Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

"hm co ti jen poradit? Možná motivace a hodně bonbonů." ušklíbnu se a položím mu ruku na rameno v přátelském gestu.
"A hodně s nimi mluvit. To zvládneš." podpořila jsem ho

Bonbony a hodně mluvit? zatvářím se vyděšeně a pak si položím tvář do dlaní. To bude moje smrt. Já nechci... celou svou kariéru tady jsem dělal sám... spoléhal jsem jen na sebe a jen sebe jsem vystavoval nebezpečí... tohle nevim jestli svedu.

"Svedeš, člověk se nemůže spoléhat jen sám na sebe. Někdy je dobré někomu důvěřovat." pohladím ho po rameni a podívala se do dálky.
"Zvládneš to, jsou to jenom děti, žádná válka. Stačí být k nim jen otevřený."

Už už jsem se nadechoval, že jí na to něco odpovím, když se ozval od dveří zvonek. Co to? Zvednu se a dojdu ke dveřím, kde mi posel v rychlosti předá informace o tažení do Iwy. Na patě se otočím, ze zbrojnice vezmu věci a vrátím se pro Hisu. Takže žádná válka jo? Armáda táhne na Iwagakure, nejspíš se něco stalo. Ustroj se a jdeme. Nemusíš bojovat, ale tohle bude ošklivé a každý pár rukou navíc se hodí, třeba jako pomoc s raněnými. Hodím Hise základní výbavu.

"nemohla bych zůstat spíš zde? CO když je to past a oni napadnou vesnici a tu nikdo nebude?" vezmu si od něj výbavu. Dívat se na další bo se mi moc nechtělo

Ve vesnici je posádka specializovaná na obranu. Ty jsi přidělená ke mě a tak je tvoje místo v poli... jdeme... řeknu rázně a vykročím ven. Cestou si připínám opasek s mečem a ještě jednou kontroluji celou výbavu.

Zmlknu omámeně, působil velmi autoritativně až něj šel strach. Ani jsem necekla a následovala jsem ho.

Před dveřmi jí ještě překotroluju výstroj a pak už vyrazím rovnou k bráně a dál za postupujícím vojskem s Hisou v závěsu. 

//přesun Iwa

Trefila jsem do sídla poměrně dobře. Cesta naštěstí byla stejná ještě když jsem byla já malá. Dům byl ale nezvykle prázdný. Povzdychla jsem si a vešla dovnitř. Rovnou jsem si to zamířila do sprchy, kde jsem ze sebe musela smýt tu špínu z boje a krev z nevinných lidí. Pak jsem vzala útokem ledničku, vzala jsem si jen něco malého a čekala na Kashikeho.
Když se ani po dalších třech hodinách neukazoval, šla jsem si lehnout do pokoje. Bylo to náročné a já od svého znovuzrození nespala. Usnula jsem hned, co jsem položila hlavu na polštář.

Nakonec jsem dorazil až k domovním dveřím. Otevřu je a protáhnu se dovnitř. Neujdu však ale ani 5 kroků a sesunu se k zemi. Zůstanu ležet na podlaze, v místě kde na mě kompletně dolehla únava, stres a napětí z bitvy. Jediné v co můžu doufat je, že mě tu Hisa dřív nebo později najde.

O pár hodin později jsem se probrala. Příjemně odpočatá a svěží pro něco nového. Nechala jsem si župan na sobě a sešla dolů, že si dám skleničku mlíka. Ale jen co jsem sešla schody se o mě pokoušel šok, když jsem viděla Kashikeho na zemi. Proboha. vyběhnu k němu.
"Kashike, slyšíš mě? Vnímáš mě?" brala jsem ho za ramena a doufala, že není nikde zranění.
"Bolí tě něco?"

Z temnoty mě vytrhne hlas a doteky. Otevřu oko a podívám se na Hisu. Ne, nebolí... teda... hlava, strašně. Ale to bude dobrý. Co ty? pokusím se obrátit další rozhovor od mého zdravotního stavu.

"Jasně typický muži, neptej se na mě, když tu bezmocně ležíš ty. Můžeš vstát?" snažím se ho podepřít a pomoci mu na nohy a aspoń na gauč, protože do ložnice to zřejmě nezvládne.

S trochu větší námahou se zvednu na nohy. Už je to lepší než před pár hodinami, ale i tak se mi dost klepou kolena. Děkuji za ochotu a pomoc... jsi moc hodná. Bud v pořádku, neboj se.

"Jo to budeš až se najíš a vyspíš." doprovodila jsem ho alespoň na gauč a pak jsem šla do kuchyně nalila jsem m vodu do sklenice a přinesla mu ji, Poté jsem se vydala ukuchtit mu něco k jídlu. Něco k jídlu pro něj muselo stačit horká nudlová polévka se zeleninou, kterou jsem mu o hodně později přinesla

Uvelebím se na gauči a nechám si donést tu polévku. Děkuji, jsi hodná... pochválím jí a pustím se do jídla. Plný žaludek mě hned trochu vzpruží a tak jsem po chvilce aslespoň schopen se odstrojit.

Chvíli jsem čekala posazená naproti němu, až tu polévku spořádá, abych mu pak vzala misku a pomohla mu. Brala jsem do rukou jeho zbroj, že ji půjdu uklidit tam, kde mi to naposledy ukazoval.
"Lepší?" optám se ho

Mnohem lepší.... odpovím jí a znovu se rozvalím na gauči. Ani nevím, proč mě to tak vyřídilo. Možná to je tím nedostatkem pravidelného odpočinku a tím pobytem v nemocnici... zamyslím se a začnu si prohlížet strop, jako by to bylo to nejzajímavější okolo.

Nic jsem na to neříkala jen jsem pobrala jeho věci a odnesla je do místnosti se zbraněmi. Když jsem se vrátila tak jsem se rozvalila na protější gauč stejně jako on.
"Nemůžeš se divit, vždyť si toho za pár dní docela dost zvládl nemluvě o trpění mé maličkosti." ušklíbnu se vlastnímu vtipu

No, a to mě asi dodělalo... uchechtnu se a usměju se na ní. Ale ne, tak to není. Jsem rád, že tu jsi, není to tady všechno tak studené a prázdné. Navíc kdybys tu nebyla, tak ještě ležím na té studené dlažbě. 

"Jen nepovídej." usmála jsem se a zvedla ruku do vzduchu a malovala nějaké neviditelné obrazce.
"Co se bude dít teď?" zeptala jsem se, měl přeci vést tým

"Ahá...to abych se na ty tři dny sbalila a jela k mamince." zažertovala jsem, ale hned se mi vybavily vzpomínky, jak jsem utíkala k babičce, když jsem nechtěla trénovat.
"Donutili jste mě bojovat dřív než jsem čekala." řekla jsem najednou

Mrzí mě to, nechtěl jsem na tebe jít tak prudce, ale nenapadlo mě že budem znovu útočit na Iwu. Ale co jsem slyšel, zvládla jsi to víc než skvěle... pochválím jí a vstanu z gauče. Přejdu k ní a sednu si vedle. Nevadí? 

Posunula jsem se trochu, ale stále jsem ležela a dívala se do stropu.
"Neměla jsem na vybranou, ten kluk co se mnou bojoval, kdybych tam jen stála a nepomohla mu, bylo by po něm stejně jako po těch doktorech. Alespoň na chvíli jsem mohla být užitečná." pronesla jsem tiše a pak se na něj podívala.
"Vlastně mi to až tak moc nevadilo, nenudila jsem se."