Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Arogantní odpověď. Mohla jsem si za to sama, nezačali jsme příliš dobře.
"Během několika dní by měl být zpět," odpověděla jsem klidně. 
Pokus o úsměv. Tentokrát se mi to ale příliš nedařilo, byla jsem si vědomá toho, že jsem něco pořádně pokazila. Tyhle rozmluvy měly být na Hokagem, ale ten tu nebyl. A já na to asi neměla předpoklady.
"To je všechno, můžete jít," dodala jsem klidně a uklidila jsem jeho složku.

Zaujal mě. Převrátit žádost o informace v obchod s informacemi byl tah hodný bývalého ANBU. 
"Kisuke Uchiha již nespadá přímo pod Konohu, ale pod Sabisu," pronesla jsem tiše. "To je vlastně to jediné, co vám mohu říct. Vše ostatní, co o něm vím, pochází z jeho složky a ta podléhá utajení. Mise, rodina, minulost..."
Sama jsem vše nečetla, Kisukeho schopnosti jsem takřka neznala. Jeho složka zmizela do archivů Sabisu. 
"Určitě jste už o této organizaci slyšel."
Pousmála jsem se. Slyšel o ní vlastně každý, bylo to už oficiální. Bohužel, nikdo nevěděl, jak okatě již Sabisu vystupuje proti Hokagemu-sama.

Začínal se moc vyptávat. A já sama vlastně nevěděla, které informace jsou tajné a které ne. Nechtěla jsem ho ale zklamat. Pokusila jsem se v duchu vypátrat kompromis.
"Možná by bylo lepší zeptat se na tyhle věci Hokageho-sama, až se vrátí," navrhla jsem tiše. "Ale možná můžete mnoho věcí zjistit už dřív... váš žák s ním přece bude trávit čas na misi."
Šibalsky jsem na něj mrkla. Sensei a žák si vytváří vztah na vzájemné důvěře. Pokud mu Ken bude důvěřovat, určitě mu své pocity ohledně Kisukeho svěří a budou důležitější než mé, protože s ním stráví delší dobu a navíc jako člen stejného klanu nejspíš lépe pochopí jeho pohnutky.

Jeho otázky mě překvapovaly čím dál víc. Nebyla jsem si jistá, jak je mám brát a tak jsem jako vždy jen nadhodila upřímný, snad i roztomilý úsměv. Říkalo se, že jsem krásná. Muži se za mnou otáčeli. Pro nic takového jsem ale nehodlala svůj úsměv využít. Usmívala jsem se prostě proto, že jsem byla šťastná. A chtěla jsem ostatním zlepšit den. Možná protentokrát i dát najevo rozpaky, jelikož jeho poslední otázku jsem čekala ještě méně než ty předchozí. 
"Dostala jsem se na toto místo v době jeho nepřítomnosti," dodala jsem, když jsem nenašla důvod, proč mu to zatajit. "Kentaro-sama jako jeho zástupce, ale stále především radní neměl příliš zkušeností s administrativní prací, kterou sebou přináší pozice Hokageho a já sem zrovna přišla žádat o přeložení z archivu do aktivní služby. Místo toho využil mé zkušenosti, abych mu vypomáhala zde. A když se vrátil Hokage-sama, rozhodl se, že si mě tu už nechá."
Naklonila jsem hlavu na stranu. Byla jsem zvědavá, jak na něj tato odpověď zapůsobí. Možná ve mě ztratí veškerou důvěru, když se právě dozvěděl, že mě pro tuto pozici vlastně vybral vůdce Sabisu.

Jej úsmev, s mojou momentálnou kamennou tvárou nespravil nič. Naďalej som sa tváril, tak podozrievavo a zároveň som sa snažil, aby to vypadalo, že si nič nemyslím. "Kentaro-sama? Ten čo vedie Sabisu?" Ďalší človek, ktorý podľa môjho názoru chcel moc. ANBU neboli len o tom, že sme plnili všetko čo nám bolo povedané, preverovali sme aj dôležitých ľudí v dedine, bolo to potrebné z dôvodu prevencie úniku informácií z dediny do nesprávnych rúk. "Stalo sa tu ešte niečo zaujímavé? Keď som bol v nemocnici a na misií?" Trocha som uhol pohľadom, lebo popravde som bol aj niekde inde než len v nemocnici.

Přikývla jsem. Ano, ten, co vede Sabisu. Jeho kamenná tvář nebyla nic nového. Byl přece jen ještě nedávno ANBU, na život v civilu si bude muset zvyknout. 
"Pořád se něco děje, je válka," odvětila jsem neurčitě.
Jistě chápal, že některé informace nejsou určeny všem uším. Stalo se mnoho věcí. Objevili jsme, kdo jsou Hakuei, alespoň částečně a Hideo se je vydal hledat. Ostatně proto kousek ode mě spal malý pes s ochrannou čelenkou naší vesnice, jeho summon. A navíc tu nebyl Hokage-sama, což mi pomalu začínalo dělat starosti. Už se měl dávno vrátit. 
"Vše, co byste měl vědět, se dozvíte od zástupce velitele Jouninů, který vás uvede do aktivní služby," dodala jsem. 
Určitě zvolili někoho správného, jak jsem jim dala vědět. Mohl by daného člověka najít kdekoli ve vesnici. Já ještě ani neznala jeho jméno.

Tohle téma se mi skutečně líbilo. Plně jsem se uvolnila. Chvíli mluvit s někým, na kom nezávisí osud vesnice a světa, bylo skutečně uklidňující. Doteď jsem tu měla Hokageho, Amekage, radu starších, Velitele Jouninů... Stín zodpovědnosti mi na tváři sice nevykreslil ani jednu vrásku a dělala jsem, co jsem mohla, ale bylo příjemné mluvit s někým normálním a normálních věcech, což určitě výcvik mladých shinobi byl.
"Řekla bych, že se těší na svou misi," odpověděla jsem. "Rád by dosáhl povýšení. A není divu, dávno by byl Chuunin, nebýt války, ve které se sotva mohou konat Chuuninské zkoušky."
O tomhle tématu jsem mu mohla říct všechno.
"Jelikož jsem ho, jak jsem už říkala, nemohla zařadit do týmu, chvíli jsem ho trénovala."
Že ho trénovala spíš moje vrána jsem si raději nechala pro sebe, i když jsem za to na Yunu byla moc pyšná.
"Naučil se novou techniku s vranami, Sanzenagarsu no Jutsu."
Když jsem o této technice mluvila, bylo na mě poznat, že je mojí oblíbenou. A také jsem ji podle toho využívala. Uvědomila jsem si, že mi ještě nevrátil svitek. Možná si ho chtěl ještě pročíst, než dovede techniku k dokonalosti, ale spíš na to zapomněl. Nevadilo mi to. Nebylo ho tu zatím třeba, i když bych bývala byla raději, kdyby ho nechal doma, aby s ním naše technika neopustila rodnou vesnici.
"A ještě má u sebe svitek na Kuchiyose. Pokud si to nerozmyslí během mise, dám mu s vranami i podepsat smlouvu," dodala jsem ještě.
Byla jsem na jeho rozhodnutí upřímně zvědavá.

Sledovala jsem nevýrazné změny v jeho tváři.
"Nashledanou," prohodila jsem jako poslední před jeho odchodem. 
Nějak jsem tušila, že ho tu brzy budu mít znovu. Hned jak se Ken vrátí z mise. I když nejdřív bude muset přijít za mnou, abych mu řekla, co za misi to bude. Uvažovala jsem, jestli si fakt, že už má senseie, nechám ještě na chvíli pro sebe nebo se s ním o něj podělím hned, jak se tu objeví. Nakonec jsem se rozhodla nechat to na náhodě a hlavně na okolnostech. Pustila jsem se do práce s tichým očekáváním Hokageho návratu. Už byl pryč tak dlouho...

Soshi

Konečně mě pustili z nemocnice. Sice to bylo se slovy "snaž se moc se nezmrzačit", ale i tak byli rádi, že mají zase volné lůžko. Neváhal jsem a došel ke kanceláři Hokageho.
Zaklepal jsem a počkal venku na vyzvání.

Nakonec jsem se ještě před Hokageho návratem dočkala dalšího zaklepání. Nadhodila jsem úsměv a s očekáváním vyzvala neznámého člověka za dveřmi ke vstupu.
"Dále!"
Byla jsem upřímně zvědavá, kdo přijde tentokrát. Kentaro měl pravdu. Bylo dobré si vše zapisovat. A s odstupem jsem si uvědomovala, kolik osudů se zde proplétá, kolik úžasných příběhů. Jaký bude ten další, který mi stojí za dveřmi?

Soshi

Vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou a s úsměvem jsem se uklonil.
"Dobrý den...ummm...zástupce-sama." řekl jsem a omluvně na ni upřel své fialové oči. Nikdy jsem ji tu neviděl. Vlastně, když jsem o tom tak uvažoval, nikdy jsem nebyl v kanceláři Hokageho, jednalo se se mnou přes nadřízené chuuniny a jouniny.
"Jmenuji se Soshi Dansaku a rád bych Vás požádal o přiřazení do týmu nebo o nějakou misi...Pokud na mě máte čas..."

První dojem byl, že je neskutečně milý! A nesmělý. To nebylo pro shinobiho nejlepší. Prohlédla jsem si ho. Zaujaly mě jeho oči, fialová byla dost neobvyklou barvou. Já měla oči čistě bílé. Člověk by skoro řekl, že jsem Hyuuga, kdyby uprostřed nich nezářily sytě černé zorničky. Nejprve jsem kývla na pozdrav a pak jsem se sehnula ke kartotéce, abych našla jeho složku. Dalo mi to, protože nebyl v aktivní službě dlouho a co se týkalo seznamu jeho technik, nebyl zrovna vhodný kandidát na Kenovu misi, ačkoli to bylo první, co jsem mu původně chtěla navrhnout.
"Mé jméno je Yaeko Uzumaki," pousmála jsem se. "Stačí Yaeko nebo Yaeko-san. Vyber si."
Byla jsem v jeho přítomnosti ve svém živlu. Táhlo mi na třicet a lidé jeho věku u mě ještě spadaly do kategorie "skoro děti" a děti já zbožňovala. Zvlášť, když mě nechaly, abych na ně byla milá.
"Na misi tě nepošlu a do týmu tě zařadit nemohu," dodala jsem po chvíli přemýšlení. "Jako zástupce Hokageho nemohu v jeho nepřítomnosti rozbourávat hotové týmy, i kdyby v nich někdo chyběl. Ale podobně jako už jsem to jednou udělala, mohu si tě na chvíli vzít na starost sama," pousmála jsem se. "Znáš nějaké techniky, které by ses chtěl naučit? Nebo alespoň víš, na co kromě svého Kekkei Genkai se v budoucnu zaměříš, Soshi-kun?"
Podle jeho technik jsem si nemohla udělat kompletní obraz. Neuměl zatím bohužel prakticky nic. A já tu právě teď byla od toho, abych to napravila.

Soshi

už jsem se chtěl zklamaně otočit, když řekla, že by mě mohla učit.
"Vy- Vy sama?" zeptal jsem se s podivem. Kdo by se mnou ztrácel čas? Bylo to tak, jak bylo psáno ve složce - neuměl jsem prakticky nic, neměl jsem zkušenosti.
"Já...nikdy jsem ani nemyslel na to, že bych trénoval jiné věci než KG. Moje maminka říkala, že kekkei Genkai je jedno hodně mocné, dokáže dávat i brát, způsobovat štěstí i bolest... Chci se zaměřovat na genjutsu a taijutsu."

Založila jsem ruce na hrudi v zamyšleném gestu.
"Je to jen dočasně," upozornila jsem ho na jeho zařazení. "Až se vrátí Hokage-sama, zařadí tě do plnohodnotného týmu."
Nicméně jsem si nebyla jistá, jak moc mu do té doby budu platná. Taijutsu nebylo zrovna mojí silnou stránkou. A co se týkalo mého Genjutsu, tak s to jsem dokázala maximálně vycítit a dostat se z něj. Kdyby uměl dobrou techniku, byla bych pro něj dobrý pokusný králíček. Z Genjutsu se dostanu lehce. Čím déle v něm mě udrží, tím lepší bude. Bohužel, těmihle myšlenkami jsem předbíhala dobu.
"Měla bych několik nápadů," dodala jsem po chvíli. "Nevím, jak moc platná bych ti byla při tréninku tvého Kekkei Genkai, ale mohu ti navrhnout dvě verze společného cvičení."
Samozřejmě jsem tím měla na mysli cvičení s Yunou, protože já zatím nemohla opustit kancelář, ale to se dozví, až bude čas.
"První možnost je trénink ovládání chakry. Šlo by o chůzi po vodě a po stromech nebo skalách, podle toho, kolik nám zbývá času do Hokageho návratu," vysvětlila jsem. "Pokud toto umíš, procvičil by sis to a trénovali bychom obzvláště vytrvalost."
Nemohla jsem mu pomoct s Taijutsu jako takovým, ale vytrvalost byla jeho podstatnou částí. Jako Uzumaki umím chakrou manipulovat dobře. Tyhle lekce by mi mohly jít.
"Druhá možnost je, že si přece jen vybereš nějakou techniku," šibalsky jsem mrkla. "Možností je mnoho. Bez pochyby má tvá maminka pravdu, ale své Kekkei Genkai můžeš jinými technikami jen vylepšit. Můžeš ho ustálit na podobě, která ti vyhovuje. Nikdy novou technikou nesrazíš kvality svého přirozeného nadání. Napadá mě například Genjutsu Shibari. To je technika, kterou dokážeš naráz znehybnit jednoho i více nepřátel, podle tvé schopnosti ji využít. Můžeš ji pak lehce zkombinovat s Taijutsu a přemoci své nepřátele, aniž by se vůbec dokázali hnout."
Šibalsky jsem na něj mrkla. Kdybych se zaměřovala na Genjutsu, tuhle techniku bych si nenechala ujít.

Soshi

Hluboce jsem se uklonil. "Arigatou, Yaeko-sama..." Přemýšlel jsem, o čem mluvila, a pak mě napadla ještě jedna věc. Věc, kterí se nevěnuje moc lidí, ale která je velice důležitá.
Když mluvila o genjutsu Shibari, vzpomněl jsem si na pečetě. Nikdy jsme je moc nevyužívali, ale očividně byly velice důležité, když nás o nich učili už na akademii.
"Já jsem nikdy nechtěl zabíjet..." řekl jsem najednou. Má bujná fantazie si totiž dokázala jasně představit, co by znamenalo spojení taijutsu a genjutsu SHibari.
"Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že bych se chtěl naučit pečetit. Dobrá pečeť je někdy lepší než ostrá katana, a myslím, že to moc lidí nedělá. Myslíte, že byste mi mohla pomoci s tímhle?"
Podíval jsem se na ni a spokojeně se usmál. Tentokrát na mě bylo vidět, že jsem rád, že jsem si vzpomněl na tuhle cestu shinobi.

Jiný člověk by si byl řekl, že právě tato technika mu umožní nikomu neublížit tak, jak to není nutné. Pousmála jsem se. V tomhle názoru bych ho neměla podporovat, pro shinobi to bylo, dalo by se říci, "nezdravé," ale ani já jsem nikdy nechtěla zabíjet. Pokud ano, nevadilo mi to, ale nebylo to mým primárním cílem.
"Yaeko-san," upozornila jsem ho jemně.
Starším Jouninům jsem to nevymlouvala. Ale pokud jsem ho teď měla učit, bylo tohle oslovení trochu příliš.
"Nebo na tu chvíli, pokud chceš, Yaeko-sensei."
Ještě nikdy jsem neřekla svoje jméno tolikrát za tak krátkou chvíli!
"A skvělý nápad, ráda ti pomohu."
Zajímalo mě, proč se chtěl učit pečetě, když se odmítal učit techniky. Vlastně by měl většinu z nich z akademie dávno umět a speciální pečetě pro dané vlastnosti se učí v daných klanech, obzvláště ty pro Kekkei Genkai nebo Hijutsu.
"Soshi-kun, neměl bys ale základní pečetě umět už z akademie?"
Zamyšleně jsem se opřela lokty o stůl.

Soshi

"Umím základy pečetění, ale...skutečně nás na akademii naučili všechny pečetě?" zeptal jsem se. Byl jsem trochu zmatený.
Třeba pečetit Edo Tensei jsem neuměl.

Zavrtěla jsem hlavou.
"To samozřejmě ne," dodala jsem. "Ale další pečetě se většinou shinobi učí podle technik, které používá."
Snažila jsem se najít způsob, jak to vysvětlit.
"Na akademii se ninjové učí základní pečetě pro základní techniky a většinu ze základních technik," začala jsem. "Když potom Akademie skončí, Geninové se začnou učit techniky ranku D a C. Na některé z nich v závislosti na zařazení jim základní pečetě z Akademie stačí, kouzlo je pouze v jejich pořadí a v tom, abys je zvládl vytvářet rychle. Čím rychleji vytvoříš pečetě, tím rychleji přijde technika. Pokud jsi příliš pomalý, může tě naopak tvůj protivník předběhnout a ublíží ti dřív, než stihneš vyvolat techniku."
Tolik k jednoduchým Jutsu.
"Existují ale i jiné techniky, každým rankem složitější. Některé z nich nemají pečetě vůbec, ale jiné mají pečetě naprosto unikátní. Shinobi se je učí podle toho, jakou se potřebují naučit techniku," pokračovala jsem. "Jednoduše řečeno když dostaneš svitek na techniku, kterou chceš, je v něm i seznam jejích pečetí, pokud existují. Pokud je některá výjimečná, je tam i návod, jak ji správně provést. Pokud jsou to pouze ty základní, které už máš umět, pak je tam pouze jejich seznam. A jak už jsem řekla, kouzlo je jen v tom, aby ses je naučil používat bez zaváhání a znal správnou kombinaci pečetí pro techniku, kterou chceš umět."
Pořád jsem nemohla přijít na to, proč chce umět pečetě, když se nechce učit žádné techniky.
"Kekkei Genkai většinou mívají u technik pečetě speciální nebo žádné," ukončila jsem svůj monolog. "Pokud se budeš učit rozvíjet toto, pak upřímně netuším, jaké pečetě by pro to byly vhodné. To je věc, kterou si klany drží pěkně pod pokličkou. Možná by ses na to mohl zeptat rodičů."
Pozorně jsem ho sledovala. Umět dobře pečetě bylo určitě skvělé. Ale bez technik? K čemu by mu byly? A jaké bych ho vůbec měla učit, když je nebude mít na co použít?

Soshi

Otevřel jsem ústa, abych ji zarazil, ale když se o tom tak rozpovídala, zase jsem je zavřel. Usmíval jsem se a se zájmem poslouchal. Zajímavá interpretace prvního ročníku akademie. Škoda jen, že jsem mluvil o pečetících technikách, pečetících lístcích a bariérách.
Když domluvila, uklonil jsem se. Nechtěl jsem, prostě jsem nemohl říct, že celý ten její výklad byl zbytečný. Protože nebyl, znovu jsem si zopakoval učivo a srovnal si věci v hlavě.
"Děkuji, Yaeko-sensei. A kde bych se měl hlásit?"
Můj laskavý pohled prostě nemohla prokouknout. Na to jsem byl až příliš po matce...

Tiše jsem povzdechla a v mysli jsem si prošla všechno, co řekl. Až na to, že mi neřekl prakticky nic kromě toho, že chce umět pečetě. Ruční pečetě. Ale zřejmě neví, na jaké techniky. Zřejmě se na sensei příliš nehodím, protože mu absolutně nerozumím. Místo odpovědi na otázky se uprostřed konverzace, která ještě zdaleka neměla skončit, ptá, kam by teď měl jít. Nedala jsem na sobě rozčarování znát, dál jsem se usmívala. Zároveň jsem se ale cítila kapku přepracovaná.
"Počkej, počkej," zavrtěla jsem hlavou. "Pořád nevím, co vlastně chceš, abych tě naučila. Jestli se plánuješ jít zeptat rodičů, jaké pečetě budeš používat pro své Kekkei Genkai, tak se pak hned můžeš vrátit sem. Jinak ale není kam odcházet.Jen mi musíš jasně a přesně říct, jaké chceš umět pečetě a proč."
Můj proslov se pravděpodobně zcela minul plánovaným účinkem. Copak jsem ho mohla nárazově naučit pár pečetí, které nikdy nevyužije, protože se používají pro techniky, které se učit nechce?