Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

Provedu je branou. Nevšiml sis toho nejspíš proto, že celý komplex byl prakticky zarostlý křovím a stromy. Většina jich je vykácená a dřevo jsme rovnou použili na opravu. Ale to co vidíš na povrchu je jen chabý odvar. V podzemí je celý komplex chodeb a místností. Můj klan byl zjevně kdysi velmi významný a početný... škoda že jsem zůstal sám. 

"Nápaditý." To že použili pokácené dřevo na opravu komplexu bylo ekonomický a zrovna já, kterej má barák celej ze stromů, to ocení.
Pak mě ale napadlo: "Jak to, že jsi zůstal poslední?"

Zatímco hovořím, vstoupíme do hlavní budovy. "Předsíň" je ohromný sál, ve kterém by se s klidem dal pořádat ples Kirigakure. No, řekněme že před asi sto lety se můj klan rozhodl, že Kirigakure není nejlepší kámoš a začali válku. Trošku se to vymklo a nakonec byl celý klan vyvražděný. Já vlastně nejsem přímým potomkem klanu, jsem doslova vypěstovaný z DNA posledního Kaguyi. Což mi nikterak nebrání se k tomuto klanu otevřeně hlásit a pokusit se obnovit jeho slávu.

"No... tak hodně štěstí." Nějak jsem nevěděl, co mu na to říct. To že byl... "vytvořen", nebo jak on říkal, vypěstován, mi sice nijak nevadilo, ale chtě nechtě, mi to prostě přišlo divný.
Na podrobnosti jsem se radši nevyptával. Nechtěl jsem vypadat nezdvořile, ale mě nikdy památky moc nezajímali. Horečně jsem se ale všude rozhlížel po té ledničce, takže jsem mohl připomínat japonského turistu, jen ten foťák, kterým bych všechno dokumentoval, mi chyběl.

Následovala jsi ty dva do síně, kterou jsem naposledy viděla v troskách. Když mě sem Kashike vzal poprvé, narazili jsme tu na nukenina a skončilo to velmi nepěkným soubojem. Proto mi nyní svítily oči jak jsem si prohlížela celý interiér. Opravdu udělal spoustu změn, až jsem se sama divila. Podzemní komplex byl ohromný, sahal kam až jsem dohlédla a pak jsem si všimla toho, o čem on zjevně neměl ani tušení. Kashike, prozkoumal jsi ten podzemní komplex celý? Teď jsem ho totiž prohlížela a mám pocit, že jsem našla formu života. Dost velkou na to, aby to byl člověk. Je ve velké prostorné síni o 3 patra pod námi. 

Když Asuka promluví, zarazím se. Cože? Teda pardon... ne, ten komplex dosud nikdo neprošel celý, je zrekonstuované jen to klíčové jádro. Je tam plno chodeb, které jsou zavalené a do některých jsem ještě nevyrazil, protože nebyl čas. Ale určitě tam nemůže být nikdo jiný. Jsi si jistá? optám se lehce pochybovačným tonem. Jak by se tam mohl někdo dostat? ptám se sám sebe. Jestli tam někdo je, musíme ho chytit. 

Nakrčím nos v uraženém výrazu nad tím, že se mě tak opovážlivě optal. Jistě že si jsem jistá. Od toho sis mě vzal do týmu. Víš moc dobře, že vidím vždycky všechno. Tam dole je někdo, kdo je živý. Znovu se zaměřím na cestu k tomu místu a prohlédnu si celou tu místnost. Vidím spoustu podivných útvarů ve tvaru kapsle a jedna z nich je stále funkční. V té kapsli vidím jakousi dívku. Nemá smysl někoho chytat. Je to žena, asi dvacet let a je v jakési nádobě. Myslím že ta nikam neuteče. Jako medik ale doporučuji jí odtamtud dostat, nemám ani tušení jak dlouho jí ta věc ještě udrží naživu. Zcela sebevědomě vykročím ke schodišti a na ty dva jen otočím hlavu. Tak co je hrdinové? Jdete nebo ne?

Když mi konečně došlo, že Asuka začala používat ten svůj super zrak, velice "nenápadně" jsem se snažil stoupnout si tak, aby na mě pokud možno neviděla(myslel jsem si, že za jejími zády to bude nejlepší).
Když se na nás ale otočila, už nebylo moc míst, kam se schovat. Připadal sem si jako nahý.
"Eee... nooo... jo jasně... tak... kupředu!" Gestem rukou jsem je pobídl k chůzi a sám jsem měl v plánu jít až jako poslední, kousek za nima. Rozhodně jsem nechtěl, aby na mě těma očima koukala.
Ještě že mě na to upozornili... kdybych to nevěděl, tak se tady producíruju, jako bych byl oblečenej... sakra, dyť sem... To je fuk... Zavrčel jsem si pro sebe nervózně a když se rozešli, po chvilce jsem vyrazil za nima.

Vyslechnu si Asučinu hlášení a vážně pokývnu hlavou. Dobře, jestli je tam někdo zavřený, rozhodně ho tam nenecháme. Jídlu počká, jde se... pokynu Asuce ke schodům a sám se vydám za ní. Ona zná cestu a dovede nás tam.

Ať žije ženská logika, zamumlám si pod vousy a vykročím rychlým krokem po schodišti. Cestu už jsem prověřila a vím tedy kudy. Sejdu schody o 3 patra níž a začnu nahlas odříkávat. Doprava, doprava, rovně, doleva, doprava, znovu rovně. Takhle nás vedu dál a dál do útrob komplexu, který podle všeho žádnou rekonstrukcí neprošel a ani snad nikdy nebyl navštívený. Na zemi je silný nános prachu a sem tam i kamínky ze stropu.

Potichu jdu za těma dvěma, moje kožené boty jen tak lehce šustí po zemi. Ruku mám položenou na jílci meče a stále se nervózně ohlížím.
Tendle podzemní komplex je jako z nějakýho strašidelnýho filmu. Pořád mám pocit, jako by nás někdo sledoval a taky mám to hnusný mravenčení v zádech.
Brrr... to sou duchové mrtvejch Kaguyů... Do čeho sem se to zase namočil?

Nakonec dojdeme až na křižovatku. Tady doleva a pak je tam místnost. Ustoupím stranou, aby mohl jít Kashike první a já mu nepřekážela, kdyby tam byla třeba past kterou jsem přehlédla nebo cokoliv jiného, on z nás má největší schopnosti. Když kolem mě projde, na chvilku se opřu o zeď a letmo si ho prohlédnu. Tak strašně se od našeho prvního setkání změnil. Úplně zasněná si sotva pár kousků omítky a několika kamínků, které se odlomí od stropu.

Výborně... pochválím Asuku a projdu kolem ní dál. Podívám se do chodby, kde je tma jako v pytli. Z kapsy na vestě vytáhnu baterku a přidám trochu světla k tomu, které vrhají malé žárovky na stropě. Pak mou pozornost upoutá podivný zvuk. Otočím se a uvidím několik kamínků a prach. Rychle vykročím zpět k Asuce. Vraťte se s Keigem o 50 metrů dál a tam na mě počkejte... nařídím jim lehce nervózním tonem.

Kývnu na Kashikeho, na férovku se otočím a těch 50 metrů vezmu sprintem. V takovejch místech mi nikdo nemusel říkat dvakrát, abych se stáhnul.
Po padesáti metrech se otočím a čekám, jak budem postupovat dál.

A proč bych jako měla? optám se podrážděně. Nechám ho dojít až ke mě a pak se ozve podivné lupnutí. Pochopím co se děje, otočím se a vyrazím zpátky jak jen nejrychleji mohu. Bohužel je však nejspíš pozdě.

Zaslechnu charakteristický zvuk pohybu kamenů o sebe. Prudce se odrazím s úmyslem narazit do Asuky a odhodit jí co nejdál mimo dosah sesuvu. Buď se mi povede jí dostat do bezpečí, nebo jí alespoň přikryji svým tělem, které by mělo zával vydržet.

Kashike se do mě opřel a pak už nevím co se stalo. Když přijdu k sobě, cítím divný tlak na plicích nemůžu pořádně hýbat nohama. Všude je plno prachu a prakticky nic nevidím. V ústech mám vlhkost a kovová chuť mi prozrazuje co je toho příčinou. Když se prach trochu usadí, zjistím, že mě Kashike zachránil od rozdrcení velkou kamennou deskou, avšak skrz jeho rameno prochází velký železný drát či co to je. Nejspíš to bylo součástí struktury stěn a stropu. Co je ale nejhorší, že železo pokračuje do mé hrudi. Teď už poznávám ten pocit co cítím, je to proražená plíce.

Ucítil jsem náraz do svého těla, který mě strhl na zem. Zalehnu Asuku abych jí chránil. V rameni ucítím bodnutí a tříštění kostí, což mě ani tak netrápí. Co mě trápí jsou několikrát zlomené nohy a pravděpodobně naprasklá pánev. Sakra! zakleju nahlas. Pak si prach sedne a já uvidím pod sebou Asuku. Proboha, to ne... šeptnu tiše. Keigo! Ke mě! zařvu jako raněný lev.

"Pryč!!!" Zařvu, když vidím co se děje. Bylo však příliš pozdě, na nějakou reakci. Stěna je zavalila a já s tím nemohl nic udělat...
Mohl jsem tam být s nimi, kdybych neuposlechl Kashikeho varování... Teď jsem ale jediný, kdo jim může pomoct! Musím něco udělat.
Rozeběhl jsem se k nim, ale když jsem viděl, jaká obrovská deska kamene je zavalila, málem se mi zastavilo srdce.
Todle je moc... to nezvládnu...
Stoupl jsem si k desce a chytil jsem ji za okraj. "Neboj se... Vytáhnu vás..." Procedil jsem skrz zuby, šel jsem do lehkého podřepu, prohnul jsem se v zádech a natáhl jsem paže.
"Grrrrr AAAAAAAAA!!!" Zařval jsem tak, že se to rozléhalo celým komplexem. Všude po těle mi vystoupli žíly a šlachy. Pomaličku, opravdu téměř neznatelně pomaličku, jsem se začal napřimovat a deska se pohnula o pár milimetříků vzhůru. "Já... nemůžu...." Řekl jsem přerývavě, ale nepovoloval jsem. Abych s deskou mohl pohnout natolik, aby alespoň jeden z nich mohl utécet, potřeboval jsem i Kashikeho sílu.

Vzhlédnu ke zvukům kroků a uvidím Kegia. Pokusí se zvednout desku ale bez úspěchu. Počkej, pomůžu ti... řeknu a zkusím dostat ruce pod sebe. Za cenu sedřené kůže se mi to povede a já se nyní můžu vzepřít. Až to zvedneme, pustíš to a rychle jí vytáhneš. Má probodené plíce a možná ještě hůř, okamžitě s ní poběžíš do nemocnice. Pak až pro mě někoho pošleš, jasné? Tak jdeme na to! Počkám 3 vteřiny až se připraví. Teď! Opřu se plnou silou do desky a za se začne kousek po kousku zvedat. Když se mi povede propnout ruce, nechám si zarůst lokty a ruce tak na chvilku poslouží jako provizorní vzpěry. Pusť! křiknu na Keiga a zatnu svaly na zádech abych udržel desku.

"Jdu!" Heknul jsem a pustil jsem desku. Bleskurychle jsem se prosmeknul k Asuce, dal jsem pod ní ruce a shunshinem jsem se i s ní dostal z pod desky. "Volno!" Houkl jsem na Kashikeho, když byla Asuka mimo desku, ale neotočil jsem se na něj. Nemohl jsem vidět, jak na sebe nechává spadnout tu desku a já musím znova utéct...
S Asukou v náručích, jsem se hnal shunshinem po našich stopách pryč z komplexu.

(přesun)

Když desku pustí, dolehne na mě celá její tíha. Poslední co stihnu je narvat veškerou dostupnou chakru na zpevnění hrudníku a páteře. Pak už cítím jen praskání kostí v pažích a jak se to celé znovu sesune. Jeden nádech a pohltí mě tma, ve které necítím už nic. Moje poslední myšlenka patří té dívce, v jejíž krví teď ležím a která doplatila na mou neschopnost. Odpusť... 

Utíkal jsem chodbou, s vyprošťovacím týmem o několik metrů pozadu. Byl jsem unavený, vyčerpaný, ale kupředu mě hnala povinnost. Slib, který jsem dal Asuce.
Když jsem uviděl to místo, kde se to stalo, tak mi poskočilo srdce. Teď přišla ta chvíle.
Strašně jsem se bál, že bude Kashike vzhůru, že bude klást odpor a že mi to nikdy neodpustí a já mu nevysvětlím, proč jsem to udělal... a taky jsem měl strach z toho, že mě pak zabije... ale on byl naštěstí v bezvědomí.
Skluzem jsem se dostal až k jeho hlavě, pohotově jsem vzal ostrý úlomek zdi a zabodl jsem mu ho do pravého oka. Odpusť... Když tadle myšlenka projela mojí hlavou, připadalo mi, že zvláště na tomto místě, má toto slovo zvláštní význam.
"Tady je! Pomoc!" Houkl jsem na tým vyprošťováků a ty mě doběhli. Ruce jsem měl nyní opřené o zem, která byla od krve, takže ta krev z toho oka, která mi vystříkla na rukavici se snad ztratila a oni nic nepoznají.
Tříčlenný tým mediků s vyprošťovací technikou dorazil k nám a hned se dali do díla. Z kufříku vytáhli hevery, odklidili pár trosek, hevery strčili pod kamennou desku a začali jí nadzdvihávat. Když byla dost vysoko, podepřeli ji vzpěrama a začali Kashikeho fixovat. Potom ho odšpendlili z traverzy, položili na nosítka a všichni jsme vyrazili zpátky do nemocnice, jak nejrychleji jsme si troufli(jeden tam zůstal, aby sbalil věci, potom nás dohnal).

(přesun)

Potácivým krokem dojdu až k sobě domů. To sídlo je najednou ohromně studené a prázdné. Před očima mám vzpomínky na všechno, co se stalo a nemůžu je zaplašit. Pořád tam ale byla ta ženská v nádobě, kterou bylo třeba vyndat. Kdybych to neudělal, Asučina smrt by byla naprosto zbytečná. Projdu po schodech dolu a dvěma chodbami obejdu zával. Nakonec stanu před velkou kapslí, ve které se vznáší mladá dívka, která vypadá jako by spala. Zkusím vzít za dveře, ale ani s nimi nehnu. K čertu s tímhle krámem... Prohlídnu si celý ten přístroj a nakonec najdu něco jako ovládací panel, na kterém spustím otevírací proces. Dveře se začnou pomalu rozevírat a tekutina se mi vylije k nohám.

Voda se pomalu odplavovala z nádoby. Oči měla zavřené, kůži  pobledlou, ale kupodivu mastnou. Uchycovaly se na ní kapky vody, jako by byla něčím ošetřená. Jakmile voda klesla k hrudi, najednou jako by do ní praštilo a ona se z hlubokých nádechem probudila a začala okamžitě panikařit kde je a rychle dýchat.