Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Sedel som si tam keď tu prišiel nejaký chlapík, ktorý si chcel vstúpiť dnu. Nestihol spraviť ani jeden krok v pred a okamžite som ho zatiahol za tričko a potiahol ho von na chodbu. Vedel som, že bude nahnevaný ale nechcel som ho tam pustiť. Zabuchol som za ním dvere a postavil som sa pred ne. Hneď som sa uklonil a prehovoril som ku Kisukemu. "Prepáčte mi za moje spôsoby ale nemôžem vás tam pusiť. Bol som odtiaľ aj ja vyhostený, takže prosím o trpezlivosť." Prehovoril som k nemu a dúfal som, že to pochopí, inak som bol ochotný za to aj bojovať aj keď som bol genin. To, čo sa tam dialo proste nemal vidieť každý a ja som to pochopil.

Zaregistrovala jsem před kanceláří další chakru. Mé vnímání bylo nejasné, jelikož jsem svou pozornost plně věnovala Amekage a jejímu drakovi a tak jsem si návštěvníka všimla až ve chvíli, kdy už takřka sahal na kliku. Naštěstí se k němu brzy přiblížila druhá chakra a já vydechla úlevou.
"Promiňte, jen někomu připomenu slušné vychování," otočila jsem se na Hanu a rázným krokem přešla ke dveřím.
Zůstávala jsem klidná. Možnost, že by vešel dovnitř se mi nelíbila, ale měla jsem spíše strach z možných následků než abych se na něj rozzlobila za neslušnost. Bohužel ho tomu měl někdo naučit dřív. 
Starého psa novým kouskům nenaučím, že?
"Kisuke-san," zarazila jsem se.
Byl tu po velmi krátké době. To jen nasvědčovalo mé předchozí domněnce. Povzdechla jsem a pokusila jsem se o úsměv. Ovládaná předchozími minutami jsem do něj omylem zapletla dostatek smutku, ale přesto jsem se jako vždy snažila být příjemnou společnicí.
"Pokud hledáte Kentara-sama, obávám se, že tu není," pokusila jsem se odhadnout jeho přání. "Ale pokud si vystačíte se mnou, ráda vám budu k dispozici, ale až za několik minut. Prosím, omluvte mého studenta za zdržení, kdybyste vešel dovnitř, mohlo by nám to způsobit problémy. Také jste chtěl své doby mluvit se zástupcem Hokageho sám, neberte tu možnost ostatním."
To sice nebyla určitá pravda, ale nemohla jsem být důvěřivá vůči všem. Obzvláště ne vůči těm, kteří možná pracovali pro toho, kdo mě teprve před pár dny využil. Dokonce i když jsem mu to už odpustila, přece jen jsem díky němu mohla zůstat na tomto místě. Otočila jsem se ke Kenovi.
"Arigatō gozaimasu, Ken-kun," usmála jsem se na něj. "Zachoval jsi se velmi prozíravě."
Chtěla jsem se již vrátit do kanceláře, ale musela jsem ještě počkat na Kisukeho odpověď.

Zastavil mě ? To bylo první na co jsem pomyslel. Než jsem však stačil něco udělat, otevřely se dveře a z nich vyšla ta půvabná společnice Kentara. "Ah, velice se omlouvám. Určitě řešíte důležitou a hlavně jak vidím i smutnou záležitost. Ale, hlavu vzhúru, krásným slečnám smutek nesluší." Slušně jsem se uklonil. "Nenecte se tedy dál vyrušovat, počkám" Nasadil jsem svůj šarm a hodnou tvář, tvář kterou naposledy viděla Lucy. Jen s tím rozdílem že v mém tónu a výrazu tváře chyběla láska.

Spokojeně jsem přikývla.
"Děkuji, jste velmi milý," dodala jsem. "Alespoň tu nebudete čekat sám. A mohlo by to být i příjemné, koneckonců jste s Kenem ze stejného klanu."
Dodala jsem šibalské mrknutí, ale smutné oči mi nezářily. Doufala jsem, že se oba zabaví. Kisukeho příchod mi tím přišel skutečně vhod. Kdyby chtěl, mohl by Kena i něco naučit, já koneckonců byla sensei pouze dočasně a jako každý Uchiha určitě má zájem na budoucnosti klanu, která se vždy Geninů silně dotýká. Bývají ve věku, kdy si vybírají cestu, po kterou půjdou celý život. Žádat jsem o to ale Kisukeho nemínila. Pokud bude chtít, najde si příležitost sám a možná ještě dřív, než dokončíme záležitost s Amekage. Věnovala jsem oběma pro tu chvíli poslední úsměv a zmizela jsem za dveřmi kanceláře.

"Ještě jednou se omlouvám," pronesla jsem směrem k Haně. "Můžeme pokračovat."
Byla jsem si jistá, že pro to máme velmi dobré podmínky. Koneckonců nám dveře hlídají dva schopní Uchihové.

Podíval jsem se na Kena a sundal si kápi. Byla na něj taková... no řekl bych až moc milá takže bylo vvysoce pravděpodobné že meli nějaký vztah, kamarádi nebo sensei a žák to bylo jedno ale věděl jsem že jestli ano nemůžu být nějak hrubý, když jsem se k ní chtěl dostat blíže. "Ahoj" Řekl jsem s úsměvem. Ten byl ale trošičku přikrášlený faleší. Byl jsem dobrý v tom co dělám a to znamenalo že, nikdo kdo mě nezná příliš osobně nebo neumí číst myšlenky, nepozná zda je úsměv pravý nebo ne. "Těší mě že poznávám dalšího Uchihu." Teď jsem mluvil pravdu. Když jsem chtěl sjednotit klan musel jsem znát každého a jeho názor. "Ehm, a děkuji že si mě zastavil. Ta slečna vypadala rozrušeně" Mile a opet falešně jsem se usmál.

Zvonivě jsem se rozesmála.
"Možná," pokrčila jsem rameny.
Nechtěla jsem toto téma příliš rozebírat. Říkali o mě, že jsem krásná, to ano, ale já měla zájem pouze o jednoho muže. Občas mívám příliš vysoké nároky, zdá se.
"Doufám, že vás budu moct zavolat brzy a příliš vás nezdržím od vašich povinností na dlouho," dodala jsem. "Pokud byste už musela odejít, dejte mi prosím vědět."
Chystala se odejít a já chápala, že ji nemohu nutit, aby sdělovala podrobnosti mě osobně. Chtěla jsem se ale zajít do nemocnice podívat na zraněné. Přerušila mé myšlenky pochvalou, což mě neskutečně těšilo.
"Za vše vám děkuji," rozloučila jsem se s ní.
A ta věta znamenala více než poděkování za chválu.
"Nashledanou."
Sledovala jsem ji odcházet. Sasukeho tělo ale můj pohled upoutalo víc. Byla to nutná oběť války nebo plýtvání životy? Čekala jsem až vejde Ken, abych mu vysvětlila podstatu našeho dalšího tréninku.

Zavrtěla jsem hlavou.
"Doufejme, že ne, zachoval jsi se správně."
Otevřela jsem zápisník a pustila jsem se do zápisu o návštěvě Amekage-sama.
"Co všechno jsi slyšel?" přešla jsem přitom k tématu jeho poslouchání za dveřmi.
Ten malý prohřešek lehce smazal svým duchapřítomným chováním při příchodu Kisukeho, ale trochu jsem ho za to pokárat musela.

Sledovala jsem ho chvíli s kamenným výrazem, než jsem se rozesmála. To byla pěkná výmluva. Kdyby věděl, že na to přijdu, určitě by to neudělal.
"Nebudu ti to vyčítat," odhnula jsem si z čela pramen vlasů a zaklapla jsem sešit s dopsaným zápisem. "Ale až to budeš dělat příště, pamatuj si, že bys mohl slyšet i něco, co slyšet nechceš."
Nikdo si to neuvědomoval. Byla bych ráda, kdybych se vyhnula poslouchání mnoha slov. Ačkoli to nebylo možné, ušetřila bych si tím spoustu nepříjemností. A některým možnost "neposlouchat" zachránila život.
"Doufám, že se na tebe mohu spolehnout, že se o tom nikdo nedozví..." propálila jsem ho vážným pohledem.
Přesto jsem zněla klidně. Svým způsobem jsem se rozhodla, že mu budu důvěřovat, i když u jeho jména teď bylo připsáno i to, že se dozvěděl, co neměl. Kvůli osobní důvěře jsem nemohla zanedbat pravidla a povinnost.

Zamyslela jsem se.
"To chápu tak, že bys rád i jako Genin byl užitečný ve válce, hm?"
Každý by byl rád zapojený do dění a uznávaný. Válka nebyla nejlepší prostředek, jak toho dosáhnout, ale určitě by to mohlo zasáhnout do možnosti jeho povýšení. A ve spisu misí je možností pro zlepšení naší situace dostatek i nižších ranků, tedy přístupných pro něj. Dokonce jsem zauvažovala nad tím, že s dostatečně silným Jouninem bych ho poslala i na B-rankovou misi. Ale to už bych musela projednat s daným člověkem.
"Mohla bych tě s někým poslat na válečnou misi..." pronesla jsem konečně svůj nápad nahlas. "A nebo, jak jsme byli domluvení původně, na cvičiště."
Bylo to pouze na něm. A možná i na Kisukem, když se mi tak hezky připletl do cesty. A já měla plán.

Přikývla jsem.
"Dobrá tedy. Pošlu tě cvičit a pokud se objeví vhodný partner na vaši misi, pošlu ho tam za tebou."
Vhodný partner už tu možná byl, ale sháněl Kentara-sama, takže jsem mu tak jako tak musela dát čas vyřešit si jeho věci. Dokonce i když možná nebyly něčím, co bych v zájmu své povinnosti zastupovat Hokageho schvalovala.
"Všechno ohledně techniky jsem ti řekla a zbytek sis přečetl. Zbývá ti praktické cvičení, které nemůžeš dělat tady," vrátila jsem se k původnímu tématu. "A proto s tebou pošlu na cvičiště Yunu. Bude mýma druhýma očima."
Postavila jsem se a pustila jsem se do pečetí. Pak jsem beze slov položila dlaň na stůl. V obláčku kouře poskakovala drobná vrána.
"Yuno, tohle je Ken Uchiha," pousmála jsem se na ni, zatímco mi vylétla na rameno.
Moudrý pohled obrátila jeho směrem.
"Chtěla bych tě požádat, abys při jeho tréninku Sanzengarasu no Jutsu byla jeho učitelkou a mýma očima."
Spokojeně jsem se obrátila na Kena.
"Ken-kun, toto je Yuna. Věřím, že si budete rozumět."
Druhá věta byla drobný dvojsmysl. Yuna totiž jen o chvíli později slétla zpět na stůl, přihopkala blíž k němu a otevřela zobáček.
"Konichiwa," vyšel z něj místo zakrákorání obyčejný pozdrav.
Skoro se zdálo, jako kdyby se na něj i usmála.

Konečně se mi od konce návštěvy Amekage rozzářily oči. Svět šel dál a sledovat ty dva bylo opravdu milé. 
Rozto-milé?
Yuna se spokojeně načepýřila, když ji tak uctivě oslovil a přelétla na jeho rameno. Možná si zamiluje vrány natolik, že si je nakonec zvolí jako Kuchiyose. V opačném případě alespoň získá cennou a zajímavou zkušenost.
"Užijte si trénink," popřála jsem jim. "Příjemnou zábavu!"
Pak mi jistě přijdou říct, jak se jim dařilo. Yuna jen inteligentně přikývla a začala si pročesávat peří. 
"Och, a zavolejte dovnitř Kisukeho-san, až půjdete," dodala jsem, než mi stihli utéct.
Má nálada se díky nim obrátila o třistašedesát stupňů a na druhého Uchihu jsem tak čekala s úsměvem, který téměř hmatatelně kontrastoval s tím jeho. Můj byl totiž zcela bezelstný a upřímný.

(presun)

Nijak jsem na tu dámu nereagoval, zrádkyně. Musela být dobrá aby to poznala, a takhlle prozradit někoho bylo dost podlé. Když vyšel Ken tak jsem mu jen mavl na pozdrav a vešel. Prohlédl jsem si místnost a opravdu zde Kentaro nebyl. "Nechci vás moc zdržovat, určitě máte za sebou perný den. Takže, slečno, nevíte kde bych mohl Kentara najít ?" opět mile a falešně zdobil mou tvář úsměv.

Když vešel, už jsem měla na stole rozložený jeho spis.
"Pokud ho nenajdete v místnostech rady, zkuste nové sídlo Sabisu," prohodila jsem.
Nebylo pochyb, že o tom už věděl. A navíc pokud skutečně bude vědět, o čem mluvím, potvrdí se mi, že o tom s Kentarem mluvil již minule, protože Sabisu byla odtajněna až při návratu Nanadaime Hokageho a i tak o ní rozhodně nebyla informovaná široká veřejnost.
"Nachází se pod budovou rady."
Už jsem si stihla pročíst všechny přístupné dokumenty a byla jsem překvapená jeho údajnou velikostí a i tak nejspíš bude ještě větší. Nelíbilo se mi to, ale zachovávala jsem klid. Pokud to dělají pro dobro Konohagakure no Sato, nemůže se nic špatného stát.
"Nezdržujete mě, naopak bych vás o chvíli času ráda okradla já," pousmála jsem se, když jsem odpověděla na jeho otázku. "Viděl jste mého žáka. Je sice Genin, ale už tak se u něj projevují Uchihovské geny. Je velmi talentovaný. Bohužel jsem jeho učitelkou pouze dočasně, v Hokageho přítomnosti ho nemohu přidělit do žádného týmu natrvalo."
Opřela jsem se lokty o stůl a uvažovala, jak nejlépe osvětlit problém.
"Ráda bych ho poslala na válečnou misi, která by mu mohla dopomoci k vyšší hodnosti. Ve válce jsou bohužel Chuuninské zkoušky v nedohlednu," povzdechla jsem. "Jako k Uchihovi bych k němu na takovou misi musela přiřadit někoho, kdo dobře pochopí jeho schopnosti a bude schopen zaručit úspěšnost. To se ale rovná dalšímu Uchihovi, kterých bohužel na této hodnosti není dostatek."
A tak jsem se dostala k jádru problému.
"Nemohu vám nařídit, abyste se ho na tu misi ujal," dodala jsem rychle. "Ale mohu vás i v zájmu budoucnosti vašeho klanu požádat, abyste si to rozmyslel. Ken má potenciál, mohl by být jednou silným shinobi, ale to by nesměla brzdit hodnost. Podle spisu už jste na misi dlouho nebyl a i když chápu, že muž s vaší hodností už si může vybírat, tahle by vám nezabrala příliš času."
Zvedla jsem k němu pronikavý pohled prakticky bílých očí v očekávání odpovědi. Ve válce to měli Geninové těžké. Často umírali. Pokud by postoupil Ken o hodnost výš, plnil by sice již těžší úkoly, ale zároveň by dostal těžší techniky, což jsem považovala za vcelku slušné zvýšení šancí na přežití.

Sledoval jsem ji a poslouhal každičké její slovo. "Takže budova rady říkáte ? Zkusim to tedy tam" Vyslechl jsem si i její návrh že bych se na jednu misi ujal toho mladého Uchihy co byl přede dveřmi. Zajímavé, dávalo mi to možnost navnadit ho, ukázat mu sílu které nedosáhne, ne pod vedením Assasina. "Chápu..." Řekl jsem když domluvila. "Potřebuji jen chvíli času abych vyřešil tu nepříjemnost s Kentarem" Mohla si pod pojmem nepříjemnost představit mnohé a většina by ukazovala na to že proti němu něco mám nebo tak. Já však myslel to, že jsem nesplnil úkol o který mě žádal. "Mám však ještě jeden problém... teda ne tak docela problém, jde o to že mám dvě děti, jejich matka před nedávnem zemřela a já nevím zda bych sehnal vhodné hlídání. Chůva, kterou jsme najali, už toho za ten měsíc musí mit dost a já bych jí nerad nějak odradil. Přece jen není jejich matka." Udělal jsem takové ty psí oči. Zdálo se že se ta mise stává čím dál tím výhodnější.

Zarazila jsem se. Podivně se mi rozzářily oči. Jeho pohled i slova zněly skoro jako nabídka. A já milovala děti. Na druhou stranu jsem si je nemohla vzít sem.
"Dobře," přikývla jsem. "Až vyřešíte vaše záležitosti, zajděte prosím na cvičiště. Ken-kun by měl být někde tam, trénuje novou techniku. Pak vás budu očekávat zde se zadáním mise."
Ještě jednou jsem se zamyslela nad hlídáním.
"A mezitím vám seženu hlídání. Pokud se do té doby vrátí Hokage-sama, postarám se o vaše děti sama. Sice s tím nemám zkušenosti, ale udělala bych vše, co by bylo v mých silách," v mém tónu bylo znát, že děti zbožňuji.
Koneckonců právě ony znamenají budoucnost.

Konečně se mi na tváři objevil upřímný úsměv. Takže děti na slečnu zabírají ? Super. "Byl bych vděčný za vaší pomoc." Doufal jsem že je bude hlidat ona, dostal bych se s ní totiž do osobnějšího kontaktu, než kdybych ji pozval na večeri, a taky by to bylo levnější. / xD/ Otočil jsem se že odejdu ale u dveří jsem se zastavil. "Mimochodem, ještě neznám vaše jméno." Pootočil jsem hlavu k ní a počkal na odpověď

Zarazila jsem se. Zcela jsem zapomněla na svůj zvyk hrát kulisu kanceláře a při práci se nepředstavovat, když zde byl i někdo jiný. Jelikož jsem znala jeho jméno, prakticky jsem předpokládala, že zná i on moje. Nepříjemná chyba. Jemně mi zčervenaly tváře studem.
"Omlouvám se," dodala jsem rychle. "Watashi no namae wa Yaeko Uzumaki."
Představila jsem se a kývla na znamení rozloučení. Teď mě čekal zápis do mého poznámkového sešitu o Kisukeho návštěvě a výběr vhodné válečné mise pro dva Uchihy.