Tržnice Kirigakure

Zde najdete obchody, bary, restaurace a téměř vše, na co si jen vzpomenete ^^

Objavila som sa na tržnici a vtrhla som hneď do prvého obchodu z oblečením ktorý som videla.
Po niekoľkých minútach urputného hľadania som sa z obchodu vytrepala aj z tromi prepráskanými taškami. Vykročila som smerom k potravinám a nakúpila som ďalšie tri tašky zásob.
Z povzdychom som sa rozhodla že sa vrátim domou, čo to upracem a potom pôjdem trénovať.

(Presun)

Reizo Suiryuu (Nanabi no Jinchuuriki)
Procházel jsem se ulicemi a hledal jsem, do čeho bych píchl. Nic mě nebavilo, vše mě nudilo. Mizukage pro mě neměla misi a to bylo v háji. Co bych dal za chvilku akce.

Reizo Suiryuu (Nanabi no Jinchuuriki)

Otočil jsem se za hlasem. Přede mnou stál nějaký Hoozuki. ,,Proč mi to Mizukage neřekla osobně?" zamračil jsem se. To je fuk, alespoň budeš něco dělat! ,,O jakou misi se jedná?" zeptal jsem se.

Reizo Suiryuu (Nanabi no Jinchuuriki)

Nechtělo se mi s ním nikam jít. Cosi mi říkalo, abych mu nedůvěřoval, ale popravdě - neznal jsem ho, tak jsem ho jen tak soudit nemohl. Ve vesnici jsem neznal téměř nikoho, když se mě každý stranil. Pokračil jsem rameny, když se na mě usmál.
,,Tak můžeme rovnou vyrazit. Veškerou výbavu nosím vždy u sebe." otočil jsem se směrem k bráně a vyrazil. Šel jsem hodně pomalu, protože to on měl instrukce a já nevěděl, kam jdeme.

Než jsem dorazila do tržnice zastavila jsem se doma pro peníze. Porozhlédla jsem se po nějakém obchodu či stánku se zbraněmi.Po chvilce hledaní jsem našla.Obchodníkovi jsem ukázala svou katanu s prosbou jestli nemá něco podobného.Obchodník mi ukázal jeho nejlepší podobné zbraně.Po chvílí vybíraní jsem si našla tu pravou,byla lehká a obchodník mi řekl že je z nejtvrdší oceli.Zaplatila jsem a odešla.Nebylo z rovná levná,pak mi zakručelo v břiše.Usoudila jsem že mám hlad.Našla jsem si stánek s Dangem a koupila několik porcí a přemístila jsem se zpět na cvičiště.
//přesun

Když jsem vylezl z baru už začalo svítit slunce do ulic a kdybych neměl ty černé brýle, tak mě to snad i skolí. Pomalu jsem se poflakoval přes tržnici s už o něco lepší náladou, hlava už tolik nebolela a docela mi kručelo v břiše. Přiskočil jsem k jednomu obchodu a potiše jsem si poprosil aby mi zabalili tříbarevné onigiri, vypadalo to skvěle a ještě lépe to chutnalo. Trochu s nechutí jsem vytáhl svojí už téměř prázdnou peněženku a dal jí všechny drobáky. Ksó! Budu se muset nechat častěji zvát zavřel jsem peněženku a marně si povzdechl. Kam dál? Hmm,..


/přesun

Prochalzel jsem se po trznici a nakoupil si Sushi dango a takeve veci. nejak sem se zapomel a koupil toho dost. Nakonec jsem zmizel i odtud.
(presun)

Mlčky jsem šla s ním. Nakonec si sám určil směr, kterým jsme šli. Po celou cestu jsem ale jeho ruku odmítala pustit. Alespoň do té doby, než se trochu uklidníme. Nakonec to ale stejně vzteky nevydržel.
,,Meizu." šeptla jsem. Nečekala jsem, že se stane tohle.
,,Měla bys zakročit." poradil mi Nanabi.
,,To vím taky!" prskla jsem. ,,Ale nevím jak." zmírnila jsem tón hlasu a podívala se na Meiza. Kousla jsemse do rtu, zvlášť, když po mně chtěl misi mimo Kiri. Kso!
,,Snad se brzy objeví nějaká příležitost." odpověděla jsem mu na jeho prosbu. Nakonec jsem se rozhodla mu říct svůj plán.
,,Víš...Chci po Hokagem, aby mi pomohl ovládnout Nanabiho. Je Senju, umí tudíž potlačit chakru Bijuu. Nevím, kde by se trénink konal, jelikož jsem o tom s Hokagem neměla do teď šanci hovořit, ale...Chci, abys tam šel se mnou." podívala jsem se mu do očí, i když on je měl zavřené.

Cítila jsem v jeho hlase podezřívavost. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem ho uklidnit, ale zároveň jsem pro jeho výběr měla své důvody. Nehodilo se to sem, když to po mně ale chtěl...
,,Proč? Nejdřív ty pracovní důvody." teď jsem jeho ruku pustila, abych mohla začít počítt na prstch.
,,První důvod je ten, jsi chtěl misi. Druhý důvod." ukázala jsem na druhý prst. ,,Druhý důvod je, že máš Samehadu, se kterou jsi schopný pohltit chakru, pokud by se to vymklo kontrole." ukázala jsem na třetí prst. ,,Třetí důvod je ten, že jsou tu Jouninové, kteří dostanou týmy nebo budou mít jinou práci. Tys tým nechtěl, proto klidně můžeš pracovat spolu se mnou." ruce jsem dala dolů, už nebyla potřeba vyjmenovávat důvody. Přidala jsem ale poslední, osobní důvod.
,,A poslední důvod..Máš pravdu, chtěla jsem tě i uklidnit. Taky jsem po boku chtěla mít někoho, komu můžu věřit. A taky někoho, kdo mi uměl vykouzlit úsměv na tváři, když jsem to potřebovala." mírně jsem se pousmála.
,,Jestli si myslíš, že tě chci svést a dostat tě do problémů, tak nechci." zakroutila jsem hlavou. ,,Když si to nebudeš přát, nebude se opakovat už nic z toho, co se dělo u té Sakury." tohle jsem mu řekla proto, že jsem cítila, že může mít obavy i v téhle oblasti.
,,A roč jsem neřekla Daisukemu? Protože jemu chci dát tým. A navíc..Jeden z nás tu musí zůstat s malou. Když už mámu skoro nevidí, tak alespoň s tátou bude." nakonec jsem mu řekla vše, co jsem měla na srdci. Posadila jsem se na lavičku, na které ležela i Samehada. Jestli mi bude užírat chakru, bylo mi to jedno. Teď jsem prostě potřebovala sedět. Nechala jsem Meiza, aŤ i to v hlavě srovná. Nevěděla jsem, jak zareaguje. Ať. už to bude jakkoliv, chápu ho. Navíc...že jsem mu řekla vše, co jsem měla na srdci, to nebyla tak úplně pravda. To jsem si hodlala nechat pro sebe a v tom srdci to zamknout.

Na jeho přání jsem momentálně neuměla odpovědět. Posadil se vedle mě a Samehadu držel ode mě. Bude to záležet na něm...a možná prostě jen na situaci. Chvíli jsem byla ticho a sledovala svoje kolena. Jinam jsem se nedívala. Teda alespoň do té doby, dokud na mě zase nepromluvil.
Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. ,,To je v pořádku. Chápu tě, nemám ti nic za zlé." Otočila jsem hlavu na Meiza. ,,A za co poděkovat?" zajímalo mě. Nevěděla jsem, za co by to měl udělat. Svoje neko uši jsem si z hlavy sundala. K téhle situaci se moc nehodily.

Pousmála jsem se, když vyjmenoval důvody, proč mi poděkovat.
,,Všechno mi to přijde jako samozřejmost. Zvlášt, když jde o dobrého přítele. Beru tě tak." klekla jsem si na lavičku a posunula se blíž k němu. Doufala jsem, že těhle slov nebudu litovat. Hodně lidí bylo fajn, nakonec ale zradili. Ať už vesnici nebo mou důvěru v nich. Teď jsem v Meiza věřila a přála jsem si v něj věřit i dál. Nakonec jsem neodolala. Přiblížila jsem se k němu ještě víc. Chladný frajírek, který měl na každém prstě několik holek a mohl si vybírat, ten, který jede převážně sám za sebe, se mi tu omluvil a poděkoval. Byla to pocta. Pro mě ano. Možná i to byl důvod, proč jsem ho nakonec objala, a nebylo to krátké objetí.
,,Spíš já děkuji." zašeptala jsem blízko jeho ucha. Neřekla jsem mu ale za co. Ono toho bylo možná víc.

Když jsem ucítila jeho ruce na mých zádech, když mi objetí opětoval, zůstala jsem tak a zatím se neodtahovala. Možná tohle bylo to, co mi poslední dobou tak chybělo, když jsem se cítila sama. Při objetí jsem si položila hlavu na jeho rameno a trochu víc se k němu přitáhla, čím jsem se se svým...se svou hrudí opřela o něj. Teď jsem cítila bezpečí a klid. Přivřela jsem oči.
,,Třeba za tohle objetí." zašeptala jsem znovu a vděčně se pousmála, i když to on neviděl.

Když jsem cítila, že se o mě opřel, pousmála jsem se. Bylo to...fajn. Já se cítila dobře, navíc jsem byla spokojená, že jsem ho dokázala uklidnit, alespoň trochu pozvednout náladu. Možná nejsem k ničemu.. Trochu jsem se od něj odtáhla, abych se mu podívala do očí. Má je rudé, jako on. V duchu jsem si povzdychla. Motám se stále dokola..Moc velký krok jsem neudělala..Černovlásci, červené oči, frajírci....Bylo jich kolem plno....A já na ně všechny měla smůlu. Nebo štěstí? Kdo ví, pousmála jsem se. Ruce, které jsem měla ovinuté kolem jeho krku, jsem pomalu dávala dolů, než jsem tak ale udělala, pohladila jsem ho po tváři. Pak jsem si způsobně sedla vedle něj. Byla jsem od něj jen pár centimetrů.
,,Promiň, opět jsem to udělala, aniž bych se tě zeptala. A to jsem slíbila, že to neudělám." povzdchla jsem si a pousmála se.

Zčervenal, a to se mi tak líbilo. Rozpaky mu slušely. Po celou dobu jsem ho nepřestala pozorovat. Ačkoliv jsem jeho tvář už znala dobře, přesto jsem ji stále zkoumala. Nakonec mou pozornost zaujaly ty neko uši, které měl na noze na způsob čelenky ve vlasech. Cvrnkla jsem do nich a ty své jsem si prohlížela. Chmm jsou černé. Slušely by i Daisukemu? rozjímala jsem. Pak jsem se rozhodla. Zkusím to doma!
,,Chm, takže jsi mi ten slib neschválil..." zopakovala jsem po něm zamyšleně. ,,Takže ti nevadí, že tě přivádím do rozpaků? A že jsem se na tebe tak lepila?" naklonila jsem hlavu na stranu. Zvedla jsem se z lavičky a stoupila jsem si přesně před něj.