Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :

Sídlo klanu Hyuuga

Komplex budov je obehnán zdí. Dostat se sem tedy lze pouze přes hlavní bránu, která je neustále hlídána dvěma shinobi na úrovni chuunin z vedlejší rodiny.

Nevraživost mezi hlavní a vedlejší rodinou je pomalu na ústupu. Rodiny tak nejsou naprosto odděleny od sebe. Žijí v těsném sousedství.

Existuje tajná cesta, která umožňuje obejít bránu. Znají ji však pouze členové klanu a hokage.

V centru sídla se nachází mále nádvoří, kašna, několik laviček, a sídlo má také několik krásně upravených zahrad a menších parčíků.



Nemohou chybět ani tréninkové prostory.

Můj výraz v obličeji se z nešťastného změnil v čiré zoufalství. To už mi ani vlastní máma nerozumí? Vidí mě v kriminále, nebo nedej bože na psychiatrii? Tu ostudu si nedokážete představit. Bude z toho ostuda nejen pro mě, ale dokonce pro celý náš klan! Navíc mi neunikla stopa zděšení v matčině obličeji. Ona si snad myslí, že ji tu taky zpacifikuju...

Odstoupila jsem od ní co nejdál, aby si snad nemyslela, že mám něco takového v plánu. Z hluboka jsem se nadechla a spustila. Vyprávěla jsem o tom, že se ke mně dostala informace o špehovi, o svých potížích tohoto vetřelce zaměřit i o našem následném dojemném setkání. Nevynechala jsem nic. Samosebou jsem zmínila i to, co mě popudilo nejvíc a donutilo jednat způsobem, jakým jsem jednala. Narážka na vůdce našeho klanu, na mého tátu. Nechtěla jsem riskovat, že mi bude v zájmu vesnice na příkaz ó velkého Hokage něco zamlčeno.

Toto vyprávění pochopitelně navazovalo na mé pocity ohledně systému vesnic a práci shinobi jako takových. Seznámila jsem ji i s nedůvěrou, která se mi stala denním chlebem. Konečně jsem dokázala něco říct i o svých obavách ohledně osoby jménem Tetsuya, která mi téměř slíbila, že další naše setkání bude mít fatální následky. Nechápala jsem ty pocity, seběhlo se to tak nějak narychlo. Měla jsem touhu toulat se mimo vesnici bez toho, aniž bych se musela někoho ptát. Cítila jsem povinnost zakročit v okamžiku, kdy mi rozum nebo srdce veleli, že je vhodné tak udělat. Poslední po čem jsem toužila bylo čekat na vleklé rozkazy.

Toto všechno si vyslechla. Jak vidíte, věděla už všechno. Tedy až na tu pasáž s rýží. Melounové pyré jsem raději nerozebírala, i když bylo vskutku nepřehlédnutelné.

To co jsem slyšela působilo celkem překvapivě. I když jsem osobnost své mámy znala nazpaměť, netušila jsem, že kdysi vyváděla až tolik. Poprvé po dlouhé době se na mé tváři objevil úsměv.
"Ty jsi vážně ztřískala někoho proto, že ti pomluvil účes?" skoro mě to potěšilo. Blahé paměti mě podobnou poznámkou vytočil Tetsuya. Alespoň už chápu, po kom to mám.
"Já myslím, že doba je více než vhodná. Vyprávěj mi o svých rebelantských létech." nahodila jsem výraz, kterému by dokázal říct "ne" jen absolutní necita. Ostatně, kdo ví jak tenhle incident dopadne. Třeba si dlouho žádné vyprávění neposlechnu.

Špicovala jsem uši. Nechtěla jsem si nechat uniknout ani sebemenší detail. Každopádně se mi líbilo, že si mamka nenechala nic líbit a veškerou vinu jsem připsala tomu drzounovi, který si dovolil mít nepatřičnou poznámku.

Musela jsem uznat, že i když toho na mě občas bylo moc, náš klan se pro mě stal útočištěm, takže jsem na tom zdaleka nebyla tak zle. Jistě, byly tu nějaké problémy, ale oproti tomu co se odehrávalo v minulosti to přesto působilo dojmem poklidné procházky v růžovém sadě.

Trošku jsem se naštvala že táta básnil o nějaké Hikari, když byl v týmu s tak úžasnou osobou, jakou je bezesporu moje maminka. Naštěstí jsem neměla s platonicky zamilovanými osobami nic do činění, ale naprosto jsem chápala její touhu ho proplesknout a vrátit zpátky na zem.
"Ale nezůstala jsi přece na to všechno sama napořád hm? Co se stalo potom?" pobídla jsem ji do dalšího vyprávění. Kdo ví totiž, kdy budu mít takovou šanci dozvědět se něco, co by mohlo ohrozit mou výchovu.

Nezbývalo mi než doufat, že vzpoury jsou definitivně za námi. Nutno dodat, že pokud by se někdo opět měl touhu vrtat v systému, který v našem klanu panuje, asi by narazil na tvrdý odpor. To není o tom, že hlavní rodina nechce ztratit své výsostné postavení. To je o tom, že si nikdo nepřeje další ztráty na životech. Trvalo mi dlouho, než jsem na onu pečeť začala pohlížet jako na prostředek chránící mocné dojutsu a ne jako na klec, která rozhoduje o životě a smrti jejího majitele.

"Opustit vesnici? Jen tak? Sama? Teda mami...." podivila jsem se. Zároveň jsem si uvědomila, že já v tomto ohledu nejsem příliš jiná a také si dělám co chci. Možná si jenom věřila stejně jako já. Kdo ví. Každopádně najít v sobě odhodlání pro to opustit vesnici nadobro, to je výkon, na který zatím vážně nemám. Máma pokračovala ve vypravování a mě pomalu padala čelist.
"Takže nakonec je táta tak trošku stejně bláznivé povahy jako ty..." stále jsem nevycházela z údivu. Možná mám tohle impulzivní chování zkrátka v genech.
"Pamatuješ si kde bylo vaše první rande a jak probíhalo?" položila jsem další otázku, kterou mohla konec konců od zvědavé dcery čekat.

Přišlo mi, že ohledně toho rande něco tají. Napadlo mě více scénařů, ale ani jeden z nich nebyl právě ten, který bych si přála slyšet. Rozhodla jsem se tedy žít v sladké nevědomosti. Snad jsem na sobě svou domněnku nedala znát. Hodila jsem očko po Narovi, který byl stále těžce mimo provoz.

"Asi máš pravdu. Mami. Někdo kdo poslal k zemi nepřátelskou základnu se o sebe jistě dokáže postarat. Těší mě, že si mého táty vážila Konoha, i náš klan, jen mám obavu, zda těmto dnům nebude definitivně odzvoněno, až prosákne na povrch, co má za dceru." těžce jsem si povzdechla. Jízlivé poznámky na mou adresu byly velmi netypické. Asi jsem to udělala poprvé v životě.
"Děkuju za vyprávění. Ale teď musím najít toho, koho se tahle šlamastyka týká asi nejvíc." zatímco jsem stoupala po schodech, jsem se naposledy otočila a mávnula na svou mamku. Nádvoří už jsem neměla daleko. Při troše štěstí tu potkám toho, koho hledám.

Po mém menším toulání se po vesnici a ptaní se několika desítek lidí kde by mohly být zmiňované "Hyuugovice" mi jeden starší pán vysvětlil, že je to sídlo klanu Hyuuga, ale jeho starý přítel pan Radní to považuje snad jako vlastní vesnici. Když jsem sem dorazil tak jsem pochopil také proč. Sídlo klanu Hyuuga bylo vážně obrovské, větší než cokoliv co jsem viděl v Kiri a v Suně. *Sugoi....* pomyslel jsem si když jsem hleděl na tu majestátnost. Na nádvoří jsem někoho uviděl. Byla to červenovlasá žena Přistoupil jsem k ní trochu blíže, tak aby mně slyšela. "Dobrý den, jsem Katashi Aokawa... chtěl bych se zeptat... nevíte kde bych mohl najít Mikomi Hyuuga?

"Dobrý den." usmála jsem se na Fū a pokračovala ještě chvíli v cestě. Na okamžik bych skoro zapomněla na onoho kostlivce schovaného kupodivu ne ve skříni, ale ve sklepě. Na okamžik jsem se zahleděla na oblohu a uvažovala o tom, či ta ptačí silueta, kterou vidím je nechvalně známý havran. V tom jsem zaslechla hlas.

A je to tu. Už to prasklo a jdou si pro mně.

Když jsem se otočila, viděla jsem osobu, která mohla být pravděpodobně chuunin, ne-li genin. Rozhodně to nebyl nebezpečně vypadající Anbu, který mě přišel zpacifikovat.
"Do...brý den. Obávám se, že to budu já." plácla jsem první, co jsem vzhledem ke svým myšlenkám dokázala vymyslet.

"Aha... tak to jsem rád že jsem narazil přímo na Vás... Jmenuji se Katashi Aokawa... no to už jsem vlastně říkal... a byl jsem za Vámi poslán pánem Radním, s tím že prý jste můj nový sensei... a proto jsem Vás měl vyhledat abych Vám to mohl oznámit... nebyl jsem si jistý že tohle bylo to co by asi chtěla slyšet, ale nic jiného mě ani nenapadlo. Z neznámého důvodu vypadala jako bych přišel jí zabít nebo něco v tom smyslu. Divil jsem se tomu ale nechtěl jsem na to příliš upozorňovat tak jsem nahodil nevinný úsměv a čekal na její reakci na tuto zřejmě "úžasnou" zprávu.

Žák? Radní? To dávalo smysl. Ne, to vůbec nedávalo smysl. Můj smysl pro zodpovědnost si vzal dovolenou a mé skutky byly poslední dobou značně nevypočitatelné. Navíc mě co nevidět zavřou. Určitě. Když jsem však viděla ty jiskřičky v téměř ještě dětských očích, nemohla jsem mu zkazit radost. Mávla jsem směrem k Fū, protože jsem s ní také chtěla mluvit a v podstatě by se tu dalo něco zkombinovat.
"To je hezké. Studenty jsem neměla už pěkně dlouho. Jenom mám pocit, že pan radní si příliš nelámal hlavu s tím, kdo pro tebe bude nejvhodnější učitel. Řekni mi v čem vynikáš a čím by ses chtěl v budoucnu stát." položila jsem poměrně jednoduchou a nezáludnou otázku.

"No... upřímně... pan radní si s tím lámal hlavu asi takovým stylem že vytáhl první možnou složku z těch všech, ještě zjistil že se jmenuje úplně jinak než by měla... a pak vybral první náhodnou osobu co nemá tým... no a tak nějak to bylo že jsem připadl zrovna Vám..." odpověděl jsem jí a zasmál jsem se. No šlo vidět že pan radní tu práci jako zástupce Hokageho vážně miloval, ale na druhou stranu to nemusí nakonec dopadnout až tak špatně. Přeci jen ona je Hyuuga, což jsou mistři v Taijutsu a to by se mi vážně hodilo někoho takového znát. Hlavně když rodiče odcestovali zase dál tak mě poslední dobou nemá kdo učit. "Noo... neřekl bych tak úplně že v něčem přímo vynikám... ještě jsem neměl nějak moc prostoru na to se něco celkově naučit... ale nejvíc mi jde asi Taijtusu... s ninjutsu mám problémy... velké... hodně... měl jsem dokonce menší problém i s těmi nejzákladnějšími co se učily na Akademii.... a nejraději ze všeho bych se chtěl stát asi... já ani nevím... možná Jouninem, možná ANBU... jediná věc které opravdu chci dosáhnout, je ta že chci být dost silný na to abych překonal bratra a dokázal ho ochránit... když už jsem to jednou nezvládnul.... "

Modrá kapka skanula kdesi za mou hlavou. Takže už i konožská byrokracie jde do kopru. No, možná zůstanu s takovouhle na svobodě ještě pěkně dlouho.
"To mě skutečně rmoutí, že jsi byl zařazen do týmu za takových okolností. Ale pokud jde o taijutsu, hádám, že ti mohu pomoci. Míříš hodně vysoko, ale cesta to nebude jednoduchá." mluvila jsem a zároveň přemýšlela o tom, jak začít trénink, nebo chcete-li drezúru.
"Sice nejsi na ninjutsu jak říkáš právě talent, ale soustředit chakru snad do papírku zvládneš, hm?" podala jsem Katashimu malý lísteček neurčité barvy.

"Hai, myslel jsem si že mít jako senseie Hyuugu by bylo vážně úžasné... jelikož je snad vážně všeobecně známo to že jste mistry taijutsu... " usmál jsem se. "Nooo... to bych snad dokázat mohl... " řekl jsem trochu nejistě a po chvíli cyvění na lísteček jsem si ho vzal do ruky a odstoupil jsem o pár kroků dál. "Nenechte se rušit" řekl jsem s úsměvem a oběma jsem se uklonil, načež jsem odstoupil ještě o kousek dál, pod strom kde jsem se začal soustředit na svůj první úkol. Papírek jsem pevně stiskl mezi dlaněmi a začal do něj soustředit svou chakru.

Konečně u mě stanula Fū s velmi zvlášním výrazem v tváři. Čím jsem si to zasloužila? Viděla snad co jsem provedla tomu Narovi? Okamžitě jsem nepříjemné myšlenky zapudila a pokusila se o vlídný pohled.
"Ahoj Fū, doneslo se mi o tobě, že jsi byla nedávno povýšená na chuunina, chci ti pogratulovat a říct, že jsem za to velmi ráda. Jsi šikovná kunoichi a popravdě jsem se chtěla Hokage-sama zeptat, proč se tak nestalo už dřív." pravdou bylo, že jsem si o mladých geninech udržovala přehled.
"Chtěla jsem se zeptat jak pokračuješ v učení klanových technik a zda je tu některá, se kterou bych ti mohla pomoci." dodala jsem a po očku sledovala Katashiho, který se velmi soustředil. Doufám že nemá katon, který se vymkne kontrole...

Poslouchala jsem co mi Fū říká a měla neblahé tušení, že být po vůli Assasina, tak jí implantoval mokuton a sharingan. Naštěstí jsem na ní nepozorovala žádné vážnější následky.
"Možností je mnoho. Rozhodně bych ti doporučila techniku Prázdná dlaň. Dokážeš s ní bojovat na dálku, dokonce odrážet některé útoky. Spousta nepřátel spoléhá na to, že jsme mistry pro boj zblízka. Z toho důvodu je také důležité naučit se Úder celým tělem, pro případ, že se tě někdo pokusí chytit a znehybnit. Pokud si přeješ někomu jediným úderem způsobit opravdu pořádné zranění, nebo jej odhodit, pak ti doporučím Drtič hor." myslím, že tyto techniky Fū znala velmi dobře. Čas od času mohla vidět členy našeho klanu, jak je zde trénují.
"V případě zájmu ti ukážu jak na to. Pokud je zvládneš, byla bych ochotná naučit i tě některou ze svých technik, případně ti pomoci s tvou vlastní." dodala jsem s úsměvem.

Netrvalo mi to dlouho a já přestal vnímat celé své okolí a soustředil jsem všechnu svou chakru přímo do dlaní, a odtamtud přímo do toho papírku. Vážně mě zajímalo jak to dopadne a jestli mi to bude vůbec k něčemu, protože bych rád svůj element kombinoval se svým taijutsu. Na to by byl nejlepší asi Fuuton nebo Raiton, takže jsem doufal v jeden z těch dvou. Nakonec když jsem rozevřel dlaně, papírek byl zmačkaný. Teď byly 2 možnosti. Buď jsem ho tím tlakem zničeho nic podvědomě zmačkal, nebo to bylo znamení nějakého elementu. Došel jsem zpět za Mikomi, počkal jsem až domluví s Fū a pak jsem jí jen předal papírek. "Vy víte co to znamená že?" optal jsem se.

Vzala jsem do ruky Katashiho papírek a uznale pokývala hlavou.
"Znamená to, že máš co do činění s raitonem. Gratuluju." pokrčila jsem rameny. Tento živel pro mě nic podstatného neznamenal. Neuměla jsem ani jednu jedinou techniku s ním spjatou.
"Ale to nevadí, přijmu tě za svého studenta, pod podmínkou, že mě donutíš použít nějaké jutsu. Jinak bych ti doporučila návrat do akademie." dodala jsem s takovým tím sladkým úsměvem, který věnujete bezbrannému koťátku.

Katashi a já jsme se přesunuli z nádvoří do tréninkových prostor v sídle.

(Vzkaz pro Fuu - až budeš online, můžeš se zmiňované techniky začít učit, jako kdybych ti je předvedla. Jsou to A-ranky, a úder celým tělem B-rank, alespoň pokud nenastaly změny xD)