Okolí Konohy

Držel jsem se na zdi jako pavouk. Všiml jsem si, že ke mně něco letí. Byl to Hiraishin kunai od strejdy. Chytil jsem ho do ruky a pevně ho stiskl. Mohl by se hodit.
Ten útěk mě trochu zmohl, takže jsem si nevšiml, že nepřítel jde opět do útoku. Zaregistroval jsem ho až moc pozdě. Pokusil jsem se uskočit, ale nepovedlo se a chlápek mě zasáhl přímo do žeber. Vyprskl jsem pár kapek krve a spadl ze zdi dolů, do jednoho velikého keře, což umírnilo můj pád. Zvláštní bylo, že mezitím druhý chlupáč někam zmizel. Asi utekl ještě předtím, než mě srazil ten idiot.
Utřel jsem si pusu a chytil si žebra. Trochu to bolelo, ale dalo se to snést. Zpozoroval jsem, že moje kamenná tyč pořád vězí ve zdi. Dobelhal jsem k ní a vytrhl ze spárů větví a stromů. Natočil jsem se k nepříteli a ušklíbl se.
"Do střehu!" vybídl jsem ho a rozeběhl se proti němu. Šermovat sice moc neumím, ale pořád mám nějakou šanci. V ruce jsem pořád svíral Hiraishin kunai.

Konečně se mi podařilo ho zasáhnout.
Na to jak byl malý, byl docela šikovný. Pustil jsem se za ním s dalším bojem. Byli jsme na tom obdobně. On byl silnější, ale já rychlejší, zruční jsme byli stejně. Máchl jsem kunaiem, když jsem měl nejlepší příležitost a přeskl mu tyč vejpůl.
Odskočil jsem a ten kunai na něj hodil. Dopadl jsem na kus zeminy a poskládal pečetě.
"Youton: Yogan!" vyplivl jsem lávové koule ranku C. Lávové koule nebyly tak velké jako goukakyuu, ale spíše jako housenka no jutsu a bylo jich kolem pěti.

Mrzelo mě, že nechtěl šermovat. Další plán selhal. Za dnešek už jsem vymyslel tolik plánů, že už jsem polovinu stihl zapomenout. Jeho přepůlení tyče vejpůl bylo tak rychlé, že jsem to ani nestihl zaregistrovat. Civěl jsem s vykulenýma očima, jak pomalu padá jedna polovina tyče na zem.
Když začal zase útočit, v mozku mě napadla další věc. Hiraishin kunai jsem odhodil na zem, teď jsem ho nepotřeboval, a rychle jsem sebral druhou půlku tyče. Namířil jsem je proti koulím. Napadlo mě, že bych je použil jako baseballové pálky a odpálil je zpět na něj. Jediná nevýhoda byla, že jsem to nikdy nedělal.
Proto jsem začal švihat všude kolem sebe. Jedna se mi záhadným způsobem podařila odpálit, ale někam úplně jinam. Další jsem opět odpálil, ale omylem na strejdu. "Gomen!" omluvil jsem se. Do třetí koule jsem se netrefil a srazila mě. Rychle jsem vstal a pokračoval.
Na  dvě jsem se úplně soustředil. Švihl jsem, jak nejsilněji jsem uměl a...vyšlo to! Jedna se odpálila trochu slabě, takže pochybuji, že by mu to nějak uškodilo, ale ta druhá se odrazila opravdu silně.
Věděl jsem, že se tomu nejspíš vyhne a tak jsem zkusil ještě něco. Už mi nezbývalo moc síly, ale jemu určitě taky ne. Zkusil jsem nahromadit ještě nějakou chakru a znovu použil novou techniku.
"Doton: Retsudo Tenshō!" Jestli toto nevyjde, už to se mnou půjde jenom z kopce.

Po této technice jsem už cítil menší vyčerpání. Oddechoval jsem a když po mě mrštil mou vlastní techniku natáhl jsem ruku a její žár zastavil. Hornina dopadla na zem.
"Zabít mě mou vlastní technikou?" podivil jsem se. Věděl jsem, že už nemám moc příležitostí, čakry ani ničeho ostatního. Moc věcí mi teda nezbývalo. Mířila na mě opět technika. Sebral jsem poslední síly a položil ruce na zem.
"Yoton: Kazan funka!" Uprostřed jeho techniky vytryskla láva jako ze sopky a všude stříkala. Já, vyčerpán několika A-rank technikami svého kekkei genkai a vlastních technik jsem zůstal zaklíněn mezi několika kusy zeminy. Měl jsem tu čakru využít lépe..



Nemohl jsem se pohnout, vyvolat žádnou techniku ani čakru. Dosáhl jsem skutečně svých hranic? To bylo vše, na co jsem se zmohl? Skutečně..

Jakmile začala ze země stříkat láva, dal jsem ruce před sebe na obranu, i když k ničemu. Trochu mi to popálilo ruce. Když jsem necítil nic dalšího, omrkl jsem situaci.
Povedlo se. Stále jsem nevěřil, že je konec, dokud jsem nespatřil, jak můj protivník bezmocně leží na zemi. Bohužel, i já jsem byl na hranici svých sil. Nohy mě už neudržely a já spadl na zem. Vědomí jsem neztrácel, ale i tak jsem se na nic dalšího nezmohl. Lehl jsem si a zíral do nebes. Otočil jsem se na strejdu-senseie, co s ním udělá. Srdce mi bušilo. Na tváři se mi vykouzlil menší úsměv. Vyhrál jsem.

Opět jsem použil Suiton na ochranu před tou lávou a před Raikiho trefou.
"Chceš mě snad zabít!?" ohradil jsem se na něj. Ve skutečnosti jsem na něj byl neskonale hrdý. Přiskočil jsem k němu. Má pravá ruka už začala zářit smaragdově zbarvenou čakrou a přiložil jsem mu ruku na zranění. Pro ty méně chápavé jsem ho začal léčit.
"Raiki, dobrá práce..Určitě nikdo nebude proti, když z tebe udělám chuunina.." usmál jsem se na něj a po chvíli s léčením přestal. Přešel jsem k tomu člověku a poskládal pečeť. Kolem dokola jsem ho svázal mokutonem, jako mumii.
"Tak ty půjdeš s námi..a tentokrát, nebudu riskovat a přeneseme se rovnou do vězení." zvedl jsem ho jako balíček a přešel k Raikimi.
"Připraven?"

Léčení od strejdy tou chakrou bylo příjemné. Cítil jsem, jak se mi rány hojí a po chvilce už ani nebylo znát, že jsem nějaké měl. Pořádně se mi ulevilo a já nabral sílu. Při pomyšlením na to, že ze mě strejda-sensei udělá chuunina, jsem dostal neuvěřitelnou radost, že jsem se neovládl a strejdu objal.
"Jasně! Díky moc, strejdo-sensei!" poděkoval jsem mu a jedno oko nezůstalo suché. Když jsem si uvědomil, co dělám, radši jsem ho pustil.
"Jen mu dejte, zač je toho loket, chlípníkovi jednomu!" dodal jsem naštvaně. To si zaslouží.
"Hai!" odpověděl jsem strejdovi, trochu se oklepal a byl připraven vyrazit zpět do vesnice.

A bylo po všem...
Udělal jsem vše, co bylo třeba a dotkl se Raikiho. Toho chlápka jsem měl pořád svázaného a držel jej jako balíček. Dotkl jsem se Raikiho a zmizel jsem. Své značky jsem měl po celé Konoze, nebyl problém se dostat do vězení.
přesun

Utekal som hlbšie do lesa. Snáď tam ju ztrasiem. Pri behu som sa občas otočil a sledoval či ma stále následuje.
Nikde nič. Vtedy som si ale spomenul ako sa jednoducho dostala za môj chrbát.. Že by používal nejakú techniku ako ten ninja z Kiri? Možno len bola rýchla.. Ale tak, podarilo sa mi ju oslepiť mojou technikou s pieskom. Je len škoda, že som ho tam toľko nechal. Pri behu som spravil jeden bunshin, ktorý sa odomňa oddelil a bežal iným smerom. Ja som po chvíľke behu zastavil a posadil sa za strom. Bol somm veľmi zadychčaný, preto som sa snažil krotiť a načerpať znovu energiu. Takže o mne už vedia... budem sa musieť pohybovať ešte pomalšie.. Vydýchol som si opäť a pozrel sa na oblohu. Budú ma hľadať?..

Zastavil se na příhodném místě. K jeho smůle jsem měla schopnosti podobné jedné z žen, které proslavily můj klan - Karin. A ta uměla velmi dobře rozeznat techniku klonu, o který jsem se proto nestarala. Chtěl mě předtím oslepit a ještě teď jsem cítila na kůži písek, načež jsem se rozhodla oplatit mu stejnou mincí. Klon jsem ale nespouštěla z dohledu. Zviditelnila jsem se, ale zůstala skrytá za jedním z rozložitých stromů. Nechtěla jsem zbytečně plýtvat chakrou na Meisagakure no Jutsu, když jsem se potřebovala soustředit na jiné.
"Sanzengarasu no Jutsu," šeptla jsem.
A v tu chvíli jako by se z celého světa slétly vrány. Měly obvyklou velikost, ale zároveň byly podivně organizované. Obklopily ho, kroužily kolem něj a úplně mu tak zablokovaly vidění. Navíc začaly útočit. Jakmile by nějakou zasáhl, prostě by zmizela v obláčku dýmu.


Bohužel pro něj a naštěstí pro mě to byla nekončící práce, protože tyhle vrány se uměly klonovat. Přesně proto se to jmenuje "Přivolání tisíce vran." Bylo to jasné, chtěla jsem, aby se tímhle vyčerpal...
...a pak by se mi mohl jednoduše omluvit a vzdát.

Už som myslel, že mám vyhraté keď v tu chvíľu som zacítil a uvidel tú armádu vrán, ktorá sa na mňa zosypala. Chcel som vypustiť veľké množstvo piesku, no uvedomil som si, že vlastne ostal tam ďaleko. Skúsil som teda spraviť inú vec. Jiton.. Satetsu Shigure! Pravou rukou som si strhol rukavicu. Miesto mäsa a kože tam bolo len špeciálne drevo z ktorých sa vytvárali bábky (dúfam). Vypustil som takmer 95% svojho piesku čo mi ostal. Okolo mňa sa sformovalo asi sto až tisíc malých guličiek, ktoré vystrelili veľkou rýchlosťou a predierkovali všetko čo im stálo v ceste. Lietali takto z miesta na miesto a ničili všetky vrany čo mohli. Bolo ich tu však príliš veľa. Odrazu som ale niečo ucítil. Čo to bolo? Okamžite som si kľakol a zavrel oči. Snažil som sa čo najviac sústrediť keď som to zacítil. Pár častíc piesku boli neďaleko mojej pozície, žiaden piesok som však počas cesty nestratil... a to znamená len jedno. Jiton.. Sústredil som sa ako to najviac išlo. Yaeko si mohla všimnúť, ako všetken piesok čo bol na nej okamžite vletel do jej tela cez hocijaký možný vchod. (nos, uši, ústa). Pár guličiek namierilo na pozíciu Yaeko a prudko ich vystrelil. Maly rýchlosť klasického náboju, takže mohli byť u nej tak za pár sekúnd. Ja som okamžite vytiahol tanto a začal sa presekávať cez hejno vrán.

Shinobi se setká s řadou věcí. Ale s něčím tak nechutným, jako je písek v těla, jsem se ještě nesetkala a bývala bych tu zkušenost oželela. Přestala jsem mít jasno, za co vlastně bojuje. A kdybych neměla klidnou povahu, viděla bych rudě. Teď jsem ale musela uvažovat jasně. Situace nebyla dobrá. Že mám uvažovat rychle mi připomnělo několik nárazů do stromu přede mnou. Ještě, že neviděl, kam míří. Ještě, že mě chránil ten strom. Netušila jsem, co plánuje s pískem, který tak neeticky dostal do mého těla a nehodlala jsem utéct. Navíc si poradil s většinou vran. Na jeho zdravý rozum jsem spoléhat nemohla, protože zjevně žádný neměl. A sama jsem neměla žádné techniky použitelné v tuhle chvíli. Zato jsem měla sílu a chuť bojovat. Jako každá Uzumaki ani já se nikdy nevzdám!
Vrány zmizely. Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na jeho pohyb. Připravila jsem si pečetě a nechala další krok na něm. Všude vládlo ticho. Věděla jsem, že o mně ví. Ale věděl on, že já vím o něm?

// Ono v skutočnosti to ani nechutné byť nemalo pretože si nevdýchla také veľké množstvo piesku. Maximálne ti to mohlo príjsť nepríjemné pri vdychu

Podarilo sa mi prežiť útok vrán čo ma nesmierne potešilo. Bola to dosť hnusná a nepríjemná technika. Všetken piesok sa ku mne vrátil a sformoval veľký prstenec okolo môjho predlaktia. Vďaka piesku som jakš takš tušil, kde sa nachádza. Vôbec sa nehýbala čo mi dalo výhodu. Možno sa nato vykašľala a chcela ma nechať utiecť. Bol by som blázon keby som toho nevyužil. Hneď som sa otočil a utekal preč. Pre istotu som za seba hodil pár výbušných lístkov, ktoré vybuchli a zhodili stromy, čo malo spôsobiť jej spomalenie ak by za mnou stále išla.

//Ale i tak! Když si představíš, že se písek najednou zblázní a snaží se ti dostat do těla... Je to neestetické!

Využila jsem připravené pečetě. Respektive jednu, jelikož jsem se chystala na Shunshin no Jutsu. Přesto mi spadané stromy trochu potrhaly kimono a měla jsem i pár škrábanců. Napínal mě. Netušila jsem, co mi teď může udělat. Musel mi něco udělat, protože jsem měla jeho dýku, znala jsem jeho jméno a původ... ale on se místo toho dal na útěk. To mi přišlo jako malý důkaz, že mi s tak malým počtem "zrníček písku," které dostal do mého těla, nemůže nic udělat. Tak přišlo rozhodnutí ho přece jen znovu dohnat a riskovat.

Jelikož jsem se mu rychlostí mohla rovnat, možná jsem byla i o trochu rychlejší (viz bodové ohodnocení), nebylo těžké ho předběhnout. Určitě o mě věděl, ale nejspíš vyčerpal velké množství písku. Udělal nám tu uprostřed lesa takové malé pískoviště, děti to budou zbožňovat. Určitě mě cítil. Možná za to mohl právě jeho písek. Měla jsem teď tedy jen poslední možnost. Pak už mi zbude jen šance, že ho přemluvím, aby se vzdal.
Cha!
Vyrhnula jsem si jeden z dlouhých, zvonových rukávů. Skrývala jsem v nich nářadí na jednu ze svých technik.
"Meisagakure no Jutsu!"
A čekala mě ještě jedna technika. Nemusela jsem ale ani vyslovit název, jen jsem vyskočila výš, zamířila a vypálila otrávené jehly. Shikomishindan. Jednoduchá, ale přesná technika prakticky bez spotřeby chakry. Naštěstí pro něj jsem v ní mimo válku měla vždy jen uspávací "jed." Měla jsem s sebou nějaké náhradní, ale pokud se netrefím teď, příště to už bude čekat. Zatáhla jsem za provázky a jehly vyletěly. Mířila jsem na stehna. Jed by se rychle dostal do krve a navíc jsem doufala, že až si všimne nečekanné hrozby, která vlastně přiletí z prázdného prostoru, bude si instinktivně chránit obličej a hrudník, nohy ne.

// Na svete sú aj horšie a nechutnejšie techniky

Cítil som ako za mnou stále bežala. Občas som sa pozrel za seba či ju uvidím, no nič. Podľa môjho uváženia využívala techniku zneviditeľnenia. V skratke, neviem poriadne kde je, čo robí. Maximálne môžem tušiť v akej asi vzdialenosti odomňa sa nachádza. V tom momente som započul ako vzduch prerážali ostré predmety. Okamžite som sa otočil a prstencom namieril na predmety, ktoré na mňa zrejme leteli. Tie však boli tak rýchle a málo viditeľné, že som nevedel určiť ich trajektóriu. Až potom mi došlo kam vlastne mierila a snažil som sa uhnúť, jedna z nich ma však trefila do nohy a ja som spravil pár kotrmelcov. Z prstenec sa sformovalo niekoľko shurikenov, ktoré ihneď leteli na jej pozíciu, snažil som sa ich poslať tam odkiaľ som cítil zrniečka piesku. Ja som zatiaľ vytiahol obväz, vybral jehlu a rýchlo obmotal na pevno nohu. Stlačil som ju čo najviac, teraz už malo prejsť tohoto "jedu" čo najmenej a nemal by mi tak ublížiť. Nevedel som čo to je za jed, ale pochopil som teda jednu vec. Chcela ma zabiť, čo znamenalo jednu vec.. Budem teraz dosť imobilný, takže budem musieť spraviť jednu vec, ktorú som nechcel. Yaeko mohla vyčítať z mojej mysle, že plánujem "niečo" alebo skôr "niekoho" vyvolať. Ja som sa oprel o korunu stromu a sledoval shurikeny, ktoré leteli na jej pozíciu. Prstenec už bol menší, no stále som mal dosť piesku na obranu a aj útok.

Hned po vyslání senbonů jsem seskočila zase dolů, takže mě měly shurikeny neškodně minout, ale úplně jsem zapomněla, že na podobné mise nemám dostatečnou kondici. S chakrou jsem si ještě nemusela dělat starost, ale co s tím ostatním? Poslední týdny jsem proseděla v Hokageho kanceláři a tréninku jsem se věnovala jen málo. A možná i proto jsem teď uklouzla a na zem spíš spadla než doskočila. Tahle hra na kočku a myš mě přestávala bavit už proto, že jsme si v ní neustále střídali role. A já nechtěla být ani kočka ani myš.

Dala jsem si dohromady, že to málo jedu se rychle dostane do jeho krve. Nemohlo to stačit na uspání, ale měl by teď být malátný, ospalý. Mohlo by mu to třeba rozostřit mušku až po mě zase bude něčím házet. Při dopadu se zrušila má technika neviditelnosti. Ztěžka jsem vstala. Měla jsem rozcuchané vlasy, potrhané oblečení a celkově jsem vlastně byla k sežrání. Někteří lidé zkrátka mají talent při tomhle vypadat roztomile. Hodila jsem po něm unavený pohled.
"Proč se mnou vlastně bojuješ?" povzdechla jsem.
Byla jsem si jistá, že to neví.
"Vzhledem k tomu, že utíkáš, jsi sem nepřišel spáchat sebevražedný atentát a Hokage by ti nic neudělala, naopak by tě tu mohla ještě přivítat a popřát pěknou dovolenou. Jen by chtěla vědět, proč jsi tady, proč jí podhrabáváš hroby ve vesnici nebo třeba proč jsi nemohl prostě přijít bránou?"
Uzumaki prý měli talent přemluvit lidi dělat i něco, co dřív nechtěli. Napravovat zločince například. Teď by se mi to docela hodilo. Ani jsem ale nepředpokládala, že by mi odpověděl nebo mě poslechnul. Pravděpodobně zase zaútočí, já budu muset zase uhnout a zase se trochu proběhneme po lese. Mluvení mi ale poskytlo chvíli klidu na vydýchání.

Tak som nakoniec mal pravdu, bola neviditeľná.
Po chvíľke som začal cítiť následky jedu, začal som byť malátny a chcelo sa mi spať.
Všetky shurikeny sa otočili a vleteli späť k svojmu majiteľovy.
Keď som si uvedomil čo to bolo za jed tak som si okamžite vytvoril malú čepeľ z piesku a vrazil si ju do ruky aby som sa prebral. Nezbavilo ma to následkou, no bolesť ma aspoň ochránila pred spánkom.
Pretože som chcel vedieť, či si kunoichi.. Usmial som sa a pokúsil sa vstať na vlastné nohy, čo sa mi moc nedarilo.
Tvoje slová pre mňa nič neznamenajú.. Neverím tebe ani nikomu inému z Konohy, nemysli si, že sa ti ma podarí ukecať.. Povedal som naštvane a konečne sa postavil na nohy.
Kuchyotse no jutsu! Zakričal som a položil ruku na zem. Moje telo aj takmer celú oblasť za mnou pokryl dym. Po chvíľke začal dym miznúť. Yaeko uvidela v miznúcom dyme dve žlté oči. Až teraz, keď zmizol všetken dym uvidela veľkého krokodýla, ktorý bol na všetkých štyroch. Mohol mať tak 2,5 metra keď sa postavil.

Zahľadel sa Yaeko do očí a potom sa otočil na mňa. Dlho sme sa nevideli.. Natao.. Shae.. nehovor pred ňou moje meno. Krokodýl sa začal smiať a otočil sa na Yaeko. To, že si ma privolal znamená to, že zomrie, takže načo sa hrať na tajnostkárov? Ale necítim v tebe žiadnu nenávisť ani zlobu.. budem to teda musieť zvládnuť svojimi silami. Nezabíjaj ju.. na smrť je príliš pekná. Povedal som neutrálnym tónom. Shae sa opäť zasmial a dal sa na všetky štyri. Si vtipný.. chlapče. Len som sa nepríjemne pozrel na krokodýla, ktorý vedel, že som vtipom zrovna dvakrát nesršal. Shae už na nič nečakal a ľahkým odrazom vystrelil po Yaeko. Bol veľmi rýchli, rýchlejší, silnejší a ohybnejší než človek.

Nebyla jsem si jistá, jestli mám od něj poznámku, že jsem "na smrt příliš pěkná" jako pochvalu. Rozhodně to neřekl tónem, který by mi byl sympatický. A navíc si přivolal krokodýlo. Natao Hyuurai. Alespoň jsem znala jeho jméno. Každopádně nebyl čas přemýšlet.
Nani? Honto?
Vyskočila jsem na strom. Pokud vím, tak krokodýlové neumí šplhat. Ale i tak... co je to za ninju ze Suny, když přivolává krokodýly? V Suně pro ně, tuším, nebylo dost vody ani když existovala. Natož teď, když je pohřbená v písku.
"Nebo to taky můžeme udělat tak, že tě vlastnoručně zpacifikuju a dotáhnu k Hokage proti tvé vůli..."
A... ehm... proti vůli tvého krokodýla?
Uzumaki se nikdy nevzdávají. Nutno říct, že občas to je kapku na obtíž. Vytýhla jsem kunai a řízla jsem se do prstu.
"Kuchiyose no Jutsu!"
Zatímco se k mému stromu blížil jeho nadprůměrný plaz, vedle mě se na větvi objevila má milovaná Yone. Vrána takřka větší než kůň. Pohladila jsem ji po peří, připravená naskočit. Unesla by klidně i dva lidi, ale úplně bude stačit, když mě dostane pryč, pokud by náhodou tenhle úžasný krokodýl uměl šplhat. Vyškrábala jsem se na její hřbet a Yone se se mnou vznesla. Nezáleželo na tom, jak vysoko vyletí, vždy jsem mohla díky lokaci chakry dobře mířit na zem. On ale mohl každou techniku použít jen do určité výšky. Ušklíbla jsem se.
Co teď, Sherlocku?
Zřejmě jsme měli něco v plánu. Byla pravda, že já neměla žádnou vhodnou techniku pro boj v téhle chvíli. Ale nikdy jsem neřekla, že ji nemá Yone.

Krokodýl sa veľmi naštval keď uvidel, ako jeho úlovok "uletel".
Ja som sa opäť posadil, chcel som nabrať čo najviac energie keďže ma tento súboj dosť vyčerpá.
Po jej slovách som si uvedomil, že to už myslí vážne. Za ten čas, čo som ju sledoval, môj krokodýl nestrácal čas a vymyslel plán ako zhodiť túto vranu aj s majiteľom. Yaeko si mohla všimnúť, že sa strom začal nejak zväčšovať, pravda však bola iná, to len ten strom k nej letel. Shae bol veľmi silný a tak mu netrebalo veľa energie aby zdvihol celý strom a šmaril ho po Yaeko.
Bol po nej pripravený hodiť aj ďalšie stromy, nechcel však na seba upozorniť, už len jeden Jounin je dosť. Možno, že keby som ju zbavil kimona, tak by prestala bojovať. Napadlo mi. Predsa len, ženy sú strašne hanblivé a boja sa ukázať svoje nahé telo, mne úprimne, by to bolo jedno ak by sa mi tým podarilo vyhrať.

Tak tak jsem se vyhnula hozenému stromu. A to jednoduše - ani silný krokodýl nemohl dohodit tak vysoko, jak jsme my mohly vyletět. Mohl si házet stromy, jak chtěl, a nemohl nás trefit. Přitom jsem zase použila svoji milovanou techniku pro čtení myšlenek, abych zjistila, co přijde dál. A tentokrát se mi to nevyplatilo.
Možno, že keby som ju zbavil kimona, tak by prestala bojovať, pomyslel si.
Zrudla jsem, Yone se zastavila. Ne, nepřestala bych bojovat. Nestyděla jsem se, ne tolik. Ale fakt, že jsem tuhle myšlenku zaslechla, mě ohromil. Čas to skončit, řekla bych.
"Yone-chan," šeptla jsem.
Jako kdyby to byl pokyn, má vrána rozepjala křídla, čímž trochu klesla a pustila se do vlastní techniky. Máchla křídly a směrem ke krokodýlovi i Nataovi se rychlostí senbonů řítilo množství Yoniných dlouhých, velkých per. Ale mělo to háček. Jakmile dopadly na zem, začaly vybuchovat. Chovaly se, jednoduše řečeno, jako výbušné lístky.

Shae nebol schopný dohodiť na miesto Yaeko, čo ma veľmi štvalo. Premýšľal som, ako sa k nej dostať tak aby som si sám neublížil.
Technika, ktorú použila ma.. vydesila? Leteli na mňa veľké "pery" Yaeko.
Okamžite som sa otočil a pokúsil sa uskočiť, pričom som zložil pečate na kawarimi.
Shae to vycítil a mojim smerom vystrelil jeden "pichliač", ktorý ma prebodol.
On sa rozbehol, vyskočil a nohami sa odrazil od stromu, ktorý zlomil.
Výbuch schoval moje kawarimi a ja som sa šťastne schoval pred Yaeko i keď som vedel, že tú techniku použije znova a určite si ma aj nájde.
Netrvalo dlho a Shae sa pri mne objavil.
Čo budeme robiť? spýtal som sa krokodýla.
Keby nemala toho havrana tak ju roztrhám na kusy wrr! Zavrčal Shae a tresol chvostom do konára.

Usoudila jsem, že s pozice 'pod stromem' se jim bude útočit špatně a dovolila jsem tak Yone přestat nad nimi kroužit a dosednou na jednu z větví.
'Pořád se můžeš vzdát,' oznámila jsem mu s mírnou dávkou provokace v hlase.
Nebylo pochyb, že by mě mohl doteď zabít už minimálně třikrát, kdybych nebyla mistrem v skrývání se a držení se v dostatečné vzdálenosti. Možná by mi ani to nepomohlo, kdyby tu měl víc písku. Jenže neměl. Samé kdyby, samé chyby.
'Stejně skončíš u Hokage, i kdybys mě teď porazil,' informovala jsem ho.
Muselo mu to být jasné. Pokud nenajde způsob, jak se dostat dolů, prohrál. Vždyť já už ani nemusím využívat chakru, když jedinou techniku, kterou teď potřebuji, využívá Yone.
Jenže já se ho tentokrát nesnažila přemluvit. Jasně mi dal najevo, že to nemá cenu. Čekala jsem jen, až na mě jeen z nich zaútočí a vystrčí tak nos z té jejich provizorní skrýše, abych mohla znovu použít své uspávací senbony. Ty už spokojeně odpočívaly ve znovu nabitém 'přístroji' prozatím ukrytém v rukávu. Schválně, jestli dokážu uspat krokodýla!

Vzdať sa?.. Ani náhodou! Povedal som si v hlave a zložil pečate. Shae mi podľa čuchu povedal, kde sa Yaeko schováva.
Už nebola vo vzduchu a to bola moja šanca.
Vďaka tomu, že som vedel kde sa schováva, som mal výhodu. Skočil som na krokouša a rozbehli sme sa k jej pozícii, pred ňou bol jeden veľký strom, ktorý jej zamezoval výhľad. Obaja sme sa tam rozdelili a išli iným smerom. Shae išiel z ľavej a ja z pravej strany. Tak si to skús! Shuriken Kage Bunshin no Jutsu!

Zakričal som a vystrelil po nej veľký počet shurikenov, ktoré ma chránili pred jej senbonmi. Ľavou rukou som hneď vytiahol tanto a pravou po nej hodil niekoľko piesku. Shae sa odrazil od jedného konára, ktorý samozrejme hneď zlomil a tak nabral veľkej rýchlosti. Vďaka jeho šupinám by sa od neho senbony len odrazili.
Teraz ťa musím dostať!

Člověk by řekl, že už mu dojde podstata mých schopností. Jak bych ho mohla pokaždé tak lehce najít a dohánět, kdybych necítila chakru a nerozeznala klon od originálu? Už mě to začínalo vyčerpávat, dokonce i když jsem teď skoro nepoužívala chakru, jen "doplňky." Na náladě mi nepřidalo, že moje senbony neprošly přes krokodýlovu tvrdou kůži. Nezbývalo, než obětovat Yone, jinak bych se tomuhle nemohla vyhnout. Naštěstí jsem si byla jistá, že zmizí, jakmile by ji zasáhli. Čas jednat.
Výhoda toho, když jste vysoko ve vzduchu, je fakt, že vám stačí seskočit, abyste se během vteřiny dostaly do jiné pozice. Když stojíte na zemi, nemůžete se jen tak propadnout nebo rychle vyskočit, ale tohle je jiná. Seskočila jsem větve dolů, zatímco on v doprovodu shurikenů vyskočil a mířil nahoru. Šli z jedné strany, ale nepočítali s mojí změnou pozice. Skvělé. Teď je mám přímo na ráně.


Yone se vzepjala a v takřka "sebevražedném" útoku vypustila svá vybuchující pera. Když se ta střetla se shurikeny, sluch nám úplně zablkovaly výbuchy. Padaly větve, všude byl kouř a nebylo vidět, odkud se vynoří přeživší senbony směrem k Yone a pírka ve stylu vybuchujících lístků směrem k nim. Na obou stranách jich ale bylo dost. Několik shurikenů naráz zasáhlo Yone do nastaveného křídla, načež se vzepjala a s tichým "puf" zmizela.
Gomenasai, Yone-chan...
Za tohle jsem na něj byla naštvaná. Má vrána bude v pořádku, ale ten princip! Ten princip byl opovrženíhodný. Schovala jsem se v kouři opodál za jeden ze stromů, abych zkontrolovala, kde podle chakry jsou a jestli to krokodýl přežil. Předpokládala jsem, že jim to bude trvat trochu déle, když se proti krokodýlovu nosu odevšat linuly rozličné pachy od kouře vůni čerstvě spřelámaných listů a spadaných stromů, které jako kdyby mě tím posledním činem kryly.

// Odkiaľ mám vedieť, že využívaš tú techniku? Nikto normálny by nato nikdy neprišiel :DD

Ďalší útok, ktorý prežila. Už mi dochádzali nervy, využil som všetken piesok na obranu.
Poskytol mi perfektné miesto na úkryt pred týmito výbuchmi.
Shae na tom bol horšie, rukami si zakryl tvár a dostal plnú pecku útokov.
Po slovách "puff" som sa konečne potešil, že som aspoň jedného šmejda dal dole.
Obe naše telá dopadli na zem, ja som bol len doškriabaný z toho pádu ale Shae, ten bol trošku spečený. Postavil sa a vypľul krv, ktorá mu stekala z úst. Poďme to ukončiť.. Jiton!
Sústredil som sa na každé jedno zrniečko. Všetken piesok čo mala v tele sa jej nahromadil v krajčírskej žile. Zrazu len zacítila nepríjemný pocit, keď sa pozrela na nohu tak uvidela, ako sa jej cez kožu predral železný hrot, ktorý sa hneď zmenil a zmizol ďalej v krvi.
Neskončil som však, opäť vyletel a teraz jej prerezal celý vršok aj s ramienkami od podprsenky.
Pokiaľ sa aj teraz nevzdá, tak ma porazí.. Shae..
Mám ju. Vďaka krvi, ktorá z Yaeko vytekala, bol krokodýl schopný ihneď zamerať jej pozíciu, predsa len krv má omnoho krajší a výraznejší pach než nejaké spálené lístie.
Hodil som okolo jeho chvostu lanko a on sa už len rozbehol na jej pozíciu.
Po chvíľke preletel ponad ňu a vrazil do zeme.
Nahota im bola totálne na háku, nahý človek bol pre nich taký istý človek ako oblečený, takže sa Yaeko nemusela hanbiť, aspoň nie pred ním. Ja som po chvíľke doletel taktiež a posadil sa na Shaeo hlavu. Tak čo, vzdávaš sa už konečne? Povedal som vyčerpaným a znudený hlasom.