Kirigakure no Himitsu

Tajné místo se nachází směrem, kterým se jde k jezeru Kiri. U něj se zamíří do lesa, který se kolem jezera rozprostírá. Když má člověk trpělivost a pokračue pořád dál, dojde k malé mýtince, Tam stromy udělaly místo, kudy koukají sluneční paprsky. Díky klidu, vlhku a slunečnu tam mohl vyrůst nádherný strom.
Když je Sakura rozkvetlá, zabírá celou tu mýtinku. Toto místo znají jen obyvatelé Kiri, ovšem jen málo komu se chcepodstoupit tu cestu, která není zrovna nejkratší. Ovšem za návštěvu to stojí ^^

Hned u Jezera jsem si to namířila do lesa. Prodírala jsem se lesní cestičkou. Nebyla to zrovna pohádka a ten hmyz kolem taky ne. Věděla jsem ale, že to bude za to stát.
,,Za chvíli jsme tam." usmála jsem se a jelikož jsem šla vpředu, tak jsem mu podržela větev, aby ho nešlehla do obličeje.
Čím dál více jsme se blížili k mýtince. Těsně před tím místem se křížily husté větve, takže přes ně nebylo vidět. Tam jsem se zastavila.
,,O tomhle místě ví asi málo lidí, ale stojí za to. Objevila jsem ho jen nedávno, když se znovu vystavěla vesnice." usmála jsem se a odkryla jednu z větví a nechala Meiza, aby prošel.

Vyšla jsem hned za ním. Prošla jsem se až ke kmenu stromu a pohladila květy sakury.
,,Vítej na mém oblíbeném místě." usmála jsem se na něj. Bylo tu krásně. Svítilo sluníčko, mlha byla daleko od nás, stejně tak to veliké vlhko, foukal tu příjemný vánek. Ten mi rozfoukával vlasy a já si je strkala za uši, abych je neměla v obličeji. Když do toho začaly padat růžové kvítky, bylo to prostě kouzelné.
,,Tak co?" naklonila sem hlavu na stranu a opřela se o kmenu rozkvetlého stromu.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Tak to nemám tušení, kdo všechno o tomhle místě. Vím jen, že ty jsi první, koho jsem sem vzala já." pousmála jsem se. Když se tak přiblížil a začal třást větvičkou, rozesmála jsem se. Vypadal jako cukrová vata. Mě těmi lístečky ohodil taky, ale ne tolik. Stoupla jsem si na špičky, abych z něj lístky shodila.
,, Jo, růžová ti k vlasům padne." zasmála jsem se a zase si stoupla normálně.

Zase jsem se opřela o kmen stromu a nechala vítr, aby mi rozfoukával vlasy. ,,Nemám to v plánu. Nepotřebuji, aby někdo tohle krásné místo zničil." trochu jsem se usmála a pak jsem se zadívala na Meiza. Zavrtěla jsem hlavou.
,,Nech si vlasy, jak je máš. Nenič je peroxidem." naklonila jsem hlavu na stranu. Jestli mi ve vlasech nějaké lístky zůstaly, nevadilo mi to. Přivřela jsem oči a nechala se unášet vlastními pocity.

,,Výborně, takže vlasy budou v pohodě." pokývala jsem hlavou se stále přivřenýma očima. Během chvíle jsem ucítila dotyk, otevřela jsem oči. Meizu mi úpravu oplatil a nepotřebné lístečky shodil na zem. Trochu mi zrůžověly tváře.
,,Arigatou." usmála jsem se mile.
,,Když už jsi mi nabídl tykání ty, mohla bych i já tobě. V takovýchto chvílích mi prosím tykej. Není u nás až tak velký věkový rozdíl." zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do očí a znovu jsem zvlnila rty do úsměvu.

Po celou dobu jsem se snažila udržet si oční kontakt. Přeci jen je lepší, když člověk může tomu druhému číst z očí. Když přijal nabídku tykání, potěšilo mě to, i když to bylo trochu zvláštní, když mi začal říkat jménem. Navíc se ke mně přibližoval stále víc a víc a já byla víc a víc nervózní a o něco víc zčervenala. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a očima nehnula....A on se v tu chvíli začal tlemit.
Zamračila jsem se. ,,Baka." bouchla jsem ho jemně pěstí do hrudi a nafoukla jsem na tváře

Povzdychla jsem si. Byla jsem dneska....zmatená, jenomže jsem sama nevěděla z čeho. Sledovala jsem jeho výtlem a trochu se pousmála. Alespoň je veselý. Jeho nálada mě uklidňovala, proto jsem nemohla nýt nafouknutá jako bublina věčně.
Když se posadil na zem malinko jsem se znovu začervenala. Přeci jen, on je teď níž a já mám na sobě kimono, navíc kratší, než normálně bývá. Připlácla jsem si ho k tělu a potom se pro jistotu posadila. Klekla si na nohy vedle Meiza, zaklonila jsem hlavu a dívala se na koruny stromů.
,,Občas bych se chtěla stát součástí větru." vyslovila jsem svou myšlenku nahlas. ,,A nebo sněhové vločky."

Usmála jsem se nad tím, co řekl. ,,Jsem ráda, že je tu alespoň někdo takový." opřela jsem se zády o kmen stromu a hleděla před sebe. To jen já si pořád stěžuji.. Podívala jsem se na Meiza, znovu se pousmála a zavřela oči. Hlavu jsem si opřela o kmen. Vlasy mi lítaly sem a tam díky větru. Neustále jsem ze sebe sbírala růžové lístečky. Byla to krásná pohoda. Přesto jsem nevěděla, zda se cítím šťastná. Rozvázala jsem si čelenku Kiri, kterou jsem měla kolem krku. Můj krk měl tak možnost okusit kousek větru.
,,Koukej se usmívat, když máš vedle sebe chlapa! Depresivní holky kluci nechtějí!" ozvalo se mi v hlavě. Hrozně jsem se lekla, nečekala jsem to, takže jsem sebou škubla. Proti své vůli jsem zčervenala.
,,Ticho, jsem zadaná!" odpověděla jsem mu Nanabimu.
,,Jo, to říká ta, která je věčně sama." kdyby to šlo, viděla bych, jak se Nanabi ušklíbnul. Pak naštěstí zmlknul. Teď mě ale zmátl dokonale.

Přemýšlela jsem, jak přesně to Nanabi myslel. Ačkoliv jsem věděla, jak to myslel, nechtěla jsem si to přiznat. Když na mě Meizu promluvil, trhla jsem sebou ještě víc, než když začal otravovat Nanabi. Jeho hlas na mě působil jako budíček.
,,Co?...Jo, jsem v pořádku, nic se neděje." usmála jsem se rozpačitě. Jakmile jsem se ale podívala Meizovi do obličeje, vzpomněla jsem si na slova Nanabiho a znovu jsem zčervenala. Kso, to mi ještě scházelo...Hmyz otravnej...Má štěstí, že je větší než já, jinak bych použila repelent...

Nevěděla jsem, zda mi věřil nebo ne, ale....Měla jsem mu říct: Ale to nic, jen jsem si povídala s démonem, který nás málem zabil..? Povzdychla jsem si. Posunula jsem se níž a pomalu se položila na měkkou trávu. Lehl jsem si a dívala se na nebe, které prosvítalo skrze větve stromů. Přestože už tmavlo, stále bylo kolem nás vidět. Na chvíli jsem naklonila hlavu směrem k němu a prohlédla si jeho tvář. Ačkoliv byl tak odlišný, byl mu i přesto podobný. Zavřela jsem oči a zamyslela se.

Byla jsem zamyšlená, takže na mě opět měl jeho hlas vliv elektriky. Tentokrát jsem sebou netrhla, jen se mi rozbušilo leknutím srdce.
Zprvu jsem se chtěla vymlouvat a otázku zamluvit, pak jsem toho ale nechala. Otočila jsem se na bok a hlavu si podložila jednou rukou a druhou jsem si skrčila i hlavy, jako malé dítě.
,,Nad vším...Nad minulostí, nad přítomností i nad budoucností." pousmála jsem se. ,,A že je o čem přemýšlet." usmála jsem se znovu.

,,Víš...minulost je klíčem k budoucnosti..A přítomnost ji nijak nezmění, tím jsem si jistá. Může ji ovlivnit, ale nezmění." pousmála jsem se. Zůstala jsem o točená k němu. Nadechla jsem se, abych mu ještě něco řekla, ale co bych mu řekla? Vyprávěla mu mou minulost, to bychom tu byli dlouho. Nechala jsem pusu zase zavřít. Tak podobný....proč? Tentokrát jsem na něj koukala, neuhnula jsem pohledem, jenom jsem zkoumala jho obličej, tělo i chování. A přestože jsem našla tolik rozdílů, nemohla jsem se toho pocitu zbavit. Pro sebe jsem se pousmála.