Jazero

Vše se odehrálo tak rychle, že jsem si ani nestačila uvědomit, proč pociťuji bolest. Techniku jsem okamžitě vyrušila, protože jsem začala z těla uvolňovat čistou chakru. Bylo to nutné opatření, abych se ubránila fatálním zraněním. Vichr mě chytil lehce jako hadrovou panenku a mrštil se mnou o zem.

I přesto, že jsem zareagovala celkem duchapřítomně, mi však zůstaly jizvy po celém těle. Ležela jsem v prachu a odevzdaně krvácela.

Omlouvám se Hikaru, toto opravdu potrvá.

S bolestí jsem se vzepřela a posadila. Bylo to zatraceně nefér. Měla jsem ji naprosto odzbrojit a v této chvíli už spěchat na pomoc svému týmovému kolegovi. Místo toho tu dostávám na zadek a ta mrcha ještě není zraněná.
"Dělám to špatně... já... nejsem mistr fuutonových technik..." ztěžka jsem vydechla. Skutečně jsem nepotřebovala zázračnou inteligenci, abych po této ledové sprše pochopila, jak vlastně její techniky fungují. Vstala jsem a opět se připravila na další boj.

Nebylo divu, že mě čekala další várka fuutonu. Velmi dobře jsem si uvědomovala variabilitu a zrádnost tohoto živlu. Nemohla jsem si dovolit k sobě pustit něco dalšího. Zároveň mě štvalo, že jsem ještě nedostala možnost pořádně zaútočit. Ihned co jsem si všimla hrozícího nebezpečí jsem začala vytvářet Shugohakke. Hustou chakrovou síť, která mou maličkost dokázala ochránit před fuutonem, jehož zásahy by pro mě měly nejspíš fatální následky.



Zároveň však Moeru mohla pocítit, že tato technika (Strážce osmi věšteckých pečetí: 128 úderů) nezůstává jen u obrany samotné. Opět jsem otevřela veškerá tenketsu svého těla a vyslala chakru do celé sítě. Ta se okamžitě pod jejím přílivem doslova rozzářila a vzápětí došlo k mohutné explozi. Jestliže větrné tornádo dokázalo pokácet stromy v našem okolí, toto je doslova rozsekalo na kousky.

Jakmile jsem viděla, že se Moeru dala na útěk a začala se vzdalovat, nečekala jsem na nic. Rozeběhla jsem se do hustého porostu v našem okolí, který zatím nebyl zničen. Měla jsem díky byakuganu nespornou výhodu. Zatímco ona mohla jen odhadovat kam jsem se ztratila, já neměla o její lokaci sebemenší pochybnosti.

Tu a tam jsem se zastavila a dlaněmi se dotkla kůry stromů, či půdy pod nohama. Mohlo to budit zdání, že zkoumám terén. Nebo se snad snažím vytvořit otisky jakousi neviditelnou barvou? Kdo ví. Náhle jsem se zastavila a prstem zamířila na jedno z míst, kterých jsem se předtím dotkla. Vystřelila jsem chakrovou jehlu, která přesně a neomylně nalezla skulinku mezi větvemi a zasáhla cíl. V tom okamžiku se spustila past z chakrových jehel. Moeru to však z výšky viděla trochu jinak. Mou postavu mizející ve stromoví a o pár sekund později salvu jehel, letící z místa vzdáleného sotva pár metrů od lokace, kde mě viděla naposledy. Mohla z toho udělat jen jediný závěr...

Mám tě...

Jakmile jsem viděla, že zabrala na návnadu, neváhala jsem ani vteřinku. Právě dosedla na špičku jednoho stromu, což bylo ideální místo pro to, abych spustila další pasti. Byakugan mi totiž umožňoval vidět, kde všude jsem zanechala otisk své chakry a pod jakým úhlem byly jehly nachystány. Stačilo několikrát zamířit a vystřelit další jehlu. Moeru tak za chvíli měla pocit, že jehličky lítají snad odevšud. Byla jsem snad natolik rychlá? Dokázala jsem měnit pozice? Možné to bylo, ale nejspíš jsem tedy opět používala Shinatsuhiko?

Vyčkala jsem na moment, kdy byla Moeru k mé osobě zády. Musela být, pokud chtěla bezpečně odrazit všechny jehly. Směr jejich letu jí příliš na výběr nedával. V tom okamžiku jsem se začala přibližovat. Z mé pozice to znamenalo pár rychlých skoků. Poprvé jsem ji tak dostala do dosahu svého juukenu.

Nebylo pochyb o tom, že další dávka fuutonu v bezprostřední blízkosti, by mě nejspíš rozsekala na plátky. Sotva mi přestaly krvácet rány, které jsem inkasovala po použití Shinatsuhiko. Mohla jsem se spoléhat pouze na chakru v její nejčistší formě.

Během techniky 64 úderů jsem se záměrně zaměřila na paži Moeru. Byl to celkem logický krok, protože jsem měla v plánu její zbraně odstavit co nejdříve.Nebylo to pouze z toho důvodu, že jsem se chtěla dozvědět pravdu o tom, kdo ji a jejího týmového partnera poslal, spíš jsem jí nechtěla ponechat v kritickém okamžiku možnost obrany tímto skvostem.

Dokud tu s tím párátkem budeš máchat, tak si nikdy nemůžu být jistá, co s ním zase vyvedeš za hlouposti.

Moeru se možná vyhnula tomu, abych dokončila 64 úderů, přesto se mě nemohla zbavit tak snadno a doufat, že mě zastaví pád z výšky. Vrhla jsem se za ní. V té rychlosti jsem pochopitelně nemohla zamířit tak jak jsem chtěla a údery jsem víceméně poslala nazdařbůh. Od toho však byla technika Byakugan: Sandageki vytvořená.



Sotva mi stačil čas. Země se rychle přibližovala a já musela začít k Kaitenem, abych ochránila svou již značně pohmožděnou tělesnou schránku před následky pádu.

Během toho, co jsem se trefovala do těla Moeru jsem ucítila jak cosi narazilo do mých zad a sklouzlo po lopatce. V tom zmatku jsem si napřed myslela, že se jedná o zbloudilou větev, která mě při pádu trochu lízla. Adrenalin v mé krvi tak způsobil, že jsem v prvních pár vteřinách vůbec nevnímala bolest, která k řezné ráně neodmyslitelně patří.

Moeru měla štěstí, že svůj pád tak šikovně ztlumila a navíc dopadla dostatečně daleko, aby nebyla v dosahu Kaitenu. Jinak by byla do země přímo zavrtána. Neušlo mi však, že druhý meč právě předvedl co umí. Ohnivá clona se na mne řítila více než nesmlouvavě. Nesměla jsem se přestat otáčet. Za žádnou cenu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla potřebnou stabilitu a mohla přidat otáčky.



Kaiten, který měla doposud Moeru možnost vidět měl dosah maximálně tři metry. Tento dokázal však svůj průměr až ztrojnásobit. Pokud tedy nechtěla utrpět popáleniny, měla by okamžitě vyklidit pole a zmizet z mého dosahu.

Když už bylo po všem a mohla jsem si být jistá, že mi nic nehrozí, neboť Moeru má práce až nad hlavu, ustala jsem s otáčením. Teprve v této chvíli jsem si uvědomila, že mám mokrá záda. Dotkla jsem se místa těsně pod lopatkou a podívala se na svou zkrvavenou dlaň. Takže to nebyla větev...

Věnovala jsem letmý pohled svému vrchnímu oděvu, který se začal barvit do ruda. Zásah nebyl smrtelný ale bolest, kterou jsem začala vnímat byla velmi omezující. Kalkulovala jsem jak dlouho bude trvat, než ztratím vědomí. Neměla jsem ponětí.

Hm. Hodil by se nějaký medik. Ale o tomhle luxusu si můžu nechat jenom zdát.

"Nekončím." reagovala jsem na její poznámku.

Kolem mne se začaly zvedat doslova stěny pekelné. Nebylo však času na přemýšlení. Abych překonala ohnivou stěnu, bylo nutné se chránit svou chakrou. Kaiten se však nezdál být vhodným řešením. Rozdmýchat ještě větší průvan by se mi mohlo vymstít.

Zvedla jsem ruku nad hlavu a luskla prsty. Ukryla jsem se uvnitř chakrové sítě. Nechtěla jsem riskovat zásah bůhví čím. Oheň mi momentálně nedělal až takové starosti. Dai Kaiten vymýtil všechny stromy v mém okolí, zhruba šest metrů v průměru. Odstředivá síla tornáda způsobila to, že jsem byla uprostřed jeho centra více méně v bezpečí. Přesto jsem však na vlastní kůži pociťovala ten ohromný žár. Jak dlouho bude trvat, než oheň spálí veškerý kyslík? Bude se šířit směrem ven? Jak daleko?

V mezičase jsem svlékla svou košili, která byla jen z poloviny bílá. V tomto okamžiku již rudou barvou doslova přetékala. Natrhla jsem ji a vytvořila z ní poměrně dost dlouhý cár látky. Ten jsem omotala kolem hrudníku a přes rameno. Částečně to stáhlo otevřenou ránu a já se nebála tolik pohnout, popřípadě udeřit plnou silou. Na chvilku se mi zatmělo před očima, když jsem veškerou silou dotáhla uzel. Nezbylo mi než čekat...

Ohnivé stěny se nemilosrdně přibližovaly. Kéž bych tak ovládala suiton a měla tu možnost část tohoto požáru uhasit. Nebo mít tak doton a skrýt se. Mohla jsem Moeru zabít použitím techniky Kuten, ale tento plán mi překazil fakt, že Hikarova chakra byla...

Pryč?

Neměla jsem příliš času se starat o to, jak probíhá souboj, který vede Hikaru a neznámý shinobi. Podle toho, co jsem však krátce zahlédla jsem musela uznat, že je tu jistá podobnost s mým Kutenem. Trhá tělo uživatele na cucky. Možná i chakrový systém. Nemůžu si dovolit to použít. Jsem na všechno sama.

Kéž bych měla suiton... kéž bych měla doton... Hm? Ale... Jedna možnost se tu nabízí.

Inspirovaly mě krátery, které jsem již vytvořila pomocí svého Kaitenu předtím. Teoreticky by se dalo říct, že to co mám v plánu by mohlo fungovat. Ale prakticky jsem to nikdy nezkusila. Udělala jsem stojku a začala se otáčet. Narozdíl od Kaitenu, kdy jsem chakru odstřeďovala co nejdále od sebe jsem ji tentokrát držela zatraceně blízko u těla. To proto abych nevytvořila příliš velký kráter. Stala jsem se tak doslova živým vrtákem, který hladce zmizel pod zemí.



Horko mi i přesto bylo neuvěřitelné. Ale svou šanci na přežití jsem tím značně navýšila.

Díky byakuganu jsem měla možnost vidět, že Moeru klesla na zem a jde se přesvědčit, že jsem dole. Nejhorší mračna hustého dýmu odvanul její fuuton a právě tehdy se mi naskytla příležitost vylézt na povrch. Moeru mě stále ještě neměla na dohled. Musela jsem pospíchat.

Spoušť tu byla opravdu přeukrutná. Jáma kterou jsem vyhloubila naštěstí nebyla natolik obrovská, aby poutala pozornost, zvláště mezi hromadou popela a ohořelými úlomky dřeva. Odešla jsem pár kroků od jámy a praštila sebou o zem. Vypadala jsem jako živá mrtvola. Po celém těle jsem měla ranky, které už přestaly krvácet, neboť jsem je získala hned na začátku souboje. To se technika Shinatsuhiko obrátila proti mně samotné. Přes záda se táhla pořádná jizva, díky které jsem ztratila velké množství krve. Drobné modřiny a oděrky nepočítám, a fakt, že jsem byla černá jako kominík, byl už jen třešničkou na dortu. Musela jsem skutečně vypadat jako oběť ničivého požáru. Zavřela jsem oči a čekala na to, až se Moeru přijde přesvědčit o tom, že mé životní funkce jsou vyřazeny mimo provoz.

Sotva jsem pocítila, že se na mě řítí poslední fuutonový útok, který mě má připravit o život, vyskočila jsem na nohy. Bylo to teď, nebo nikdy. Skoro to vypadalo, že mě kdosi polil živou vodou. Rychle jsem se přemístila mimo dosah Moeriny techniky a poté už zbývala jen přímá cesta jejím směrem.



Nezbývala mi chakra na velké a ničivé útoky. Musela jsem se spolehnout na Juuken v jeho nejsurovější podobě. Mé zásahy směřovaly zejména do ramenních kloubů a na zádové svaly. Nesnažila jsem se ji zabít, chtěla jsem jí zablokovat tenketsu v rukách, aby již nemohla používat své unikátní meče, které mi značně zkomplikovaly život. Působením Juukenu jsem navíc její svaly mohla poškodit natolik, že by neměla být schopná rukama vůbec pohnout.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem popadla dech. Nakonec jsem se však vzchopila a došla až těsně k Moeru. Sledovala jsem ji, jak leží naprosto bezbranná v prachu a popelu. Mohla si všimnout, že únavou už sotva stojím na nohách a mé oči ztrácejí jednu žilku po druhé.
"Kdo vás poslal?" položila jsem jí stále stejnou otázku jako na začátku a tentokrát nepřicházelo do úvahy vynechat odpověď.

Správný ninja? Neříkejte mi, že je to tu zase. Ztěžka jsem nasála vzduch do plic a vydechla. Možná za to mohl vztek, možná jsem jen byla doopravdy vyčerpaná a držela se jen silou vůle.



"Kašlu na každého rádoby správného ninju. Správně bych tu vůbec neměla být a dělat si starosti o Hikarův osud. Měla bych sedět na zadku v Konoze, a užívat si poměrně bezstarostný život. A když jsme u toho, ty jako správný ninja bys neměla padnout do rukou nepřítele bez možnosti na obranu." dodala jsem ještě drobný rýpanec na její adresu, aby si uvědomila, že úděl oveček není procházka růžovým sadem. Obzvlášť, pokud se nemohou v případě selhání samy připravit o život.

"Věřím tomu, že účel světí prostředky. Když jsem se rozhodla vypátrat Hikarovy rodiče, udělala jsem spoustu špatných věcí. Ale udělala bych je znova, protože to bylo pro dobrou věc. Ne proto, že mi dal někdo příkaz, ne proto, že jsme měli úspěšně splnit misi. V tom je rozdíl ohledně naší síly. V ničem jiném. Proto ty teď ležíš na zemi vydána mi na milost a nemilost a já stojím nad tebou."

Zatímco jsem procházela kolem dokola jejího bezvládného těla, odkopla jsem její meče mimo dosah. Ne snad proto, že bych si nebyla jistá, že se teď pár minut nebude schopná hnout, spíš čistě pro psychologický efekt. Aktuálně neměla více síly, než hadrová panenka.

"Takže kdo to udělal a proč? Má v tom prsty nějaký Raiyoku? I kdyby ne, toto napadení souvisí s naší návštěvou Tanigakure. Poslouchám tvou verzi příběhu." znovu jsem upřela pohled do jejích očí, aby mi neušel sebemenší pokus o klam.

"Za tuhle drobnou výhodu vděčím svému původu, nepochybuji o tom, že ti které nazýváš vysoko postavenými shinobi si hrají na hrdiny na trochu jiném písečku. O těch se jednou tvá vnoučata dočtou v učebnicích. Ne o mně." neopustila jsem si sarkastický plivanec na účet Konohagakure. Bylo vidět, že se ve mně tak trošku začala vařit krev.

"Byli jsme určeni k eliminaci. Hezké. Toto je vážně jediné co se dozvím? To jste jenom další ubožáci bez mozku co zabijí za kus žvance? Mne zajímá váš chlebodárce. Co z toho má ten člověk, kterého s nejvyšší pravděpodobností ani neznám? Proč se nás rozhodli odstranit? Ocitli jsme se tu poprvé a pravděpodobně naposledy v životě sakra!" chytla jsem Moeru za límec a nepřestala ji probodávat pohledem. To Hikaru zemřel jen kvůli tomu, aby tihle dva měli co na práci? Ten důvod musí být jinde!