Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

"Díky." usměju se a uhladím si sukni a jdu mu pomoc.
"Takže co dneska uvaříme?" zeptala jsem se ho, tak nějak jsem doufala, že mi taktně naznačí, co má rád, abych mu to uvařila.

No, slíbilas mi tu krupicovou kaši... odvětím jí s úsměvem. Když si uhladí sukni, uvědomím si že mám na sobě prakticky neustále celou svou výzbroj. Ehm, na chvilku mě omluv... požádám jí a vycouvám z kuchyně až do zbrojnice, kde nechám všechnu výstroj, až na malou dýku na opasku a meč ukrytý v našitém svitku uvnitř kapsy kalhot. Když se vrátím zpět, mám stále onu černou uniformu, ale už vypadám jako civilizovaný člověk, ne jako mašina na zabíjení.

Jen co odejde, rozhodla jsem se připrav mu mé nejoblíbenější jídlo. Ingredience tu naštěstí měl, tak jsem se pustila do práce a přitom si broukala jakousi písničku, aby mi to šlo rychle od ruky.

Dojdu až k ní a nahlédnu jí přes rameno. Jak jí mám vlastně oslovit? Sestro? Ne, to je hloupost... co ona vlastně je? Po chvilce mlčení a přemýšlení se na to zeptám. Teď mě tak napadlo, jak ti mám vlastně říkat, když nechci nutně použít tvé jméno? Co ty jsi? Nejsi moje sestra... možná... prababička? Jsem z toho trochu zmatený.

"Záleží na tom? Není vhodné dívce připomínat její věk." otočila jsem se k němu s vařečkou v puse, ale hned jsem jí dala dolů.
"Kde máš med?" zeptala jsem se ho. Zajímavé nad čím on přemýšlí.
"Prostě jsem Hisa."

Mlčky sáhnu do jedné skříňky a vytáhnu láhev medu. Tady... dobře, takže prostě jen Hisa. Ono je to asi stejně jedno. Nemáme stejnou krev, já jsem vypěstovaný uměle.... řeknu věcně, jak by to bylo normální.

Vzala jsem si od něj láhev , abych si ji připravila a opět jsem začala míchat kaši, ale pak řekl tu informaci.
"cože?" otočila jsem se na něj zděšeně a znovu si ho prohlédla.
"Jak že si říkal, že se jmenuješ?"

Když se na mě otočí, ustoupím o krok dozadu. Ajaj. Kashike Kaguya. A ano, vím co si nejspíš myslíš. Že jsem méněcenný, něco, co skutečnému Kaguyovi nesahá ani po kolena a bůh ví co za rasistický kecy jsem ještě zapomněl. Jestli máš něco z toho na jazyku, můžeš mě toho klidně ušetřit, už jsem to slyšel. 

"Však já nic neříkám." pokrčila jsem rameny a zase se otočila zpět a dodělala svoje veledílo. Nalila jsem kaši do dvou talířů a ozdobila ji medem a skořicí. Pak jsem si vzala dvě lžíce a oba talíře a donesla je ke stolu. Vrátila jsem se ale k lince a nalila do hrnce vodu, aby se odmočil.

Chvilku na ní podezíravě koukám. Tak proč ta otázka na jméno? V hlase mám nejistotu a opatrnost. Byl jsem zvyklý, že o mě tak lidi hovořili, přeci jen, každý by si myslel že je to moje slabá stránka a jen málo koho by napadlo, že je mi to úplně fuk.

"Zapomněla jsem ho, nemám takového pamatováka na jména jako jiní, zapomněla jsem i jak se jmenuje Mizukage." usmála jsem se.
"Za dnešní den mám tolik dojmů, zážitků a nových informací, že jsem automaticky vypouštěla." sedla jsem si a čekala na něj, aby jsme se dali do jídla.

Sednu si proti ní a trochu se uvolním. Dobře, v tom případě se za to extempore omlouvám. Nejsem zvyklý, že tu informaci bere někdo s klidem. A čekal jsem, že by tě ten fakt mohl i urazit... mimochodem, Mizukage je Faito. Faito Danshaku. 

"Do rána to stejně zapomenu." mrkla jsem na něj. "Dobrou chuť." a pustila jsem se do jídla. Páni dlouho jsem neměla krupicovou kaši.
"Často takhle vybuchuješ?" optala jsem se ho jen tak mimochodem. Bylo mi jedno, že je jiný je teď můj nejbližší blízký a zachránil mi život.

Dobrou chuť... popřeju jí a pustím se do jídla. Krupicovou kaši jsem neměl možná tak dlouho jako ona, nebo aspoň o trochu míň. Prakticky už si ani nepamatuji, jaké to je mít pohodlný domov a klid, doteď jsem žil jen službou. Pak se mě zeptá na ty výbuchy. Ne, vlastně... skoro vůbec. To jen... asi je toho už i na mě trochu moc. K tomu to co se stalo včera a jsem prostě nějaký podrážděný. Srovná se to.

"Chtěla jsem ti poděkovat, prakticky si mi zachránil život. Díky." zčervenala jsem, když jsem mu děkovala.
"Možná by sis měl jít lehnout?" navrhla jsem mu a v klidu dojedla.

Dost možná půjdu, i když v nemocnici jsem se vyspal víc než za poslední týden... připustím a dojím svou porci. Bylo to znamenité, děkuji. Vstanu a uklidím nádobí ze stolu. Když už tam jsem, rovnou se dám i do mytí. Jinak, co se toho v kanceláři týče, Mizukage to nemyslel zle. Jen to špatně podal, on je prostě takový. Nehodlám tě nutit do boje nebo do zabíjení. Povím ti k tomu jen jednu věc, která se možná za tu dobu změnila. Nebojujeme protože nás to baví. Bojujeme protože máme něco podstatného, co chceme chránit. Já raději umřu s vědomím, že později nebude muset matka umírat proto, aby zachránila své dítě. Nechci se dožít situace, kdy se na něco takového budu koukat. Doufám že mi rozumíš.

"Takže prakticky bojuješ kvůli svému svědomí." otočila jsem se na židli, abych na něj viděla. "Takže se vlastně nic nezměnilo, všichni bojujou pro všechno a pro všechny. Sobci jsme i po 100 letech." Proč zrovna já se narodila do tohohle klanu a v téhle roli.
"Kdybych mohla, byla bych věčné dítě." pronesla jsem a opřela si ruce o opěradlo a hlavu na ně

"Máš štěstí, že jsi z doby, kde si můžeš vybrat kým budeš." řekla jsem a vstala.
"Kde je koupelna? Ráda bych ze sebe smyla tu tekutinu." pronesla jsem chladně. Ano odsuzovala jsem to kým jsem a kým jsem se musela stát. Raději bych byla obyčejná žena v domácnosti než zabiják a ochránce.

"Dobře." dojdu si do svého pokoje pro věci jako je ručník, mýdlo, šampon a další potřebné věci, které jsem si pořídila. Těšila jsem se na sprchu jako malá. Jen co jsem vkročila do koupelny, svlékla jsem se a vstoupila do sprchy a pustila na sebe teplou vodu a pečlivě ze sebe smývala minulost a mastnotu.

Já mezitím domyji nádobí a odeberu se do pracovny, kde si sednu do křesla a vezmu do rukou knihu, kterou jsem se chystal číst už asi měsíc. Pak mě ale něco napadne a knihu zase odložím. Natáhnu před sebe ruku a ze slonoviny-podobné kosti začnu modelovat holubici s roztaženými křídly. Takovou tu dětskou hračku, která má křídla těžší a když se postaví na zobák, drží rovnováhu. Když je soška hotová, položím jí na stůl a dál se věnuji knize.

Po vydatné sprše jsem se zabalila do ručníku a přešla před zrcadlo. Kriticky jsem shlédla své vlasy. Vzala jsem nůžky. Chtělo to změnu. Začala jsem si stříhat dlouhé vlasy, až jsem z toho udělala mikádo. Zarovnala jsem je, ostřihla si ofinu a znovu se pořádně na sebe podívala.
"To je lepší." usměju se na sebe a otřu se a znovu obléknu. Cítila jsem se líp. Pak jsem se vydala za Kashikem do pracovny. Zaťukala jsem a opatrně vstoupila dovnitř.

Dále... řeknu vlídným tonem, nezvedaje oči od knížky. Nové oko si pomalu zvyká a stále fungující sharingan mi svým způsobem pomáhá procvičovat a zlepšovat rezervoár chakry. Navíc si díky němu z knihy pamatuji každé slovo, což je skvělá vlastnost.

"Hm bylo to osvěžující, měl bys to taky zkusit." okomentovala jsem pocit ze sprchy a došla až k němu.
"Co to čteš?" naklonila jsem se mu přes rameno, abych viděla knihu.