HLAVNÍ BRÁNA

"V pořádku, zjistím to sama. Jsem obeznámena s problémem Kumogakure." usmála jsem se na ně.
"Postarejte se jen prosím o mou výpravu já se podívám na váš problém." řeknu mile a odejdu k hlavní budově

(přesun)

Dorazil som k bráne. Stál som uprostred nej a čakal som kým sa dostavy môj tým, ktorý mal so mnou teraz splniť tú misiu. Mal som všetky potrebné informácie na to, aby som mohol bez problémov nájsť Hachibiho jinchuurikiho. Hlavne nech nieje neskoro. Pomyslel som si pri tom, ako som tam postával a čakal na ostatných.

Přišel jsem k bráně jako druhý hned za tím jouninem. Podíval jsem se na naší bránu a vybavovaly se mi vzpomínky kdy jsem tudy kráčel poprvé. To už je pěkná řádka let. Nyní jsem však měl vesnici na čas opustit a přivést jednoho shinobiho zpátky domů. Přišel jsem blíže k němu a pověděl. " Můžeme pomalu vyrazit. Ostatní nás určitě doběhnou " dodal jsem když jsem přišel a čekal estli se něco bude dít.

Ako prišiel Sanji otočil som sa naňho a potom som prehovoril. "No ono bude lepšie, ak ich počkáme lebo nebudú vedieť kadiaľ sa majú vybrať. Predsa len ja viem polohu hachibiho jinchurikiho." Preto bolo vlastne lepšie počkať ich.
(Ak by som tu nebol, dajte presun niekto za mňa.)

Blízko brány jsem seskočila z jedné ze střech. Upravená jako vždy, stejná jako vždy, ale v očích jiný pohled. Strach, možná. Překvapivé, obzvláště u Kage. Musela jsem čelit svým démonům. A touhám.
"Zdržím vás jen na chvíli, máte mou omluvu," obrátila jsem se k ostatním a pohledem se zastavila na Kenovi. "Mohl bys? Je to velmi důležité a pár vteřin snad výsledek mise neohrozí."
V tom okamžiku jsem stála za rohem a podivně rozechvělá čekala, jestli mi tu chvíli času věnuje.

Nechala jsem si pár vteřin na to, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Od poslední mise jsem ho v klasické uniformě neviděla. Líbilo se mi to. Ale znamenalo to, že mu možná někdo brzy ublíží.
"Od posledního útoku... mám strach."
Bylo těžké to říct. A držet přitom hlavu nahoře bylo ještě těžší, ale nemohla jsem odpoutat pohled od jeho očí.
"Bojím se o vesnici, bojím se o lidi, na kterých mi záleží... bojím se vlastních chyb, které zavinily i poslední útok a proto..."
Krok blíž k němu. Kage a zbabělá, další věc, proč byl čas se toho postu vzdát. Tohle ale bylo něco, od čeho jsem nemohla utéct. A postavit se tomu vyžadovala jen čelit strachu o jeden život, ne o tisíce.
"Pamatuješ si, jak jsem tě žádala, abys nikdy nezapomněl na naše přátelství? Abychom byli přáteli navždy..." změnila jsem nečekaně téma. "Změnila jsem názor."
Pevná věta. Možná ještě nečekanější než změna tématu. Neměla jsem víc, co k tomu říct. Další krok k němu. Dělilo nás pár centimetrů, když jsem si ho přitáhla k sobě a políbila. Alespoň na tu nepatrnou chvíli jsem se k němu přitiskla celým tělem, musela jsem stát na špičkách a ruce jsem si opřela o jeho hruď. Srdce mi bilo jako splašené.

Oplatil mi polibek. Povzbudilo mě to. Líbilo se mi to.
"Hlavně se vrať, ano?"
Od Raikage by tohle asi nikdo nečekala. Chovala jsem se jako děcko, které poprvé poznalo něco jako polibek a zalíbilo se mu to tak, že si to za žádnou cenu nechtělo nechat vzít.
"Když se vrátíš, možná ti těch důvodů pro život budu schopná dát víc."
Chtěla jsem mu toho říct mnohem víc, ale ani jeden z nás neměl čas. Byla zřejmě špatná doba na vztahy. Válka. Změna vedení vesnice. I když zrovna to byla moje vina. Odstoupila jsem od něj a udělala pečetě na Kuchiyose no Jutsu. Neříkala jsem ale nic. V oblaku kouře se před námi objevil obrovský had. Naštěstí před bránou bylo dost místa, aby nic nezničil.
"Jeho jméno je Aodaishō," pozvedla jsem ke svému mazlíčkovi oči.
Velikost odpovídala Orochimarovým legendárním hadům. Byl skutečně impozantní.
"Bude tě poslouchat. Použijte ho k přepravě, stačí mu trochu věřit a schovat se do jeho úst. Vezme vás tam, kam potřebujete, za polovinu obvyklého času."
Víc jsem udělat nemohla.

Konečně si dopovídal Ken s naší překrásnou Raikage a my mohli vyrazit na tu dlouho cestu kde nás čekal velmi náročný úkol. Doufal jsem, že se nám to také povede, abychom tam nakonec nevydechli naposled. Toho sem se nejvíce obával, ačkoliv jdu se silnými chlápky, takže by to mohlo jít celkem dobře. Co jsem ale já mohl zmoct proti nepřátelům daleko silnějším než jsem já s mými schopnostmi bylo ve hvězdách. Důvěřoval jsem velícímu jouninovi a šel za Kenem do hlavy hada připravený na cestu.

Sledovala jsem ho odcházet. Snažila jsem si zapamatovat si najednou všechny jeho rysy, dohnat ty chvíle, kdy se nedalo uvažovat nad něčím jiným než nad přátelstvím. Jako Raikage jsem se lásce vyhýbala velkým obloukem. Viděla jsem, jak zatemnila úsudek Everestovi a proto jsem se rozhodla, že k mému postu nepatří. Mému bývalému postu. To, co se stalo teď jsem také neplánovala. Jen jsem to jednoduše musela udělat. Seběhlo se to rychle, překvapivě. A snad i vášnivě.

Nebylo to zrovna romantické, ale o to víc mi to přišlo jako příslib něčeho většího, něčeho, co budu mít ráda a co mi možná dodá odvahu čelit strachu. Jako pro shinobi pro mě ale strach nebyl velký problém. Poslouchat rozkazy bylo jednodušší než je rozdávat. Ale ex-Raikage hrozí, že půjde do bitvy jako generál. Budu mít rozkazy, ale zároveň budu zodpovídat za životy lidí ve své divizi. A to už jsem, bohužel, ovlivnit nemohla. A v danou chvíli nezbývalo než vrátit, že se vrátí. Plně jsem se k tomu upnula a zamířila jsem pryč. Prsty jsem přitom mapovala kůži svého summona. Pak jsem se na ně naposledy otočila, počkala jsem, až zmizí a vrátila jsem se do kanceláře.

//Přesun

Konečne sa tam už pobratríčkovali a mohli sme konečne vyraziť. Keď prišiel doplazil sa tam k nám had, ktorého som si všimol už keď bol privolaný. Skočil som mu aj ja do tlamy. "Tak vyrazme a poďme konečne zachrániť toho chlapíka." Po tom, čo naskočil aj posledný člen skupiny ústa hada sa zatvorili a my sme vyrazili z dediny.
(presun všetci 3ja.)

Posledným veľkým saltom som dopadol pár metrov pred bránou Kumogakure no sato. Sila nárazového vetra mi zaslepila tvár mojimi vlasmi. Narovnal som sa a pravou rukou som si upravil ofinu tak aby som videl. Nemal som stále oblečenie ani čelenku Kumogakure no sato takže som bol nútený počkať na Yunu aby preukázala našu identitu. Rychlým pohybom prstov som si rozviazal chránič na hrudníku. Takto som si rozviazal všetky a nato následne podopadávali na zem. Všetky sa však zdvihli do vzduchu a vleteli do môjho otvoreného ruksaku ktorý som položil na zem. Ruksak som si prehodil cez chrbát a pomalým krokom sa vydal do dediny. Yuna mala byť tesne za mnou takže mi nevadilo pridať na tempe. Počas cesty sem som sa dozvedel že dedina bola napadnutá a tak som chcel vedieť čo sa vlastne v skutočnosti stalo. (presun)

Uškrnula som sa. Už zase sa predvádzal, ja som si išla pomaličky pomedzi stromy, až som.v diaľke zazrela mohutné brány Kumo. Ale niečo sa zmenilo.
Úškrn mi z tváre zmizol. Určite sa tu niečo stalo. Bude to mať niečo spoločné s tou chakrou, ktorú som tu cítila a odniekiaľ som ju poznala.
Pri bráne som sa preukázala preukazom, vysvetlila, že sme len bolí na výlete a vyzvedala čo sa stalo. Vraj niekto na Kuko zaútočil.
Zamračila som sa. Budem sa musieť porozprávať s Rin, možno budem schopná páchateľa nájsť. Povzdychla som si a vybrala sa za Nataom. (presun)

K bráně dorazil posel. V jedné ruce držel svitek s pečetí Kirigakure a v druhé zakrvavený pytel. V pytli byla pochopitelně hlava jednoho z Tsuchikagů. Předal ho u brány a zmizel.

Vzkaz:

Spoiler:

V brzké ranní hodině jsme se dostali, před brány Kumogakure. Kryly jsme se v lese a čekali na vhodnou příležitost.
"Takže jak jsme se dohodli. Já stráže, vy zbytek." sáhla jsem každému na rameno a jejich těla se pokryla krystalem, který jakoby následně splynul s jejich tělem.
"To jen malé opatření, dávejte si pozor, raiton ho dokáže snadno rozbít." varovala jsem je. Pak jsem vyťukala pečetě na mesaigakure no jutsu a vydala se vpřed.
Bylo tam šest shinobi. Už jsem tu jednou byla, na strážní věže jsem nebrala ohled, potřebujeme, aby je varovali. Zajímala mě ta čtyřka u brány. Došla jsem až k nim. Dlouho jsem tuhle věc nepoužila, ale chyběla mi. Otevřela jsem dlaň a foukla proti těm mužům růžový prášek, když se ho nadechli, začali být povolní a lehce vysmátí. Foukla sem každému do obličeje ještě jednu dávku a oni se svezli na zem a s blaženým výrazem leželi na zemi a usmívali se. Pak jsem se znovu objevila v bráně a mávla na ostatní.
Útok započal....

Sledoval jsem jakým trikem Reina ochromila stráže. Bylo to pozoruhodné, něco takového by mě nenapadlo. Nyní byl čas se posunout vpřed aby naše mise mohla přejít do další fáze. Museli jsme projít branou a rozutéct se do vesnice kde jsme měli řádit, nenapadalo mě nic originálního, a proto jsem prozatím jen prošel v rychlosti bránou. (přesun)

Dorazím před bránu se svou jednotkou. Podle hluku zevnitř se něco strašlivě podělalo a já rozhodně nemínil marnit čas. Gestem pokynu prvnímu družstvu, aby se připravilo a zamířím svou pozornost na bránu. Z rukou mi vyrazí dřevěné pilíře které do brány uhodí ohromnou silou. Vzniklým otvorem projdu dovnitř, následovaný prvním družstvem, sestaveným převážně z útočně zaměřených jedinců. Druhá půlka skupiny je podpůrna a má s sebou i dva mediky. Postupujeme sehraně a koordinovanou palbou technik zaháníme nebo likvidujeme všechno, co se objeví na dohled.

Pomalu jsem procházela až k bráně, kde jsem už jsem viděla Madaru. Bezvládné tělo Killunie jsem držela v náručí. Hlavou jsem kývla směrem k ní a medici z Madarovi jednotky ihned zamířili ke mě a převzali si ji. Podívala jsem se mlčky na Madaru, věděla jsem, že budu mít průšvih. Nesplnila jsem jeho rozkazy.