Ulice Konohy

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

(Přesun -> Kirigakure: pro Daisukeho, Hitomi, Kairi)

//Omlouvám se, neplánovaně jsem přespala u kamaráda, takže jsem se v sobotu večer nevrátila a mohu psát až dnes. ^^

"Rasengan?" pozvedla jsem obočí.
"Mohu se zeptat," dodala jsem po chvíli.
Technika to byla silná, hodně jsem o ní slyšela.
"Ale jako Hyuuga ti s ním příliš neporadím, takže jen pokud se někdo jiný uvolí zůstat ujmout se během učení této techniky tvého tréninku."
Každá technika potřebovala učitele. Ale věřila jsem, že tohoto se Hokage ujme rád.

Procházel jsem se ulicí, ale než jsem došel do ulic, tak jsem se byl podívat na rozpis týmů. V týmu s Lucy. Než ji zase najdu...Kdybych to věděl včera, mohl jsem ji dát vědět. Posadil jsem se na lavičku a podíval se na nebe. Asi ji půjdu hledat někde do baru, ale dnes už ne. Jen jsem tam tedy seděl a pozoroval hvězdy na nebi.

"Já myslím, že poradíte, Shijin-sensei," sepjal jsem ruce a jako pokorný student jsem se uklonil.
"Tak, co ta mise?"

Procházel jsem se ulicí a mířil k bráně. Náhoda tomu chtěla a uviděl jsem Shijin a syna Tobirua.
"Tobiru-kun, Shijin," usmál jsem se a zamířil k nim. Tobirua jsem chtěl obejmout, rozpřáhl jsem ruce a pak zůstal rozpačitě stát.

Můj rozhovor se Shijin přerušil velmi vzácný člověk. Můj otec."Hokage-sama," zamumlal jsem a pohlédl někam na jeho nohy. To, že mě chtěl obejmout jsem jaksi ignoroval.

hokage-sama? "Tobiru...Odcházím do Ame, je možné, že se už nevrátím...Proto ti chci říct jednu věc..Jsi můj syn, jsem na tebe hrdý, mám tě rád víc než všechno ostatní, ale také jsem Hokage..Ochraňuji tebe i celou Konohu, která je také součástí rodiny..Rodiny Shinobi!"
"Je pravda, že jsem tě zanedbával, nevracel jsem se domů, pracoval dlouho, nestaral se o tebe, nepomáhal ti s tréninkem, kašlal jsem na tebe..Odpusť mi Tobiru! Vsaďme se..pokud se vrátím vše napravíme a budu ti otcem, pokud ne, nenáviď mě, zhnus si mě,zřekni se mě.." byl jsem vážně naměkko.

Vstal jsem a měl skloněnou hlavu. Přiblížil jsem se k němu a udeřil ho do břicha. Měl jsem na něj vztekj, hrozný vztek, ale to co řekl, mě naprosto dostalo.
"Tati..."tekly mi slzy po tváři a po té pěsti jsem se o něj opřel a trochu ho "zmáčel"

Oči se mi zaleskly a usmíval jsem se. Ta rána docela bolela. Měl páru.
"Tobiru.." pravou ruku jsem mu položil na záda. "Tobiru-kun, omlouvám se...až se vrátím, ukážeš mi, jak jsi zesílil," teď mě hnala kupředu nová síla...Otcovská láska.
Poodstoupil jsem a rozcuchal mu vlasy.

"Tati, vrať se.." zašeptal jsem a podíval se na něj. Chvíli jsem sledoval jeho plášť a pak si dal ruce za hlavu a usmál se. Táta je vážně sugoi chlapík.
"Až se vrátíš, zaplatíš mi tolik ramenu, kolik jen sním..Ale vrať se, věřím ti,"

"Hai," usmál jsem se a pak i věnoval pohled Shijin. Má soukromá mise nabrala nový směr.
"Uvidíme se.." udělal jsem frajerskou pózu a otočený jsem zvedl palec. Rozběhl jsem se pryč.

Posadil jsem se zpět na lavičku a utíral si slzy. Bylo to zvláštní."Shijin-sensei! Půjdeme už na tu misi?"

Objevil jsem se při Tobiru a Shijin uprostřed ulice. Tobiru měl na sobě mou značku, aniž by si to uvědomil, tak jsem mu ji dal při obětí.
Bez ruky jsem padl na hlavu a chystal se pomalu zvednou na nohy.

Čekali jsme na Amaru. Byla to taková chvíle a přitom zřejmě dost, aby se tu stihl objevit Hokage. Znovu.
"Hokage-sama!"
Předtím jsem se do ničeho nepletla, to byla rodinná záležitost, ale tentokrát jsem musela pomoct. To já tu byla lékařský ninja a s hrůzou jsem si uvědomila, že nemá ruku.
"Chakura no Karasu!" na dlani se mi objevily dvě vrány, tvořené ze smaragdové chakry. Míchala se v nich ale i má obvyklá. Jedna zůstala na mém rameni a druhá přistála na jeho. Vyléčit jsem tohle nemohla, ale on ano. Pokud bude mít dost chakry. Té chakry, kterou mu dám.
"Vezměte si, kolik mé chakry potřebujete. Tobiru-kun, mise se odkládá, omlouvám se."

"TATII!" vykřikl jsem, když jsem viděl v jakém hrozném stavu je můj otec. Teď když jsme se usmířili. Shijin se začala o něj starat a já s ním nechtěl hýbat, abych mu ještě víc neublížil. "Co se ti stalo? Proč?" vyděšeně jsem mumlal.