Okolí Konohy

Vzdychl jsem si "Vidim..tva technika se zlepsila, ale i ta moje..takze,bylo by na miste se ti omluvit, ale proc ?, nezachovala by si se stejne ?, tva nejlepsi pritelkyne se vyda na cestu pomsty a ty by ses ji nesnazila zachranit ? Nemohl jsem se vratit do suny, nemohl jsem jit za tebou, vse mi ji pripominalo, a proto jsem tady" Po svem proslovu jsem aktivoval svuj mangekyou Nenut me te zabit... Prosim

"Nenapadnu te.. Nevyvolam souboj po kterem tak dychtis, cekas ze ti dam zaminku napadnout me...nedam ti ji. Vim ze I kdyz me nenavidis, kvuli tomu jak jsem utekl, nenapadnes me, nedokazes mi ublizit. Citim z tebe krom vzteku I lasku ke me, kterou vis ze stale opetuji, skoro sme spolu vyrustali a vis ze ti nedokazu lhat." Lhal jsem..byla to pravda, ale ne ve vsem, opravdu byla ma nejlepsi pritelkyne do doby nez se objevila Pillika. "Ukazal jsem ti sve tajemstvi, proc myslis ? Proto ze bych se te chystal zabit ? Ani omyllem. Na to se zname az moc dobre. Vym ze ted litujes ze si me poznala, ale jsem jiny, v tomhle. Nechapal jsem co je na tom kdyz se maji dva radi kdyz je samozrejmost ze ten jeden musi zradit, nevazil jsem si citu hodne dlouho potom co jsem zjistil ze Pillika mi lhala, ze byla zlodej sharinganu ktere jsem tak nenavidel, tak proc sem mel byt dobrak kdyz jsem mel na vyber ? Zivot ke me byla svine, ja zacal byt taky."

"Žiadna láska už nie je." Zavrčala som naňho, dlhé roky som sa predsa snažila naňho zabudnúť...A po nástupe k ANBU som tie hlúpe city potlačila až niekam do kúta svojej duše. I keď tá bolesť stále pretrvávala. Neverila som mu ani slovo, už dávno si moju dôveru stratil. Nech už vravel čokolvek, vyzeralo to, ako keby som ani nepočúvala. "Už nie som to, čo som bývala, Kisuke. Vrav si čo chceš, ja ti už nenaletím. Poučila som sa zo svojich chýb a...Kde berieš tú istotu, že na teba nezaútočím?" Posmievačne som sa uškrnula a vyhrnula rukáv, aby som mu ukázala ANBU tetovanie. "V ANBU službách som sa toho naučila mnoho a hlavne...byť počas boja chladná ako kameň." Mávala som chvostom zo strany na stranu. "Ver mi, že by som dokázala na teba zaútočiť bez akýchkolvek výčitiek svedomia."

"Mas plnou pusu reci, tak zautoc sakra ne ?!...nemas na to, jsi slaba, mas v sobe dostatek vzteku aale nedokazes ho vyuzit, jaky to pak ma smysl ?" uchechtl jsem se a otocil jsem se k ni zady, ale stale byl ve strehu protoze jsem tak trochu pocital s tim ze zautoci.

Ružová chakra odrazu začala ustupovať, a meteorit prestal svetielkovať. "Nie, ja nie som ako ty." Zvolala som odmerane. Robila som to čisto pre seba, nechcela som sa zmeniť na monštrum plné nenávisti. Len kvôli tomu, že ma ten kretén odkopol ako prašivého psa.
Tak ako sa on otočil chrbtom ku mne, tak ja k nemu. Malá slzička mi stiekla po líci, páč som si spomenula čo všetko sme spolu prežili. Ale to je už nenávratne preč. Osud sa rozhodol zasadiť mi takú ranu a mne neostáva nič iné len sa s tým vysporiadať.

"Sbohem..." septl jsem a opet si nasadil svou masku...vse se komplikovalo.Uz sem si s tim hlavu nelamal a zamiril zpatky do vesnice (presun)

Nevravela som už nič. Bolo na čase odtial odísť, prečo ma sem sakra Raikage posielal?! Nevrátim sa sem...Už nikdy. Kisukeho nechcem už ani vidieť, nenávidela som ho. Prudko som sa otočila a šla niekam preč, tváriac sa chladne ako vždy, hoc vo vnútri som sa dosť trápila, bolo mi do plaču z toho všetkého. (presun)

Byla jsem poněkud znechucená aktuální situací. Těžká doba. Konflikty s Iwagakure. Mnoho lidí opět zbytečně přijde o život. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se té šaškárny na hranicích nemusím účastnit, na straně druhé jsem jen těžko potlačovala své ochranitelské pudy. Ostatně mohla jsem jim dát volný průchod při hlídání své milované Konohy a tu a tam hodit očko po našem vypráskáném Hokage-sama.

Přemýšlela jsem o tom, čím jsem se v průběhu let stala. Nástrojem? To ztěží. Supersilnou kunoichi? Ale notak... Opuštěným koťátkem, které si v tomto krutém světě neví rady? Nemyslím si.

Vyskočila jsem do koruny jednoho ze stromů a dívala se na svět shora, jako kdybych doufala, že i mé problémy se budou z výšky zdát menší. Ty chvíle, kdy jsem si užívala bezstarostná léta na akademii jsou nenávratně fuč. Ta malá holčička, která měla vyhraněný názor na dobro a zlo je mrtvá. Nic není černobílé. Kolem nás je milion odstínů šedé. Vím to díky Sayuri a přijala jsem za svou i roli konožské kunoichi. Chovala jsem se podle toho, plnila rozkazy a chránila to, co mi bylo drahé. Měla jsem pochopení i pro ty, co stáli na opačné straně a měli své důvody, proč nám hatit plány.

Časy se ale mění. Čím více misí jsem plnila, čím více soubojů prošla, tím víc jsem pochybovala o tom, že to co děláme, má skutečně nějaký smysl. Nechci být loutka, nechci ani opustit svou rodinu. Co si mám tedy počít? Stát se toulavou kočkou a jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Je v dnešním světě něco takového vůbec možné?

Vychutnávala jsem si okamžiky, kdy se příroda ukládala k zaslouženému spánku. Slunce se vytratilo a na obloze začaly nesměle poblikávat první hvězdy. Byly to okamžiky, které jsem milovala. Někteří by možná považovali noc za nebezpečnou, tajemnou a příliš děsivou. Ne však moje maličkost. Věděla jsem, že ta nejnebezpečnější věc, halící se do závoje černoty jsem právě teď a právě tady já.

Po chvíli se zvedl chladný vítr a já se více zachumlala do své košile. Na okamžik jsem měla takový zvláštní pocit, který se vás zmocní, pokud právě čtete strašidelný příběh, nebo máte jít v naprosté tmě do sklepa. Pousmála jsem se nad tím, jak mocná čarodějka je příroda a jak málo stačí k tomu, aby člověk podlehl stísněné náladě. Naštěstí jsem už dávno nebyla malá holčička a věděla jsem, že noci není třeba se bát. Dokud nepřišel dost silný pocit čehosi v zádech. Zježily se mi chloupky na zátylku a co hůř, pocítila jsem něco, o čem nemohlo být pochyby, že se jedná o dech. Vyděsilo mě to. Pochopitelně jsem si jako správná a zkušená kunoichi zachovala zbytky racionálního uvažování. Ve zlomku vteřiny jsem se stačila uchlácholit tím, že pravděpodobně nějaký konožský vtipálek zabíjí nudu. S trhnutím jsem se otočila a spatřila obličej, který bych nejraději viděla zarytý hluboko v hlíně.

A zalitý v betonu...

"Blbé vtipy. Na to aby sis hrál na upíra jsi už trochu velký, nepřijde ti?" zamračila jsem se a instiktivně ustoupila z dosahu tohoto odporného individua.

Situace se stávala čím dál podivnější. Dokonce jsem musela skousnout ret, abych si mohla být jistá, že nespím. Dostavila se však obvyklá bolest a dokonce ani naše okolí se nezdálo nejasné a rozostřené, jak tomu v nočních můrách bývá. Toto byla realita. Stále jsem zůstávala ve střehu. Od dob geninských jsem věděla, že kdykoliv se objeví tahle osoba, znamená to problémy. Přišel mě naštvat? Posmívat se? Oznámit mi, že zemřela osoba, na které mi záleželo? Čekat jsem mohla cokoliv, ale nic z toho nebylo právě pozitivní představou.

Co horšího... přišel si povídat...

Udělala jsem pár kroků dozadu mezitím co jsem poslouchala jeho proslov. Neklopila jsem zrak, věděla jsem, že to nemá smysl. Z výrazu jeho tváře, z jeho gest jsem se snažila číst jeho skutečné záměry. I když jsem v tomto oboru měla léta praxe, u něj jsem si nikdy nemohla být dostatečně jistá. Přesto se však nezdálo, že by měl v úmyslu přejít do útoku. Ovšem pokud proti vám stojí majitel mocného doujutsu, neusněte na vavřínech. Nikdy.
"Stůj. Zadrž." zastavila jsem a napřáhla ruku, jako kdyby má dlaň měla mezi námi vytvořit neviditelnou bariéru.
"Příliš mnoho slov. Máš pocit, že mě máš přečtenou, ale z mého úhlu pohledu to vůbec nedává smysl. Motáš páté přes deváté." odsekla jsem. Ve skutečnosti jsem si byla jistá tím, že já jsem já. Vždycky jsem byla a budu. Jen se to zdálo mnohem jednodušší, než jsem si to připustila. Poprvé přicházejí větší rozpory s tím, co bych chtěla a co bych měla. Není to přitom tak dávno, kdy tu takové rozdíly nebyly. Kdy se zdál život mnohem jednodušší. Co se to se mnou začalo dít? Každopádně se s tím musím vypořádat jen a jenom já. Nikdo jiný to za mě neudělá.

Dokonce ani drzý parazit schopný číst myšlenky.

"Nemám z tebe strach. Pouze mi není příjemné narušování osobní zóny od podezřelých individuí. Nemám tedy potřebu se bránit. Zatím." ušklíbla jsem se a na poslední slovo dala patřičný důraz. Uvidíme jak rozkošná mu přijde jedna točená juukenová po kebuli.

Možná jsem se zklidnila s přibývajícími léty, možná jsem si jen přivykla na Tetsuyovu přítomnost. Ne nadarmo se říká, že člověk si zvykne i na smrt. Ostatně útok i obrana je na obou stranách otázka zlomku vteřiny. To jsme si velmi dobře uvědomovali oba dva. I když jsem si sama sebou nebyla natolik jistá.

Svou ruku jsem svěsila podél těla a zaposlouchala se. Na okamžik mi v koutku zacukal náznak úsměvu.
"Osamnělý Tetsu-chan je tak rád, že našel osobu, která jej vydrží poslouchat. Tvá vděčnost mě vskutku dojímá. Budu upřímná, o dění v Amegakure nic zvláštního nevím. Odmítla jsem se účastnit jakýchkoliv dalších pokusů o invazi, na rozdíl od ostatních jsem vděčná za darovaný život. Aktuální dobré vztahy Konohy a Amegakure jsou pro mne záhadou." možná můj tón hlasu zněl poněkud unaveně, možná trochu rezignovaně. Je to přeci jen už velmi dávno. Že by Tetsuya skutečně znal pozadí celé této zmatené historie?

Poslouchala jsem jeho poměrně dlouhý monolog. Z mého obličeje se nenápadně vytratil neutrální výraz a byl nahrazen pichlavýma očima a zůženými rty. Sevřela jsem ruku v pěst až mi zapraskalo pár kloubů a nehty se zaryly do kůže. To jsem si však stále neuvědomovala, neboť jsem jsem věnovala veškeré úsilí tomu vnímat jeho slova navzdory tomu, že některými poznámkami si koledoval o zakroutění krkem a následnou expresni "inhumaci".

"Trpělivě čekám, kdy přijde ta překvapivá část." pravila jsem už klidným hlasem a v duchu se modlila, ať toto setkání přežiju bez úhony. Neustále jsem se napomínala, ať se ráčím uklidnit. Možná se skutečně dozvím něco důležitého. Nějak mi ale vrtalo hlavou co myslel tím posledním "nezávazným" rozhovorem. Mimoděk jsem pocítila husí kůži.

Neschopná slova jsem se opřela o strom, který mi dělal celou dobu společnost a poskytoval mi pevnou půdu pod nohama. Svezla jsem se do sedu, částečně jsem zůstala v šoku a zčásti jsem se snažila posbírat zbytky zdravého rozumu a odlišit fakta od psychického teroru.

To mi chce říct, že ani on netuší, kdo je za vší tou hrůzou, která se právě děje? On? Tak skvělý a úžasný informátor, který se nezapomene řádně pochválit? Spíš uvěřím tomu, že mi řekl pouze to, co je nezbytně nutné. Jen nepostradatelné minimum, které musím znát, aby se dobře pobavil. Aby mě dostal, tam kam si přeje. Nebylo by to poprvé.

Zahleděla jsem se na oblohu posetou hvězdami a do mé duše se pomalu vracel klid. Panika nemá smysl. Nepomůže mi. Mám-li něco udělat, pak se zaměřit na ty, kteří nás infiltrovali. Nebude jednoduché je najít. Přijde mi neuvěřitelné, že naše obranné mechanismy jsou k ničemu. I když by si mnozí mohli myslet, že ani na své oči se nemohu spolehnout, opak byl pravdou.
"Jsem jediná, na koho se můžu spoléhat. Jsem sama, ale nejsem osamnělá. To je dost podstatný rozdíl, Tetsu-chan." zašeptala jsem do ticha a postavila se na nohy.

Znovu mě na okamžik ovanul ledový vítr, který mi přivodil vzpomínku na Tetsuyovo nečekané zjevení. Jen to pomyšlení, že se může kdykoliv a kdekoliv objevit bylo dost znepokojující. Natož fakt, že zůstávám na tomto místě. Sama. V noci. Čas pobrat se k odchodu.

Zakázala jsem si podléhat paranoidním myšlenkám, i když to byl nadlidký výkon. Není čas bát se o sebe a krčit se v koutku. Je načase ukázat, že výzvy se mají přijmout. Ostatně, v roli hračky jsem byla celkem mizerná. Nebo ne?

Přesun