Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :

Sídlo klanu Hyuuga

Komplex budov je obehnán zdí. Dostat se sem tedy lze pouze přes hlavní bránu, která je neustále hlídána dvěma shinobi na úrovni chuunin z vedlejší rodiny.

Nevraživost mezi hlavní a vedlejší rodinou je pomalu na ústupu. Rodiny tak nejsou naprosto odděleny od sebe. Žijí v těsném sousedství.

Existuje tajná cesta, která umožňuje obejít bránu. Znají ji však pouze členové klanu a hokage.

V centru sídla se nachází mále nádvoří, kašna, několik laviček, a sídlo má také několik krásně upravených zahrad a menších parčíků.



Nemohou chybět ani tréninkové prostory.

Ocekaval jsem co Naoto odpovi ale to co rikal me nikdy nenapadlo. Nikdo nechtel mluvit o me matce a nikdy jsem nevedel proc. Ted se konecne neco zacinalo rysovat ale to ze ma matka mela studentku a navic Sayuri me prekvapilo. Vim ze mi pred spanim vypravela pribehy ale o cem nobo o kom jsem si nepamatoval. Chtel jsem neco rict ale pocity ktere jsem mel mi nedovolovaly neco rict. Po tom co jsem slysel jsem vubech nechapal proc me tak nesnasely. Ale dal jsem pozorne poslouchal.

Slova ktere jsem slysel me sokovaly. A zaroven potvrdily to co jsem zjistil. Ten sok se nedal zakryt nicim. Cele me telo se rozechvelo. Ani jsem nedokazal popsat co jsem citil. Bylo to smysene snad ze vsech moznych pocitu. Zatnul jsem ruku v pest Naoto mohl slyset praskani kloubu. Ale to co nasledovalo potom prekvapilo i me. Kolem sevrene pesti to zacalo mirne jiskrit a prskat. Takove divne zvuky a jiskricky. Ale nebylo to nic co by mohl Naoto povazovat za nebezpeci. Mozna na zaklade toho se mi podarilo nejak rozdmichat muj element. Naoto mohl poznat ze tohle neni Fuuton. Jak je obvykle.
No spise sem se snazil to rozdychat ale ani to nebylo moc nejjednodussi. Snazil jsem se obych se uklidnil. coz se i povedlo jiskreni po chvili prestalo. JA si ani poradne neuvedomil co se stalo ja jsem znal svuj element ale nejak nebylo moc Shoinobi kteri by mi dokazaly stim pomoct. Mel jsem chut se svednout a utect jako male dite ale tohle jsem necekal ne takhle nedokazal jsem to ted pochopit. Nakonec jsem ze sebe vysoukal jenom nasledujici vetu.
"Dekuji Naoto-sama ze jste mi rekl prevdu." Muj hlas byl rozklepany ale to se dalo asi i cekat. Spise jsem cekal pokud bude mit Naoto jeste neco. ALe tohle nebyla vec kterou nekdo muze vstrebat ze dne na den takze jsem mel v planu jit prepadnout nejaky bar nebo spise nekam kde muzu mit klid.

Snaha Naota poskytnout mi oporu byla snad i mila ale to bylo vse. Nakonec jsem jen dodal. "Dekuji Naoto-sama, Ale tohle jsou veci ktere musim vyresit sam. Az prijde cas tak tato organizace lehne popelem a budou si prat aby byl konec rychly. Jeste jednou dekuji za to ze jste mi rekl pravdu." Poklekl jsme na koleno a pak se opet postavil aopustil mistnost a nasledne se vydal i pryc ze samotneho sidla a nasledne ctvrti.
(Presun)

Seděla jsem na římse hned vedle okna, které patřilo otcově kanceláři. Nedá se říct, že bych si zrovna lebedila, nebo že bych snad lenošila. Prostoru tu nebylo mnoho. Vylézt na toto nelehko dostupné místo byl pro mě slušný tělocvik. Nicméně když to děláte nějakých deset let, zvyknete si. Ano, už jako malá jsem milovala tuhle kratochvíli, šplhání po budovách ba dokonce ťukání na tátovo okno a hraní si na ducha. Několikrát mě dokonce vytáhl za flígr v okamžiku, kdy jsem to vůbec nečekala. Dnes to však nevypadalo na tento případ. Navíc by mu pravděpodobně křuplo v zádech.

Obě osoby v kanceláři byly zabrány do hovoru, neměla jsem strach, že by je snad napadlo z nějakého důvodu použít byakugan. Náhle hovor ustal a dvěře zaklaply. Lehce jsem se zhoupla a v okně se objevila má hlava spolu s rameny. Jednou rukou jsem se zapřela o rám okna a začala se soukat dovnitř. V tak teplém počasí bylo okno pochopitelně otevřené.
"Už je to dávno co jsi mi vyprávěl pohádku na dobrou noc." pravila jsem tlumeným hlasem. Nechtěla jsem ho přece vyděsit.

"Má přítomnost je natolik úžasná, až máš pocit, že se jedná o krásný sen? To je milé." na tváři mi zahrál trochu šibalský úsměv. Vzápětí se však proměnil v omluvný.
"Neměla jsem v úmyslu poslouchat cizí rozhovor. Ale jak říkám, zastesklo mi po pohádce na dobrou noc." trochu jsem si protáhla ztuhlá záda, neboť jsem venku doslova "visela" a ze strachu, že spadnu, nebo udělám nějaký hlasitější zvuk, jsem se neodvažovala páchat žádné pohyby.

Už je to tu zase... Generace nás, mladších. Tuhle písničku znám téměř nazpaměť. Téměř jsem vypnula a nevnímala jeho slova. Dokud nepřeladil na song - brzo přijdu do hrobu, to budeš mít pohodu.
"Tati. Bez pochyby... JE to krize středního věku. Přestaň říkat takové věci. Jestli ti zase křuplo v zádech, nalož se v onsenu a relaxuj. Konec konců, máš po práci." i když jsem se snažila nedat najevo nic ze svých pocitů, přesto mě z toho náhle popadl smutek. Od těch dob, co jsem byla malým, přidrzlým geninem už uplynulo pár let a já během nich ztratila nejednoho přítele z našeho klanu. Abych neupadla do depresivních stavů, začala jsem na tuto situaci schválně nahlížet maličko lehkomyslně a s humorem.
"Navíc se na takovou odpovědnost a neustálé papírování cítím stále příliš mladá. Ze sezení v kanceláři se křiví páteř." ušklíbla jsem se.
"Co se však týče zvídavosti ohledně naší historie, tam budu více než pozorným posluchačem. Pokaždé když mluvíme na toto téma, tak mě něčím překvapíš." procházela jsem se po místnosti a občas se pozastavila u regálu s knihami. Tu a tam jsem prsty přejela po hřbetu té, která mě právě zaujala a následně se přesunula zase dál.

Jedna z knih měla natolik zajímavý obal, že jsem si ji musela prohlédnout lépe. Vytáhla jsem ji a usadila se s ní do jednoho z křesel zatímco jsem listovala stránkami. Hm, nesuď knihu podle obalu.
"Abys nenabyl dojmu, že se vyhýbám povinnostem, které mě jednoho dne neminou, ráda ti vypomůžu v čem bude potřeba. Raději se začnu pozvolna seznamovat se vším, co vedení klanu obnáší, než abych jednoho dne dostala nepříjemnou facku od reality." na okamžik jsem se pozastavila u jedné stránky s velmi zajímavou ilustrací a otočila list s mírným zpožděním.
"Nikdy mě k ničemu nenutíš, ale stejně nakonec dělám to co chceš. Toto bych se také potřebovala naučit." bylo asi jasné nač narážím, přesto v mém hlase nebyla žádná stopa výčitky. Měla jsem odpor vůči prokleté pečeti. Nechtěla jsem se ji nikdy naučit. Ale netrvalo dlouho a došlo mi, že pečeť je mnohem spíš prostředkem na ochranu byakuganu, než na manipulaci s členy vedlejší rodiny. Někdo to zkrátka dělat musí. Lépe když to budu já, než nějaká vychytralá bestie bez kouska citu. Můžeme být rádi, že sadističtí psychopati se týkají klanu Uchiha a ne nás.

Ještě do nedávna bych za jméno "Hikaru" dosadila spíše příponu -chan. Ten čas skutečně letí. Naštěstí jsem se ovládla a nezačala se chechtat. Totiž, já se nechechtám, ale umím se dobře tvářit.
"Chápu. Těší mě, že jsem stále v pozici, kdy ho můžu hlídat. Na jednu stranu naprosto chápu jeho pocity. Jeho vztek je oprávněný. Na stranu druhou doufám, že jej to nezaslepí." povzdechla jsem si. Velmi dobře vím, jak je tohle těžké. Vstala jsem a přešla místnost až k otcovu stolu. Knihu jsem na něj odložila a pousmála se.
"Tu pohádku o ošklivém kačátku jsem měla nejraději. Dobrou noc, jdi brzo spát."

V mém pravém oku byly na okamžik patrné dva malé tiky. Děti, které jejich rodiče čas od času přivedou do trapných situací, mě jistě chápou. Věnovala jsem tátovi poslední pohled, který snad nebyl směsí hrůzy a studu.
"Vidím že mé starosti jsou asi zbytečné... Hm. Dobrou." pravila jsem a dveře se za mnou konečně zavřely.

Přesun do svých komnat xD

Každý kdo mě potkal si mohl všimnout, že dnes nesu domů opravdu objemný a těžký nákup. Evidentně jsem měla naspěch. Netrvalo dlouho a došla jsem ke svému rodnému domku a zamířila si to rovnou do sklepení. Pytel plný překvapení jsem hrubě shodila ze schodů a koukala na to jak se kutálí. Ozvalo se jakési zahuhlání, ale po posledním pořádném žďuchnutí na zem bylo zase hrobové ticho.

Mladého Naru jsem ještě v bezvědomí usadila na jednu ze židlí a spoutala. Nutno dodat, že jsem si dala záležet. Neměl šanci na pohyb, pokud nepočítáme jeho hlavu. Protože průměrný, dokonce i blbý ninja nemá s obyčejným provazem příliš mnoho práce, zamířila jsem pochopitelně do té části sklepa, kde má matka uschovávala veškeré zahradnické náčiní. Včetně ostnatého drátu. Jakýkoliv pohyb by tedy Narovi působil opravdu krajně nepříjemnou bolest. Víte jaké to je mít v těle zabodaný jeden osten vedle druhého? Nepříjemné. A víte jaké to je, když musíte rezignovat na veškerý pokus o to, je z masa vydolovat? Na zbláznění.

Zatím mu však nic vážného až na drobné škrábance a pořádnou bouli na hlavě nebylo. Chvilku jsem před ním stála a přemýšlela, proč to vlastně dělám. Následně se mi vybavil rozhovor s Faitem a jeho narážka na mou informovanost. Ano. Hokage by si opět nechal to nejlepší pro sebe, stejně jako v případě osoby jménem Sora no sen. Vraha Hitomi. Nemíním riskovat pokud jde o mou rodinu. Ani v nejmenším.

Popleskala jsem Naru po tváři. Nereagoval. Pleskla jsem ho silněji. Stále nic. Naštvala jsem se a popadla vědro. Napustila jsem jej studenou vodou a nového návštěvníka řádně osvěžila.
"Dobré ráno, snad sprška osvěžila. Bohužel v našem hotelu neteče teplá voda." neodpustila jsem si rýpnutí, protože on mě na té střeše také nešetřil.

Na tváři se mi objevil úsměv, který mohl znamenat mnohé. Pobavení, radost, ale především zadostiučinění. Záhy jsem se zatvářila téměř až ustaraně.
"Hluboce se omlouvám pane. Ale chtěla jsem si s vámi nerušeně popovídat a bála jsem se, že mou nabídku odmítnete. Proto byla nutná tato opatření. Nechci abyste odešel příliš brzy." pokračovala jsem ve vysvětlování. V mezičase jsem procházela sklepením tam a zpátky. Pokud mě Nara sledoval, mohl si to tu prohlédnout. Nacházely se tu různé zahradnické nástroje, nůžky, nářadí, topivo, dokonce i nějaké potravinové zásoby. Ve sklepě byl chládek a tak jsme tu skladovali ovoce a zeleninu. Dokonce i pár lahviček s alkoholem, nebo léků.
"Opatrně příteli, ublížíte si. Rány třeba vyčistit, infekce je prevít." dodala jsem naoko ohleduplně a do ranky na jeho předloktí vylila lahvinku opravdu kořeněného lihového moku. Z mého chování mu mohlo být jasné, že mi je naprosto fuk jak dopadnu já. Zavřou mě do vězení? Tak ať. Budu na to dokonce hrdá, pokud zneškodním takovouhle lúzu. Doufala jsem, že přestane blekotat o problémech, protože aktuálně byl v průšvihu on, ne já.

Nara si možná vybavil některé mučicí metody o kterých slyšel. Kleště? To zavání trháním nehtů? Léky? Darmo mluvit! Nůžky a nože? Auvajs. A co ty zahradnické nůžky na křoví? Ale neeee!!!!

Já jsem však kupodivu nic z toho nepotřebovala. Nara seděl malý kousíček od stolu, na kterém hořela svíce. Bylo tu pár druhů ovoce, ale jak si mohl všimnout, já před něj postavila ještě jednu sladkou a vodnatou věc. Meloun.
"Víte, že většina lidí nevydrží už pouhopohý první stupeň mučení?" nadhodila jsem otázku a zadívala se do jeho tváře.
"A víte jak funguje juuken? Každý ví, že blokuje tok chakry a že ničí vnitřní orgány. Ovšem málokdo tuší jak fatální následky to může mít u osoby, která nemá šanci se hýbat!" zvýšila jsem hlas a praštila do melounu. Ozvalo se cosi jako "šplecht". Navenek však žádné poškození nebylo viditelné.
"V případě že zasáhnu břicho, bolí to. Ale utopit se ve vlastní krvi také není právě lahodné." cedila jsem slovo po slovu skrze zuby. Ta osoba, ten jeho kamarádíček, si dovolil vyhrožovat mi. Konečně jsem měla možnost dát průchod svému vzteku. Okolo dlaně se mi rozlila bílá záře a já máchla rukou, aniž bych se onoho melounu vůbec dotkla. Byl hladce rozříznut vejpůl. Ven se vyvalila vodová, červená kaše, která nádherně demonstrovala sílu jediného, přesně mířeného úderu. Sprška melounové dužiny ohodila i mého přítele Naru.
"A věřte nebo ne, utopit se ve vlastní krvi je procházka růžovou zahradou!" prudce jsem sáhla po opěradle oné židle, která byla křeslem nevšedních zážitků, pro mého hosta. Odtáhla jsem Naru asi pouhé dva metry a zastavila se před pytlem plným rýže. Náhle mohl cítit značnou nestabilitu. Židle se opírala pouze o dvě přední nohy a záleželo na mě, kdy povolím své sevření a opěradlo pustím. Znamenalo by to jediné. Shinobův obličej by se do rýže zabořil řádně hluboko.
"Topit se v něčem takovém je mimořádně bolestivé a dlouhé. S bezpečnostími přestávkami si tu takhle můžeme povídat třeba hodinku. Vážně to chcete riskovat?! Trpělivost mě opouští!" dodala jsem a židli na okamžik pustila, jen proto abych ji vzápětí zachytila. Nara už bezpochyby cítil vůni této obiloviny, na kterou nejspíš už do konce života nebude mít chuť. Jeho obličej od ní dělilo pouhých pět centimetrů.

"Takže se ptám naposledy, kdo vás najal?! Pro koho jste natolik cenný, že má touhu vyhrožovat mi aby zabránil vašemu zatčení? Je ve vašem týmu více telepaticky nadaných? Jak dlouho už v Konoze špehujete? Co z toho máte vy? Co si od toho slibuje váš zaměstnavatel?!" zavalila jsem ho dotazy.
"Čekám. Poslouchám."

Tiše jsem poslouchala jeho slova. Už to nebyl ten posměváček ze střechy, už to konečně začal brát vážně. Nepochybovala jsem o tom, o to víc mě však překvapila jeho odpověď. Ten chudák si snad vážně myslí, že dělá něco pro Konohu...
"Omlouvám se, tady došlo evidentně k nedorozumění. Každopádně já nejsem tou pomýlenou osobou. Je až s podivem, že jsem to musela být právě já, kdo tě vyvede z omylu. Ale nerozumím tomu o moc víc. Každopádně vás lituju, tenhle výslech rozhodně nebyl poslední a tuto historku převyprávíte i výslechové jednotce v naší věznici. Pravděpodobně." těžce jsem si povzdechla. Začalo mi docházet, že jsem nezjistila jméno viníka a že jsem skutečně provedla v rekordním čase velké množství špatných věcí. Že mě možná zavřou, než se vysvětlí záhada tajemného stínu, to mi starost nedělalo. Ale život mého táty byl v ohrožení. Přišlo mi přinejmenším vhodné ho o tom informovat. Nara mohl vidět mou osobu stoupající vzhůru po schodech, po kterých se dnes kutálel. Byla jsem zamyšlená natolik, že jsem nevnímala další jeho případne protesty a žádosti o propuštění. Po chvíli mi však jeho brblání začalo lézt na mozek a navíc jsem měla obavy nechat ho tu samotného při vědomí. Bůhví co za paseku by tu napáchal. Z myšlenek jsem se tak na okamžik vrátila do reality a ťukla Shinobu do čela. Slabý úder způsobil v jeho mozku dočasné temno a milosrdně omdlel. Krátký odpočinek mu může jen prospět. Opět jsem se vydala ke schodpm. Chybělo mi pár metrů, abych se natáhla po klice.

Krve by se ve mně nedořezal. Kdyby se tu objevil táta, sice by to také nebylo příjemné, ale moje máma? Její citlivá duše se musí dívat na tenhle melounový masakr s ostnatým drátem? Ještě štěstí, že jsem nepoužila horší metody výslechu.
"Mami počkej! To není tak jak to vypadá!" chytla jsem mamku za rukáv a vrhla na ni zoufalý pohled.
"Já udělala strašnou věc. Několik strašných věcí." špitla jsem tak, abych si mohla být na sto procent jistá, že mě slyší jen ona. Mohlo jí být jasné, že situace musí být vážná, takto mě už dlouhou dobu neviděla.