmala jsem měla velkou úctu k fyzické práci, takže jsem pro sebe hledala takovou, kterou bych domovu prospívala co nejvíce. Možná právě tohle bude pro mě to pravé. Jen jsem na Kentarovu žádost kývla, popadla jsem vytříděné papíry, které bylo třeba odnést a zamířila jsem chvíli po Hikaruovi pryč. Nemohla jsem se totiž pohnout, když jsem sledovala jeho techniku otevírání dveří. Ani nepočkal na pomoc. Ale nelitovala jsem ho. Měl možnosti se svou situací něco udělat, ale zavrhl je z vlastní vůle. Taktéž jsem se uklonila a zmizela jsem za dveřmi hledat správnou kancelář ve správném oddělení, které má vyplněné formuláře poslat dál a archivovat. Předpokládala jsem, že mi to bude trvat minimálně patnáct minut.

Přikývl jsem. Chtěl vlastní tajnou jednotku, a zpochybňoval Assasinova rozhodnutí ? Ten chlápek se mi líbil, a teď krom dětí žádný důvod nesouhlasit vždy se ale našlo nějaké ale, mě zajímalo to jeho. "Vlastní sbor jednotek ? a co bude obsahovat náplň práce ? A hlavně, mám vás chápat tak že jste proti úřadováni Assasina ?" Raději jsem se zeptal, potřeboval jsem přesné informace. Připojit se k nějakému druhu revoluce, nebo tak něco, mě lákalo. Hlavně když to bylo proti Assasunovi.

Nakonec jsem správné oddělení našla velice rychle a tím pádem jsem měla ještě čas na vlastní aktivity. Vytáhla jsem tedy jeden ze svitků, abych ho mohla začít studovat a vystoupala jsem po schodech až na střechu. Tam k tomu bylo vhodné prostředí. Vybrala jsem si Chakra Suppression Technique. Ta pro mě byla prioritní. Ještě jsem si zkontrolovala, že v kanceláři jsou stále dvě známé chakry. Musela jsem obě obdivovat, neboť oba přítomní měli skvělou úroveň. Zády jsem se opřela jeden z pilířů na střeše, aby mi do očí nesvítilo sluníčko a abych se cítila pohodlněji, pak jsem se pustila do čtení nebo lépe řečeno do studia.

Podle toho, jak jsem už po chvíli čtení chápala danou techniku, bude moje chakra po jejím naučení skutečně nezjistitelná. Bylo to jako sen. Nic lepšího si senzibil přát nemohl. Ani ten nejlepší senzibil mě díky tomu nebude moct prostřednictvím chakry sledovat nebo vyhledat. Mělo to ale i svou nevýhodu. Pokud skutečně bude technika fungovat, jak má, což jistě bude, stoprocentně nebudu schopná použít nejen žádnou svoji senzibilskou techniku, ale ani Kagura Shingan a ani žádnou jinou, ať už by šlo o základy z akademie nebo o S-rank. Jinak řečeno ostatní budou slepí vůči mě, ale já budu slepá a bezbranná vůči nim. Budu se muset spolehnout na přirozené smysly a nebudu schopná někoho rychle sledovat, protože bez chakry budu pomalejší. Napadlo mě, že bych k tomu mohla využít své vrány. Když bych letěla na Yonině hřbetě, ona by byla schopná slabě cítit chakru a mě by nikdo neviděl. Ale vrána velikosti koně nad vaší hlavou je trochu nápadná, že? Došla jsem k názoru, že to budu muset ještě promyslet. Učení techniky jsem tím ale neodkládala. Bylo jasné, že tak jako tak pro mě bude důležitá.

Když jsem považovala teoretickou část za zpracovanou, pomalu jsem se pustila do teoretické. Znovu jsem zkontrolovala, že kancelář je ještě plná. Šlo mi to dnes rychle, ale nebylo divu, čtení není nijak vyčerpávající záležitost na hodiny a zpracovat informace je na čerstvém vzduchu spíš pohádka než nezanedbatelná součást učení techniky. V duchu jsem začala pracovat se svojí chakrou. Soustředila jsem se. Zatím bylo těžké najít správné množství. Bylo to jako pracovat s tenoučkou vrstvou ledu, křehké a těžké. A ta vrstva ledu měla být dostatečně ohebná na to, aby pokryla všechnu moji chakru a skryla ji před světem. Byla to jedna z nejtěžších technik, k jakým jsem se dostala. Po chvíli se mi podařilo najít správné množství chakry a tím jsem se rozhodla pro daný den s novou technikou skončit. Nechtěla jsem učení uspěchat. Teď si to nechám projít hlavou a zítra to půjde o to lépe. Znovu jsem zkontrolovala osoby v kanceláři. Stále jsem zřejmě měla čas jen pro sebe a tak jsem se rozhodla jen chvíli odpočívat s úžasným výhledem na celou vesnici před sebou.

Znovu sem přikývl. "Souhlasím... tedy, zaujal ste mě. Jenže, co z toho krom krve nepřátel kouká pro mě ?." Moc dlouho jsem byl potulným ninjou a následně nukeninem abych pracoval zadarmo. Nešlo mi o peníze.. šlo mi o moc, slávu a taktéž znovu sjednocení klanu Uchiha pod ne vládou, tak bych to nenazval, ale s vedením pravého uchihy, ne ti uchihové co z nich udělal Assasin. Od jakživa jsme válečníci a ne loutky hokageho. "A pak taky, co za osobu bude můj cíl ?"

Pořád jsem měla dostatek času a tak mě napadlo pokračovat ve cvičení. Neměnila jsem ale své předchozí rozhodnutí ohledně nelámání první zvolené techniky přes koleno. Svitek na Chakra Suppression Technique zůstal ležet vedle mě. Místo toho jsem se rozhodla doladit techniku, kterou jsem již sice technicky vzato ovládala, ale nedosahovala jsem v ní takových standardů, na jaké jsem byla zvyklá. Potřebovala jsem zvýšit rychlost jejího využití a to bez pomocných pečetí, jak to zvládali mí předci. Střecha budovy Hokageho pro to byla skvělé místo.

Zaujala jsem místo v podřepu jako kdybych se chystala zavázat si tkaničky. Oběma rukama jsem se zapřela o zem. Bude to jen chvilka, která nikomu neublíží a já si procvičím ovládání chakry. Věřila jsem si. Trénink jsem milovala. Zabíjení ne, ale trénink. Zhluboka jsem dýchala a mapovala tok své chakry. Pak mi ze zad doslova vyjely chakrové řetězy a obmotaly se kolem sloupů budovy. První část techniky byla úspěšná. Druhá spočívala v analýze úspěchu. Střecha, na které jsem stála, byla uzavřená v neprodyšné bariéře. Na okrajích střechy se jemně tetelil vzduch, to jediné ji prozrazovalo. Občas se na ní díky větru zachytil list. Neškodně pak sklouzl po jejím povrchu a pokračoval ve svém letu. Byla jsem úspěšná.

Udržet uzavřený tak malý prostor mě navíc prakticky nevyčerpávalo. Byla jsem absolutně spokojená, techniku už nebudu potřebovat více vylepšovat. Opatrně jsem techniku stáhla. Řetězy se ve vzduchu doslova rozplynuly, bariéra zmizela. Postavila jsem se a protáhla. Trénink mě dnes nevyčerpal, správně bych neměla zahálet a měla bych si jít ještě alespoň zaběhat. Možná po práci. To mi připomnělo, že bych měla zkontrolovat, jestli je Kisuke stále v kanceláři. Byl. Povzdechla jsem a zkusila jsem se zabavit sledováním ulice.

Přišel jsem k němu blíže. "Dobrá tedy, souhlasím." Nevěřil mi, neuráželo mě to však, já na jeho místě bych se choval úplně stejně. Čekal jsem než přijde ke mě a dá mi pečeť. Nebylo to nic nestandardního a jen tak jsem se mohl dozvědět více.

Bolest hlavy byla celkem nepříjemná, ale co vás nezabije to vás posílí že ? Vzal jsem si od dědy list s pečetí a uložil ho do brašny připevněné na mém boku. "Rozumím, udělám vše potřebné abych eliminoval tuto hrozbu." Nasadil jsem si svou kápi a otočil se zády k němu. "Brzy naschle" Prohodil sem a pak se vydal doplnit výbavu a hurá zabíjet Reinu.. zase. (přesun)

Ve správnou chvíli jsem si uvědomila, že první chakra mizí. Sledovala jsem Kisukeho vyjít z budovy a pak jsem se vrátila do kanceláře. Uklidila jsem hrníček po kávě a tiše jsem se pustila do rozřazování dalších složek. Neměla jsem nic dalšího, co by bylo třeba říct, žádné otázky. Také jsem mezi prací vrátila svitek na Chakra Suppression Technique. Teorii jsem rozuměla, víc jsem ho tedy nepotřebovala. Druhý svitek si ještě musím nechat a třetí, jakožto klanová technika, patří ke mně domů a ne sem. Když jsem měla papíry do dnešního data zpracované všechny (a že to nebyla práce na pár minut), otočila jsem se ke Kentarovi-sama. Zůstaly jen žádosti, které musely obsahovat podpis Hokageho nebo alespoň někoho z rady. Ty jsem nechala roztříděné na jeho stole.
"Myslím, že vše důležité mám hotové," promluvila jsem konečně. "Pokud pro mě nemáte další práci, půjdu pro dnešek domů."
Zítra budu mít s dnes vyřízenými dokumenty ještě práci. Nemohla jsem s nimi hnout, protože všechny stály na podpisech. Teď je budu přenášet od jednoho oddělení k druhému a shánět správné lidi. Teprve poté je budu moci zaevidovat a uložit. Minimálně čtvrtina ale byla už definitivně archivovaná a to mě potěšilo. Pokud takhle budou papíry ubývat každým dnem, nebudou mě tu ani potřebovat. Nebyla to nijak zvláštní práce, ale musela jsem si přiznat, že by mě to mrzelo.

Choval se ke mě velice mile a já to s radostí oplácela. Měla jsem příjemnou práci, příjemného nadřízeného a přístup ke všem technikám, které jsem mohla chtít. To vše navíc znamenalo, že brzy potkám osobu, která je mi nanejvýš drahá.
"Mám vše, co potřebuji, Kentaro-sama," pousmála jsem se a přidala jsem ke svým slovům jemnou úklonu. "Děkuji."
Jistě jeho nabídku jednou využiji, ale dnes jsem neviděla důvod, proč bych měla být s čímkoli nespokojená. Neměla jsem proč být smutná. Můj život se ubíral směrem, který se mi líbil, budoucnost přinášela mnohá očekávání a minulost se změnit nedá, není tedy důvod se tím, co přinesla, zbytečně trápit. Snad jen válka je obrovským černým mrakem nad námi, ale i do té je lepší jít se zdviženou hlavou a ne s vidinou smrti.
Rozloučila jsem se a opustila jsem kancelář. Těšila jsem se domů na příjemnou sprchu a večer u knih.

//Přesun

Společně s Yaeko jsme vešli do Hokageho budovy. Vyšplhali jsme do nejvyšší místnosti a zastavili se na konci dlouhé chodby. Nehodlal jsem klepat, otevřel jsem dveře a prohlédl si postavu, která seděla pořád ještě v mém křesle. Neviděl jsem ho tam rád a říkal jsem si, že budu muset to křeslo nechat vydezinfikovat. Už  je přece jen starý a inkontinence moči není v jeho věku žádnou neznalou kamarádkou.
"Niboru no Kentaro.." řekl jsem a ušklíbl se. Radní dlouho neměli svou moc, před dvěma lety byla tato funkce oficiálně znovu založena a rekonstruovaná, ze začátku byli radní mladí jounini, ale ti svou funkci opustili. Místo nich se objevili Shinobi, kteří byli v pokročilém věku a místo pomoci se snažili pro sebe získat, co největší moc. Neměl jsem je rád a dlouho byli zticha, poslední měsíce vystrkovaly růžky, začalo to útokem na Ame a končí to čím? Výměnou rolí? Takhle to teda zdaleka neskončí...

Ustoupila jsem za Hokageho záda. Velmi uctivé gesto. Nehodlala jsem vstoupit do místnosti dříve než on. Přesto jsem si byla jistá, že si mě již Kentaro-sama všiml.
"Dobrý večer," pozdravila jsem jej tedy. 
Úklona by mi pravděpodobně jako dostatečný pozdrav neprošla, na to jsem byla příliš daleko od jeho stolu. Hokageho tón mrazil v zádech. Tentokrát nezněl příjemně, ale i tak se mi jeho hlas skutečně líbil. Zvedla jsem k němu oddaný pohled a čekala, jak se bude situace vyvíjet. Já se do ní tak či tak nebudu plést, ale byla jsem upřímně zvědavá.

Vypadalo to, že se moc vybavovat nechce, proto jsem ještě než odešel nemohl odpustit jednu poznámku.
"Dobrá tedy, rozdělíme si práci, jako za starých časů, ale pokud uvidím sebemenší pošpinění pověsti Konohagakure nebo budování frakce proti mě, udělám vše, co je v mých silách, abych tu malou skupinku rozbil. Mám spojence všude.." a odešel. To byl konec našeho rozhovoru. 
"Nejsou spokojeni, protože ty jsi je navedl. Mocichtivé hlupáky z rady.." zamumlal jsem poté, co odešel.
Vlastní sbor jednotek? To snad byl vtip? Jeho novinky mě moc nepotěšily. V něčem měl však pravdu, má pozice zde zcela zeslábla, musel jsem udělat něco, čím si opět získám ztracenou důvěru a mohl  bych Radu rozdrtit. Dohlížet na mě?! Sevřel jsem ruce v pěst. Byla tady Yaeko a já nemohl takhle vyvádět.
"Omlouvám se, že jste tohle musela vidět...On, využívá všeho co může, aby získal větší moc a rozbil mou autoritu Hokageho a nejhorší na tom je, že si myslím, že má pravdu.." posadil jsem se do křesla a sklopil hlavu.

Kentaro mě naprosto odzbrojil. Můj pověstný klid nahradil nečitelný pohled do prázdna. Má zvědavost měla určité meze, ale toto je všechny překročilo. Nechtěla jsem být svědkem této události. Můj minulý nadřízený mě hluboce urazil. Pokud totiž někdo vystupuje proti osobám, na kterých nám záleží a které jsou nám vzorem, pak zesměšňuje vše, co sami znamenáme, co nás dělá lidmi a ninji. Fakt, že mi radní projevil větší úctu než Hokagemu mě znechutil. Využil mě pro tuto situaci. Nic víc. Po chvíli váhání jsem vešla za Hokagem do místnosti, třídila jsem v duchu všechny nové informace a přecházela vše mlčením. Dokud se mi neomluvil. A nepronesl tu největší hloupost pod sluncem.
"Neměl pravdu."
Prosté tvrzení. Jednoduché a výstižné.
"Jako kunoichi jsem selhala, když jsem se jím nechala využít. Přála jsem si být na blízku někomu, koho dlouho hluboce... obdivuji a uznávám. Kentaro-san vycítil má
přání a použil je jako oporu své moci."
Skutečně jsem své neuvážené pomoci litovala. Poskytla jsem mu čas na jeho plány. Poskytla jsem mu možnost potopit ho před ženou a to prý muži nesou těžce.
"Člověk, který je ochotný využívat přání ostatních pro své osobní cíle, není někým, koho bych byla schopná uznávat a věřím, že nejsem jediná."
Tiše jsem povzdechla. Byla jsem vždy kapku naivní. Otočila jsem se k němu, položila ruku na rameno. Ten dotyk se mi líbil a zdálo se, že on jej potřebuje.
"Shinobi, který poznal ohnivou vůli, jej nikdy neuzná, pokud jej neuznáte vy sám. Proto to, prosím nedělejte. A především ne v tomto čase, kdy Konoha potřebuje vaše plné odhodlání a sílu."
Na chvíli jsem se zarazila. Tak blízko k němu jsem si nemohla být jistá, jestli to, co říkám, dává smysl. Navíc jsem nebyla zvyklá vyjadřovat emoce. Ne slovně. Ne tolik. Ne jemu.
"Pokud pro vás mohu něco udělat, neváhejte žádat o cokoli."
K této větě jsem sbírala odvahu dlouho. Byla důležitá ve všech možných významech.