Jazero

Hana si mě přitáhla blíže a pak si zabořila hlavu do mého ramena. Jemně jsem ji pohladil po hlavě a zatím nic neříkal. Mezitím však začala mluvit ona. Bylo to pěkné přání, ale bohužel nesplnitelné.
Následně mě pohladila po líci a přešla až na dolní ret. Pak mě i políbila. Chvíli jsme se ještě drželi a já se pak trochu odtáhl a podíval se jí do očí. ,,Vytvořím pro nás lepší domov. A až se pak vrátíš, tak budeš už jen šťastná." Mile jsem se na ni pousmál a chystal se na odchod. Nechtěl jsem, ale musel jsem. Kdyby si někdo v Konoze všiml, že chybím delší dobu, tak by si mě mohli spojovat se špehem. Až tak daleko zašla naše situace. ,,Mysli na mě a opatruj se mi."
Ještě jednou jsem se k ní přiblížil. Tentokrát jsem ji však pusu nedal na rty, ale směřoval jsem na čelo. Sotva se moje rty dotkly její kůže, tak jsem zmizel. Kéž by to šlo jinak, ale už se stalo. Hana zde tedy zůstala stát sama a já byl pryč... Kdy se opět shledáme? To byla otázka, na kterou nešlo jen tak lehce odpovědět.(přesun)