Konoha nemocnice

Sen Sarutobi

Popravde bolo tiché pípanie nemocničných prístrojov zapojených v mojom tele jediný zvuk ktorý sa ozýval miestnosťou. Všetko nasvedčovalo môjmu nie príliš upokojujúcemu zdravotnému stavu, podľa ktorého som vyzeral ako po otvorení siedmej brány Hachimonu. Podľa popálením ale bola jediná na svete, ktorá dokázala zistiť čoho som sa pokúšal dosiahnuť. Wuju~modo. A predsa napriek kómatu v ktorom som sa už pár dní po odchode Lucy nachádzal, prerušil podivný pocit prítomnosti novej osoby v miestnosti. Netrvalo dlho a môj zarosený a dosť zahmlený pohľad plný dezorientácie a zvykania si na svetlo. Až po chvíľke som si uvedomil komu patria červené vlasy štekliace moju ruku pod nimi. Sestre. Bol som v dobrej fáze vyliečenia sa, teraz som si až uvedomil že tento stav mi vydrží nanajvýš pár minút, podľa toho ako schopnú výhovorku si stihnem vymyslieť. Nahodil by som obvykle krásny úsmev a začal sa vyhovárať, no niečo sa stalo. Niečo čo u mňa nikdy nevidela. Posledné dni premýšľania kompletne zmenili moju osobnosť a dalo sa s tým počítať. Počítať s tým, že Yume zobrali brata. Anbu, bez minulosti a citov. Anbu bez pút, to bolo riziko povolania do ktorého som vstúpil. Pohľad padol na strop. Neozýval som sa, bez výčitiek, bez ničoho. Neprítomný výraz a myšlienky smerujúce na pár dní dozadu. Videla ma naposledy pred pár dňami na pár hodín. Potom mesiac nič a znova pár hodín. Aj ona si to mohla uvedomiť. Pomaly miznem z jej života.

Sen Sarutobi

Možno to bolo pre ňu neočakávané čo sa v túto chvíľu udialo, ale skôr ako stihla položiť tašku na zem, chytil som ju za ruku. Jemne a slabo s bolestným výrazom od ešte dosť viditeľných popálenín som ju držal za ruku ale pevne, napriek slabosti som ju nemienil za nič na svete v túto chvíľu pustiť. Bola jediná kto ma ešte držal od odtrhnutia sa od citov k čomu sa aj schyľovalo. „Nie prosím.. Chcem ním ostať, musím ním ostať..“ Zaznela odpoveď na jej rozhodnutie o odvolanie ma zo služieb Anbu. Len pre jedno som sa k nim pridal, pretože nikto iný nemohol. Bolo nás tak málo poslednú dobu, tak často sme umierali, tak často sme vyrývali anonymné mená na skalu hrdinov ktorý boli dedinou zabudnutý. Nevedela to a snáď som sa chystal aj povedať dôvod prečo som sa k nim pridal. Pretože som ju ako sestru miloval nadovšetko. Bola moja jediná rodina ktorá mi ostala aby sa starala. Preto Anbu. Kvôli jej ochrane! Pretočil som sa znova na posteľ a zahľadel sa na strop. Otvárajúc ústa ale ostávajúc ticho. Buď som nevládal alebo som skôr naberal odvahu to povedať. Všetko.

Sen Sarutobi

Mala pravdu, ako vždy ju mala aby som si ju až príliš neskoro uvedomil. Anbu, skupina chladnokrvných zabijakov plniaca do poslednej body úlohy svojich nadriadených. Avšak prvý krát v živote som zahliadol slzy v jej očiach. Slzy spôsobené mnou. Prekvapene som hľadel do tých čiernych očí a videl to čo iný nikdy. „Ségro..“ Ozvalo sa tichom. Jej ruku som nemienil pustiť a aj napriek bolesti som ju stlačil ešte pevnejšie. Gomenasai, slovo ktoré odo mňa bolo počuť tak málo. Neuvedomoval som si to, takmer nikdy nevidel a bol slepý voči jej starostlivosti. Zatvoril som oči a späť pretočil pohľad k stropu. „Nehodíš sa tam, ja áno. Zvládať sa skrývať za masku, žiť dvojitý život. To nie je pre teba. Množstvo mŕtvych, každý deň sledovať nástenku u nás a vidieť ako naše mená pomaly miznú zo životov. Mnohý z nás už zabudli ako sa naozaj voláme. Máme rodiny a nespomíname si na nich. Jedine myšlienka na teba ma ešte udržala s čistou hlavou. Bez citov, bez pút, bez možnosti prosiť o život, bez práva prežiť. A aj keby sme si mali zabiť brata, musíme poslúchnuť rozkaz. V službe som zabíjal mnohých, vinných aj nevinných, mladých a starých. Nie som hrdina a nikdy sa nebudem považovať za neho. Nikto nás nepozná a predsa to nerobíme pre seba. Robíme to pre vás. Naveky zabudnutý ale aj tak vaša najväčšia sila. To my plníme tieto úlohy, na ktoré vy nemáte, špinavú prácu ktorú nechcete robiť a špiniť si ňou ruky. Toľko mŕtvych tvári, toľko krvi mám na rukách. Dokázala by si zabiť prosiaceho malého Genína ktorý by žiadal o život? My musíme zabúdať na city a myslieť čo by mohol spôsobiť Konohe. Museli sme zabiť.. Preto musím, pretože nikto iný to nedokáže.. Naveky v tieni, nikým nepoznaný.. Elita Konohy..“ Dokončil som veci ktoré som jej musel povedať kto naozaj som. Nie som jej veselý brat, stal sa zo mňa chladnokrvný zabijak. Už vo mne neuvidí mladšieho a hlúpeho brášku, ktorý riskoval pred bránami len aby ochránil Konohu životom, pripravený kedykoľvek zomrieť pre vyššie dobro. Zabudne na mňa a odíde. Potom sa lepšie zbavím citov ktoré mám. „Si moja jediná rodina ktorú mám ségro. A naveky budeš, vediac že si jediná na svete komu verím a koho poslúchnem. Jediná koho mám nadovšetko rád. Ďakujem ti za všetko čo si pre mňa robila po smrti našich, bola mojou oporou a ja som nikdy nevidel že tú oporu sama potrebuješ. Stala si sa takou len kvôli mne! Tak mi dovoľ byť Anbu kvôli tebe! Ako splatenie dlhu. Na tvoju ochranu, aby si už nikdy nemusela byť nešťastná. Aby si kvôli mne nemusela byť tak chladná! Aby si bola taká aká chceš!..“ V momente, ako som dopovedal... Sa slzy v očiach na malý okamih ukázali mne.

Sen Sarutobi

Napriek dlhému rozprávaniu ktoré som po dlhej dobe mlčania pod maskou dokázal, nepochopila. Možno som aj vedel prečo. „Práve kvôli tomu čo práve robíš sa nato nehodíš. Tak dokázala by si ho chladnokrvne zabiť? Len pre cieľ Konohy? Nie, takýto osud neprajem nikomu na svete. Radšej ho prijmem ja aby som uchránil ostatok. A takto ich zachránim..“ Prehovoril som takmer okamžite po jej slovách o opustení postu Anbu. Nechápem ani sám prečo ma to tam tak ťahalo ale pravdu som jej povedal. Príliš mi na nej a Konohe záležalo. Ak sa dalo povedať, pre jej dobro by som Konohu zradil. Preto som Anbu, aby som ju mohol ako tieň.. Chrániť po zbytok života!„Rodičia sú dávno mŕtvy a nič im na moju starosť nedlhuješ. Nemusíš sa báť o môj život. Práve taký je život Shinobi. Taký je život Anbu..“ Ani trochu som nedokázal pochopiť to ako ma má rád. Stále som bol slepý voči týmto pocitom. Odkedy nám umreli. Obalil som si srdce ľadom.

Vpadl jsem do dveří a rozhlížel se kolem sebe. Byli zde nějací lidé. Zběsile jsem na ně vyhrkl: "Kde je Sakura! Musím ji rychle najít!" Doufal jsem že tu je, protože nevím kde jinde bych ji měl hledat.

Zaslechla jsem nějaký hluk, zrovna jsem seděla na WC. Dokončila jsem potřebu, umyla si ruce a vyšla ven. Byl to nějaký chlapec, až podezřele mi připomínal Naruta.
"No? Hledá mě někdo?"

Uviděl jsem překrásnou holku. Trochu jsem se začervenal.Škoda jen že je tak stará. Na to jsem ale teď němohl myslet. "Strejda, teda Hokage se vrátil z nějaké mise a teď leží celý vyčerpaný a zraněný ve své kanceláři. Říkal něco že mají v Tsukigakure problémy, pak něco o Tsuchikagovi a Yonbimu. Musíte rychle za ním." řekl jsem nervozně. Bál jsem se o něj.

"Už zase? Hokage-sama se jednou zabije, z těch jeho soukromých misích," sundala jsem si plášť a hodila ho na zem. "Jdeme," rozeběhla jsem se směrem k hokageho kanceláři.

Rychle jsem se rozeběhl za ní.
/Přesun

Dorazila jsem do nemocnice. Ale Byakugan jsem deaktivovat nemohla. Tak krátká cesta mě nevyčerpala, nebyl to problém, ale někteří se mohli divit, co tu dělám. A co mě to vůbec napadlo využívat takový dar tak lehkovážně.
"Prosím, kdo má dnes službu?" zadívala jsem se na medičku, která ke mě byla otočená zády. "Potřebovala bych s něčím pomoct."
Nechala jsem svou chakrovou vránu zmizet.

Otočila jsem se na známou tvář. Lépe jsme se seznámily teprve, když Shijin velela divizi pro boj na blízko a já ošetřovala některé z jejích příbuzných.
"Shijin," pousmála jsem se. "Mám službu, co pro tebe mohu udělat?"

Asi se divila, proč jsem ji nepoznala podle typicky růžových vlasů.
Je ze mě barvoslepý čokl.
"Mohly bysme to vyřešit někde v soukromí?" otázala jsem se. "Obávám se, že toto bude na delší povídání."

Přikývla jsem a trochu jsem se zamračila. Vypadala vážně a navíc měla stále aktivovaný Byakugan, jako kdyby ho k něčemu potřebovala a vránu měla v dlaních jen na okrasu.
"Pojď," odvedla jsem ji k jedné z volných ordinací a posadila jsem se do křesla, zatímco jsem jí ukázala na druhé.
"A teď mi řekni, s čím ti mohu pomoct?"

Posadila jsem se a konečně deaktivovala své Kekkei Genkai.
"Přestala jsem vidět," prohlásila jsem.
Hleděla jsem na ni, to ano, ale viděla jsem sotva obrys jejího těla.  
"Stává se mi to už dlouho," pokračovala jsem tiše, jako kdybych se bála, že nás někdo uslyší. "Občas jednoduše ztratím na chvíli zrak. Sváděla jsem to na přepracování, ale od posledních bojů uplynula už nějaká doba. Měla jsem volno, Byakugan jsem vůbec nepoužívala a jen se to stupňovalo. Dnes jsem na chvíli usnula a když jsem se probudila, už jsem viděla jen obrysy. Pokud mám Byakugan, je vše v pořádku, ale..."
Teď věděla, proč jsem sem přišla s chakrovou vránou v rukách.

Tohle mě překvapilo. Opravdu jsem to nečekala. Vlastně jsem si myslela, že je to pro uživatele Byakuganu doslova nemožné.
"Co přesně teď vidíš, Shijin?" 
Okamžitě jsem byla na nohou a roztahala jsem po celé ordinaci všemožné přístroje. Nebyla jsem odborník. Mohla jsem jen zkontrolovat základní funkce těla, jestli nemá horečku a není to jen příznak nějaké nemoci. Také jsem po ní chtěla, aby mi řekla, která písmena na rozsvícené tabuli vidí. To byl základ. Zkoumat její oči bylo ale těžší. Nemohla jsem posuzovat rozšířené zorničky, kdyby v sobě měla jed. Nemohla jsem léčit něco, co jsem neviděla a co bylo tak neprozkoumané.
Je možné, aby...?

Sledovala jsem, co všechno dělá. Tedy v rámci mezí. Spíš jsem poslouchala a opakovala, že sotva vidím obrysy. Světlo bylo jako veliký flek. Ale zato jsem ho rozeznala kdekoli i malé. Ale písmena na podsvícené tabuli ani náhodou.
"Je to... špatné?" zkusila jsem se zeptat. "Myslíš, že už nebudu normálně vidět?" 
V hlase mi zněl strach. Musela bych to překonat, ale... znamenalo by to ztratit všechno. Kariéru. Rodinu. Úctu. Být kunoichi pro mě znamenalo vše. Nemohla jsem to ztratit.

Jemně jsem skousla spodní ret a podívala jsem se jinam.
"Myslím... Neměly bychom dělat ukvapené závěry," podívala jsem se na ni a usmála se.
Až potom mi došlo, že to vlastně nevidí.
"Ještě jsem neslyšela o tom, že by Hyuuga oslepl, ale samozřejmě se oční vady nevylučují. Byakuganu neublíží, ale ohrozí normální zrak a právě díky Kekkei Genkai si jich můžeš všimnout příliš pozdě," zkusila jsem vysvětlit svou teorii. "Pak by to ovšem již nešlo vzít zpátky a viděla bys jen při boji."
Sklopila jsem pohled k zemi.
"Ale jak jsem řekla, mohu se mýlit."

I já sklonila hlavu. Ruce zatnula v pěst.
Jak se to mohlo stát?! A proč zrovna mě?
"Chápu."
Nic víc jsem nechtěla říct.
Vždyť jsem Hyuuga!
Přes veškerou mou snahu se mi draly slzy do očí.
"Jaká další vyšetření potřebuješ provést, aby to bylo stoprocentní?"
Ještě jsem odolala touze plakat. Nesměla jsem. Ne jako mladší dcera hlavní rodiny. Až doma. Možná. Možná a určitě zároveň.

Povzdechla jsem.
"Ještě ti odeberu krev, pro jistotu. Kdyby za tím měl prsty nějaký jed nebo infekce, ani to není vyloučené." 
Naznačila jsem jí, ať chvíli počká a připravila jsem si vybavení. Použila jsem tentokrát větší jehlu, jinak to nešlo. Potřebovala jsem krve na různé testy vcelku hodně.
Možná bych mohla přizvat Alliiho... Je to výjimečný případ.