Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

Když ta žena začne dýchat, vztáhnu k ní ruku a vytáhnu jí ven z té kapsle. Položím jí na zem, aby si neublížila pádem a pokusím se upoutat její pozornost. Klid, uklidněte se, jste v bezpečí... promluvím k ní klidným, přívětivým tónem.

Křečovitě jsem se ho držela, všude kolem mě byla voda, nebyla jsem schopná říci, kde jsem, kdo jsem. Nějaký muž tu byl se mnou. Nedokázala jsem určit jestli je špatný nebo dobrý. Jeho hlas jsem skoro nevnímala, stále jsem těkala očima po místnosti, kolem sebe, na své ruce a na něj.

Oběma rukama jí uchopím za tváře a nasměruju její pohled na mou tvář. Poslouchejte mě, uklidněte se, nic se vám nestane. Vnímáte mě? Tentokrát je můj hlas naléhavější, ale nechci jí zbytečně stresovat.

Zadívala jsem se na něj. Pomalu jsem se uklidnila. Uchopila jsem jeho ruce svými třesoucími. Prohlížela jsem si ho a snažila si vzpomenout, co se stalo.
"K-kdo jste?" vyšla ze mne velmi tichá otázka, a najednou jako by do mě uhodil blesk. Válka....rána do hlavy... a... ten mizera... stiskla jsem mu ruce víc a v očích se mi na místo paniky objevila zlost.

Konečně se trochu stabilizovala a dokonce i začla komunikovat. Jsem přítel, Kashike Kaguya... odpovím jí jednoduše a pak jí pustím. Letmo se podívám na svoje ruce, kde jsou vrypy od jejích nehtů. Auvajs.

Zahleděná do svých vzpomínek a myšlenek, mě vyrušilo to jméno. Pustila jsem ho.
"Kaguya?" posadila jsem se a rozhlédla se po místnosti. Náš sklep. Opět jsem se zaměřila na něj.
"Kde je ten mizera? Zabiju ho!" skoro jsem vykřikla vzteky a sáhla si na temeno. Byla tam boule.

Nevím o kom to mluvíte slečno, nikdo tu není. Tady dole nebyl nikdo dobře přes sto let... řeknu teď já trošku zmateně. Kdo je tahle ženská? No nic, půjdu na to pomalu, třeba se něco dozvím. Postavím se a nabídnu jí ruku. Nemůžete tu zůstat, jste mokrá a úplně promrzlá. Pojďte se mnou nahoru, zkusím vám sehnat suché oblečení a uvařím vám čaj.

"A co vůbec děláte u nás doma? Sem má vedlejší větev zakázano jít!" obořila jsem na něj a s jeho pomocí vstala a držela se ho, protože nohy mě nějak neposlouchaly, ale pak jsem si znovu přehrávala jeho slova.
"Počkat 100 let?" otevřela jsem překvapeně pusu dokořán.

Vedlejší co? optám se nechápavě ve stejnou chvíli. No pro pána boha... vyklouzne mi, když si uvědomím co její věta znamená. Jaké je vaše jméno slečno? A žádné vtipy, nemám na ně nejmenší náladu. Můj tón se změní na sice klidný, ale přísný.

"Myslíte, že já na ně mám náladu, tam venku je válka a já se tady s Váma vybavuju, místo toho, abych tam byla a bojovala." obořila jsem se na něj a snažila se udělat aspoň krok.
"Jsem Hisa Kaguya, dcera vůdce klanu Kaguyů."

Aha... Záblesk poznání mi proběhne v očích. Dcera vůdce klanu? Tak to byste byla moje dcera. Já jsem jediný člen a vůdce "klanu" Kaguya. Válka o které mluvíte skončila před stoletím. Nyní jsme v době Hachidaimeho Mizukageho, Faita Danshaku. Mého učitele a přítele. Doba kterou jste znala je dávno pryč.

"To určitě, jistě jste se na mě spikli všichni. Už mám klanu plný zuby." na nohách jsem začínala být stabilnější. "Jsem jak něčí hračka." pustila jsem se ho a vydala se ke vchodu. Najdu Akia a nejen, že zruší zásnuby já mu i upravím ten jeho výraz v obličeji.

Tak a tohle byla poslední kapka. Vezmu tu holku za rameno a otočím jí jako by nevážila ani co by se za nehet vešlo. Tak aby bylo jasno slečinko, nikdo se tady proti nikomu nespikl. Ty můžeš být ráda, že ještě nejsi v tom akvárku a za to, že tam nejsi, vděčíš členovi mého týmu, který zařval jen aby sis tady na mě mohla otevírat hubu. Takže teď zmlkni a poslouchej. Válku proti Kirigakure jste projeli na plný čáře a tvůj klan tak jak je, neexistuje. Nahoře je prostě jinej svět a ty se s tím musíš smířit... Tohle muselo ven, jinak to nešlo. Tak pro tohle jsme skončili pod betonem? Aby si tu na mě nějaká rozmazlená cácorka otevírala hubu? Tak to ne.

"Prosim?" zamrkala jsem na něj překvapeně. "Nebýt mého klanu, tak tu teď ani ty nejsi!" vyjela jsem na něj stejnou měrou. Jestli si myslel, že takhle na mě bude řvát tak se spletl, navzdory své povaze jsem se musela bránit.
"Celou dobu jsem byla z ticha a nechala ostatní, aby za mě rozhodovali. Včetně tohohle." ukázala jsem na spoušť. "I když to bylo nedobrovolný." šeptla jsem. Založila jsem si ruce na prsou a tvářila se dost uraženě.

Vydechnu a uklidním se. Nemá smysl se s ní dohadovat, je úplně mimo realitu. Dobrá tedy... víte co? Půjdeme nahoru, udělat něco pro vaše zdraví a důstojnost. Potom si o tom všem můžeme rozumně promluvit. Co se vašeho rozhodování týče, nehodlám do něj nikterak zasahovat... 

"Fajn." souhlasila jsem a vydala se do sídla. Cestou jsem si všimla hromady sutin. To bude drahý... pomyslela jsem si a dál vycházela nahoru. Rodinu si člověk nevybírá, ale ta moje stála za starou belu.

Jsem rád, že už se nechce hádat. Vykročím do chodeb a provedu nás nejkratší možnou cestou nahoru do zrekonstruovaného sídla. Gestem jí na ten fakt upozorním. Když jsem sem asi před rokem přišel, bylo to v troskách. Rekonstrukce spolkla prakticky všechny moje finance... Většina je podle původních plánů a dokumentů, něco málo je podle mého vkusu a představě o pohodlí. 

On nakonec mluvil asi pravdu. Dotýkala jsem se stěn, jako bych je v životě neviděla a dívala se mlčky kolem. Myslela jsem si, že jsem nabrala stabilitu zpět, ale čím víc jsem viděla ty změny, tím víc se mě opět začala zmocňovat panika. Objala jsem se, jednak mi byla zima a jednak jsem se najednou cítila bezmocně. Moje toužebné přání se vyplnilo a hned jsem toho začala litovat.

Spontánně jí vezmu kolem ramen a vedu jí dál, do mého soukromého křídla. V jednom z pokojů se zastavíme. Tady v té skříni snad najdete něco na sebe. Asi vám to nebude sedět, ale všechno je lepší než mokré šaty. Později vám poskytnu nějaké peníze na nákup svého vlastního šatstva. Počkám venku. Otočím se a vycouvám z místnosti. Hisa ve skříni najde sady černých uniforem, kalhoty, blůzy a několik kožených opasků.

Nejistě otevřu dveře a vejdu dovnitř, rozhlídnu se po místnosti a pak za sebou zavřu a opřu se o dveře. To je jak zlej sen. Přejdu ke skříni a otevřu. Prohlédnu si v rychlosti oblečení a zvolím jednu uniformu. Svléknu si mokré oblečení, oproti té uniformě bylo dost, jak to říct, staré. Převlékla jsem se do čistého a hodně utáhla pásek. I tak jsem vypadala jak otec za mlada. Při pomyšlení, že mě vážně už nebude mít kdo peskovat za drzost nebo odmítání Akia mě polilo horko a smutek. Tohle si nezasloužil nikdo. Ani oni. Ani jsem nevěděla jestli zvládnu bojovat. Jestli to bylo 100 let. Och proboha to je špatná myšlenka. Rychle jsem zatřásla hlavou a pak vyšla z místnosti. Přes ruku jsem měla hozené mokré oblečení

Když vyjde, letmo si jí prohlédnu. No vida, to není tak zlé. Teď navrhuji čaj a něco k jídlu. Pak se můžete ptát na co chcete a já se pokusím znovu nevyletět... mimochodem, omlouvám se za to. Nějak jsem se ještě nesrovnal se smrtí své kolegyně. Aniž bych se po ní nějak významně ohlížel, vykročím rovnou do kuchyně.

"To není tak zlé?" opakuji ironicky po něm. Ale radši jsem se zdržela dalších poznámek. Kývla jsem mu na omluvu a šla za ním. Čaj přišel vhod. Byla mi stále zima i v suchém oblečení

Dojdeme do kuchyně, kde jí pokynu na jednu židli a pustím se do přípravy dvou čajů a nějakého instantního jídla z ledničky. Když je hotovo, přinesu to na stůl a přisednu si k ní. Prosím, poslužte si. A teď si můžeme v klidu promluvit, jistě máte plno otázek.

"Díky." vzala jsem si od něj jídlo a čaj. Pustila jsem se nejprve do jídla. Po první lžíci jsem se ho zeptala na první otázku.
"Do jaké doby jsem se to probrala? A proč si mě vůbec probral? Když jsem evidentně měla být uspaná?" a pokračovala jsem v jídle.

Svého jídla se ani nedotknu, v pravdě teď nemám vůbec chuť jíst. Jak už jsem řekl, od vyhlazení klanu uplynulo něco málo přes jedno století. Světem se prohnalo několik válek a myslím že nebudu daleko od pravdy když řeknu, že se nic moc významného nezměnilo. Doba je pořád stejně šedivá a krvavá, jako byla v minulosti, s tím rozdílem že náš Mizukage se drží neutrální politiky. Snažíme se nemíchat do konfliktů na kontinentu víc, než je pro nás prospěšné. A k tvé druhé otázce... probral jsem tě především proto, že jsem neměl tušení kdo jsi, jak ses dostala do mého sklepa a taky jsem nechtěl riskovat že tě ten přístroj již nebude schopen udržet naživu.