Okolí Konohy

Při čekání až opadne kouř jsem přivolala Yune. Oba tu zůstali. A já přišla o výhodu. To znamenalo, že potřebuji pomoc. Yune byla malá vrána, nejspíš si jí ani nevšimnou. Můj úkol bude je zdržet, než přijdou ostatní. A pak přišlo překvápko.
První, co jsem si myslela bylo, že mě takhle může zabít. Druhá myšlenka byla, že si ze mě dělá legraci. Provizorně si ovázala vršek kimona jako podprsenku a zbytek jako 'sukni' v pasu. Moc to nedrželo, ale alespoň něco. Tiše jsem povzdechla. Krokodýlovo vystoupení mě moc neohromilo.
'Yune,' šeptla jsem.
Pochopila a odrazila se od mého ramene. Těžko říct, jestli si všimli. Ale i kdyby, bylo by to jedno. Yune si zrychlovala let fuutonem, neměli teď možnost ji chytit. Během nanejvýš pěti minut bude po něm. Šanci ale dostal. A nevyužil.
'Ne,' odvětila jsem spokojeně. 'Ale uznávám, že tě nemohu porazit.'
Útěk by byl sebevražda. Můj i jeho. Co asi udělá? Mohl by mě vzít jako rukojmí, ale to bych se bránila a stejně by si moc nepomohla.
Zářivě jsem se na něj usmála. Jako kdybychom doteď nebojovali. Kdyby mě zabil, umřela bych klidná. On vypadal, že něco takového by se mu nepodařilo. Musel žít. A v tom případě jsme vlastně museli žít oba.

// Přesun Yune

Konečne sa vzdala. Uff.. vydýchol som si a padol na kolená. Shae sa trošku odvážil a podišiel blízko k Yaeko. Skrčil sa k nej a pekne si ju poobzeral. Nenávidím vrany.. riekol a otočil sa ku mne. Čo teraz, Hyuurai? Povedal s úsmevom a ja som len naštvano zavrtel plecami. Neviem.. nepremýšľal som nad tým, že by som tu mal s niekym bojovať. Bude to trvať, ale posily určite dorazia. Postavil som sa a pomaly som sa dotackal k Yaeko. Stále sa usmievala a sledovala mňa.
Stále som nechápal niektoré činy ľudí a preto som skúsil jeden test. Železným pieskom som jej opäť roztrhol kimono. To jej padlo na zem a on sa len trochu usmial. Hanbíš.. sa? Opýtal som sa a zakšlebene som sa jej zahľadel do očí.
Mali by sme vyraziť, posily tu budú čoskoro. Prikývol som a jednoduchým lanom, ktoré som našiel som jej uviazal ruky aj nohy. Potom som ju dvihol, bola dosť ťažká, ale ja som to musel zvládnuť. Poďme, možno nájdeme nejaké miesto kde sa schováme..

To sotva.
'Já neřekla, že se vzdávám,' šibalsky jsem na něj mrkla a než mi stihnul roztrhnout kimono, zneviditelnila jsem se. Možná se mu to povedlo, ale než se tak stalo, byla jsem neviditelná, takže mu to bylo úplně k ničemu.
Vyskočila jsem na strom, aby mě nemohl chytit. Sice dolů spadávaly kapky krve, ale čert to vem, když za chvíli přijdou posily.
'Jenom jsem řekla, že tě neporazím sama a poslala jsem pro posily.'
Mluvila jsem klidně. Prodlužovala jsem to. Teď už nemůže utéct.

Chvíľu sa nič nedialo. Všade pokoj. Dokonca to vyzeralo i tak, že sa tu nikto neobjaví. Nebolo to tak, pretože to ticho prehlušil hlasný rev, ktorý až otriasal zemou. Komu však patril?
Nikomu inému, než drakovi východného typu, ktorý sa obrovskou rýchlosťou blížil k miestu, kde mala byť Yaeko a ten delikvant so svojim pomocníkom. Modrá srsť sa mu trblietala v posledných svetelných lúčoch, pričom hruď pokrytá zlatými šupinami ich oboch oslepovala. Vďaka nim tu nastala hotová diskotéka, Kirinove šupiny odrážali svetlo, preto sa tak tí dvaja mohli cítiť. Pôsobil vznešene. Veď aj taký bol. Drak pristal zľahka na zemi. Bol tak dlhý, že so svojim telom vytvoril okolo tých dvoch kruh a díval sa na nich očami plnými hnevu.
Presne tak ako ja, keď som vykukla spoza jeho hustej hrivy. Natao mohol cítiť, ako ho ovievajú jemné poryvy vetra, práve kvôli Kirinovi, okolo ktorého sa vzduch sústredil stále. Kde je Yaeko? Opýtala som sa Kirina šeptom, ktorý poriadne nasal do nozdier vzduch. Na tamtom strome. Odvetil, pričom vyceril tesáky na Nataa a toho jeho prťavého krokodýla. Jeho tesáky boli veľké asi ako polovica toho jeho miniatúrneho tela. Bolo jasné, že by ich oboch mohol naraz zožrať, keby chcel.
Všimla som si na zemi kimono. To si snáď zo mňa robí... Uprela som na Nataa taký nahnevaný pohľad, najradšej by som ho za toto bola roztrhla na poly. Ako si vôbec dovoľoval strhnúť kimono zo ženy?! Mal s ňou snáď nejaké nekalé úmysly? Toto si prehnal chlapče. Ver mi, že si si zavaril, už len tým, že si neoprávnene vstúpil do dediny a napadol jeho člena, s ktorým si mal zároveň nejaké nekalé úmysly...Ukázala som prstom na kimono. Následne som vyslala k Yaeko klona. Yaeko-san, ste v poriadku? Opýtal sa jej, nevedel, kde presne je, avšak stiahol si dlhý tmavý plášť, ktorý som zvykla nosiť a podal jej ho, nech sa zahalí. Aspoň niečo.
Myslel si si, že snáď unikneš? Alebo že si ťa snáď nikto nevšimne? Kirinova hlava sa pomaly blížila k Nataovi, až sa naňho díval úplna zblízka. Ak by sa o niečo niekto pokúsil, či už on alebo ten jeho divný krokodýl, skončili by obaja veľmi zle, tým si mohli byť istý. Taký mladý a taký naivný hlupáčik. Odfrkol si a oddialil sa od neho.
Ako mi to vysvetlíš, hm? O čo si sa tu pokúšal?! Celý čas som k nemu rozprávala chladným hlasom, pričom som ho prebodávala pohľadom a ani raz som neuhla. Kto si? Špión? Hľadal si tu nejaké informácie? Aj keď mi nič nepovieš, ver mi, že prostriedky na to, aby sme to všetko zistili, máme. Myslela som tým klan Yamanaka, ktorý bez problémov vedel prehľadať myseľ a zistiť, aké mal úmysly a čo presne sa tu stalo. Predpokladala som, že sa pokúšal o niečo nie príliš prospešné pre Konohu, pretože inak by sa nesnažil tu dostať i inou cestou než hlavnou bránou, a hlavne by nebojoval.

Tak sa nakoniec len tak nedala chytiť, mne však už pretekali nervy. Miesto hľadania odpovedí som tu našiel len nejakú ženu, ktorá ma za každú cenu chcela doviesť k Hokage. Prečo proste ženy nepochopia, že nemám záujem?!
Na toto nemám čas.. Povedal som naštvane a spravil pečať. Zadrž..! Na 10tej hodine! Cítim...jedného človeka a nejaký čudný pach.. draka?
Naše hrátky končia, niekedy inokedy.. Yaeko. Povedal som a hodil dýmovnicu. Chytil som sa Shaeho a spravil pečate. Shunshin no jutsu! Už nás nebolo keď sa dym pominul. Podarilo sa mi získať späť môj piesok a takticky sa stiahnuť. Teraz už len ako utiecť, keď o mne vedia.

//presun

S vděčností jsem přijala plášť a ukončila jsem techniku neviditelnosti. Do tváře Hokage jsem hleděla zahanbeně, vlastně jsem jen těžko odolávala touze sklopit pohled k zemi. Ne kvůli nahotě, ale kvůli tomu, že musela ona sama přijít, zachránit mě.
'Omlouvám se, Hokage-sama,' věnovala jsem jí hlubokou úklonu. 'Jsem lepší špion než bojovník.'
Musela jsem to říct, i když na to vlastně nebyl čas.
'Jmenuje se Natao Hyuurai, přišel sem pro dýku, na které je vyryté jeho příjmení,' s těmi slovy jsem svou kořist vytáhla. 'Pochází ze Suny, ale kde žije od jejího konce mi není známé. Ovládá písek, ale všechen vypotřeboval. Obávám se, že poslední se nachází v mém těle.'
To vysvětlovalo ty škrábance po mém těle, všechnu krev na bocích. Jednoduše vzato mi roztrhnul oblečení z vnitřní strany a přes kůži. Bylo to rychlé, skoro to nebolelo. Pocit, že mám v těle písek, byl horší.
'Přivolává krokodýla jménem Shae, toho jste viděla. Je už ale značně oslabený, při příštím úderu zmizí.'
Alespoň v něčem jsem úplně neselhala. Cítila jsem jeho chakru, jeho pokus o útěk a tak jsem vrhla na Hokage tázavý pohled. Byla jsem připravená ještě bojovat. Se zálohou ano. I kdyby mě měl tím svým pískem roztrhat zevnitř. Na druhou stranu jem nepochybovala, že by tomu nádhernému, majestátnímu drakovi stačilo jediné máchnutí křídly, aby ho dostal a sežral. Sbohem, Natao. Nezlobila jsem se na něj. Na mrtvé by se člověk zlobit neměl.

Moje stopařské znalosti/schopnosti jí mohly hledání ulehčit, ale brala jsem výzvu k opuštění bojiště jako rozkaz.
'Děkuji, Hokage-sama.'
A tak se stalo, že jsem vůči nové Hokage začala pociťovat sympatie, které se vytvoří jen souběžně s důvěrou ve společném boji. Zároveň jsem ale dnešní události vnímala jako dluh, který jí musím splatit. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem jako malá chtěla být Hokage. To bylo předtím, než jsem zjistila, že se raději nechám vést. Assasinem. Nebo Hanou? Teď už byla druhá možnost, zdá se, jedinou správnou odpovědí.
Nezdržovala jsem už svou přepravu do nemocnice, ostatně Hokage také zmizela. Poslední myšlenka, kterou jsem si zpětně spojila s tímhle místem a s tím, co se tu událo, byl fakt, že jsem nikdy předtím neletěla na drakovi.

// Přesun