Brána Konohy

Pousmála jsem se znovu na Seita a vešla do velitelského stanu, když se postavil vedle něj a nechal mě galantně projít první.
"Děkuji ti."
Opatrně jsem se rozhlédla, na koho uvnitř narazíme. Měla jsem trochu přimhouřené oči, rozmazané okolí.
Asi jsem příliš používala Byakugan...

Dorazil jsem do velitelského stanu a uviděl Shijin. "Zdravím Shijin, jak to vypadá?" zeptal jsem se a sedl si na gauč.
No, asi už je dobojováno, alespoň to tak vypadá, mohli bychom se vrátit k normálnímu životu.

Když Shijin vstoupila do stanu, tak jsem popošel kousek dál. Byl jsem venku a uvažoval co teď. Vzpomněl jsem si na ten souboj s edo tensei. Musím více trénovat. Podíval jsem se na stan a zauvažoval, jestli bych tam taky neměl jít. Promluvím si s ním později. Odkráčel jsem tedy na cvičiště.(přesun)

Očekávala jsem, že za mnou vstoupí Seito, ale to se nestalo. Místo toho se objevil Hokage.
"Pěkný večer," pousmála jsem se. Těžko, ale šlo to.
"Má divize zřejmě dobojovala. Ztráty... Mohly být horší. Nejiho už nikdo zpět k životu nepřivede, ale jeden problém se objevil," povzdechla jsem. "Objevil se před námi Hebi."
Zvedla jsem k němu pohled a čekala, jestli bude vědět, o koho jde.

"Hebi?" prohlížel jsem si záznamy z bojů, které sepsali velitelé divizí. "To se dalo čekat, kdo jiný by použil Edo tensei. Bojoval s vámi?" zvedl jsem oči

"Kdyby ano, asi bychom tu už nestáli," pokrčila jsem rameny. "Představil se jako Akademik a knihomil, mluvil o své laboratoři a zřejmě se nemohl rozhodnout, zda chce vyjednávat mír nebo pokračovat ve válce."
Další povzdech.
"Asi jsme ho již nebavili, jinak by nás po chvíli konverzace neopustil."

"Hmm..." podrbal jsem se na nose a svraštil obočí. Přemýšlel jsem. "Zajímal by mě, jeho skutečný cíl, kdyby chtěl zničit Konohu, už by to udělal, má Nagata, Kakashiho..Proč teda spolupracuje s Iwou? Nasadil bych na něj špeha, ale je to moc nebezpečné," zakroutil jsem nad tou myšlenkou a vstal. "Zřejmě je dobojováno, vrátili se poslední průzkumníci a Torovi muži utekli nebo se vzdali. Takže zase bude přeplněná věznice, uklidíme to tady a pokusíme se užívat klidu, dokud ještě nezačne Iwa.."

Iwagakure...
"Takže mohu rozpustit divizi a nechat je přesunout se zpět do vesnice?"
Stále jsem trochu mhouřila oči.
Mám pocit, že za chvíli přestanu vidět úplně.
Možná to bylo i přítmím ve stanu.

"Yosh a měla by sis odpočinou, Shijin," došel jsem k východu stanu. (xD)
"Odvedla jsi velký kus práce, jsem na tebe pyšný, dospěla jsi. Pamatuju si doby, kdy jsi byla obyčejný kawaii genin," otočil jsem se a usmál se. "A teď je z tebe generál," vyšel jsem ven a začal koordinovat celou akci tj. sbalení, složení stanů, rozpuštění divizí a odchod domů.

A teď už nejsem kawaii?
Usmívala jsem se. Tohle mi zvedlo náladu i sebevědomí.
"Arigato, Hokage-sama."
Opravdu jsem si jeho slov vážila. Víc než čehokoli jiného v tento den. Doufala jsem, že v sídle již najdu sestru a otce.
Vyšla jsem ze stanu a také jsem se pustila do organizace balení, rozpouštění... a tak dále. Jakmile byli všichni Hyuugové sbalení, mohla jsem si dovolit odejít, těch pár ostatních už tvrdilo, že to zvládne. Za to jsem jim byla vděčná, protože mi to umožnilo odejít se zbytkem mého klanu.

//Přesun

Odlepil jsem se od brany a probral jsem se nakonec jsem se sel projit po konoze.(Presun)

Jsem stál a dohlížel na balení. Pod mým dohledem jsme měli sbaleno a vše připraveno bez jediné chybičky (xD). Pak ke mě došel Rokuro.
"Děkuji, no, ANBU už nejsi, ale můžeš plniti mise i jako ANBU. Už jsem poslal ninji na tu nejhorší práci, sběr padlých shinobi. Rozlučka bude na hřbitově, každý padlý bude také zapsán do památníku. Tam už snad ani není místo," povzdechl jsem si. "Ale hlavu vzhůru Rokuro, není čas truchlit. Musíme si užít míru a klidu, dokud nějaký je.."není to moc optimistická vyhlídka, ale co se dá dělat.

Došla jsem k bráně. Aktuálně jsem se vracela z nemocnice. Tu a tam jsem měla nějaký ten obvaz, nebo přehnaně velkou náplast. Než ze mě páni lékaři vyšťourali všechny ty větvičky a střepiny, co se mi zaryly pod kůži tak jsem myslela, že vyrostu. Především tedy bolestí. Přesto jsem momentálně vypadala celkem klidně. Tátovi bylo o něco lépe, jeho zranění nebyla až tak vážná, jak se na první pohled zdálo, ale vzhledem na to, že dlouho nebyl na misi, to trochu přepískl. Měla jsem však jistotu, že se uzdraví. A to bylo hlavní.

Hm. Hokage-sama má opět plné ruce práce.

Na tváři se mi mihl unavený úsměv.

"U Kulhavého poníka? Co to je za název?" podivil jsem se nad názvem a pak jen Rokurovi zamával. "Tak zatím Rokuro," stál jsem zády k bráně a s rukama v kapsách. Všichni už odcházeli a sledoval jsem večerní Konohu. No, dnes bychom si mohli udělat rodinnou večeři.. napadlo mě. Mohlo by to být docela fajn, po tak dlouhých bojích. "Tak, jestli nikdo nic nepotřebuje, půjdu.." nikdo nic nechtěl, rozloučil jsem se a zmizel.

OBjevila jsem se při bráně Konohy, zdá se že se tu něco stalo. Možná moje přítomnost přišla vhod, třeba budou potřebovat zdravotníka. Vyrazila jsem tedy do vesnice a ptala se lidí, nic moc mi ale neřekli a tak jsem hledala Hokageho chakru, která mě vedla přímo do jeho sídla (přesun)

Otočila jsem se za povědomým hlasem. Tušila jsem co uvidím.
"Dobrý večer." pousmála jsem se, jak mi jenom náplast na tváři dovolovala.

Podobně jako ostatní lidé u brány, jsem si užívala klidu. Konečně bylo po všem a já za to byla neskutečně ráda. Doufala jsem, že nejmíň týden nebudu muset s nikým bojovat. Poslední dobou to byl jeden vyhrocenější soupeř za druhým.

"Jak to jde? Taky už máte koukám všechno hotové." hodila jsem hlavou směrem k bednám.

Na tváři se mi objevil takový ten úsměv říkající, ještě slovo a zabiju tě...
"Můj milý, hloupější kolego. Můžu tě ujistit, že zrak není zdaleka to jediné, co mi velmi dobře slouží." oplatila jsem mu rýpnutí. Na okamžik jsem se zahleděla na oblohu a představovala si, jak by bylo krásné, kdyby ji viděl zblízka Allii, během leteckého výletu Konohou od společnosti Hakke Kusho.
"Nějaké novinky?" nadhodila jsem téma a doufala, že se zase nezačně vychloubat, jak má ve zvyku.

Vrhla jsem na něj zkoumavý pohled. Vypadá to, že během války inkasoval nepěkné zranění do hlavy. Teď už o tom není pochyb.
"Takže nic nového pod sluncem. To jsem ráda. Změny obvykle za moc nestojí." povzdechla jsem si. Ano, nestojí za starou belu. Poslední dobou zažívám všelijakých zvratů až příliš. Budu ráda za každý klidný okamžik. Už žádné vyhrabané mrtvoly, už žádní antihyuuga bojovníci. Prosím.
"A co se romantiky týče, nepřekáží mi." dodala jsem se znuděným pohledem.

Pohled na noční oblohu. To má být ono?

Byla jsem v poněkud otupělém stavu. Také už se na mě projevovala únava a proto jsem si vůbec nevšimla toho, co se chystá udělat. Dotkl se mě? Co to má jako být?
"Co to děláš?" upřela jsem na něj pohled, který se dal označit jedině jako "velice nechápavý".

Zapomněl snad, že to může pěkně bolet?