Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

"no to asi ne." usmála jsem se a přešla zase k němu a stále hypnotizovala onu věc.
"Je to divný a tímhle se bavíte?" zeptala jsem se

Normální lidi, co na to mají čas, se tím baví. Bývá to takový ekvivalent čtení knih... jak říkám, já ještě nenašel čas to ani zapnout. Usednu na pohovku a pohodlně se rozvalím. Co já tady budu dělat, když nemám nic na práci? ptám se sám sebe.

Zhroutila jsem se vedle něj.
"Jsem zvědavá co mě ještě tady čeká, už jsem se sžila s tím, že z té divné věci teče voda, když to otočím a na tom divném stolu, kde jsou kolečka, to hřeje, jinak bys dneska nejedl." řekla jsem mu a stále fascinovaně pozorovala televizi. I než jsem se osprchovala jsem hodně bojovala s tím, že se radši půjdu vykoupat do jezera, ale teplá voda byla lepší.

"jasně proč ne," usmála jsem se a vzala si polštář zase zpět a objala jsem ho.
Lidé v televizi se stále něčemu smáli a já ty vtipy nechápala

"Nedám, chci učit na akademii." nafoukla jsem tváře a nahodila bradu nahoru.
"Ten boj mě stačil a to dokonale." prohodila jsem a zarytě se dívala na televizi jako by mě zajímala

"No to je taky blbí, ale je to lepší." uznala jsem, i když jsem se na to netvářila moc.
"Kdy vyrazíme? Ta televize je nudná, nevim proč to má lidi zabavit, já u toho usínám."

Vyrazíme třeba hned... nadhodím s úsměvem a zvednu se z gauče. Jen si vezmu opasek a můžeme jít. Vykročím směrem do chodby a z věšáku vezmu opasek s mečem. Bez něj z domu ani v pytli na mrtvoly.

Povytáhnu obočí, já nic sebou neměla stačí mi na obranu zatím to co umím. Loudavě jsem se tedy prošla k němu.
"Za tu chvíli co tě znám mám z tebe pocit, že jsi moc jak to říct... upjatý? Bereš roli shinobiho až moc vážně. Jdeš po vlastní vesnici a bereš si meč? Buď těm lidem nevěříš nebo nevěříš v obranu vesnice." nadhodila jsem celkem zajímavou myšlenku

Je to spíš jen pro můj vlastní pocit. Vím, že jsem dost zkušený abych se ubránil i bez něj, ale je mi líp, když ho mám. Necítit u pasu jeho váhu je jako nemít ruku nebo nohu... prostě divný... řeknu na vysvětlenou a podržím Hise dveře.

Projdu kolem něj ale ještě se u něj zastavím.
"To chápu je to síla zvyku, ale dost tím naháníš strach. Nevím jestli to je dobře ve vlastní vesnici a přede mnou. Když jdem spolu můžeš si být jistý že si v případě nouze budeme krýt záda." pak jsem prošla až ven

Jistě že budeme... ale raději ti budu krýt záda dobrou ocelí než holýma rukama... mrknu na ní a zavřu za námi dveře. Pak pomalu vykročíme směrem k Hineho doupěti. //přesun

Doběhneme s Hinem k sídlu a já ho rovnou zavedu do severního křídla, kde je laboratoř. Tak, myslím že tohle ti bude vyhovovat. Jen tě poprosím, abys držel trošku na uzdě ty své osminohé kamarády.. nerad bych je tu potkával úplně všude. Sotva jsem to stihl doříct, od brány se ozval rachot. Tak fajn... jdeme na to. Nebo chceš žít navěky? optám se s ironií v hlase Hineho a vyrazím k bráně.

Další kámen mi spadl ze srdce, když jsem zjistila, že moje sídlo stále stojí netknuté útokem. Zajímalo mě, který pitomec zaútočil na Kirigakure. Pak jsem si vlastně uvědomila, že moje rodina se mezi ty pitomce řadí taky a už jsem nad tím radši nepřemýšlela. Zůstala jsem chvíli stát ve dveřích a opírala se o rám. Zavřela jsem oči. Muselo to být strašně ten útok v podání mé rodiny. A já tam běhala s nimi. Jaké by to bylo, kdyby souhlasila s tím, že si Kaie vezme dřív. Byli by manželé, možná by byla těhotná, válka by se nikdy nestala a klan Kaguya by se rozrostl. "Jsem vážně paličatá." pronesla jsem poznámku. Nicméně kdybych paličatá nebyla, neobjevila bych se v moderní době a tady, kde jsou úplně jiná pravidla a nikdo tu někoho do ničeho nenutí...

Dopotácím se malátně až k sídlu. Jeden by si pomyslel něco na styl "už zase" ale tohle bylo horší. Ty prášky ze mě ve skutečnosti vyždímaly poslední zbytky sil. Zorničky mám roztažené jako feťák a celý svět mi plave v jasném světle a šmouhách. Otevřu dveře a zamířím malátným krokem do kuchyně. Potřebuji nutně vodu a pak si lehnout někde do rohu a usnout.

Jak jsem si tak mluvila pro sebe něco do mě drclo zezadu div jsem nepřepadla, když jsem si uvědomila, že to byl Kashike, alespoň jsem si to myslela. Potom co mě naprosto odignoroval a pokračoval do kuchyně jsem si ironicky povzdechla: "Vítej doma po útoku." a laxně šla za ním a sledovala o co se pokouší. Vypadal jako kdyby přebral. Opřela jsem se o rám dveří do kuchyně a sledovala ho. Nevěděla jsem jestli se mám smát, či mu jít pomoct. Bohužel moje dobrotinost ve mě vyhrála a já šla k němu. Vzala sklenici a nalila jsem ji vody a podala jsem mu ji.

Když na mě Hisa promluvila, otočím se za hlasem ale mám velký problém jí najít. Oko se sharinganem je bez chakry kompletně zhaslé a to druhé je rozpité tak, že sotva vnímám barvy a stíny. Neboj... budu v pohodě... jenom se potřebuju... vodu a lehnout. Po téhle větě do sebe obrátím celou sklenici, kterou mi podala. Můžu dostat ještě prosím?

Místo pozdravu jsem se dočkala jen toho, že bude v pohodě a jeho dezorientovanost mě v tom jenom utvrdila.
"Taky jsem to přežila." podala jsem mu podruhé naplněnou sklenici s vodou a měla sto chutí odejít nahoru do pokoje.

Vypiju druhou sklenici a sesunu se na zem. Pak si protřu oči a snažím se je rozmrkat. Po půl minutě začínám cítit, jak dojezd látky ustupuje. Trošku se mi vyjasní pohled a pročistí mysl. Zůstanu však raději sedět. Hlavně že jsi v pohodě. Je dobře žes nešla k té bráně, bylo to šílené. Půlka hradeb je v troskách a máme spoustu padlých.

"Slyšela jsem, taky jsem se z těch tunelů dostala až teď. Naštěstí nová generace je v největším pořádku." sedla jsem si vedle něj a opřela se o kuchyňskou linku a položila si ruce na kolena.
"Kdo to vůbec byl a proč to udělal?"

Zcela instinktivně jí obejmu kolem ramen. Sotva jsem na ní viděl a vnímal jí, takže jsem toužil po co největším kontaktu s realitou. To je dobře, že jsou děti v pohodě. Nemám je sice rád, ale jsou budoucnost... Hakuei, jakási organizace, která se snaží zlikvidovat mocné shinobi, což je paradox, protože sami jsou shinobi. Už mám za sebou druhou bitvu proti nim. Tu první jsme vedli s Hinem a bylo to naprosté, drtivé vítězství. Teď mám pocit, že to bylo spíš Pyrrhovo vítězství... 

Položila jsem mu hlavu na rameno.
"Přijdou znova, takovýhle lidé se nevzdávají." řekla jsem instinktivně. Když si někdo dovolí zaútočit na velkou vesnici nebude to jen tak a pokud neuspěli, budou se o to pokoušet znovu a tentokrát jinou metodou.
"A ty by sis měl jít tedy odpočinout."

Nepřijdou. Zabili jsme je. Všechny do jednoho. Nebyla to sice úplně pravda, ale pro tuhle chvíli jsem tomu chtěl sám věřit. Natož pak abych Hise říkal něco jiného. Myslím že bychom měli jít oba. Byl to dlouhý a náročný den.