Ulice Konohy

First topic message reminder :





Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

<< Cvičiště 2

Cestou ze cvičiště jsme šli s Murim celou dobu vedle sebe. Když jsme, ale došli do ulic Konohy, rozhodl se můj psí společník, že půjde za mnou. Alespoň jsme se tak nemuseli vyhýbat tolika lidem, protože když jsme šli vedle sebe zabírali jsme akorát hodně místa.
Po celou dobu co jsme šli si mi stěžoval na to jak je unavený. Často jsem se smála, a protože jsem ho slyšela jen já někteří lidé, kteří procházeli kolem mě a následně kolem Murasakiho mě mohli mít za blázna. Mě to nijak nevadilo. "Zajdeme na nějaké jídlo, Muri?" Zeptala jsem se svého psíka, který jen zavrčel a já se opět rozesmála díky čemuž jsem si vysloužila pád divný pohledů od kolemjdoucích.

Po dlouhém.. velmi dlouhém čtení jsem se vydal do ulic. Byl jsem jako stín, jediné čeho si lidé mohli všimnout byl velký znak klanu Uchiha na plášti, připevněném k mému ramenu, vlajícím ve větru. Byl jsem oblečen v černém, jako vždy, takže kdyby zde nebyli lampy nemohli by mě vidět, nikdo. Kápě na hlavě zakrývala můj chladný pohled do ulice, taková stoka tady. Tohle místo se mi hnusilo. Nemyslím jen ulici.. ale Konohu jako takovou. Vzpomínal jsem na Konohu kterou jsem znal já.. plnou štastných lidí, a hlavně dobře obydlenou klanem Uchiha, a dnes ? Dnes jsem dle mých informací byl jediný žijící Uchiha.

Jednoduše jsem si vykračovala ulicemi Konohy míříc na ramen se svým psím společníkem, když z ničeho nic cosi tedy kdosi do mě narazil. Nestihla jsem nijak zareagovat a ani Murasaki ne, protože se lekl a uskočil kousek dále. A než jsem se já nadále, už jsem ležela na zemi, hlavu jsem měla podloženou čísi dlaní a na mě ležel jakýsi černovlasý muž a díval se mi drze do očí. Ke všemu mě ještě pozdravil jako by se nic nedělo. "Slez ze mě," sykla jsem rozčíleně přičemž jsem se snažila z pod jeho těla vykroutit. Nechápala jsem jak může mít někdo takovou drzost někoho povalit takhle na zem a ještě se mu neomluvit.
Murasaki se po chvilkovém leknutí konečně vzpamatoval a přispěchal mi na pomoc. Na neznámého černookého muže začal vrčet a vypadalo to, že ho brzy kousne do nohy/ruky či jiné části těla pokud se urychleně ze mě nezvedne.

Když se konečně ze mě zvedl, postavila jsem se na nohy bez jeho pomoci. Chtěla jsem působit, alespoň trochu důstojně a jeho pomoc jsem vážně nepotřebovala. Muri si hned na to stoupl vedle mě a vypadalo to, že pokud se černovlasý přiblíží ještě kousek k nim, vážně ho kousne. Ani omluva mu nestačila, protože stále vrčel. Teprve má ruka na jeho hlavě ho trochu uklidnila i když to stále vypadalo, jako by chtěl Rokura zakousnout. "To by jsi tedy měl," odvětím jako bych si jeho předešlé omluvy vůbec nevšimla a chvíli jsem ho probodávala zlým pohledem. "To nic," odvětím po chvíli k jeho omluvě a mávnu nad tím rukou. Murasaki se zdál být taky o něco klidnější. Zničeho nic jsem se zasmála a hned na to jsem provrtala psíka pohledem. "Omlouvám se za Murasakiho, vždycky takhle vyvádí když se mi něco stane," dodám svou omluvu přičemž se musím opět zasmát. Kdyby Černovlasý věděl co o něm všechno Muri říkal asi by se radši vytratil pryč.

Nad otázkou zda to může nějak odčinit jsem docela váhala. Tohle bylo dneska už druhé pozvání na večeři a já nevěděla zda to přijmout či ne. I když se mi strašně líbila ta nabídka, že platí cokoliv si s Murasakim vybereme což bylo veliké plus. Oba jsme toho snědli vždycky hodně a nějaké peníze se vždycky hodili tak proč neušetřit za večeři?
"Beru," zamumlám k němu. Teď už jsem musela vybrat jen správnou restauraci ve které bych si s Murim pochutnala. Můj tázavý pohled proto směřoval právě k mému psímu společníkovi. "Souhlasím," brouknu vesele k Murasakimu. "Takže zajdeme na dango.." Nebyla to ani tak otázka jako spíše oznámení černovlasému muži. Přeci řekl, že zaplatí cokoliv co si vybereme, ne? A my dva jsme dango prostě milovali. "Mimochodem jsem Inuzuka Shisen a jak jsem už řekla, tohle je Murasaki," prohlásím poté s menším úsměvem. Už jsem se nemohla dočkat toho až si sednu za stůl a pustím se do danga.

Procházel jsem zrovna kolem páru dvou lidí.. dvou a psa. Divní už od pohledu, ale to co mě rozhodilo bylo to že jsem slyšel představovat se .. Uchiha ? vážně ? .. na toho si potom posvítím, hodil by se mi další pár očí k mému plánu... dva Uchihové, vést vzpouru spolu ? Nedal jsem nic znát a prošel kolem něj, doufal jsem že si všimne znaku na mém plášti. Pár metrů za nimi byla lavička, na tu jsem si sedl a chystal se je co nejnenápadněji pozorovat.

Ten kdo mě zval na večeři musel prostě vědět, že přijde o hodně peněz, protože já a Murasaki jsme měli veliký žaludek. Byli jsme jako kyselina, zvláště ve chvílích kdy jsme byli na jídlo pozvaní. Občas to vypadalo jako bychom týdny nejedli.
"My ho měli včera, viď Muri?" Psík štěkl a já se usmála. Na dango jsme chodili skoro každý den, protože nám strašně chutnalo. Vlastně nám chutnalo cokoliv kde bylo maso.
"Hm, těší mě," prohodila jsem poté a věnovala Rukorovi další úsměv. Nad jménem "uchiha" jsem se nijak nepozastavila, protože to byl prostě jen další klan, sice s lepšími schopnostmi, ale i tak to byl pouhý klan.
Když zmínil srst Muriho, psík ho provrtal pohledem typu: "Jestli si myslíš, že to tímhle vyžehlíš, tak se pleteš." Poté se jednoduše zas otočil na cestu a pokračoval dále. Já jsem se ušklíbla. "Jo to vím, taky se o ní musím starat, aby vypadala takhle krásně," prohodím k Tmavovlasému. Výběr restaurace s dangem jsem se rozhodla nechat na něm, protože mě lákalo vybrat tu nejdražší což by se Rukurovi asi nelíbilo.

Na rozdíl od Rokura jsem si procházejícího muže s pláštěm a znakem klanu Uchihů nevšimla. Nevěnovala jsem totiž pozornost skoro nikomu kdo procházel kolem nás. Většinu času jsem totiž sledovala cestu, Muriho nebo Roku. Proč bych se také měla zabývat okolními lidmi?
Nad slovy, které vyšli z úst Tmavovlasého jsem se chvíli pozastavila. To myslel vážně? Mé tváře nabrali lehce červenou barvu a já sklopila pohled. Tuhle atmosféru, kterou jsem si užívala, narušil můj psí společník, který vycenil zuby a s protočením očí mi zdělil, že tohle je to nejhorší klišé na světě. V tu chvíli jsem znovu vyprskla smíchy a podrbala jsem Murasakiho na hlavě. "Ale no tak," broukla jsem k němu pobaveně a mé tváře se zas zbarvili do normální barvy. Tento "kompliment" už jsem dále raději nekomentovala jinak bych asi opět zrudla a Muri by tady kvůli mě asi omdlel.
"Klidně," přikývla jsem s menším úsměvem a hned na to jsem vstoupila dovnitř s Murasakim v závěsu. Chvíli jsem si rozmýšlela kam si sedneme, ale místo nakonec vybral Muri. Tedy co nejdále ode dveří, aby na něho netáhlo. Posadila jsem se tedy na dřevěnou lavičku ke stolu přičemž psík se mi svalil k nohám.

"Nic," odvětila jsem rychle s pokrčením ramen. Když jsme se posadili začala jsem si hrát s pramínkem vlasů přičemž jsem sledovala Tmavovlasého, který se posadil naproti mě. Tiše jsem doufala, že mu Muri neposlintá nohy(což dělal rád), nekousne ho či ho nezalehne. Neměla jsem v tuto chvíli náladu mu vysvětlovat, že se tohle nedělá.
"Samozřejmě, viď Muri?" Prohodila jsem vesele a sehnula jsem se pod stůl, abych mohla psíka podrbat na hlavě. Když k nám přišla obsluha objednala jsem si pro sebe zelený čaj, pro Muriho misku vody a ještě několik tyček s dangem. "Začala jsem mu rozumět už na akademii," dodám po chvíli s pokrčením ramen. Vlastně jsem vůbec netušila díky čemu to je, že rozumím svého psímu společníkovi, ostatním psům jsem totiž nerozuměla. Možná za to mohlo naše zvláštní spojení.

Nad slovy toho Uchihy jsem se musela zamyslet. Mě nepřipadal nějak povědomí. Na akademii jsem měla jen pár přátel a o ostatní jsem se nějak nezajímala, protože mi nepřipadali nějak zajímavý. "Možná jsi byl v nižším ročníku?" Pronesu po chvíli zamyšleně. Sklonila jsem se dolů pod stůl a vypadalo to, že ani Muri ho neznal podle toho co mi právě řekl. "Já vystudovala akademii v jedenácti," dodám hned poté co se narovnám a trochu se pousměju. "A jinak na akademii studovalo několik lidí z mého klanu," vlastně jméno, které mám já má docela dost lidí z mého klanu. Přeci jen se všichni jmenujeme po nějaké části psího těla, takže bylo pravděpodobné, že slyšel o někom jiném z mé klanu.
"Jounin," byla to jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. Už už jsem se chtěla zeptat jeho na to samé, ovšem předběhl mě když začal mluvit o jouninských zkouškách. "Já si tě nepamatuju," pronesla jsem zamyšleně. Hold jsem jména a obličeje zapomínala. Když jsem vystudovala akademii dělalo mi strašně veliké problémy zapamatovat si mého senseie.
Konečně nám donesli naší objednávku. Poděkovala jsem obsluze a opět jsem se sehnula, abych dala misku s vodou Murimu na zem. Podrbala jsem ho rychle na hlavě a zase jsem se napřímila. "Itadakimasu," popřála jsem dobrou chuť a hned na to jsem se pustila do danga. Samozřejmě jsem nezapomínala házet občas kuličky masa dolů Murasakimu, který dole vesele mlaskal.