Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

Odvedla jsi skvělou práci... pochválím jí znovu a posadím se vedle ní. Je mi podivně dobře, když tu jsi. Jsem moc rád že jsem tě v tom sklepě našel.

"Jo jsem ráda taky." spojila jsem si ruce na břiše.
"I když si říkám, jestli si mě tam spíš neměl nechat, když vidím ten chaos venku." usmála jsem se.

Uklidní se to. Jednou tohle skončí a my budeme moct žít v klidu... bez zbraní pod polštářem a s čistou hlavou. Dělám pro to všechno a rád bych to s tebou sdílel.

"Ve světě shinobi tohle nikdy nepřestane." posadím se a přitáhnu si župan blíž k tělu, je tu trochu chladněji jak jsme tu nebyli.
"Měl by ses jít umýt a vyspat se." řekla jsem mu

Jsme taky jenom lidé... podotknu a zvednu se. Máš pravdu, jdu se dát trochu dokupy, nebo už se z toho neseberu. Navíc musím smrdět jako sto čertů... prohodím žertem a odeberu se rovnou do koupelny, kde zahájím důkladnou dekontaminaci.

usměju se a urovnám přehozy na gaučích a dojdu uklidit nádobí. Pak se odeberu do své ložnice, kde na sebe něco hodím, abych nebyla už v županu. do vlasů si hodím mašli a nechám si zase jen šatičky. Pak sejdu dolů a začnu chystat něco k večeři.

Zpátky se vrátím asi za dvě hodiny a uvidím Hisu, jak se točí okolo plotny. Velmi potichu se k ní zezadu připlížím a pak jí náhle vezmu kolem pasu.

Zrovna jsem cedila zeleninu a chtěla ji přenést do připraveného rámenu, když mě chytil okolo pasu a já nejen že se lekla a vykřikla překvapení, ale ještě jsem cedníkem hodila takovou rychlostí, že z něj zelenina popadala a přímo na nás.
"KASHIKE!!!" zakřičím naštvaně, protože jsem tam fakt stála dlouho než jsem vše připravila.
"To byla naše vyčeře!" otočila jsem se na něj s vraždou vepsanou v očích.

Setřu si trochu zeleniny z tváře a máznu jí to na čelo. Jsi roztomilá, když se zlobíš... řeknu s úsměvem ale nějak se nemám k tomu jí pustit. Té zeleniny je mi líto, ale padla pro dobro věci.

"To teda nepadla." řekla jsem nabroušeně setřela jsem si zeleninu z čela.
"To vážně není legrace, celé moje dvouhodinové úsilí je k ničemu." chtěla jsem alespoň zachránit to co v cedníku zbylo, ale stále mě držel.
"Mohl by si mě prosím pustit?" pousmála jsem se

Prohlédnu si celou její tvář a pak mi pohled sjede na ruce, kterýma jí držím. Ne, nemohl... doufám že mi to odpustíš. Poprvé v životě mám rodinu a pouštět se mi jí vážně nechce. 

"Nemusíš mě pouštět jako rodinu, ale pusť mě jinak ti jako rodina dám za vyučenou, že maříš veřejný pokus o jídlo." zatvářím se velice vážně a ještě povytáhnu obočí

Páni, to byla dost složitá věta.. teď nevím, jestli tě mám pouštět nebo ne... zarazím se a nahodím teatrální zmatený výraz. Pak jí ale pustím a odstoupím stranou.

"Děkuji a teď si sedni a nech mě to prosím dodělat." usmála jsem se a otočila, že jídlo dodělám. Zbytek zeleniny jsem opláchla a vložila do misky a naservírovala jsem ji Kashikemu na stůl.
"Tak dobrou chu´t snad to bude poživatelný." sedla jsem si naproti němu a dala se do jídla.

Usednu ke stolu a počkám, až Hisa dodělá jídlo. Děkuji. Taky ti přeji dobrou chuť... oplatím jí a dám se do jídla. Až doteď jsem si neuvědomil jaký mám hlad, natož jak dobrá je Hisa kuchařka. I když, když si člověk sám většinu života jen ohřívá konzervy, je dobré asi úplně všechno.

Dojedla jsem kupodivu to bylo poživatelné.
"Chutná ti to? Dlouho jsem nevařila tak jedno století." dodala jsem se smíchem a sledovala ho jak jemu evidentně chutná

Je to skvělé... opravdu. Zjevně se vaření s věkem nezapomíná... popíchnu jí a vyprázdním zbytek talíře. Pak se zvednu a odeberu jí její nádobí, abych ho umyl.

"počkej co to jako děláš?" zvedla jsem se a zatarasila mu cestu.
"Z nás dvou jsem tu odpočatá jen já, takže mi odevzdej nádobí a jdi si lehnout!" poručila jsem mu a natáhla k němu ruce pro nádobí

Já už jsem v pořádku, takže si při vší úctě trhni nohou... odpovím jí a nádobí neodevzdám. Místo toho ho šoupnu do dřezu a pustím se do mytí.

"Paličáku." opáčím a na oko naštvaně odkráčím do obýváku, kde se svalím na gauč vezmu si polštář a obejmu ho. Pak se zadívám na tu velkou černou věc co je přede mnou. Vypadalo to jako socha.
"Co to je?" ukážu na tu černou věc (myšleno tím televize)

Otočím se od nádobí a podívám se o čem mluví. Televize... taková věc, co tě zabaví když potřebuješ vypnout mozek. Ještě jsem jí tady ani nezapnul... odpovím jí, vědom si dobře toho, že jí asi vidí poprvé v životě.

"Hm a ukážeš mi to? Zní to zajímavě. Mě to teda zatím nudí." sledovala jsem vypnutou televizi. Zvláštní čím se tady baví ostatní

Při tom pohledu se neubráním smíchu. Přejdu k ní a vezmu do ruky ovládání. Stisknu tlačítko a na televizi naskočí obraz. Tak, tohle by mohlo pomoct... mrknu na ní.

Polekaně jsem nadskočila na gauči, když se tam něco objevilo. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale lidé jsou v té ....uvnitř. Opatrně jsem se postavila vedle něho a chvíli se na to dívala s polštářem v ruce pak jsem se vydala přímo k tomu a opatrně jsem se toho dotkla. Dostala jsem malou elektrickou ránu, ale zjistila jsem, že se těch lidí uvnitř dotknout nemůžu.
"To je....strašné." dívám se na to omámeně.