Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Pousmál jsem se. Naděje přece umírá poslední.
Naklonil jsem se ke svitkům a vyslechl si její prohlášení.
"Pokud vím, pořád jsi ještě genin, k povýšení potřebuješ ještě několik misí, pořád jsme nezrušili válečný stav, takže chuuninské zkoušky se konat ještě nebudou." díval jsem se na ni a viděl v ní odhodlání dokázat, že je opravdu silná a že není přítěží.
"Zítra ti dám misi a možná přidělím i mistra. Pamatuji si dobře, že jsi s mým synem Tobirem vycházela celkem dobře, že? Tak on má ve svém týmu jedno místo volné, určitě tě vezme." tímto jsem náš rozhovor považoval za vyřízený.

"Nashledanou a nemáš zač," zamával jsem. Konoha je možná v očích ostatních měkká, ale rozhodně není tyran a vůbec ne slabá.
"Další prosím!" 

Jakmile jsem zaslechl další, rozhlédl jsem se, jestli tu kromě nás nikdo není. Očividně nebyl, a nebo jsem už úplně slepý. Vstal jsem z lavičky a napochodoval s Shiranui do kanceláře s velkými vojenskými kroky. Dopochodoval jsem doprostřed kanceláře a otočil se na strejdu-senseie.
"Hlásím, že naše mise byla úspěšně splněna!" zvolal jsem a stál v pozoru s mírným zasalutováním. Pak jsem se zazubil a dal si pohov. "Bez žádných problémů." zamumlal jsem, neboť to byla spíše stížnost, než dobrá zpráva. Tedy alespoň pro mě. Mohl jsem k tomu mít více komentářů, ale radši jsem prozatím mlčel.

Na výzvu jsem zareagovala ihned a nechala jsem otevřené dveře i pro Raikiho aby mohl jít dovnitř taky. Přistoupila jsem blíže a informovala hokageho o stavu mise. " Tak jsme zase zpět. Přišli jsme, doprovodili jsme, vrátili se. Tak lze popsat tu misi co jste nám dal. Ta karavana nestála nikomu ani za přepadení takže to byl klidnej a dlouhej doprovod. Přál by jste si ještě něco dokud jsem tady? " Zeptala jsem se ho zvědavě, abych neodešlaa on zrovna něco potřeboval.

Raiki mě svým vystupováním pobavil. 
"Dobrá zpráva," kývl jsem a vytáhl pěnežitou odměnu, něco přes 100 ryo. 
Položil jsem na stůl a prohlédl si své studenty.
"Shiranui, pro dnešek máš už volno. Raiki, co bys řekl na to, kdybychom si šli zatrénovat? Nechám tady svého klona." usmál jsem se na něj. Byl dlouho pryč a jistě už vyšel ze cviku. Byla trochu ostuda, že je pořád ještě genin.

" No tak dobře, asi si zajdu do horkých pramenů, už jsem tam nebyla od doby co mě nějakej úchyl šmíroval. Snad od té doby pořídili lepší ochranku " Dopověděla jsem a pomalu začala odcházet z kanceláře. " Mějte se, oba " Usmála jsem se a zavřela za sebou dveře míříjíc do horkých pramenů si trochu odpočinout. Svaly potřebují trochu povolit.
/přesun

Jakmile strejda-sensei vytáhl ryo na stůl, natěšeně jsem se na ně podíval jako malé dítě na dárečky pod stromečkem. Přicupital jsem ke stolku blíže, vzal svoji částku do rukou a hbitě si je přepočítal. Spokojeně jsem se usmál a strčil je do kapsy od kalhot.
"Jít trénovat?" zopakoval jsem, když se na to dostalo a nasadil překvapený výraz. Vzápětí se mi vykouzlil rozzářený úsměv na tváři a já nadšeně švihl rukou směrem vzhůru.
"No jasně že jo! Tak honem, ať toho stihneme co nejvíc!" vykřikl jsem a natěšeně se rozeběhl směrem ke dveřím, kde jsem se zastavil a běhal na místě. Vyčkával jsem, až si strejda všechno zajistí a byl připraven ihned vyrazit.

Už asi stárnu, Raiki byl na mě moc energický. Poskládal jsem pečeť.
"Moku bunshin!" vytvořil jsem dřevěného klona, který si sedl na mé místo. Já jsem si zkontroloval všechno vybavení, sáhl jsem do knihovny a vytáhl pár technik. 
Když jsem chtěl odejít, na zavřené okno zaklepal nemocniční sokol. Přešel jsem k oknu, otevřel jsem jej a převzal vzkaz. To je neslýchané! 
"Raiki, budeme trénovat po cestě, máme A-rank misi. Chytnout narušitele, podle informacích od policie míří do lesů." obeznámil jsem krátce se situací Raikiho a rozeběhl se na místo.

Sledoval jsem strejdu, jak vytváří klona a pořád běhal na místě, dokud nepřiletěl ten sokol s dopisem. Nejspíš se dělo něco vážného a já proto postupně zpomaloval tempo, až nakonec úplně zastavil. Co asi mohl ten sokol nést?
Pak mi strejda vysvětlil situaci a já byl zároveň rád a zároveň trochu nerad. "A-rank?!" zamumlal jsem. To by znamenalo konečně nějaké vzrůšo, ale zároveň nebezpečí. A hlavně spousty zkušeností.  Do toho určitě jdu. plnou parou vpřed jsem se rozeběhl za strejdou-sensei plný napětí a nejistoty, co mne vlastně čeká.

/Přesun

Spokojeně jsem přikývla.
"Děkuji za vaši důvěru, Amekage-sama," dodala jsem ještě, než jsme začali. "Můžeme začít."
Dobře jsem věděla, že původně jsem o tomto tématu neměla nic vědět, proto jsem ostatně opouštěla kancelář.
"Mějte ale na paměti, že moje technika je trochu odlišná od toho, co už jste nejspíš zažila. Musím se vám jen dívat do očí, možná to ani nepostřehnete."
Moje technika byla vlastně důmyslnější než samotné Mind Reading používané členy klanu Yamanaka. Bylo to i proto, že původně pocházela z jiné, dnes neprosperující vesnice, která ji už dávno prodala nám. Sklonila jsem se k ní a upřela pohled pevně do jejích očí. Pravděpodobně se bude cítit zvláštně, přece jen byla Amekage a ne obyčejný shinobi. 
"Eye Mind Reading," šeptla jsem spíše pro sebe než pro své okolí.
Všechno splynulo v našich očích.

Mohlo se jí zdát, že ho zahlédla před sebou místo mé postavy. Trochu děsivé, obzvláště proto, že mé oči se od bělma lišily jen o pár odstínů a zornička uprostřed nich vypadala jako černá díra vtahující do sebe informace z její hlavy, které jsme potřebovaly. (//Poprosila bych, abys napsala, co jsem zjistila.) Ukončila jsem techniku a odstoupila. Pak jsem si promnula spánky. Jako obvykle menší bolest hlavy po použití techniky, ale dobře jsem věděla, že bude trvat jen několik minut. Amekage by neměla mít žádné vedlejší následky.

To, co jsem viděla a cítila, mě více než rozrušilo. A jako vždy jsem se po ztrátě obvyklého klidu cítila neobvykle bezbranná. Zbledla jsem. Odklonila jsem pohled od Amekage-sama do rohu, kde stál Seito a pak na dveře do kanceláře.
"Děkuji za vaši trpělivost," dodala jsem a silou vůle přidala menší úsměv. "Hokage-sama má ale ještě někoho v kanceláři, takže si můžete chvíli odpočinout, než budeme pokračovat v hovoru."
Pokusila jsem se uvolnit atmosféru. A navíc jsem je nechtěla brát do kanceláře, když tam byl ten zvláštní shinobi, co jsem ho poznala s Kentarem. Ten, který měl jakousi logopedickou vadu, Hikaru. Podivně zkracoval slova, protože vynechával diakritická znamínka. Co by si o nás Amekage-sama pomyslela, kdyby zjistila, že je Jounin a reprezentuje vesnici i přes takovou indispozici?
"Dáte si kávu nebo čaj?"
Otázka platila pro oba, pro Hanu i pro Seita.

Objevil jsem se v kanceláři společně s Raikim.
Bylo po naší misi a já jsem si stoupl za klon a během vteřiny jej pohltil.
"Tak Raiki, vyznamenal ses.."odkašlal jsem si a pohlédl na něj trochu přísněji.
"Senju RAIKI, dnešním dnem tě povyšuji na chuunina!" řekl jsem trochu zvýšeným hlasem.
Podal jsem mu také další techniky, o kterých jsem si byl jistý, že je rád uvítá. 
Shunshun no jutsu rank D, Kage bunshin no jutsu rank B..

Ve věznici jsem nestačil namítnout, že bych upřednostnil cestování pěšky. Což zavinilo, že jsem se v kanceláři objevil celý bledý se zamotanýma očima.
Při mém povýšení jsem se stál v pozoru a usmíval se. Toto byl jeden z nejšťastnějších dnů mého života. Techniky jsem si ihned vzal k sobě a když jsem se podíval, co jsou zač, byl jsem ještě šťastnější. Tyhle techniky už se mi mnohokrát hodily. Akorát si budu muset zvyknout na Shunshin cestování.
"Super!" hlesl jsem s nadšením a pak zívl. "Ale myslím, že si asi půjdu prvně odpočinout. Měj se!" rozloučil jsem se a vydal se k odchodu. Nikoho z přítomných jsem si nevšímal.
Přede dveřmi jsem se ještě otočil na strejdu. "Arigatou." poděkoval jsem a zmizel v útrobách chodeb.
/Přesun

Zamával jsem Raikimu na rozloučenou. Teď jsem hodlal poslat několik lidí do Kumogakure. Dlužíme jim to.
Vytáhl jsem si spis s týmy a listoval. 
Hm..někdo, kdo už tam byl a mohu se na něj spolehnout. Kdo by to jen mohl být? Musím tam poslat medika, to v každém případě..Už vím, pošlu tam Tobira!
Pousmál jsem se a nechal mu po ptačích poslech vzkaz. V Konoze existuje speciální systém...Hokage vypustí ptáky a ti najdou potřebné shinobi, začnou nad nimi kroužit. Pro ně je to znamení, že mají přijít do Kanceláře Hokage. Existují i další znamení, například znamení útoku, nebo pokračování evakuace atd.

Dorazil jsem do Hokageho budovy a vystoupal po těch hrozných schodech. Napadlo mě, že bych se rád naučil nějakou novou techniku a hlavně už jít do žabí země trénovat. Ale asi pro mě něco šéf - táta měl. Třikrát jsem zaklepal na dveře a vstoupil. Nač čekat, když jsem neslyšel žádné hlasy a navíc, byl to můj otec.
"Tatiiii.." rozzářil jsem se jako malý kluk.
"Copak jsi potřeboval?"

Usmál jsem se na svého syna.
"Ahoj, rád tě konečně vidím. Ne, to tě musím volat jenom, když něco potřebuji?" ušklíbl jsem se. No, bylo smutné, že měl možná i pravdu. Potřeboval jsem se svým synem strávit víc času! Být víc se svou rodinou.
S úsměvem jsem si pořádně prohlédl Tobira. Opravdu vyrostl, už to není ten prcek, který se chtěl pořád vytahovat. Vybavila se mi chvíle, když jsem ho poprvé poznal...Bylo to k nezaplacení.
"Opravdu vypadáš víc jako já, než jako tvá matka." řekl jsem po chvíli. Bylo to jako kdybych se chvílemi díval i do zrcadla. "Ale ta tvoje povaha, ta mi je záhadou.." 

To co říkal táta mě dost povzbudilo. Byl jsem hrdý na své rodiče.
"No, já vždycky říkal, že po někom být frajer musím," Cítil jsem se tak, má povaha však byla záhadou i pro mě. Když jsem zvedl ruce, vykasal se mi rukáv a cítil znamení klanu Kana. K němu mě to také táhlo.Bohužel...Měl bych navštívit tetu Reinu?
Přimhouřil jsem oči. Možná bych měl.. vypadal jsem možná trochu přitrouble.
"Dobře tati," postavil jsem se vzpřímeně a zasalutoval.
"Hai Hokage-sama, Sayonara, Hokage-sama!" otočil jsem se a pak mě něco napadlo.
"Nooo, a technika by nebyla?"

Tobiru mě pobavil, krátce jsem se zasmál a pak jakmile se chystal k odchodu jsem sklonil hlavu, abych napsal záznam.
Ještě neodešel, chtěl samozřejmě techniku.
Přešel jsem ke knihovně a hodil mu kopii techniky Kage bunshin a nakonec i Fūka Hōin..Možná mu to půjde, kdo ví. 
"A padej!" řekl jsem mu se smíchem. 

"Samozřejmě, že byla.." řekl jsem tiše a techniky chytil. Otevřel jsem dveře a vyšel ven. Šel jsem k bráně, kde mě čekal můj prozatímní tým. Bylo mi jasné, že si na nich vyzkouším moje velení. Musím jim ukázat, kdo je tady tým a zdroj síly mládí!
S ďábelským smíchem jsem se rozutekl k bráně.

Muj klon dobehl ke kancelari zaklepal a cekal na vyzvani vstoupit nechtelo se mu moc cekat ale moc toho na vyber nemel.

Další zaklepání. To bylo snad nekonečné.
"Další!"
Vyzval jsem neznámého ke vstupu.

Vesel jsem do kancelara a klekl jsi.
"Hokage-sama nesu vam zpravy od originalu. Tanzaku Gai je uzavreno panuje zde prisna ochrana a vypadato tam jako mesto Duchu mohu li to tak rici. Zdase ze misto ovlada Hebi. A par vise postavenych shinobi ci co to bylo. Nikdo temer nevychazi a vse az na par vijimek je uzavreno. Nevim co vice dodat. Original jak na tom je nevim."
Rekl jsem ve zkratce.

A dalším příchozím byl Hikaru. Teda jeho klon.
To, co nesl jen všechno přihoršilo. Hebi? Proč se do toho sakra zamotali Shuuketsu? Nešlo mi to do hlavy. Bylo to podivné, něco se však dělat muselo..Museli jsme město obléhat.
"Děkuji za zprávu," řekl jsem po chvíli. Ano ano ano..po chvilce radosti se stane něco horšího než předtím.
"Možná se nám jej podaří chytit. Zmiz odtamtud dřív, než tě kdokoliv uvidí. Potom tam pošlu špiona..Někoho, kdo je na to vybavený.." dodal jsem zamračeně. Bylo nezbytné, abychom něco konečně udělali. To, že místo ovládá Hebi neznamenalo nic dobrého. Obyvatelé na tom musí být opravdu špatně. Možná jsem Tobira ani neměl posílat pryč.