Tržnice Kirigakure

First topic message reminder :


Zde najdete obchody, bary, restaurace a téměř vše, na co si jen vzpomenete ^^

Není to nic zajímavého, produkovat lávu v těle je vlastně jednoduché a pro nás, uživatele Youtonu je to vlastně běžná věc. Akorát by se nám láva neměla dostat ve velkém množství do chakrových bodů. Řekl bych že o Youtonu toho vím opravdu hodně, i přes to že se to musím učit sám. Když Hirin řekla že nemá studenty, všiml jsem si že její úsměv tak něják spadl.
"Chtěla by jsi snad mít vlastní studenty?" přívětivě jsem se na ní usmál, chtěl jsem jí trochu povzbudit. Když už i mě přivedla aspoň na chvíli na jiné myšlenky. Mě se myšlenka být senseiem líbila. Měl bych vždycky někoho kdo mě odvede z hospody, když přeberu a vůbec. Prostě služebníčky. Při pomyšlení na to se mi na tváři objevil zvrácený úsměv.
"O mě se neboj, můžu pít jak se mi zachce" Ha-Ha-ha,..uvnitř jsem se ďábelsky zasmál.

"Měla jsem studenta.Kdo ví možná na mě čekají další" pokrčila jsem rameny.Když jsem viděla jeho zvracený úsměv,nevěděla jsem co si mám myslet."Já se nebojím ale jestli pak víš že trpí tvé játra a peněženka?" zeptala jsem se ho pak jsem se zamyslela a řekla "Mě by zajímalo co by jsi dělal kdybys potkal Faita...a třeba na něho vrhl obsah tvého žaludku na něho" ušklíbla jsem.Bohudík že se mi tohle nestalo.

"Co by mi udělal? Asi by na mě vrhnul vražednej pohled, kterej by říkal něco ve smyslu *buď rád že tě nemůžu zabít* a nebo by mě zabil." když jsem to řekl, moje tvář se usmívala. Ale uvnitř jsem křičel a nahlas. Mezitím jsem jí ukázal mojí peněženku. Malá kožená šrajtofle, lehce děravá a v první řadě je hlavně prázdná.
"Už nemám co ztratit" usmál jsem se, pravou rukou jsem si otíral oči a nachvíli jsem zavřel oči, abych měl přehled co se děje s mojí technikou. Potom jsem vytáhl z poza pásu menší láhev a napil se. Nebyla průhledná, ale uvnitř byla jen voda.

"Ale jdi ty jak naivní,podle mě by tě chytil do genjutsu a začal pomaličku a bolestivě mučit" jak jsem to dořekla,na tváří jsem měla dabelský výraz.Podívala jsem se na peněženku"Hmm,prázdná no,málo chodíš na mise"pousmála jsem se.Podívala jsem se na jeho lahev "Co pak máš v té pěkné lahvičce?" zeptala jsem se zvědavě.

Nechtěl jsem niják mluvit o Faitovi, nebylo to ani tak tím že bych se ho bál. Ale spíš o tom že jsem se bál co se může stát když se něco stane. Chvíli jsem na to skoro zapomněl a radši jsem tohle téma vynechal.
"No jo, teď se na mise nedostanu jen tak." řekl jsem celkem chladně, ale nebylo to to hlavní co mě trápilo. Celou dobu jsem se díval na kolemjdoucí a postavil jsem flašku před Hirin, ať si dá.

Proč se jen tak nedostaneš na misi? zeptala jsem se,jeho chladný ton se mi nelíbil."Ne,nechci" odmítla jsem,kdo ví co tam je.

"V týmu jsme hodně rozdílní v síle." pousmál jsem se. Snažil jsem se to říct tak, aby to neznělo niják arogantně nebo namyšleně. Ale nebylo to snadné. Navíc se prý schyluje k nějáké velké bitvě, ale to je jen pohádka pro malé děti. Věděl jsem o co jde. Ale nechtěl jsem rozpitvávat co všechno vím, je to přede mnou tajeno. Tss,..
Když flašku odmítla, jen jsem udělal gesto že je to její chyba a vzal jsem flašku a pořádně jsem si lokl a potom jsem si jen otřel ústa. Můj dar rychlého přemýšlení mě někdy trochu sžíral a tohle byla jedna z těch někdy. Kdybych měl víc peněz, asi si zajdu do toho baru.

"Podle toho co říkáš tak asi v týmu nejste všichni chuuniny,že?"pousmála jsem se "Musíš mít se slabšími trpělivost a pomáhat jím.Tvůj sensei má modré vlasy že?" "Ach tak mladý a už je z něho alkoholik,kam ten svět spěje"pomyslela jsem si v hlavě.

Trpělivost, hmm. Já mám dost trpělivosti. Nejspíš si nějákou misi brzy obstarám. Ale teď nemůžu. Nehodlal jsem mluvit o mém senseiovi, jeho identita je přece tak trochu tajná,... Na stole už neležel ani kousek jídla, ani pití a já tak trochu nevěděl co s rukama. Během chvíle jsem měl zase trochu sucho v puse a peněženka byla prázdná. Smutně jsem povzdechl a pomalu jsem vstal. 
"Hirin-senpai, už budu muset jít" trochu uspěchaně jsem se usmál, přece jen mi její společnost trochu zlepšila náladu. "a hodně štěstí v kanceláři" mrkl jsem na ní, ale mezitím jsem pomalu mizel mezi obyčejnými civilisty.

/přesun

Proč asi nechce mluvit o svém mistrovi stidí se za něho nebo v tom je něco jineho,kdo ví.“Tak se měj“ pousmála jsem měla bych jít už do té kanceláře.“Díky“ vstala jsem a zamavala jsem mu na odchod ale on už zmizel v davu. “Štěstí nebudu potřebovat v kanceláři ale na misi co mi da“ pomyslela jsem si a odešla.

//přesun

Postarší muž sedící na rozvrzané židličce před krámem hlídal jako ostříž svých dvacet krabic s různým zbožím. Ty byly rozložené okolo něj a část z nich byla otevřená.
"Skvěle! Odlož si na pult a pak se vrať. Ve skladu za pokladnou najdeš kladivo a nýty, tyhle bedny budeš muset znovu zapečetit, jen jsem kontroloval zboží. Pak je všechny nanosíš do skladu. Nemělo by ti to zabrat víc jako dvě hodiny."

Muž pokýval hlavou a alespoň se ti snažil práci zpříjemnit historkami o různých předmětech, které jsi v krabicích viděl.
Velmi zajímavá byla zlomená katana, která údajně patřila jednomu z legendárních šermířů. Využíval ji k tréninku...nebo to byla prostě jen nákupní lež.
Každopádně když jsi mu řekl, že je vše hotovo, opřel se ti o rameno a nechal se o holi odvést do skladu. Chvilku pomlaskával, nechal tě otočit několik beden nápisem dopředu a pak se vydal k pokladně. Poprvé za ten čas se usmál a řekl: "Neříkej to nadřízenému, ale mám tu pro tebe bakšiš..."
Sáhl do pokladny a vyndal celkem slušnou sumičku, která skoro zdvojnásobila tvou odměnu.

"Mluví se o Zabuzovi, ale já bych spíš řekl, že je to někdo z těch méně známých..." řekl vetešník. "jde o to, že Zabuza měl velmi těžkopádný styl boje, tato katana nebyla nikdy opravována a přesto její rukojeť není moc opotřebovaná. Zatím o ni nikdo neměl zájem, ale ty ho očividně jevíš. Uvidíme, jakou cenu mu stanovím po důkladném ohledání, ale mohla by být tvá..."

"Samozřejmě..." usmál se stařík. "Pošlu ti vzkaz, když mi tu necháš adresu. Teď už ale běž, tvůj šéf tě už určitě čeká..."

Tentokrát jsem nešla hned domů. Věděla jsem, že Daisuke už bude spát, jako každý večer v tuto chvíli. Povzdychla jsem si a mlhavě pozorovala, co lišky vyvádějí. Když jsem jen tak zvedla hlavu, všimla jsem si, že Kitsu byla pryč.
,,To snad ne.." zpanikařila jsem. Zavolala jsem na Kitsune a eptala se jí, jestli neví, kam zmizela. Naštěstí ano. Oddychla jsem si a nechala Kitsune vézt. Kitsu si neodběhla nikam blízko, ovšem zastavila se u nějaké lavičky, která již byla obsazená. Zaostřila jsem na postavu, i když ve tmě to bylo těžší. Ovšem od světla lampy jsem ho poznala. Respektive jeho vlasy jsem poznala a tudíž jsem pochopila, proč Kitsu šla právě k němu. Pamatovala si ho. Takže než já k nim došla, Kitsu se Meizovi opřela packama o nohu a vrtěla na něj ocasem.

Došla jsem až k němu. Všimla jsem si, že Kitsu zaregistroval, ale nevěnoval jí pozornost. Kitsune ji začala provokovat, aby ji odvedla pryč a já se zastavila kousek od něj. Posadila jsem se na druhou stranu lavičky. Neměl dobrou náladu, anebo se nudil. Jen v těchto chvílích jsem ho viděla pít.
,,Vítej zpátky.." spustila jsem místo klasického pozdravu. Nechtěla jsem do nej rýpat a nijak ho zpovídat. Jedu otázku jsem si neodpustila ale.
,,Byl to alespoň výlet?" zeptala jsem se, ale hleděla jsem před sebe a pozorovala špičky svých bot. Lavička byla na mě velká, takže jsem nedosáhla na zem a klimbala jsem nohama ve vzduchu. Ze rtu jsem si otřela krev a zavřené rty si olízla.

Odpověd jsem nedostala hned, ale přeci jen dostala. Přestože jsem tušila, jaká odpověď to bude, zklamalo mě to. Povzdychla jsem si.
,,Příště to třeba bude úplně jiné." poznamenala jsem k jeho poloodpovědi.. Pod nohama mi proběhly lišky. Nebylo mi nejlépe a Meizovi taky ne, ale já nevěděla, co mám dělat. Kdybych věděla, že mě doma někdo přivítá, šla bych hned, tak to se mi nechtělo. Meiza jsem však taky otravovat nechtěla. Znovu jsem vzdychla a zvedla nohy na lavičku. Skrčila jsem je v kolenou a ty si přitáhla blíž k tělo. Objala jsem je rukama a bradu položila na kolena. Přišla jsem si jako ta malá Hitomi, která truchlila nad ztrátou všeho. Pousmála jsem se nad vzpomínkou a přivřela oči.
Beze slova jsme tam seděli opravdu dlouho, takže se nebylo čemu divit, když jsem v této pozici i usnula.
Když jsem se ale ráno probudila, byla jsem dos zmatená. pět beze slova jsem vstala a rozeběhla se domů. Spát na lavičce není žádná pohoda. Takže jsem to hodlala dospat. (Přesun)