Tržnice Kirigakure

First topic message reminder :


Zde najdete obchody, bary, restaurace a téměř vše, na co si jen vzpomenete ^^

Běžela jsem jako šílená. Blížilo se poledne a já měla být kdesi za obchodním centrem naší krásné Kirigakure. Měla jsem splnit misi, která byla o mnoho lepší než uklízení odpadků a plení záhonů. Konečně si někdo všiml mého nadání uklízet a eliminovat kopřivy! Totiž, určitě si všimli, že když takové podřadné práce zvládám levou zadní, pak si rozhodně zasloužím předvést co ve mně je! Jenže jsem se trochu opozdila. To víte, vstávat v jedenáct hodin ráno, to není žádný med. Nedivte se, že jsem zaspala.

Řízla jsem zatáčku okolo stánku s novinama. Zaslechla jsem, že v Deníku Shinobi se píše o nadcházejících slavnostech. Všichni o tom mluvili. Každý se těšil. Konečně chvíle klidu a údajný klid zbraní. Jo to tak. Jestli něčemu věřím, pak že se najde nějaký rebel, možná dokonce z těch divnejch pošahanejch Hakuei a rozhodne se zaútočit právě v okamžiku, kdy budou všichni dospělí pod vlivem alkoholu. Kromě našeho Mizukage.

Zasmála jsem se a už už stanula ve skupince geninů, kteří čekali, až jim zkušenější shinobi vysvětlí jejich úkol. Dva kluci se tu natahovali kdo z nich je větší nešika a komu spadne barák na hlavu. Netrvalo dlouho a ten první se ptal druhého, jestli nechce náhodou ránu do nosu. Než stihl odpovědět, zařval na ně jounin, který nám rozdával vybavení a pravil, že pokud ihned nezmlknou, tak jim tou výstražnou páskou zalepí huby.

Konečně jsem získala své potřebné vybavení a kráčela směrem od tržnice přímo k bráně Kirigakure. V rukách jsem držela seznam budov, které byly v ohrožení. Ty první se ani moc nezdály. Pravděpodobně je nechali vyklidit preventivně a dokud nebudou pořádně zkontrolovány, pak nebude možné aby se obyvatelé vrátili. Něco podobného stálo na letáčcích, které jsem lepila na dveře vybraných domů. Bylo zde i uvedeno, kde je k dispozici náhradní ubytování, takže pokud jste hledali obyvatele právě onoho domečku, nebyl to zas takový problém.

O pár minut později jsem už omotávala páskou dům, který byl opravdu důkladně rozpadlý. Teda si to myslim. Nevím kdo by si nechal montovat střechu na podlahu. Bylo to dost těžké, jelikož tu nebyly dveře, na které bych mohla leták s informacemi nalepit, a tak jsem jej nalepila na poštovní schránku, která stála až u chodníku. Pak jsem chodila kolem trosek, které kdysi byly nosnými zdmi a omotávala je výstražnou páskou, ba jsem dokonce opodál zapíchla velikánskou ceduli hlásající - zákaz vstupu.

Další dům na tom byl trošku lépe. Alespoň měl střechu, i když jen půlku. Takže ti lidi co tu bydlí jsou jenom poloviční bezdomovci. Dostat se k tomu baráku nebylo moc snadný, všude se válela suť a já mezi ní klopýtala. Navíc se zvedl vítr a veškerý prach a omítka v mé blízkosti mi skončily ve ksichtu. Jo. Tomu říkám službička. Opět jsem za sebou táhla výstražnou pásku, i když si myslím, že je to zbytečný a že jenom blbec by se k tomuhle baráku vůbec přiblížil. A ještě informační letáček a mám to z krku. Dveře byly dokořán a tak jsem je čapla a pořádně zabouchla.

Když mi hlavou propadávala střešní krytina značky Škeble a syn s doživotní zárukou, došlo mi, proč vlastně tuhle práci dělám. Doslova jsem zmizela pod taškama, které ještě před pár okamžiky držely na zbytku střechy. Mohla jsem děkovat svému původu, protože bejt já obyčejnej shinobi, kterej se neumí stát kapalinou a tudíž není tak super jako já... Asi bych právě zemřela. Složila jsem se opodál a nadávala jako špaček. Naštěstí tenhle fail nikdo neviděl.

Bylo ještě potřeba označit uličky poblíž Kirigakurské brány. Až se sem pohrnou návštěvníci z ostatních vesnic, určitě by se tam jako blbečci ztratili a lezli do domů, jejichž stabilita stojí pěkně za prd. Hlavní ulice právě zažívala po letech generální úklid. Někteří genini dokonce pomáhali s výzdobou. Na mě bylo pouze zamezit lidem vstupovat do oblastí, které nejsou zdaleka tak krásné, jako ty zachovalé.

Konečně jsem měla vše hotové. Probíhala jsem uličkou, kterou jsem sama označila nápisem "Vstup na vlastní nebezpečí" a chystala se vrátit zbylé vybavení, kterého kupodivu nebylo tolik. Náhle jsem na noze ucítila cosi co připomínalo želé. Mělo to tyrkysovou barvu a okamžitě se to na mě nalepilo. Přilnulo to ke mně tak odporným stylem, až jsem se bála, že to tak nějak vstřebám.
"Fuj, jedeš neřáde! Ty sladkosti co dneska vyrábějí jsou čím dál divnější." zavrtěla jsem hlavou. Nikdy jsem nebyla příznivcem slizu, želé ve tvaru mozku ani podobných nechutností.

Ano přesně na to jsem čekala, neměla jsem zatím žádnou kamarádku, ale to se může změnit. Přeci jenom šaty jsem si vždy vybírala sama. Spíše tedy látky na ně a šila jsem si je také sama. Ani teď nehodlám udělat výjimku. Procházela jsem se tržnicí, protože jsem přesně nevěděla, kde je obchod s látkami. Občas jsem se poptala a obchodníci mě nakonec navedli k jednomu domu.

Vypadal trochu zpustle, ale vešla jsem dovnitř. Dechla na mě vůně starých látek. Pán, co seděl za stolem okamžitě ožil, když mě viděl.
"S čím Vám mohu pomoci slečno?" zeptal se mile.
"Potřebuju látky na šaty na ty slavnosti." usměju se a už se rozhlížím, co by mi tak padlo do oka. Pán si mě prohlíží a pak odejde dozadu. Vrátí se s jasně azurovou lesklou látkou.
"Ta je perfektní hodí se Vám k očím." měl pravdu, moc se mi líbila, byla lehounká skoro jako satén.
"Vezmu si ji." usměju se a pán mi naměřil látku tak, aby mi vystačila na jedny šaty. Ještě jsem si prosila o nitě a základní vybavení pro ušití. Pak jsem odcházela z obchodu úplně nadšená, že jsem nakoupila. Teď honem domů, abych si je mohla ušít.

(přesun)

Uličkami jsem došla až na tržnici a na tváří mi pobíhal stále ten spokojený úsměv. Pískat už jsem si dávno přestala ale ruce z kapes jsem ještě nevyndala. Zamyšleně jsem se zastavovala u každého stánku, u každého obchůdku a hledala co bych si dala. Nakonec jsem se rozhodla pro zmrzlinu. "Mmm..jahodovou prosím." Upřela jsem na prodavače červené oči a netrpělivě se pousmála. Hodila jsem mu peníze na tácek a vzala si zmrzku. Ačkoliv jsem se před chvilkou probudila cítila jsem, že bych si potřebovala dát dalšího šlofíčka. Sedla jsem si na lavičku a pustila se do zmrzliny. Ještě, že nemám tým. Starat se o děcka...to bych teda fakt chtěla. Vlastně jsem bez týmu byla už rok a neztěžovala jsem si...ba naopak.
__
Po nějaké době mě lidé okolo začali unavovat a má radost nějak zmizela. Sáhla jsem do kapsy, vytáhla peněženku a přelétla očima její obsah. Jo, to by šlo. Nebylo to nic extra ale na pár piv to stačilo. Vypadá to že na večeři půjdu k mámě. Vyskočila jsem na nohy a vydala se někam, kde budu moci penízky pořádně roztočit.

Dorazila jsem na tržnici. Klasika. Bylo tu Dango a nebo bar. Kdybych šla do baru asi by to zase nedopadlo dobře, takže jsem zvolila to nejmenší zlo. "Budeš jíst?" Obrátila jsem se na svůj doprovod. Mě šlo hlavně o tu vodu, takže mi bylo jedno k jakému stánku zamíříme. Proto jsem to nechala víceméně na něm, vodu snad mají všude.

Hned jak přijdu na tržnici ucítím sladkou vůni Danga, Mochi, Tofu, Sashimi, Ramen a všechny tito krásné vůně splývají. Mezi barem a Dango obchůdkem zahlídnu lehce kořeněné Yakitori. To bylo moje nejoblíbenější jídlo a nevěděl jsem že se tady děla. Zašel bych na čerstvé Yakitori Ukázal jsem na stánek ke kterému půjdeme. Zeptat se na jídlo jsem se chtěl první já ale Yumi mě stihla předběhnout. Otázka jestli budu jíst byla v tomhle směru naprosto zbytečná. Tomuhle jídlu bych nikdy neřekl v žádné situaci neřekl NE Já si jídlo určitě dám a doporučuji ti ho ochutnat také. Platit všechno budu já, nenechám si od dívky nic zaplatit. Už jsem měl namířeno k obchodu ale stihl nás zarazit Superman z Kirigakure. V této situaci jsem rád že jsem se na jídlo nezeptal první já.

Koukla jsem se směrem ke stánku, který Namashi vybral a nadzvedla obočí. "Oukey." Chtěla jsem vyrazit směrem ke stánku a akorát ve chvíli kdy jsem si nakročila do mě někdo vrazil. Naštěstí jsem to ustála takže jsem to po fyzické stránce přežila v pořádku. Ovšem psychická dostala zabrat. V životě jsem se takhle nelekla což bylo celkem zvláštní. Ale tak kdo by se nelekl když se na vás odnikud vyvalí nějaký týpek?! Jednu ruku jsem si položila na srdce a druhou si prohrábla vlasy. "Ty kráso...tak to ne tohle." Nadechla jsem se a zase vydechla. Až po lehkém uklidnění jsem se zaměřila na toho kdo do mě narazil. "V pohodě? To jídlo ti neuteče." Otočila jsme se za sebe abych se koukla co stálo za to takhle pospíchat. "Kari...tak to chápu." Ušklíbla jsme se a v davu mu lehce uhnula stranou.

Zaregistroval jsem nadbytečný dotyk ramene. Jak rychle se oběvil tak rychle i zmizel. Je tu buď uchyl nebo zloděj. Nevšiml jsem si že by měl v ruce Asuma peněženku. Nebyl jsem někdo kdo krade a proto takové taktiky příliš neznám. Pokud ti nic nechybí tak si mužeme jít sednout. Už jsem cítil pečené maso a proto se vydám přímo k obchodu s Yakitori. Mám v plánu zaplatit všechno jídlo a pití sám. Peněženka ale muže později chybět, pokud v ní byl větší obnos peněz. Byla by ale více jak komická situace kdyby náš zlodějíček zistil že nemá na zaplacení ani toho Kari. Jak se říká velcí zloději vždy vypadají jako počestní lidé.

Po tom co se vydal pryč jsem se za ním otočila a protočila oči..chvíli jsem uvažovala nad tím jestli mám být naštvaná, že mi ukradl peněženku kde nic nebylo. Protože jak už jsem dřív Namashimu řekla. Noc v baru byla trochu víc divoká. Nakonec jsem jen s podivným úsměvem zakroutila hlavou. Vážně se pokouší okrást někoho kdo to sám dělal? Povzdechla jsem si, protože mě to zdržovalo od vody a koukla se na Namashiho. "Minutku." Vydala jsem se za tým týpkem, který se ani nezkoušel nějak skrývat peněženku co ukradl a rovnou si jí cestou potěžkával. Akorát si objednal, přišla jsem k němu ze zadu lehce jsem mu plácla přes hlavu a vzala mu mojí peněženku. "Příště trochu víc nenápadně." Vydala jsem se zpět za Namashim a KONEČNĚ šla ke stánku kde na mě čekala má vysněná voda. Za jiných okolností bych to nenechala jen tak být ale jednak tam stejně nic nebylo a jednak jsem chtěla to podělanou vodu! Měla jsem pocit, že za chvíli umřu a bude ze mě vyschlé cosi. "VODU! Prosím." Přihnala jsem se ke stánku a bylo mi fuk jestli jsem někoho předběhla.

Jenom pokrčím rameny a pokračuji bez většího zastavení. ''Zloděj" to jsem mohl tušit. Jako každý spořádaní občan se zařadím do fronty. O konverzaci mezi Yumi a Akumou se více nezajímám. Stačí že vím o jeho zlodějských vlastností. Až to příště uvidím tak si budu dávat větší pozor na peněženku. Nebyla ani minuta a už se vracela zpět. Místo toho aby se postavila vedle tak nás všechny předběhla. Když může ona tak já také. Přeběhnu pár lidi kterým se omluvím i za Yumi. Nevypadají že by to nemohli unést. Vodu a dvě porce jídla. Přeci nebude pít vodu samotnou. Pokud ale jíst nebude chtít tak sním všechno sám.

Vzala jsem si svojí vodu a na ex jí vypila. Spokojeně jsem vydechla a zazubila se na obsluhu. "Ještě jednou." Mrkla jsem na ně a letmo se koukla na zlodějíčka. Určitě bych ho našla dřív nebo později i sama ať byl kdokoliv. Nevyplácí se podceňovat lidi z našeho klanu. Vzala jsem si další kelímek s vodou a hodila do něj brčko. "Takže..jak to jde? Trénink a tak?" Nadhodila jsem a začala usrkávat vodu zatímco se čekalo na objednávku. Rozhodla jsem se, že když už mě zve tak budu milejší než jsem obvykle. Do peněženky jsme se zatím nepodívala...proč taky. Kontrolovat jestli něco vzal nebo ne nemělo cenu když tam nic nebylo. Chmm co potom? Začala jsem si prohlížet lidi okolo.