Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

Stále jsem čekala na odpověď od Keiga. Pak se zhaslo a slyšeli jsme znění hry. Mám ráda hry. Rozjasnila se i tvář. To bude zábava. Když zase rozsvítili, tak jsem se rozkoukávala po ostatních, ale nic se nedělo. Aha, asi jsem se moc rychle nadchla pro tuto věc. Když jsem se otáčela zpět na Keiga, tak jsem ucítila na tváři něco, co tam nepatřilo. Otočila jsem se skoro hned za tím "Vrahem" a už už jsem se chystala ho oslovit, ale pak jsem si vzpomněla na pravidla, tak jsem jen mlčela a šla si sednou na židli a nemluvila. To jsem si teda moc nezahrála. Složila jsem ruce do klína a sledovala jak se hra a společnost vyvíjí.

https://www.youtube.com/watch?v=lansyrGqPRA#t=87

Faito

Mávl jsem na orchestr a ten začal hrát.
"Upřímně jsem doufal, že přijede i Nizashi Shiroi. Ten virtuóz dokázal krásné věci..." řekl jsem a nabídl Reině rámě. Došli jsme doprostřed sálu a začali jsme tančit.
"Víš, vždy mi vrtala hlavou jedna věc. Proč se trápíš touto melodií? Vždy, když hraje, stane se něco hrozného. Něco, čeho všichni litují. A jestli máš něco v plánu teď, ani o tom neuvažuj.
Víš, na světě je jen málo lidí, kteří ví, co jsi doopravdy zač. Kteří vidí tvé nitro, schované za slupkou neústupnosti, utlačované společností. Ti lidé ti dávají volnost. Nebýt toho, už bys byla dlouho po smrti. A nikdo by po tvém návratu netoužil... Nezklam ty, kteří tě chrání i přes tvé přesvědčení o tvé nesmrtelnosti..."
Díval jsem se jí přímo do očí a můj výraz byl vážný.
"Nastanou klidné časy, ale za pár měsíců nebo let se opět najde někdo, kdo bude chtít moc, uznání nebo bude jen zvířetem zahnaným do rohu. A pak bude jen na nás, zda ho zneškodníme nebo ho necháme řádit. Já už další chyby neudělám. To, že jsem otcovrahem, velezrádcem, diktátorem a bezcitným, arogantním parchantem, mi bohatě stačí..."
Ano, trochu jsem se rozmluvil. Ale potřeboval jsem Reině přiblížit, jak se cítím. Není to těžké. Není jediná, které vytváří image společnost. Na světě není ona jediná, kdo je sám...

Poslouchala jsem ho co říká, měl pravdu. Tentokrát jsem ale skutečně nic nechystala.
"Myslím, že jsi právě vyjmenoval i mé tituly. Aspoň něco máme společného." pousmála jsem se, i když to bylo smutné.
"Ta melodie mi připomíná domov. Ten, který jsem zničila, protože jsem nesnesla otcovi příkazy a poznámky o tom jak jsou bratři lepší než já a já jsem k ničemu." to bylo poprvé, co jsem to někomu řekla.
"Připomínala mi ženskou část rodiny, matka uměla hrát na klavír a tohle hrávala." doplnila jsem a zaposlouchala se.
"Nizashiho jsem nechala jít svou vlastní cestou. Měl talent a byla škoda, aby ho promrhal u mě." Občas se mi po něm zastesklo jeho hudba mě uklidňovala.

Faito

"Napadlo tě někdy, že by ses mohla domů vrátit, zapomenout na všechno, najít si někoho, kdo tě i přes všechno bude mít rád, a prostě prožít život, jaký jsi vždycky chtěla? Já už jsem se na odpočinek chystal. Upřímně, na ten život jsem se těšil, i když jsem nevěděl, jak ho žít. Byl jsem moc zkažený válkou, pomstou, misí..."
Posmutněl jsem,s tejně jako ona. Vzpomněl jsem si na boj před branou. Na kunai, který jsem prohnal srdcem Nanami. Všechno mohlo být jinak. Mohl jsem žít spokojený život s dívkou, kterou jsem miloval z celého svého srdce. Byl jsem takový hlupák...

"Faito, myslím na to od tý doby co jsem kvůli Kiri a blbosti Sasukeho přišla o dítě!" vybuchla jsem už a jemu tím pádem stiskla víc ruku i rameno. Pár lidí se na nás otočilo a tak jsem se pomalu zase uklidňovala. Sklopila jsem hlavu, a pak ji zase narovnala už v klidu.
"Kdyby někdo takový byl, už dávno bych byla v důchodu." odpověděla jsem o poznání tišeji. Sho je nezvěstný bůh ví jestli vůbec ještě žije a poslední rodina, která mi zbyla žije v Konoze.

Faito

"Je mi líto tvého dítěte i tvého manžela..." řekl jsem. "Ale kolik věcí jsi udělala, abys napravila šrámy na duši? Abys našla někoho, kdo tě má rád? Zaslepena hněvem ses nedívala nalevo ani napravo, nutila mě a mé jednotky dělat strašlivá zvěrstva, jako by ti nevinní lidé mohli za tvou paličatost. A ani to, žes byla na samotném krajíčku svého života, tě nepřinutilo přestat. Víš moc dobře, co jsem ti řekl ten večer, kdy hrála tahle hudba. A víš, co jsem zopakoval, když ses mě pak přišla po svém procitnutí zeptat do vězení večer před plánovanou popravou. Reino..."
Naklonil jsem se tak, abych jí mohl šeptat do ucha a nikdo jiný to neslyšel.
"...mohli jsme být tak šťastní. Ale pro to, abych poznal, jaká ve skutečnosti jsi, zemřelo tolik lidí, že nešlo konat jinak. A teď mi řekni...stálo to za to? Všimla sis vůbec, že jsem byl vždy po tvém boku? Nebo jsi do poslední chvíle ani nevěděla, že existuju? Sáhni si do svědomí. Protože já už to udělal..."
Opět jsem se odtáhl a zabrousil jsem do středu sálu.
"I přes všechnu svou neústupnost, i přes veškerý výcvik, i přes to, že mé tělo je navždy prokleté nesmrtelností, cítím, že vše může být lepší. A dělám vše pro to, abych konečně žil. Až najdu někoho, kdo bude stát za mnou, nehledět na mou minulost a milovat mě takového, jaký jsem, pak konečně splním nejhlubší přání své duše, která byla schovaná pod vrstvou vraha a lháře..."

"Proč to dělá?" Hisa položila zajímavou otázku. Velice. Ale já jsem na ni bohužel neznal odpověď.
"Měla by ses na to zeptat radši Kashikeho, Hiso. On má k Mizukagemu-sama blíž než já. Jsou to dobří přátelé, né li nejlepší, pokud vím. Jestli někdo bude vědět, co je mezi Otokage a Mizukagem-sama, bude to, kromě nich dvou, nejspíš on."
Když jsem Hise odpověděl, začaly se vysvětlovat pravidla hry. Hra nebyla nijak složitá a vypadala celkem zábavná. Instinkty mi ale veleli si od té chvíle dávat pozor na všechno "blížící se". Nechtěl jsem to ale dělat nějak okatě, pro lovce by byla jistě vábivější kořist, která se snaží alespoň trochu bránit.
V ten střežený moment před zhasnutím se k nám zrovna blížilo několik lidí. Já jsem nic nepocítil, ale když se rozžehnulo, Hisa se mlčky odebrala pryč.
Mrtvá... Pomyslel jsem si zklamaně a jelikož u mě dobré vychování většinou vyhrávalo nad soutěživostí, tak jsem se vydal za ní a rozhodl jsem se svůj "typ" nechat plavat.
"Dostali tě, že?" Zeptal jsem se s povytaženým obočím, ale nejspíš jsem ani odpověď neočekával. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli se mnou nesmí mluvit i "mimo soutěž".

Po tom co se Mizuki opravila jsem se zasmal. Ale mela pravdu, mela rodinu, nas, nebo ja to tak urcite bral. Slo na ni ale vic nez dost poznat, ze je namol. Proto, kdyz me oslovila jako "sluha"jsem se drzel, abych nezacal s vybuchem smichu. Dovolil jsem si vzit dzban s vodou z vedlejsiho stolu a nalil ho do sklenicky, kterou jsem ji podal. "Za prve, nejsem sluha. A za druhe, myslel jsem si, ze tato noc bude zase pestra jen ve dvou, ale jak tak koukam, ty budes rada ze se zvednes." Potichu jsem se zasmal. Fakt jsem z ni nemohl, ale vyskolit ji byli taky potreba. S povzdechem jsem se ji podival do oci a usmal se. [color=#0099ff]"Prinesu ti neci na zub. At to z tebe rychlejs vyprcha."/color] Zazubil jsem se s polibil ji. Pak jsem se zvedl a stejne jak bratr jsem prosel kolem te divky, co sedela uz "mrtva" u stolu. Objednal jsem nejake maso a bramburky k nasemu stolu. Kdyz jsem se vracel k Mizuki, prstem jsem zavadil o tu holku, nejak nenapadne a hlavou cuknul k nasemu stolu. Treba neni tak skazena jako vsichni z klanu, ktere jsem znal, krome bratra a me, samozrejme. Nechtel jsem tam ale Mizuki nechavat samotnou s proto jsem ji timto naznacil, aby pak prisla. I kdyz jsem ji neznal, snazil jsem se tvarit mile.

"Nevíš co to je za bolest, kterou matky prožívají, ani já jsem to nevěděla do té chvíle, ten pocit ztráty se nedal zastavit. Měla jsem chuť mstít se. Když si byl se mnou věděl si, že nejsem andílek a že prostě taková jsem. Může za to minulost jak sám říkáš. Bohužel někteří neradi zapomínají, a i když se snažíš sebevíc dát jim najevo, že tě to mrzí, oni to už nevidí." Otogakure mě přijala zpět, věděli že jsem možná mrcha, ale za to velice štědrá s pochopením pro jejich život. Ale stejné pochopení jsem kdysi neměla.
"Proč myslíš, že jsem dnes přišla? Abych ostatním ukázala, že to myslím dobře všechno to co, jsem ti slíbila. Přišla jsem o svého shinobiho, když jsem ho poslala, aby Vám při tom útoku pomohl, protože ač jsem věděla, že je útok neodvážila jsem se tam poslat svoje lidi, protože vím jak si hrdý, že to můžeš zastavit ty sám a ukázat se v té lepší stránce." popravdě jsem se hodně držela, abych tam nešla já sama. Musel vědět jak moc si cením jeho podpory na sraze kágů a vrácení mé vesnice.
"A jen abys věděl, ty si byl světlo v té tmě, která mě obklopovala, věřila jsem ti. Jen ses objevil ve špatném období mého života. A je zábavné sledovat, jak se to zase vrací zpět. Zase si to světlo v té tmě, které mi věřilo ať chceš nebo ne. A já si toho cením." tentokrát jsem to byla zase já, kdo se naklonil k němu, abych mu to mohla zašeptat a vyvolat tak další diskuze typu: Co si to ta můra jedna dovoluje.

Keigo mě v tom nenechal a šel si sednout ke mě. Na jeho otázku jsem jen kývla. Stejně jako on ani já netušila, jestli mám mluvit normálně jen neprozradit, kdo mě zabil. Ani jsem jeho jméno neznala. Ale ten druhý od něj prošel kolem mě. Začínali mi nahánět husí kůži, byli jako duchové. Zavadil o mě a naznačil mi, abych šla k nim. Chce, abych šla k nim? To mi nedávalo smysl, ani mě nezná. Ačkoli mě zajímalo, co jsou zač.
"Keigo, omluvíš mě na chvíli?" zeptala jsem se ho, i když bych byla mnohem radši, kdyby šel se mnou. Moje zvědavost ale byla větší a tak jsem se sebrala a šla ke stolu těch dvou podivínů.

Objednal jsem si čtyři panáky a čekal si to tam opřenej o bar, než mi to barman naleje, abych se s tím mohl zase vrátit a vybírat si další oběť. Jak jsem tam trpělivě čekal na jedinej smysl svýho dosavadního života, uvědomil jsem si, že si vedle mě objednává cosi nějaká slečna. Zběžně jsem si jí prohlédl, hnědovlasá kráska s dokonalým obličejem. Zůstal sem ji chvíli pozorovat, hádám, že jsem u toho měl vážně soustředěný výraz. Pár minut jsem počkal, ale když se k ní nikdo nehlásil a ani ona nevypadala, že čeká společnost, pousmál jsem se.
Sebral jsem panáky a vrátil se s nimi ke stolu, kde jsem se usmál na Mizuki, která evidentně nebyla zvyklá pít v takové míře jako já s bráchou. Ušklíbl jsem se na Tatsuyu a sebral ze stolu hrst brambůrků. "Moje budoucí švagrová neumí pít? Tatsu, Tatsu, máš toho tolik co napravovat.." ušklíbl jsem se a postavil před něj toho panáka. "Jdu si něco zařídit." informoval jsem ho a zmizel mezi lidmi.
Kam jsem šel? No jasně, že zpátky k baru. Zastavil jsem se před hnědovláskou, vzal jeden z lepíků a přilepil jí ho na tvář. "Nevím, jestli jsi to slyšela, ale hraje se tu taková vtipná hra.. a já tě právě zabil." věnoval jsem jí oslňující úsměv č. 14 a naklonil hlavu na stranu. Romantická slova u baru, co k tomu dodat.. "Tím jsem si odbyl trapný začátek konverzace, takže bych tě pozval na panáka, ale protože jsi mě evidentně předběhla, zkusím tanec.." natáhl jsem k ní ruku, jako bych ani nečekal, že by třeba mohla odmítnout. Hold ego je proradná svině..

Když jsem na ní koukal, ty její pronikavé oči, tetování a vyzývavé oblečení, vyhodnotil jsem si jí tak. Když pak klopila oči a mluvila jako školačka, přiznám se, byl jsem trochu zklamaný. Měl jsem rád holky, co měli vlastní názor a vlastně mě spíš nechtěli, měl jsem pak dobrý pocit z toho, když jsem dosáhl svého. Pocit vítězství. Tohle vypadalo moc jednoduše, a i když normálně jsem nedělal nic s chutí, tohle byla jedna z věcí, které mě bavili. No co, hezká a snadná, co si přát víc tahle v noci..
"Jsem si jistej, že tančíš jako víla.." ušklíbl jsem se na ní a bylo těžké poznat, jestli to myslím jako kompliment, nebo sarkasticky. Já si obvykle na nic nehrál, prostě jsem si věřil a byl egocentrický hova**. A byl jsem fakt spokojenej.
Vzal jsem jí za ruku a odvedl na parket. Přitáhl jsem jí k sobě, moc velké drahoty jsem s tím nedělal, tak nějak jsem věřil, že už ji mám. A bylo to fakt jednoduché vítězství..
"Tak, jak se jmenuješ, Popelko?" věnoval jsem jí úsměv, ne, že bych věřil, že si to jméno budu ještě zítra pamatovat. Ale byl jsem slušně vycho-.. hm, vlastně ne, nebyl..

https://www.youtube.com/watch?v=z-6cCmxaGoQ

Faito

Hezky se to poslouchalo. Upřímně, tohle bylo její největší vyznání od dob co... vlastně odjakživa. Ještě nikdy jsem ji neslyšel mluvit tak otevřeně. Usmál jsem se. Upřímně.
"Kéž bychom se potkali jindy a jinde. Kéž bych tě poprvé neviděl jako nukenina ve své bingo knize.
Všechno mohlo být jinak. Ale už je pozdě. A i když si na tebe často vzpomenu, nemůžu přejít tu bolest, kterou jsem ti způsobil. Budu vždy tvou oporou, ale musím v tobě mít důvěru. Teď konečně můžeš žít a dělat si, co chceš. Ale já musím na oplátku vědět, že neprovedeš nic, co bych musel žehlit..."
Hudba pomalu doznívala a já jsem se naposledy natočil k Reině.
"Za tu dobu jsme si prošli vším možným. Ale myslím, že teď už nemůžeme mluvit o jiné lásce, než o té sourozenecké. Zamysli se nad tím. I kdybych tě chtěl milovat, podívej se na náš život - chvíli se nesnášíme, chvíli bez sebe nemůžeme být. Jsem jako tvůj velký bratr. Zakazuji ti věci, protože vím, že bez nich budeš šťastná. Tak buď šťastná, abychom se tu zase za pár let sešli a zasmáli se všemu, co se ve světě dělo..."
Dovedl jsem Reinu z parketu a políbil jsem ji na tvář. Ano, před všemi. Lehká, "bratrská" pusa, ve které bylo řečeno víc, než ve všech slovech pronesených na parketu.
"Omlouvám se, ale musím jít. Musím s někým mluvit..." řekl jsem s úsměvem a okem jsem hodil po Kaguyích a Mizuki.
"Doufám, že nám to tu mezitím nikdo nepozvrací..." řekl jsem dostatečně nahlas a dostatečně výhružně.
Pak jsem odešel ze sálu. Cestou jsem ještě kývl na Keiga a na toho chlapce s Konožskou čelenkou, co si mě už pěkně dlouho prohlížel.

//Přesun

No, co si budeme povídat, to ego dostalo zásah přímo do černého. Vážně jsem byl asi moc opilej nebo jsem dlouho nikoho neměl no a nebo ona byla fakt dobrá herečka, nějak jsem nevěděl, která z těch možností by to mohla být, ale nedal jsem najevo vykolejení. Jasně, cool chladnej výraz drsného zabijáka to jistil, nerozbrečím se tu jak malá holka.
I když mě dostala. Překvapila mě na plné čáře a já se nebránil krátkému úsměvu. Michie 1 : Tetsu KO. Tím přechodem z nevinné holčičky v ukázkovou mrchu mě ale víceméně potěšila. Evidentně jsem si ukousl moc velké sousto. Ale výzvám jsem nikdy neříkal ne.
"Aha, takže ne Popelka, ale její zlá sestra." odvětil jsem a přitáhl jí úplně k sobě, čímž jsem vzdal poslední snahu chovat se alespoň trochu slušně. Chudák máma, kdyby to viděla. Nicméně mě ta její škodolibost zaujala. Naštvala mě a upoutala zároveň, moje pochroumaná povaha se zase jednou projevila.
Koutkem oka jsem postřehl Faita a blondie a po jeho slovech doufal, že Mizuki viděla ty jejich projevy lásky a vyhodí to někam do blízkosti Mizukageho křesla. To bych jí měl ještě radši..
Zbytek pozornosti jsem ale hodlal věnovat té hodné víle v mé blízkosti. Sklonil jsem se k jejímu uchu. "Mimochodem, byla to 14, na víc jsem tě neodhadoval. Moje chyba.." rukou jsem po jejích zádech klesl níž. Na hrubý pytel hrubá záplata, neříká se to tak..?

Volným krokem vstoupím do hlavního sálu a hned ve dveřích se kývnutím pozdravím s Faitem, který je zrovna na odchodu. Koutkem oka zároveň zahlédnu Reinu a hlavou mi prolétne myšlenka, že ten člověk by si měl v ženách konečně udělat jasno. Pohledem přelétnu ostatní přítomné, někteří z nich jsou mi i povědomí, ale mé kroky zamíří rovnou k Hise. Ta zrovna mířila mě neznámo kam, ale myslím že není třeba otálet. Mírně jí zastoupím cestu, tak jak to etiketa káže a pozdravím jí lehkou úklonou. Slečno Kaguya, smím mít tu čest a požádat vás o tanec?

Možná by ta naivní a cudná byla lepší. Moje ego totiž dostávalo na prd** a na to nebylo zvyklé. Ani já ne. Jedině Tatsu si na mě vyskakoval, ale holka? Bože, kde to žijeme?!
To, jak se mi vysmívala, jako vážně? Přemýšlel jsem, jak dlouho to s ní vydržím, než mi rupne nějaká cévka. Jenže já byl zvykle dostat, co chci.. a teď jsem jí chtěl víc než kdy předtím.
Následoval jsem jí k baru. "Máš ty pohádky trochu pomotaný.. zlá královna, to jo. Popelka? Ani omylem." tentokrát jsem se na ní culil já. O svém egu jsem radši mlčel, emařilo někde v koutku a nechtělo se s ní bavit.
"Hm, takže přece jen máš jméno.." usmál jsem se nakonec a poznámku o tom, že bestie by seděla víc, jsem spolknul. Když vyslovila poslední větu, docela jsem toho zalitoval.
"Jasně, milé slečně zvu vždycky.." tentokrát to bylo jenom ironické. "Tak co si dáš? Jahodovej džus to asi nebude.." ušklíbl jsem se, nakonec jsem jí přece jenom odhadl správně..