Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

"Do mého sklepa." opravila jsem ho. "Žila jsem tu podle tvých slov dřív jak ty." dojedla jsem a přitáhla si hrnek čaje k sobě a objala ho rukama a užívala si teplo, co z něj sálalo.
"Takže mi tím chceš říct, že jsem jediná Kaguya,které přežila tu válku v Kiri?" to znělo hodně depresivně, ale začínala jsem to chápat. To určitě udělal otec. Zase myslel jen na sebe a na klan. Chtěl mít pojistku.

Ano, můžeme se tu dohadovat o majetku, nicméně právo krve je sto let zlomené a já jsme připravený svoje práva bránit zbraní. Jediné štěstí je, že jsme ze stejného klanu, jemuž jsem zasvětil přestavbu tohoto sídla. Odteď je to tedy naše sídlo, souhlasíš? optám se jí a zároveň tím odpovím na její druhou otázku.

Nelibě jsem se na něj podívala a opět si ho kriticky změřila pohledem. Bylo na mě vidět, že to zvažuju.
"Fajn, preferuju soukromí." řeknu rázně a pak upiju čaje. "Máš ho dobrý." řekla jsem na odlehčení a zvažovala další otázku.
"Akia Kaguyu znáš?"

Výborně, můžeš si vybrat, kde se zabydlíš. Je tu volno kam se jen podíváš... řeknu smutným tonem a také si přihnu z čaje. Děkuji za pochvalu, ve vesnici se občas staví obchodník který mi ho vozí. A k tvé další otázce, ne, neznám nikoho toho jména. Pokud to byl tvůj současník, nežije.

"Ach díky bohu." podívám se vzhůru a pak na něj. "Jinak bych ho sama zabila. Udělal mi to on." ukážu směrem do sklepa a pak dozadu na temeno.
"A byl to můj snoubenec, kterého mi vybrali."

Vyslechnu si její příběh. Aha, tak to tě můžu uklidnit. V téhle době už dohodnuté sňatky nehrozí. Trochu jsme vyrostli. Co tam máš dál za otázky? optám se a znovu se napiju čaje.

Zarazila jsem se chvíli a začala přemýšlet.
"Co to bylo za systém, ve kterém jsem byla? Jak je možné že jsem se třeba neutopila." postupně jsem si na něj začínala i zvykat. Snad nebude jako ostatní Kaguyové

Rozpřáhnu ruce v nevědoucím gestu. Těžko říct, pravděpodobně tě to mělo udržet naživu dokud to mělo energii. Ta tekutina co tam byla měla nejspíš stejné vlastnosti jako tekutina v ženském lůně. Dítě se tam také neutopí. Ale to jsou jen mé dohady, nejsem vědec ale voják. Pokud tě to zajímá, mám přítele který tomu rozumí...

"Spíš nechápu jak na to mohla zrovna moje rodina přijít. Zajímali se jen o sebe." prohodila jsem a opřela se o opěradlo a dívala se kolem.
"Co teď se mnou bude?" podívala jsem se zpátky na něj.

"Och vážně?" nevím kde se ve mě ten sarkasmus vzal, nebyla jsem si jistá.
"Kdo že je teď Mizukage?" nebyla jsem si jistá, jestli se mi chce žít zase život Kaguyi. Jsou bezcitní.
"Kolik lidí si už zabil?"

Její sarkastickou otázku přejdu a pokračuji rovnou k té druhé. Muž jménem Faito Danshaku. Prakticky mě vychoval, velel mé jednotce a nyní je to můj nejlepší přítel. Trochu chladný, velmi prakticky založený člověk, ale o své podřízené se stará jako nikdo jiný. Kolik jsem zabil lidí? Tolik kolik jich chtělo zabít mě... raději se zajímej o to, kolik ten či onen zachránil lidí, než kolik jich zabil. Osobně na žádné své zabití nejsem pyšný. Možná až na jedno, které ale nepatří jen mě... řeknu váhavě.

"A to je?" naladím ho otázkou, aby pokračoval dál. Začínal se mi líbit, jiné smýšlení než původní Kaguyové? Proč ne, rodina a ještě ne tak zkažená.

Poslední Tsuchikage. Bitvou s ním jsme ukončili vleklou válku na kontinentě.... řeknu a ukážu jí levé rameno, přes které je přehozený Tsuchikageho plášť, upravený do kápě. Na několika místech jsou stopy krve. Ale jak říkám, nejsem stroj na zabíjení, i když můj původní účel asi takový byl. Jednou ty zbraně odložím a už je nevemu do ruky. Teď to ale ještě nejde.

"Jásně uděláš to, až nadejde doba tvého důchodu." naznačím prstem ve vzduchu spirálu a zakončím ji ukázáním na něj.
"To říkají všichni. Ani v důchodu je neodložíš. Takoví jako ty jsou radši když umřou v boji." řeknu slova mého dědy.

To není ten obrázek, po kterém bych toužil... popřu její tvrzení. Nejspíš si mě s někým pleteš. Co tam máš dál? Pacifistka a Kaguya? To bych nečekal ani v deliriu. No co, člověk se učí celý život. Uvidíme co mi ještě řekne.

"Já myslím, že jsem zažila víc Kaguyů jak ty. Zatím všichni byli takhle paličatí a hrdí." dopiju čaj a trochu odsunu hrníček. Podepřu si bradu rukama, lokty o stůl.
"A co mi povíš ty. Nebaví mě pořád se ptát."

Myslím, že nejsem Kaguya podle tvého vzorce. Toto konstatování je věcné a studené jako led, ale pravdivé. Nejspíš. Co bych ti měl povídat? Nemám nejmenší představu co říct někomu, kdo byl po 3 generace mimo. A zároveň mě nenapadá nic, co bych chtěl vědět o minulosti, kterou ty jsi zažila. Možná něco málo... co váš každodenní život? Co jste dělali? Čím jste se bavili? 

"No tréninkama?" nakloním hlavu na stranu. "Hlavně muži. A pak ještě vraždama. I když nevím co na tom viděli za zábavu, já tu činnost nenáviděla. Celý den se jen trénovalo odpočinek byl jen večer a to spaní. Do akademie třeba mě tahali násilím." mrkla jsem na něj

"Jsem ninjou z donucení. Být na mě jsem obyč holka." co má děti a nestará se o nic jinýho. "Jak se tady bavíte vy?" nějak jsem byla hladová po nových informacích, najednou jsem se ocitla sama v novém světě, bylo to zajímavé.
"Co krupicovou kaši, znáte?"

Tak můžeš být obyčejná holka... připustím. Svoboda je to, čeho si ceníme nejvíc. Jediné co musí každý občan udělat je bránit vesnici a své blízké v případě obležení. Jinak po tobě nikdo vojenskou službu vyžadovat nebude. Najednou se promění v malé, zvědavé dítě. Bavíme se různě, hrajeme společenské hry, chodíme do podniků jako jsou lázně, bary... cestujeme... a ano, znám krupicovou kaši, když jí budeš chtít udělat, stačí říct.

"umím ji sama a takovou si ještě nejedl." usmála jsem se. "Takže k večeři dobře?" vstala jsem a šla do kuchyně odnést hrníčky. "Je to tu velké."

Dobře, to beru... oplatím jí úsměv, i když trošku hraně. Hlavou mi víří spousta myšlenek. Ze zasnění mě vytrhne až její další věta. Jo, ještě větší... jak jsem nedávno zjistil. Kolik vás tu bylo? Pořád jsem se snažil představit, jak to tu asi vypadalo, ale nějak mi to nejde. Teď mám možnost se to dovědět.

"Asi 16." projdu jen kolem něj a jdu se projít po nově zrekonstruovaném křídle, vypadalo to dost hezky. Bála jsem se vyjít ven, i tam by mě to mohlo překvapit.