Ulice Konohy

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Běžel jsem jako o život. Rozhodně jsem se nehodlal stát pukavcem. Netušil jsem, jako to Katashi udělal, ale byl první. Každopádně jsem doběhl hned po něm a poté jsem padl na kolena. "Druhý!" řekl jsem vítězně, ale jak jsem zhluboka vydýchával, nebylo tomu moc rozumět.
"Ale vždyť je to skoro to samý." mávl jsem na Katashiho rukou a když jsem se konečně vydýchal, vstal jsem.

Zasmál jsem se, když Raiki přiběhl. Skoro to samý? Někdy požádám Chiyo, ať ti ohledně tohohle dá lekci. Usmál jsem se a čekal na Fuu. Bylo to zvláštní, přísahal bych, že bude rychlejší než Raiki. Ale v dohledu nebyla.

Á, Fuu je tady. Všiml jsem si její postavy. Rychle jsem ji přejel očima a zakřenil se. Smůla? Pozval jsem vás na rámen, měla by jsi být poctěna, že tě velký Katashi Souta pozval na rámen. Zasmál jsem se a vešel za ní. Vlastně... kdybych někomu...dejme tomu uklízečce, řekl, že jsi zakopla a odřela si koleno, za dva měsíce bysme tu mohli mít legendu o jisté Hyuuze, jež zachránila vesnici a obětovala kvůli tomu nohu. Usmál jsem se. Pak jsem nahodil trochu vážnější výraz a znova ji přejel pohledem. Ne, že bych chtěl znevažovat tvé schopnosti jakožto medika, ale jinak jsi v pořádku? Nehodilo by se, kdyby uprostřed boje zkolabovala kvůli otravě krve.
Posadil jsem se vedle ní a vytáhl peněženku. Tři rámeny. Zavolal jsem na prodavače.

V obraně jsem zvedl ruce. Hai, hai. Nebylo to míněné zle. Jen jsem se chtěl ujistit, že ti nic jiného není. Nehodlám tvé bezvládné tělo vláčet do nemocnice. Zazubil jsem se, položil svitek vedle sebe a začal si sundávat šálu, což pro mě byl z neznámého důvodu vždycky boj.

S úsměvem jsem si sedl na židli a čekal na svůj ramen. Poslouchal jsem ty dva, ale nic k tomu neříkal, neboť mě zrovna nic nenapadlo, protože jsem měl hlavu plnou lahodného ramenu.
"Ok, máš štěstí že se ti stala ta nehoda, neboť jinak bys byla..." na chvíli jsem zapomněl co jsem vlastně předtím řekl. "á, pukavec." řekl jsem nakonec a pokýval u toho hlavou. Snad jsem to řekl dobře.

Podíval jsem se na Raikiho. Technicky vzato jsi teď pukavec ty, ne? Vydal jsem ze sebe další zazubení. Šálu? No...jednak image...asi stejně jako proč ty nosíš to triko se znakem svého klanu. Sundal jsem si konečně šálu a položil ji přes svitek. No a druhak... Poklepal jsem si na jizvu na krku a usmál se. Ale to už nám donesli rámen. Rovnou jsem zaplatil a sepnul ruce. Itadakimasu! Pustil jsem se do jídla.

"Eee" řekl jsem trochu vylekaně. Musel jsem mu dát za pravdu. Radši jsem se o tom už nebavil.
"Itadakimasu!" řekl jsem také, hned jak donesli ramen. Pak jsem se do něj s chutí pustil.

Pokrčil jsem rameny. Člověk by si myslel, že když propaguje názor, aby na sebe byli lidé milí, tak by ho nemuseli šikanovat... opak je pravdou. Znova jsem pokrčil rameny a vzal si do úst další sousto.

Pustila som sa do rámenu a keď Katashi spomenul slovo šikanovanie, zabehlo mi. Dobrých päť minút som sa snažila ten kúsok vykašlať, až sa mi to nakoniec podarilo. Ty si bol šikanovaný? Zamračila som sa. A radšej som sa už viac nevypytovala. Znova som sa pustila do rámenu, ale už akosi ma hlad prešiel. Rukou som odsunula nedojedený rámen a zamyslene sa zadívala do stropu.

Dojedl jsem svůj ramen rychleji než obvykle. Dal bych si další, ale momentálně jsem měl peněženku doma. Podíval jsem se na ty dva. Moc jsem je neposlouchal, takže jsem nevěděl o čem byla řeč. Moji pozornost však získal Fūin ramen, který pravděpodobně odložila. "Ty to nebudeš?" zeptal jsem se jí a doufal jsem pozitivní odpověď.

Zaraženě jsem se podíval na Fuu, když jí zaskočila. Hej, jsi v pohodě? Už se mi před očima rýsoval pohled, jak ji táhnu do nemocnice a tam vysvětluji, že jí zaskočilo.
Ale nakonec se jí to podařilo vykašlat. Pokrčil jsem rameny. No....ano. Ale už je to dávno. Vsunul jsem do pusy další sousto a polkl. Promiň. Asi ode mě nebylo nejchytřejší tě nevarovat. Nebo tě zatěžovat svou minulostí. Usmál jsem se a dojedl rámen.

Rozzářil se mi úsměv a přisunul jsem si ramen ještě blíž. "Arigato, Fū-chan" poděkoval jsem jí a pustil se do jídla. Takhle se na to musí.

S úsměvem jsem pozoroval výměnu rámenu a otočil pohled k Fuu. Mno... Zamyslel jsem se. Nechávali si to až když bylo po škole a počkali si na mě, když jsem šel domů. Pokrčil jsem rameny. Nejsem typ, který by se pral nebo vracel rány. Modřiny se dají snadno skrýt a vážnější to nikdy nebylo. Pousmál jsem se. Bylo to trochu...nostalgické. Ve třídě není tak těžké se tvářit, že se nic nestalo, když v tom máš praxi.

Spokojeně jsem dlabal ramen a nic mi nechybělo. Bylo super si dát ramen po náročném tréninku. Za chvíli jsem ho měl celičký snědený. Chtěl jsem se opřít o opěrátko na židli, ale zapomněl jsem, že tyhle židle opěrátko nemají a spadl jsem na zem. Rozplácl jsem se na zemi jak dlouhý, tak široký a nad hlavou mi začali létat hvězdičky.

Podíval jsem se na Raikiho a rozesmál se. Náročný život genina, že? Zazubil jsem se, slezl ze židle a podal mu ruku. V pohodě? Zeptal jsem se ho.
Poté jsem znova seřadil pohled na Fuu. Každý řešíme problémy jinak. Ale kdyby mě někdy pronásledovalo stádo naštvaných jouninů, vím, za kým jít. Uvázal jsem si šálu kolem krku a zakřenil se.

"Jo" řekl jsem na ten jeho život genina a zaklepal hlavou, aby ti hvězdičky konečně zmizeli. Chytl jsem se za jeho ruku a s jeho pomocí jsem vstal. "Arigato." poděkoval jsem mu a sedl si zpět na své místo. Přemýšlel jsem, kolikrát asi jsem jim už dneska poděkoval a kolikrát jim asi ještě poděkuju. Rozhodně už hodněkrát.

Keď sa Raiki rozčapil na zemi, najprv som ho nechápavo pozorovala, potom som sa rozosmiala na celé kolo, pičom som rukou búchala do stolu. Smiala som sa dobrých desať minút, brucho ma nasmierne bolelo a oči mi slzili.
Keď sa mi konečne podarilo prestať smiať, snažila som sa vydýchať. Akonáhle som sa však znova na Raikiho pozrela, vyprskla som a opäť sa rozosmiala. Jednoducho to inak nešlo!

Pozoroval jsem Fuu a nic neříkal. Jen jsem si dal ruce do kapes a visel na ní pohledem. Někdo říká, že smích je zdravý. Začal jsem rozvážně. Pokud má pravdu tak ty budeš žít do 120. Pokud se do té doby tím smíchem neudusíš. Usmál jsem se. Netušil jsem, jestli mě slyšela, nebo ne. Spíše jsem si korigoval myšlenky v hlavě.
Raiki, proboha, nepadej v bitvě, jinak se nám náš jediný medik zhroutí smíchy. Zakřenil jsem se na něj.

Naštvaně jsem se podíval na Fū. Uraženě jsem zkřížil ruce na hrudníku. "Haha, moc vtipný." řekl jsem naštvaně. Když se stále nehodlala přestat smát, trochu jsem se pousmál a nakonec jsem se začal smát taky. Už jsem z toho jejího smíchu neudržel. Malém jsem zase spadl, ale tentokrát jsem to nějak vybalancoval. "Tyhle židle jsou nebezpečné." řekl jsem, když jsem se vysmál. Myslím, že tak dlouho jako ona se nikdo smát nedokáže.