Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :

Sídlo klanu Hyuuga

Komplex budov je obehnán zdí. Dostat se sem tedy lze pouze přes hlavní bránu, která je neustále hlídána dvěma shinobi na úrovni chuunin z vedlejší rodiny.

Nevraživost mezi hlavní a vedlejší rodinou je pomalu na ústupu. Rodiny tak nejsou naprosto odděleny od sebe. Žijí v těsném sousedství.

Existuje tajná cesta, která umožňuje obejít bránu. Znají ji však pouze členové klanu a hokage.

V centru sídla se nachází mále nádvoří, kašna, několik laviček, a sídlo má také několik krásně upravených zahrad a menších parčíků.



Nemohou chybět ani tréninkové prostory.

*Raiton, ano! Doufal jsem v to že to bude on... teď se jen trochu zlepšit v ninjutsu a můžu jej začít využívat... jo!.. ale bude to asi trochu problém... pomyslel jsem si a tiše si povzdechl. Pak jsem zase poslouchal Mikomi. *Když jí donutím použít nějaké jutsu... hmm... jak to tak vypadá, budu se asi vracet na akademii... * řekl jsem si a mírně se ušklíbl. No ale zase to byla celkem pěkná výzva. Následoval jsem tedy Mikomi do tréninkových prostor co byly uvnitř sídla. No když jsem se rozhlížel po vnitřku toho sídla tak jsem pochopil proč tomu radní říkal Hyuugovice. Měli tu snad úplně všechno. "A počítá se Byakugan jako jutsu?" zeptal jsem se, ale i tak jsem věděl že jí asi nedonutím ho vůbec použít.

Pravdou bylo, že použít byakugan bylo pro Hyuugu, jako použít pravou ruku. Katashi byl nepochybně prohnaný.
"Pokud bych použila byakugan, bylo by to vůči tobě trochu nefér."

Udržovali jsme odstup. Zatím jsem nepodnikala nic nekalého. Stála jsem na místě a čekala co se Katashi pokusí podniknout. Už fakt, že jsme se nacházeli v hale byl pro něj dost velkou nevýhodou. Nebylo tu kam se schovat. Možná tak vylézt na žebřiny a doufat, že se skloním a začnu leštit parkety.

"Vůči mně je to už teď nefér... ale máte pravdu, s byakuganem bych bojoval asi bez šance...." odpověděl jsem a pokrčil rameny. Teď jsem musel přijít s nějakou über strategií abych jí donutil něco použít. Tím že nebude používat Byakugan, tak bych mohl použít kouřové bomby. Snažil jsem se přemýšlet rychle, chtěl jsem to mít už za sebou abych se mohl začít něco učit. Do pravé ruky jsem si připravil pár kunaiů, zatímco do levé kouřové bomby. Bomby jsem hodil pod a před sede a než se vytvořila příliš silná clona, hodil jsem po Mikomi pár kunaiů, zatímco jsem se Shunshinem dostal za ní a snažil se jí kopnout do žeber.

Stála jsem. Bez hnutí. Alespoň dokud mě mohl vidět.

Kouřové bomby jsem pochopitelně znala velmi dobře. Sama jsem je používala velmi ráda. Někdy. Padla první bomba, padla druhá, a vytvořil se tu celkem nepropustný obláček. Tušila jsem, že na mě poletí kunaie, které si Katashi připravil do ruky. Nepříjemné. Pospíšil si. Vrhl je dříve, než mu kouř mohl zaslepit výhled natolik, aby si nebyl jistý tím, kde právě stojím.

Na druhou stranu to malou výhodu poskytlo i mě. V tom okamžiku jsem ucítila malý poryv větru, jako kdyby se kolem vás prohnala neviditelná postava. Sklonila jsem se a šla do dřepu. Byl to instinkt. Kunai zabodnutý v těle si nepřeje nikdo. Paradoxně tak Katashi vedl kop do prázdna a musel urychleně nabrat rovnováhu, aby se vyhnul zbraním, které letěly jeho směrem.

Její rychlá reakce mě překvapila. Co si to nalhávám, překvapit mě nemohla, přeci je to Jounin se spoustou zkušeností! Teď na mně letěly moje vlastní kunaie. Co teď? Pokusit se je chytit? To by byla vážně blbost. Druhá věc co mě napadla byla ta, že jsem vytáhl pár dalších kunaiů a v otočce jsem se snažil je hodit přímo na ty které letěly proti mně. To se mi povedlo jen částečně, protože jsem ucítil jak se mi jeden kunai zabodl do ruky. Neměl jsem teď čas na to nějak to vnímat, sice to bolelo ale musel jsem jí donutit použít nějakou techniku! Rychle jsem udělal pečeť na Kawarimi a poté jsem vytáhl kunai z rány a obloukem se snažil trefit dřepící Mikomi.

Pomalu jsem dosel k branam sidla a jen tak se na ne dival. Po chvili civeni jsem se rozhodl jit do sidla. Byl to masakr. Opet ty pohledy a ty reci.
"Slysela sem ze ten misenec zase zvoral misi. Pri ktere byl zranen dalsi Jounin. Urcite za to muze on. Uplne stejne jako pred rokem a pul s temi Geniny co zemreli pri jeho misi." Rikala jedna a druha reagovala.. "Ja jsem slysela ze Mozna nebude schopen uz nikdy pouzivat sve ruce. To bude jen dobre noikdy mu nemely dovolit aby pouzival techniky klanu." Nikdy drive me jejich slova neranily ale ted zrovna ano. Citil jsme se provinile za to ze Shiranui je v takovem stavu v jakem je . Ale nemohl jsme delat nic. Nakonec jsem se snazil ty narazky ignorovat ale uvnitr me to bolelo vice nez ty popaleniny ktere se lecily stale. Vedel jsme ze mozna jsem jako Shinobi i jako Hyuga skoncil. Ted jsem vedel jak se citila Shijin-sama. a Udelala co udelala. vedel jsme ze me zraneni jsou vazna ani mi nemusel nikdo nic rict. Nakonec jsem se neudrzel a zarval jsem na ty dve drbny tak ze to asi slo slyset po celem sidle Kalnu Hyuuga. "CO VI SI VUBEC O SOBE MYSLITE!!!!!! MYSLLITE SI ZE TO CO SE STALO MIM PRATELUM PRED ROKEM A PUL ME NETIZI NEBO CO! NIKDY STE SE NESTARALY O NIC NEBO SE SNAZILY POMOCT NEBO JEN SE SNAZILY POCHOPIT JAKE TO PRO ME VSECH JE!!!! VY JSTE ME ODSOUDILY JENOM KVULI TOHO KDO BYL MIM OTCEM NE PROTO JAKY JSEM!!!!" Nikdy jsem na nic neodpovidal nebo jen zvysil hlas ale tohle bylo moc. Musel jsem neco rict obe Drbny tam staly jak prikovane. Nikdy odemne neslysely slovo na jejich kecy ale tne rev je vyvedl z miry. To se muselo tahnout po celem sidle i kdyby nechtelo. Moct pohnout rukama pak sem asi neco rozbil.

Slyšela jsem jak mi nad hlavou sviští kunaie o sto šest. O co se to ten sebevrah pokouší?! Tady to bude hezky vypadat... Kouř tu stále byl, i když pravda, možná začal maličko řídnout. Já jsem se však orientovala podle sluchu. Někdo tu předváděl velmi zajímavý tanec. Ze dřepu jsem se maličko zvedla, jen tak abych mohla po Katashim hrábnout a přitáhnout jej k sobě. Volnou rukou jsem se mu chystala uštědřit řádnou ránu do hrudníku, ale místo toho se ozval zvuk typický pro pařez.

Já spolkla kawarimi?

Nechápavě jsem držela pařez v ruce a jelikož jsem byla zvyklá spoléhat na byakugan, všimla jsem si předmětu svištícího nad mou hlavou poněkud pozdě. Tak tak jsem uhnula hlavou, každopádně ta ostrá věc, která dopadla na zem mi roztrhla rukáv na košili. Dokonce mě to škráblo!
"Pfffm..." ozvalo se z místa, kde jsem stála. Možná to znělo maličko popuzeně. Možná to bylo jen odfrknutí, které znamenalo, že se neuvěřitelně nudím. Co tím chtěl básník říct však mohl Katashi jen hádat.

*Hé? To bylo co za zvuk? Že bych jí trefil? Ne to je málo pravděpodobné... ale dobré je že mi naletěla... je fakt že neměla šanci tu pečeť vidět, jelikož neměla Byakugan aktivní..* bylo to pro mně jen malé vítězství, ale částečně mi to zvedlo sebevědomí že možná mám šanci nakonec uspět a opravdu se stát jejím žákem. Jen byla škoda že jsem neuměl ještě využívat svého elementu. Najednou se celým sídlem ozval něčí řev, snažil jsem se ho ignorovat, ale byl vážně silný. Nakonec jsem se uklidnil a v té době byl už kouř pryč. Já si tehdy všiml že Mikomi má roztrhnutý rukáv na košili. Teď jsem si ale musel dávat pozor abych si nebyl až moc jistý a nepokazil bych to. Byla teď sice blbost to co jsem měl v plánu, ale svou maximální rychlostí jsem vyrazil k Mikomi a snažil se jí udeřit do poškrábané ruky.

Zeny bylo zhrozene tim jak jsme zarval mel jsem chut jim neco rict ale prerusila me Fuu a je taky i ten jeji pohled jim dal co proto jen rekly. "Nic my......" A radeji nekam odkracely. Nebo by to neskoncilo dobre. pak sem se podival na Fuu a jen rekl. "Mrzi me ze Shiranui skoncila kvuli me takhle. Popaleniny jsou nejmensi muj soucasny problem. Nemusim byt medik ani doktor abych vedel ze jsem dost mozne skoncil jako Shinobi i jako Hyuuga, Dekuji za starost ale to nbeni treba muzu si za to sam. Nwemel jsem pouzit v boji techniku kterou jsem nemel vyzkousenou. A tak sem za to zaplatil krutou dan." Rekl jsem fuu a posadil se na nejblizsi lavicku a videl jak nekteri nakukuji okny co se delo a deje. Me ruce vysely podel meho tela jako kusy hadru. Neschopen hnout pani prstem takovy zivot jsem rozhodne nehodlal akceptovat. A pokud by mel byt konec tak ro\hodne to bude pri boji a ne jako zbabelec sebevrazdou. Pro Shijin-sama to byla moznost jelikzo vazne to asi jinak neslo ale ja taky nebyl zrovna v nejlepsim stavu.

Celou dobu co jsem zvenku slyšela ten řev jsem nehnutě stála a poslouchala. Katashi dělal kupodivu to samé. Zaslechla jsem jen úlomky a pár nejasných slov. Rozeznala jsem však majitele hlasu. Bylo mi jasné, že mě čeká práce a urovnávání napjatých vztahů.

Kouř zmizel definitivně. A můj budoucí žák se rozhodl bojovat přímo. Ještě stále trochu zamyšlená nad tím, co se sakra zase u nás doma děje, jsem vykryla jeho úder.



"To není dobré." dodala jsem a věnovala mu slabší herdu do zad.

Když jsem dostal ránu do zad, tak jsem toho využil, udělal jsem ještě jeden krok a tím jsem se dostal dál než bych se dostal po normálním kroku. Při otočce zpátky čelem k Mikomi jsem po ní opět hodil asi 3 kunaie, každý mířící na jiné místo. Jeden letěl na nohy a dva přímo na tělo. Pokud chtěla uhnout tím že vyskočí do vrchu, tak jsem se k ní svou maximální rychlostí dostal a snažil se jí zespodu kopnout, takže by se proletěla ještě výš. Pokud chtěla uhnout do stran tak jsem se Shunshinem dostal za její budoucí polohu a kopem ze strany se jí snažil kopnout ještě dál.

Vybrala jsem si úhybný manévr do strany. Měla jsem neodolatelné nutkání aktivovat byakugan a zkontrolovat situaci na nádvoří našeho sídla. To náhlé ticho mi přišlo podezřelé. Snad jsem byla příliš zamyšlená, ano, to mohl být důvod. Alespoň Katashi to tak pravděpodobně pochopil. Polevila jsem v ostražitosti. Katashiho kop našel svůj cíl. Letěla jsem.

Mé tělo pochopitelně bylo naprosto uvolněné a tak jsem neměla šanci se zapřít a svůj let alespoň trochu utlumit. V taijutsu není hrubá síla to podstatné, důležitý švih. A ten tu byl přesně akorát. Zády jsem narazila do zdi a sesunula se jako hruška. Seděla jsem na zemi a hleděla do prázdna. Katashi si nespíš užíval svůj trumf. Nepoužila jsem žádné jutsu, nicméně jsem inkasovala zásah a jako bonus ránu do zad.

Konečně jsem oči zaostřila přímo na něj. Ukázala jsem na něj prstem. Krátká pauza dodala okamžiku na dramatičnosti.
"Tohle... vůbec... nebolí." ruku jsem opět svěsila a pohodlně seděla na zemi.
"Snad si nemyslíš, že se budu obtěžovat uhybat před nečím tak amatérským?"

Jak si Mikomi myslela tak se nestalo, protože svůj triumf jsem si moc neužíval. Sice mě těšilo že jsem jí trefil, ale bál jsem se že tohle udělala schválně aby mi zvýšila sebevědomí, a že příští můj pohyb bude můj poslední protože mě zase nějak vyblokuje a já poletím asi přes celou Konohu. No takhle nějak jsem si vždy představoval svůj konec. Teď mě napadla další věc. Tím že neměla Byakugan, tak nemusela zrovna poznat mé klony. Vytvořil jsem tedy pár primitivních klonů, kteří vypadali přesně jako já a vyběhli jsme přímo proti Mikomi, zatímco jsme se různě míchali. Zde šlo poznat můj opravdový skill v ninjutsu, protože asi v půlce cesty se mé klony začaly vibrovat a rozplývat se takže jsem nakonec zbyl úplně sám. Tehdy jsem si vytáhl dva kunaie, jeden jsem hodil na její pravou ruku a druhým jsem se jí snažil seknout do druhé ruky.

Katashi si mohl všimnout dvou krátkých záblesků. Ucítil menší náraz, který vyblokoval jeho útok. Následně uviděl mě, jak stále sedím na místě, jako kdyby se mi vůbec nechtělo vstát. Pravdou bylo, že jsem dokázala ve chvíli aktivovat byakugan a dokonce použít základ pro jutsu - shugohakke. Místo toho abych se pokoušela alespoň o 32 úderů jsem se omezila pouze na dva. Odehrálo se to dost rychle, takže byki těžké si toho vůbec všimnout. Nicméně jsem to vysvětlila, aby nedošlo k nedorozumění.
"Ok, uznávám. Právě jsem použila byakugan. Gratuluji, ode dneška patříš do mého týmu." pravila jsem a postavila se na nohy.

Jen já jsem věděla, že ve skutečnosti byl souboj o něčem jiném než "ukořistit rolničku". Sledovala jsem jeho pohyby, schopnost improvizace a odhodlání v okamžiku, kdy všechny strategie selžou. Potřásla jsem novopečenému členu týmu rukou a jeho ruku si přidržela. Otočila jsem ji dlaní vzhůru a cosi do ní položila.
"Toto je tvá odměna. Myslím, že si to zasloužíš. A omlouvám se, čekají mě nějaké povinnosti." dodala jsem a pomalým krokem se dala k odchodu.

Katashi si mohl všimnout, že mu po mě zůstal maličký kelímek s hojivou mastí, vonící po čerstvých bylinkách.

Snaha Fuu mi pomoct me tesila ale vyvoj takove techniky chce cas i kdyby se to povedlo tak co za tu dobu pak budou me schopnosti nulove. "Vis Fuu mela by jsisi uvedomit jednu vec. Jdem ti vdecny za tvou snahu ale vyvoj takove techniky muze zabrat i leta. A Mozna to bude znit pesimisticky ale myslys si ze se takhle da zit. Bez rukou jsme k nicemu a pokud to neuvedomujes tak neco takoveho smeruje jedinym smerem." Mozna jsem mohl byt citlivejsi ale vedel jsem jak male jsou sance ze mi nekdo pomuze. No pokud by nekdo myslel ze mam depoku tak od pravsy daleko nebyl. To co se stalo na misi a vec ohledne meho puvodu me nicilo a ted i to ze jse mel v planu zjistiti pravdu tak se po vse pohnojilo. A to byl duvod.

Moje údery byly nějakým zázrakem vyblokovány. No zase nebudu přehánět, zázrak to nebyl, nevěděl jsem sice proč se to stalo, ale později mi to bylo objasněno. *Takže tohle je pravá síla Byakuganu, jo? Zajímavé no... * pomyslel jsem si a sám pro sebe jsem se usmál. Plus další věc byla, měl jsem tým! Oficiálně a byl jsem i přijat což mě velice těšilo. Mohl jsem dnešek považovat za úspěšný. " Děkuji vám! Byla vážně čest proti Vám bojovat... rád bych si ten souboj zase někdy později zopakoval! " řekl jsem s úsměvem a v ruce jsem si držel věc kterou mi dala jako odměnu. " Arigatō, Mikomi-sensei... a děkuji vám za dnešek " řekl jsem a než odešla tak jsem se ještě uklonil. " Sayonara! " zavolal jsem na ní když odcházela a poté jsem odešel i já. Snažil jsem se co nejrychleji se dostat odtud pryč abych neměl problémy že se zde nacházím a nejsem Hyuuga. Vyrazil jsem proto do města.

-Přesun-

Kdyz me Fuu objala malem mi zacaly tect slzy z oci. Tohle bylo moc. Asi sem byl fakt emocionalne nadne. Jedini po kom sem rval vetsinou byly nepratele. Ale nikdy nejake drbny ale tentokrat sem nevedel co delat. I Kdyby se Fuu mohlo podarit uzdravit me ruce popripade nervy. Co semnou pak bude nebo jak budu vypadat. To ze je dost mozne ze se se mne stane Nukenin nebo budu oznavcen za zradce ci co me moc netizilo. Spise nevim jak by se tvarila Fuu prece jen to byla ma rodina ale ja musel zjistit pravdu. "Dobre tedy, Ale bud pripravena na to ze se ti to treba nepodari." Vyraz v me tvari se nemenil. Proste sem nevedel co k tomu dodat.

Ona mozna nebyla zvykla se vzdavat. Ale to ja taky ne bohuzel tohle jsem nevidel moc pozitivne. Jeji nabidka byla hezka ale zrovna mohla vedet ze ja nejsem typo co by jen tak sedel na zadku a nic nedelal. Ale jedina jeji jistota mohla byt ze si jen tak nezmizim a nezacnu trenovat. To jsem fakt nemohl ted jsem byl tak schopen aktivovat Byakugan a to bylo vse. "Promin Fuu. Ale vis jaky jsem. Dokazu se o sebe postarat sam. A Nemusis mit strach ze bych udelal nejakou kravinu. Na to fakt ted nemam."
Asi sem byl tvrdohlavy jak mezek nebo moc hrdy. Kdo vi. Nebo sem byl proste uz takovy delat vse sam.