Cvičiště č. 2

First topic message reminder :

Plně vybavená "tělocvična", ve které si můžete pořádně zatrénovat dle vaší chutě ^^

Jako druhý se vrátil Kiseki. Né že bych toho kluka měl zrovna nějak v oblibě, to já nemám nikoho, ale rozhodně mi byl z těch třech nejsympatičtější. Vypadal ale v pořádku a já si nebyl jistej, jestli je to pro jeho postup v náboru dobře. Byl to ale jeho boj, já měl na starosti jiné věci.
Došel jsem ke strážnému u dveří, který korigoval procházení do cvičiště. Lehce jsem před ním sklonil hlavu, na znamení že znám své místo a hodnost.
"Prosím vás, potřeboval bych vědět, jestli se už Mizukage-sama vrátil. Já byl ten, co vás informoval o jeho nepřítomnosti, takže vím že tu nebyl. Mám věci, které mu musím neprodleně nahlásit."
ANBU na mě kývl. "Budu během chvilky zpátky, vrátím se hned co podám hlášení."
Znovu jsem sklonil hlavu a vyrazil jsem z cvičiště ven.
(přesun)

Netrvalo dlouho a už jsem byl zase tady. Vletěl jsem dovnitř jako blesk, trochu zadýchaný, zpocený, ale očividně včas. Ty dva se ještě nestihli vrátit.
Zjistil jsem, že ostatní na mě možná trochu civěj jak na idiota... "Ehm..." Zavřel jsem za sebou dveře a šel jsem si radši zase sednout.
Potichu a pomalu jsem se vydýchal a dál jsem vyčkával na ty dva opozdilce.

Velitel opět předstoupil, aby si vzal slovo.
"Nikdy bych nevěřil, že psychická zkouška na vás prozradí tolik." řekl a rozhlédl se.
"Ti, jejichž jména zazní, předstoupí a budou moci vstoupit do řad ANBu."
Mezi asi třemi desítkami jmen zazněla jména Keiga Nakagamiho a Akumy Seita. Ti se stali oficiálními ANBu.
"Ti, které jsme nevybrali, nemusí být zklamaní - výběr bude opět za půl roku. Důvodů mohlo být více, ale i jeden stačil k tomu, abychom vás do svých řad nevzali. Našim novým členům gratuluji, budete odvedeni do centrály ANBu. Ostatním děkuji za účast a požádám vás, abyste odešli."
Velitel domluvil a dav se pomalu začal rozcházet.

Překvapeně jsem vzhlédl, když zaznělo moje jméno. Přiznám se, že ještě překvapeněji jsem se tvářil, když zaznělo jméno toho kluka, nikdy bych si nepomyslel, že to dokáže. Teď už jsem věděl, že se jmenuje Akuma Saito a to jméno jsem si vryl hluboko do paměti, protože v takto mladém věku se stát členem ANBU... to musel ocenit i člověk, jako já.
Nejspíš o to nestál, ale i tak jsem se na něj podíval a uznale pokývl hlavou.
Bylo mi trochu líto Kisekiho, ale jsem si jistej, že pokud se o to bude chtít pokusit příští rok, tak mu to vyjde.
To že neprošel Kangae jsem čekal(pravda, čekal jsem, že neprojde i Akuma, to jsem se hold spletl). Né pro to, že byl slabý, ale na ANBU se příliš nehodil. Byl na to moc hlučný.
Napadlo mě, že by mu ani tak nemělo vadit, že jeho jméno bude zapomenuto(protože přesně to se podle velitele mělo stát, když se k ANBU dostanem), když se vlastně chtěl stát Mizukagem a usiloval o to, aby jeho jméno bylo známé všude... Ale pak jsem si uvědomil, že i náš současný Mizukage byl kdysi Oinin(stejně to byl pole mě ojedinělý případ).
Předstoupil jsem před velitele, uklonil se a zařadil jsem se k ostatním vybraným, abych počkal až nás odvedou do centrály.

Kývnul jsem na Kangaeho, když mi popřál hodně štěstí. Byl trochu horlivý, měl vysoké cíle, ale celou tudle situaci bral čestně a bylo třeba mu jeho čest opětovat.
"Tobě taky hodně štěstí. A nenech se tím odradit." Řekl jsem a kývl jsem na něj hlavou, taková menší úklona.
Pak jsem se vmísil do zástupu nově přijatých ANBU, čekal jsem dokud se to tu nezačne rozcházet a pak jsem se i s ostatními vydal do centrály ANBU.
Tak trochu jsem doufal, že nás tam bude čekat nějaké ceremoniální přivítání, nebo něco podobnýho, ale to jsem byl nejspíš příííliš naivní.
(přesun)

Jakmile jsem opustil břeh Jezera, měl jsem příležitost se projít kolem cvičiště jedna i tři protože je to tak nějak kolem. Dalším místem kde jsem měl v plánu hledat byla tělocvična, aneb cvičiště číslo tři. Nebylo to ani tak že bych nějak očekával že tam bude ten koho hledám, ale spíš jsem nevěděl ani koho přesně hledám a jak vypadá. 
Když jsem přišel do tělocvičny tak jsem si všiml kousek od jednoho z dřevěných pilířů stát nějakou ženu. Měla stejně stejně jako já vlasy spíš do šeda (soudím podle avatara), takže jsem si říkal jestli to není někdo z našeho klanu. Přece jen jsem znal podle obličeje opravdu jen pár z nich. Ale pak mojí pozornost zaujala samehada na jejích zádech, lehce jsem si jí pohledem přeměřil a pak jsem k ní přišel. Poznal jsem že to nebude žádný genin, takže by mi mohla poradit. "Když potřebuješ laskavost, musíš se tvářit mile. Ne jako by jsi se díval za ně. Baka!!,...." hlavou mi projel povědomý hlas. Dal jsem na něj a na tváři se mi pro změnu opět usídlil takový nesmělý úsměv. Už jsem se v tom lepšil, ale pořád to bylo docela divný. "Eh, eh. Ahoj" nevypadala zase o tolik starší, takže jsem nechtěl volit slova jako dobrý den. Jedna z mála věcí co o ženách vím je ta, že jsou na věk dost háklivé. "Potřeboval bych poradit, hledám Hirin a nevím kdo to je ani kde hledat." na tváři jsem měl stále ten úsměv a čekal na odpověď.

Její otázka mě trochu zarazila. Nicméně dalo se čekat že mi někdo jen tak něco neřekne. Nejspíš bych i já byl dost nedůvěřivý kdyby ke mě přišel někdo jako jsem já. Přeměřil jsem si jí ještě jednou od hlavy až k patě a tak nějak jsme se oba dva nedůvěřivě prohlíželi. Vypadala celá stuhlá, jako kdyby tady stála fakt dlouho. Přemýšlel jsem co jí můžu říct, aniž by jsem řekl něco co nechci.

"Jde o misi, tajnou misi" řekl jsem tiše a rozhodně jsem neměl v plánu jí říkat něco víc. Pravda byla že jsem vlastně ani moc nevěděl o co půjde. Neměl jsem důvod jen tak někomu říkat jméno a tak jsem jen ukázal na čelenku kiri co jsem měl na rameni. Mohl to být podvrh, ale jen hlupák by se prokazoval čelenkou a chtěl aby mu lidi důvěřovali a né nějakej vetřelec. Ale v tomhle případě mi nevadilo vypadat jako hlupák. Přece jen je to otázka priorit

Procházel jsem cvičiště a sledoval přítomné shinobi. Podle všeho mě musela ta 'ochranka' sledovat i sem tak jsem nemohl dělat nic nápadného. Procházel jsem tělocvičnou a prohlížel si přítomné shinobi, kteří tvrdě trénovali. Bylo jich zde docela dost, ale stejně z toho nemohu posoudit jejich sílu, ani kolik jich tu celkově je. Co to? Překvapeně jsem vydechl, ale svou chůzi nějak nezrychloval ani nezpomaloval, přece jen jestli mě někdo sledoval, mohl si všímat každé drobnosti. Takže tu je shinobi se Samehadou, to se podívejme. Ale nevypadá nějak silně, no předsudky jsou špatné a často je pravda úplně jinde. Posadil jsem se co nejblíže k nim a upřel na ně pohled, přičemž jsem si podepřel bradu dlaněmi a lokty si zapřel o stehna. Chtěl jsem zaslechnout alespoň něco málo z jejich rozhovoru, ale ten hluk co tu nadělali přítomní u posilování a trénování mi to dost komplikoval. Zároveň jsem se modlil ať ti co mě sledují ihned neběží za Mizukagem a neřeknou mu že tu 'okoukávám' jednu jeho Kunoichi. Při té myšlence jsem se pousmál, byl bych tak možná za úchyla, snad by za tím nic víc neviděl.

//Abych řekl pravdu, tak jsem opravdu celé dny vyhlížel, ale dočkal jsem se a to je hlavní. Tak nakonec přeji příjemné hraní

Hirin byla jaksi v lagu, nejspíš se její mozek přehříval, protože nestíhá zpracovávat všechna data z reálného světa. Asi by si měla zajít koupit nějakej výkonější. Každopádně se mi nedostalo odpovědi a já musel zapřemýšlet kam bych asi teď mohl zajít. Chtěl jsem zajít do domu Hitomi, jenže tu bych tam pravděpodobně nenašel. Jenže kde najít nějakou zralou ženu, která by mi pomohla se staráním o mé děti. Jestli se o ně nebudu řádně starat tak toho budu jistě litovat. Oni totiž zdědí mou vůli a budou pokračovat po mé cestě dál místo mě. Mávnul jsem na rozloučení na ostatní a odcházel jsem ze cvičiště.
/přesun

Na cvičišti stáli s Takerem ještě dva ANBu. Po chvíli ale jeden zmizel, a když se objevil zpátky, řekl Takerovi:
"Pane, než zítra odejdete, Mizukage-sama by s vámi rád mluvil. Teď Vás požádám, abyste se neprodleně vrátil do hotelu. Pokud budete něco potřebovat, rádi to zařídíme."

Faito

Dorazil jsem i se dvěma Oininy a Reinou na cvičiště. Zamířil jsem si to přímo k onomu cizinci, co tam pozoroval naše cvičící.
"Poznáváš ho?" zeptal jsem se Reiny, když jsme k němu došli.

No aby ne. Vlastní krev musí poznat snad každý. Otázkou je, jestli zabije dřív on mě nebo já jeho. Dost jsem si s těmahle dvěma variantami pohrávala. Ale zase slíbila jsem, že budu tady hodná. Jestli nezaútočí on, tak já první ne.
Jen Faitovi kývnu na odpověď. Že se s bratrem setkám zrovna tady....měla bych být Faitovi vděčná. Ale byla to náhoda takže zřejmě nic.

Faito

Tak tohle bude ještě zajímavé, pomyslel jsem si a sledoval, jak bude Takeru reagovat.
"Jistě pochopíte, že zůstanu tady a budu vás poslouchat. Nehodlám riskovat, že se mi tu porvou dva shotony... Ale prosím, máte času, kolik jen chcete, abyste neřekli, že nejsme pohostinní..."
Ukázal jsem k blízkým lavičkám, dovedl je k nim, opřel se nad ně o stěnu a zkřížil ruce na prsou.

Když jeden oinin zmizel, měl jsem zlé tušení, které se stalo skutečností když se vrátil se zprávou že se mám dostavit u Mizukageho. Neměl jsem z toho dvakrát dobrý pocit, ale neměl jsem na výběr. Odtrhl jsem zrak od kunoichi se samehadou a chystal se k odchodu když jsem ucítil tu chakru. To není možné. Problesklo mi hlavou když jsem jí uviděl vcházet po boku Mizukageho. Zatajil jsem dech a stiskl pevně ruku v pěst abych neprojevil emoce, nebo alespoň snížil jejich projevování na minimum. Když jsem byl u ANBU tak jsem slyšel drby o tom že jí někdo oživil, no nevěřil jsem tomu ale ona to byla pravda... ''Umřela jsi... Jsi mrtvá'', řekl jsem jakoby nepřítomně a pak na ní hodil zamračený pohled. Mizukageho jsem v tuto chvíli ignoroval. Nevím proč prišla, uritě to není náhoda. Našel jsem si nový domov, přidal jsem se k Sabisu a všechno se zdálo být za mnou, dokud se tu neobjevila, dost mě to vyvedlo z míry ale svůj 'poker face' jsem stále měl.

(Gome, že neodepisuju, mám mononukleozu a angínu, musím ležet většinu dne v posteli takže moje aktivita bude snížená a spíše takhle po osmé - deváté hodině.. )

Němě jsem otevřela pusu a pak si dala ruce v bok.
"No sice vypadám mrtvě, ale cítím se celkem živá." odsekla jsem mu a přešla rázně k němu a vrazila mu facku.
"To máš za to, že si mě v tu nejhorší chvíli nechal samotnou." narážela jsem na jeho odchod při nejhorším stavu v Akatsuki a mém těhotenství. V té době mě opustil, aniž by něco řekl.
"A teď....strašně ráda tě vidím , brácho." usmála jsem se a objala jsem ho.

Ani jsem se nesnažil uhýbat před fackou kterou mi Reina dala. Chvíli jsem nechal hlavu pootočenou stranou v poloze kde skončíla po oné ráně a nepřítomně jsem zíral do zdi po mé pravici. ''Nevěřil jsem tomu... Kdo to.. Edo tensei? To ale není navždy, stačí když umře ten kdo jej vyvolal, nebo když ho zruší.'' Utrousil jsem když jsem pootočil hlavou tak abych se zase koukal Reině zpříma do očí, poté jsem se nechal obejmout a jemně jí stiskl. I když to byla má sestra, nechtěl jsem na sobě dát moc emocí hlavně kvůli tomu že tu byl také Mizukage a další ninjové. ''Nechal jsem tě samotnou, protože jsem myslel že už se konečně o sebe dokážeš postarat sama'', řekl jsem ironicky a cítil jak ze mě spadla ta tíha a znovu mohu mluvit uvolněně, jako bych se znovu nadechl po tom co sem přišla. Po chvilce jsem se vyprostil z jejího objetí a podíval se na ní. ''Vždy jsi věděla že jsem samotář... Ani tehdy jsem nic neřekl'', nařážel jsem na odchod z domu, když jsem tam nechal svou rodinu, kterou pak Reina později otrávila. ''Nedávno jsem přišel do Konohy se špatnýmy úmysly, no nakonec se to tam stalo mým domovem... Jenom to teď komplikuješ'', té poslední větě jsem dal ironický povzdech a poté na ní letmě vyplázl jazyk v úšklebku.

Faito

"Ano, skutečně stačí, aby Hokage zemřel..." pronesl jsem, jakoby nic, když se zmínil o likvidaci Edo Tensei. Zajímalo mě, jak bude reagovat na fakt, že ten, kdo mu poskytl domov, je lhář nejvyššího kalibru.

Podívala jsem se vražedně na Faita, ale když už to řekl.
"Ano stačí jen zabít našeho švagra, prosté a logické." založila jsem si ruce na prsou.
"Ano já jsem komplikace pro všechny, že Mizukage?" podívala jsem se významně na Faita a pokračovala:
"Zní to jako by si už hledal způsob jak se mě zase zbavit." nadhodila jsem, ani bych se tomu nedivila jsem kompli