Tržnice Kirigakure

Akuma Saito, Chudá rodina (D Rank mise)

Bylo to tady, dostal jsem misi, již jsem se na ni moc těšil.  Z informací, které jsem o této misi dostal bylo jasné, že se jednalo o zloděje, kterého bylo třeba potrestat tak, aby si to příště každý rozmyslel, kradení není správnou cestou a každý ví, že kazí charakter. Neměl jsem sám rád zloděje, bylo to pro mě ubohé a nefér, neměl jsem rád takové jednání a ještě více jsem nesnášel, když jsem k tomu byl donucen sám, zlobil jsem se na sebe a bezradně jsem se snažil napravit svoji chybu.
Svoji misi jsem začal již u sýpky v Kirigakure, porozhlížel jsem se tam po nějakých vodítkách, které by mi pomohli najít něco, co by mě dovedlo na místo, kde by se zločinci mohli nacházet. Když jsem tam došel, bylo mi hned jasné, že tuto práci neprovedl žádný odborník, vodítka byli snad úplně všude. Ze stop na zemi se dalo usuzovat, že zde bylo zhruba 5 osob, jeden s velkou nohou, nejspíše muž, druhou osobou také s dospělou nohou, avšak menší, to zase žena a zbylé tři páry stop byli malé, jako moje noha a menší. KDyž jsem to viděl, bylo mi hned jasné, že se jednalo nejspíše o rodinu, která neměla co jíst, proč by také jinak obyvatel Kirigakure kradl jídlo. Dalšími vodítky byl taky zápach extrementů , nejspíše dobytka, dalo se tedy usuzovat, že se jednalo o pastevce pracujícího mimo město, nejspíše kousek za ním, ale proč by tedy pastevec kradl? Ti mají přeci jídla dost ne? Celé mi to nedávalo smysl, ale mojí prací nebylo hledat smysl, ale zločince, což jsem měl také v úmyslu a neměl jsem důvod hledět na okolnosti, kterého k tomu činu dohnali. Zastával jsem teorii, že je jedno, jak a proč si co udělal, protože i ten nejhorší čin s dobrým úmyslem je pořád nejhorším činem, cíl vašeho jednání je pořád stejný.

Vstal jsem od stop, u kterých jsem čupěl a rozhlédl jsem po okolí, dveře sem byli vypáčené a tyč, kterou byl zámek prolomen ležel právě u nich. Zajímalo mě také, kde byla hlídka, která měla sklad hlídat, ale pravdou je, že to jsem již neměl v popisu práce kázeňsky trestat, to dostal na práci již někdo jiný. "Takže se nejspíše jednalo o rodinu, která nebydlela přímo v Kiri, protože zde se nedá provozovat pastevectví. Nejlépe bych udělal, kdybych si nyní zašel pro stopovacího psa, ten by mi teď mohl poměrně dost pomoct." Pomyslel si Akuma a vyšel ze sýpky ven, tu po sobě jakž takž zavřel a utíkal směrem k velitelství ANBU, nyní bych tam neměl co dělat, ale výjimečná situace vyžadovala výjimečnou výbavu, kterou by mi zde půjčit mohli. Běžel jsem skrz tržnici, když v tom jsem ucítil ten pach, stejný pach, jaký jsem cítil v té sýpce, extrementy. Okamžitě se zastavil a podíval se směrem, odkud se puch táhl. Bylo to přesně tak, jak jsem si to představoval, rodina o pěti členech, muž, žena a tři děti. Muž navíc na zádech nesl  nazelenalý batoh, vypadal plně. Mohla to být jen náhoda, ale mě to za risk stálo, sáhl jsem po shurikenu a vrhl jsem jej do batohu, který se protrhl a na zem se začalo sypat obilí. Z ničeho nic všechno ztichlo, pouze zvukem, který se ozýval byl dopad zrnek na zem.
Mým okem se podívám na muže, který zrní nesl, jakmile se naše pohledy střetli, muž se mi postavil čelem a roztáhl ruce tak, že ženu a děti měl za sebou. Bylo vidět, že i když je starší než já, je mu jasné, že nejsem Shinobi jen tak pro nic za nic.
V jeho očích byl vidět strach, ne však o sebe, ale o svoji rodinu, měl jsem vnitřní debatu o tom, co bych měl udělat. Jakožto správný Shinobi bych neměl hledět na okolnosti a úkol prostě vykonat, avšak z pohledu lidského... nedivil jsem se mu, že se snažil rodinu nakrmit, i když jsem neznal jeho příběh. Přemýšlel jsem nad tím, co všechno se jim muselo stát, že je to přinutilo krást, dokonce jsem měl pocit, že za to prakticky ani nemusí moct oni.
"Ale přestaň! Zahodit city! to k tvé práci nestojí! Nezajímej se o okolnosti, konec je stejný! Zločin! jsi Shinobi, musíš vykonat misi za každou cenu bez ohledu na city a okolnosti, jinak se z tebe nikdy pravý Shinobi nestane. " Řekl jsem si v duch, nyní ve mě všechna ta lidskost naprosto utichla, v každé příručce Shinobi je jasně řečeno, že Shinobi má být bezcitným nástrojem a tak to taky bylo, byli jsme zbraně, zbraně nemyslí, rozlišují dobro od zla, pouze vykonávají to, co jejich vlastník chce, mým vlastníkem byla vesnice.
Sáhl jsem do kapse pro kunai a rozběhl jsem se proti svému cíli, v mém oku byl jen chlad, žádné slitování. Muž stále stál, nevypadalo to, že by se snažil o protiútok nebo obranu, nejspíše jen chtěl, aby jeho rodina byla nadále naživu. Dobíhal jsem k němu a přemýšlel, kam jej zasáhnout, měl jsem jej potrestat, ne zabít, takže podle toho jsem se zařídil, jakmile jsem k němu doběhnul, zabodl jsem mu kunai do nohy, reakcí na to byl řev a prohnutím záklonem dopředu, toho jsem využil a vyrazil jsem kolenem proti jeho nosu, který jsem mu naštípl a vystříkla krev. Zraněný muž dopadl tvrdě na zem, kříčíc bolestech a držící si nos. Ušklíbl jsem se na něj, přikrčil jsem se k jeho noze a vytáhl kunai, který byl celý od krve a z rány ji teklo také dost.
Tento muž okradl vesnici o jídlo, což je zločin, jako každý jiný... Mám za úkol potrestat toho, co kradl, počítám s tím, že ženu trápit nemusím a děti mlátit zapotřebí nemám, navíc, rýži jsem našel u tohoto muže. Kirigakure je velká a bohatá, docela. Krást není cestou k vyřešení problému okolo hladu, ale k prohloubení problémů a nesvárů, není to správná cesta. V Kirigakure se nají každý, kdo o to požádá. Jak jsem řekl, Kirigakure je velká, i když se snažíme, nevidíme každého jednotlivce, avšak to neznamená, že nemáme individuální přístup, jen se musí projevit snaha na obou stranách. Nemějte strach, že by jste nemuseli být viděni, tento strach vás dohání k takovýmto činům... každopádně, aby každá viděl, co se stane, když se o to někdo znovu pokusí... Domluvil jsem a kunaiem jsem švihl směrem na jeho malíček na ruce, kterým si přidržoval nos.
Opět vystříkla krev a prst dopadnul na zem, prst jsem sebral, a na patě jsem se otočil směrem k Mizukagemu, abych mu odevzdal misi. Doufám, že již nikdo nebude chtít krást, je to zločin a za ten se stále pyká.