Cvičiště 1

Trénovala jsem tu kdysi možnost skrýt svou chakru. Chakra Suppresion Technique. Tato technika je charakteristická svou největší nevýhodou. Pokud ji shinobi používá, nemůže již logicky používat svou chakru pro jiné techniky. To tedy umožňuje proklouznout například do nepřátelské vesnice "necítěn," ale i přesto je shinobi vidět a jelikož nemůže v tomto stavu používat techniky, je velmi lehké ho zneškodnit. Ale já chtěla být schopná ve stejnou dobu jako "Chakra Suppression Technique" používat i techniku "Meisagakure no Jutsu," což znamená, že chci být schopná zároveň skrýt svou podobu i svou chakru. Ale dlouho jsem nevěděla, jestli je to logicky možné. V případě skrývání své chakry nemůžete použít žádnou, která je viditelná a nemůžete žádnou nechat viditelnou.

A pak jsem si  jako správná Uzumaki uvědomila, že chakru je možné i schovat. Existuje mnoho způsobů, jak uložit chakru v podobě pečetí na těle. Podobným způsobem fungovala i jedna z technik Godaime Hokage. Tohle je ale pouze v mnohem menším měřítku. Otec pro mě na přání vytvořil ideální pečetící techniku, která mi vytvořila na těle obvykle neviditelné tetování ve tvaru symbolu klanu Uzumaki. Automaticky jsem se ho teď dotkla. Moje pečeť se nacházela na levém stehně a tak jsem se dotkla jen látky. Přesto jsem věděla, že tam je. Asi 5x5 centimetrů, nic víc a přesto dokáže divy. Zachránit mi život. Používání dvou technik najednou totiž není jediný její účinek. Pokud bych byla na samé hranici smrti, stále by tu byla šance, že se do mě chakra z pečeti samovolně přečerpá a já zůstanu žít. Tuhle možnost jsem ale zkoušet nehodlala.

Když jsem poprvé trénovala tady, už jsem uměla základy. A už jsem měla pečeť. Fakt byl, že jsem nemohla zůstat v klanovém sídle jako obvykle při tréninku, protože jsem chtěla vidět, jak bude má technika působit na lidi. Použila jsem Meisagakure no Jutsu a plížila jsem se kolem. Viděla jsme, jak se jeden senzibil otočil. A to byla moje chvíle. Když jsem použila i druhou techniku, zatočila se mi hlava. Opřela jsem se dlaněmi o kolena a zůstala stát. Senzibil se zamračil, ale začal se věnovat svým povinnostem. Nevěděl o mě, dokud jsem mu nezaklepala na rameno. A musela jsem rychle uskočit, protože dělat tohle shinobimu se většinou nevyplatí. Nikdy jsem mu neřekla, že jsem to byla já, ani jsem ho neznala. Už proto mi po této zkušenosti bilo srdce jako zběsilé. Ale zvládla jsem, co jsem chtěla. Ještě jsem musela vyzkoušet výdrž techniky. Zůstala jsem se v ní tedy procházet po Konohagakure no Sato a když jsem cítila, že se blížím k jejímu limitu, vrátila jsem se do sídla. Dalo mi to na takřka hodinovou procházku.