Jazero

Pustila jsem její límec, takže opět žuchla na tvrdou zem. Zvedla jsem se a pomalu se dala na odchod. Ještě před tím jsem jí věnovala poslední pohled.
"Nikdo to v tomhle světě nemá jednoduché. Někdo musí vytvářet chaos, nebo chceš-li, plnit mise. Ale pak jsou tu ti, kteří půjdou proti proudu a pokusí se ten nepořádek napravit. Nebudou stát na výsluní a užívat si slávy. Místo toho budou připraveni nést následky za své chování." pravila jsem a odkráčela z jejího dohledu. Vydala jsem se směrem, kde probíhal Hikarův souboj. Měla jsem toho hodně na práci.

Podívala jsem se na neznámou osobu a pomyslela si něco velmi sprostého. Zase další překážka. Jako by toho nebylo dost. Po celém tomto dni bych si zasloužila minimálně ochotného medika hned za rohem. Ne tohle.
"Důvod?" otázala jsem se dost odměřeným tónem. Snažila jsem se zůstat nad věcí, i když mi zvonilo v uších a srdce bušilo jako o závod.



Poslední kroky, které mi zbývaly k Hikarovi jsem skutečně podnikala jen díky své pevné vůli. Dostat se z toho, dostat se pryč odtud. Nebylo pochyb, že melu z posledního a už na pohled by i hlupák poznal, že jsem vyřízená. Co si počít proti někomu v plné síle, jehož schopnosti nedokážu vůbec odhadnout?

Mé reflexy byly aktuálně několik let pozadu a proto jsem inkasovala ránu do břicha, aniž bych si stihla uvědomit pořádně jak. Dopadla jsem na zem bez sebemenšího nároku na utlumení nárazu. V uších už mi nezvonilo, spíše se tam usadil cimbálový orchestr a místo mžitek mi před očima poletovala černá mračna.



Mezitím co jsem pozorovala svět z opravdu bídné perspektivy mi začalo pomalu docházet, co je ten chlápek zač. Posbíral zbraně a evidentně si nedělal starosti o tu dívku, která byla stále naživu.
"Doufám... že... chcípneš..." neodpustila jsem si věnovat mu obdobně milá slova, jakými mě častoval on.

Takže takhle končí "malí hrdinové"?

Mohlo mi snad být útěchou, že až se Konoha dozví o tom co se tu stalo, bude hledat viníka. Snad můj otec nebude jednat příliš zbrkle. Musela jsem se pousmát navzdory krutým bolestem při vzpomínce, jakým stylem si vybojoval mou mámu. No po kom asi budu?

Ritsuko Prisla za minutu dvanact. Kdyby se ukazala pozdeji byl by to konec. Me popaleniny byly dost vazne bez ostatnich zraneni utrzenych pri boji.
Ja uz v podstate stal pred branou mezi nasim svetem a svetem mrtvych. Tesne predtim nez jsem prosel branou. Brana se zacala zavirat a neco me jako by vzdalovalo od brany. Zacal jsem citit ustupujici bolest. A paleni se take zacinalo umirnovat natolik za jsem zacinal opet citit sve vlastni telo. Ritsuko si mohla vsimnout nekolika cuknuti v mych rukou a nasledne celym telem.

Pootočila jsem hlavu a mírně ji nadzvedla. To co jsem viděla mě ujistilo, že mám ve svém zlém fyzickém stavu vidiny.
"Co... vy tu..." vzepřela jsem se, nebo jsem se o to spíš pokoušela. Na to abych to dokázala mi chybělo pár krvinek pokud chápete...

Náhle jako kdybych získala novou sílu. Stačilo by si alespoň kleknout. Pro začátek určitě. Bylo by to fajn. Jedna ruka, druhá... Uch.

Opět jsem dopadla na zem a ryla obličejem v hlíně. Taková potupa. Specielně pro velitele konožské policie a rádoby elitního jounina.

Aktuálně jsem se nezmohla na nic jiného, než nehnutě ležet a sledovat onen impozantní souboj. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych si jej dokázala naplno vychutnat a mnohé pohyby a fígle mi zůstávaly skryté. Cítila jsem se naprosto neužitečně a trapně.

V jeden okamžik by se ve mně krve nedořezal. Pochopitelně to bylo v samotném závěru souboje kdy Rinjiro přišel o svou kosu. Nakonec jsem však uviděla něco, čemu bych nevěřila, pokud by mi o tom někdo vyprávěl.

A já si myslela, že má manipulace s živlem je bůhví jak dokonalá.

Musela jsem se zamračit. Ten chlap byl tak hrozný suchar, dokonce i ve chvíli, kdy mi zachránil život. Neměla jsem stejně příliš mnoho sil na mluvení, takže mi uražené mlčení vydrželo do okamžiku, kdy se mi začala věnovat Kurohana. Hikaru ležel opodál a oddechoval. Hlavou se mi honila spousta otázek a já nevěděla co říct jako první.
"Děkuju vám oběma. A omlouvám se za ta slova předtím."

Tato slova byla celkem vhodný začátek. Byla jsem ráda, že se ode mne nic neočekává a tak tu můžu jen ležet se zavřenýma očima a nečelit jejich pohledům se stopami výčitek. Nadrobila jsem si tu pěknou šlamastyku, jen co je pravda. Možná jsem měla Hikara odvléct zpátky do Konohy a nekomplikovat život sobě, ani druhým, kteří jsou v tom nevinně.

Pomalu jsem otevrel oci a zamrkal nez si navykly na svetlo ci tmu. Myslel jsem ze snim ale bolest ktera se dostavila me znacne vyvedla z omylu.To co jsem dnes zazil me jen upevnilo v tom ze se musim vyhnout situaci a pouzit tu techniku. Pak jsem se podival na Ritsuko a jen dodal slabym hlasem.
"Dekuji." Bylo jedine co jsem dodal. Nemel jsem silu ani cakru na to aby byl ze me recnik. ALe too uz jsem videl Otce jak nese Mikomi. A To me taky dohnalo k myslence ze pracovat sam bude nejlepsi. Mikomi na tom taky nebyla nejlepe. Ale to uz se Ritsuko o ni sla postarat a ja tam lezel jako nejake tezitko. Momentalne jsem nebyl schopen se ani postavit nebo pohnout.

No otcova slova sem slysel ale nez jsem stihl reagovat uz byl zase v tahu. A to co rikala Ritsuko mi ted nedavalo smysl.
To snad po me jede?
Na to sem se zacal tvarit asi takhle.
Pak se podival na Mikomi. Hodne me stvalo ze dopadla takhle byla to ma chyba. Ale to jsem cekal co se bude dit dale.

Trochu jsem se uchechtla tomu co stačila Ritsuko vyblekotat. Nakonec to vypadalo, že zůstanu při vědomí. Dokonce se mi do tváří začala vracet barva.
"Pochybuju, že by si někdo vedl lépe než ty. Takový zápal pro věc jsem už dlouho neviděla." pousmála jsem se. Za to Hikaru zase koukal jak tisíc bubáků. Nemohla jsem se ubránit černým myšlenkám. Co bude teď? Dozvím se konečně pravdu o tom, co měl tento útok znamenat?

Stalo se toho dost po dlouhem hrobovem tichu se tu obevil muj otec i s dalsim zranenym. Podle zraneni sem soudil ze to mela na starosti Mikom. Meho doupere by tak dalo dohromady Edo tensei. Pristup meho otce se mi Nelibyl ani trochu ale ja nebyl v pozici kdy vyjadrit svuj nazor.
"Nemyslys si doufam ze jen tak odkracime kdyz se nas snazi nejaci maniaci odkrouhnout ze ne?! Navic co vubec po nas chtely a proc se nas snazily zabit? A taky by jsise tady k slecne mohl chovat trochu dustojneji a vetsi uctou." Mozna jsem to nemel rikat ale tohle me dokazalo vytocit. Ale jak se zdalo tak ja a Mikomi jsme se do neceho zapletly o cem jsme nemely ani paru o co jde. Litoval jsem jedine veci a to ze se do toho zapletla i Mikomi, Mozna ze my byla simpaticka mozna ze to bylo jenom tim ze mi v nekterych vecech pripominala mou partacku ale tech teda moc nebylo.

I po tom vsem se jeho pristup nezmenil. No Ale ja to nehodlal jen tak akceptovat proc? Mozna proto ze sem byl v nekterych vecech hodne tvrdohlavy. ALe nevedel po kom jestly po otci nebo po matce.
"Na to zapomen. Nikdy sem neutekl z boje a ani to neudelam. I kdyby to byla posledni vec co udelam. Jsem Hyuuga a ne nejaky zbabelec." Po techto slovech jsem se ze zad pretocil na bricho. A PAk se snazil dostat se alespon na ctyri. i kdyz uz to vypadalo ze se mi to i povede opet jsem se ocitl na zemi.
"Nikdo nebude ohrozovat clena me vesnice, Klanu a uz vubec cast me rodiny. I kdyby me sebevic nenavidely ja budu stit pres ktery budou muset projit jako prvni. Bu....du....Stitem kterym nikoho nenecham projit." Pri posledni vete me ackoliv me klepajici se telo zvladlo ulohu kterou jsem si usmyslel. Ackoliv v bolestech stale jsem se snazil dopotacet k nejblizsimu stromu ktery by mi pomohl se postavit. Proc jsem to delal? Mozna proto ze sem otci hodlal dokazat ze co jsem prave rekl byla naprosta pravda. A ja nehodlal jen tak odkracet.

Nebylo pochyb o tom, že Hikaru má čestné a odvážné srdce. Nechápala jsem, kde se bere vůči němu tolik nenávisti. Ale jednu věc jsem mu musela nechat. Sice mluvil vážně, ale to jak se sbíral ze země bylo trošku komické. Připomínal mi mně samotnou ještě pár chvil zpět. Inu všichni máme slabé chvilky.
"Neubliž si." pravila jsem. Bylo to to jediné co jsem mohla říct, jinak by mi hrozilo, že se zatvářím nevhodně a Hikara urazím.

Já se zatím dokázala opřít o strom a pomaličku jsem zkoušela, či všechno funguje jak má. Velice mě překvapilo, že i ta obrovská jizva na zádech se stáhla a po těch drobnějších nebylo památky. Ritsuko byla úžasný medik.

Pomalu sem se dobelhal ke stromu ktery byl pobliz a po nejake chvili toho snazeni sem se i postavil na Nohy i kdyz me rozklepane telo vypadalo jako by se melo zesypat.
"Ne nikdo me neprastil do hlavy. A Ano uvedomuju si co rikam." Tohle rozhodne nebyla vymena nazuru otce a syna to do toho melo daleko.

"JA Jsem Mikomi-sama nezadal aby sla semnou. Muj puvodni plan byl prosty. Jit sem sam! A ma prehnana odvaha?" Pomalu jsem natahl Ruku a pote sroloval vsechny prsty krome ukazovacku a rekl.
"TY jsi zodpovedny za to ze nic jineho nemam. Krome sve odvahy a touhy chranit ostatni nemam nic a to vse diky tebe!!! Ano mas pravdu vzdy to nekdo odnese pouze kvuli me a to proto se stanu stinem a temnotou. Temnotou kterou jsi TY svim zmizenim na me privolal kazdy kdo mohl se ke me otocil zady jenom kvuli tobe."
Po tomhle jsem padl na kolena uz sem se neudrzel na svych nohach ono bylo spise udivem ze jsem to vydrzel tak dlouho.

Nadechl jsem se a dodal. "Takze mi tady prestan vykladat takove kecy cosi o zvedavosti. pokud jsi si nepral abych te nasel nemel jsi zanechat tolik stop a uz vubec nemely byt zapeceteny v archivu abych k nim nemel pristup. Takze to ze jsem te nasel je i tva chyba."
Po tomto jsem zacal oddychovat. Ono i tohle bylo namahave a obzvlaste kdyz jsme se taky zrovna nekrotil. Chtel tady hrat na realitu tak tedy tady ji mel.