Cvičiště č. 2

First topic message reminder :

Plně vybavená "tělocvična", ve které si můžete pořádně zatrénovat dle vaší chutě ^^

Když opřel jeho katanu o mé rameno, rukou, kterou jsem nedržela ty zlomená žebra, jsem se pomalu natahovala pro výbušný lístek do mé shinobi brašny. Dřív než jsem ho stihla vzít, neznámý promluvil. Podle hlasu, i když zněl trochu jinak než předtím, jsem poznala, že mým nepřítelem byl Tanaki. Byla jsem trochu zahanbena, jelikož tím pádem byl Tanaki svědkem toho, že jsem katanu v boji využila minimálně. Ne že kdybych ji více používala, dopadlo by to jinak, ale Tanaki chtěl nejspíš zjistit, jak jsem v boji s katanou pokročila. "Rozumím sensei." Přikývla jsem na jeho slova o lámaní kostí. Nejspíš jsem tím Tanakiho zaskočila. Vsadím se, že čekal nějaké stížnosti z mé strany. Ta Kaori z před půlroku by si určitě stěžovala. Současná si to ale nemohla dovolit, jelikož si byla vědoma toho, že jiná cesta ke zlepšení svých schopností nevede. "Poslouchám." Byla jsem zvědava, co mi chce říct. Záležel na tom údajně náš vztah senseie a žáka.

Lekla jsem se. Nečekala jsem, že si bude chtít vytáhnout oko, alespoň tak to vypadalo. Že bych ale kvůli tomuto zvracela? Ne. Na chvíli jsem měla pocit, že bych se měla někde schovat. Tanaki vypadal opravdu děsivě. Brzy jsem si ale uvědomila, že Tanakiho jako mého senseie musím přijmout se vším všudy, ať už je jakýkoli. Proto jsem to ustála. "Když jsem ustála po dlouhé době pohled na své děti, které jsem vědomě opustila, bez jediné slzy, myslím, že zvládnu i toto." Tanaki vypadal děsivě, to se mu musí nechat. Dívaje se na ně jsem si připadala jako andílek, což mě nutilo si nejraději stoupnout někde do kouta, daleko od tohoto čerta. Jenže jsem neměla důvod se Tanakiho bát, i když jeho chování je nepředvídatelné. Kdyby stejný pohled na mě upřel někdo na bojišti, těžko bych to zvládala.

"Hai." Přikývla jsem Tanakimu. Zašla si pro katanu a vydala se za nim. Na chvíli jsem při tom, jak se na mě Tanaki díval, na ty zlámaná žebra zapomněla, takže jsem přestala na chvíli cítit tu bolest. Teď se ale vrátila, a to mnohem intenzivněji než předtím. Držela jsem si je proto pořád rukou. Příliš to nepomáhalo. Něco mi ale říkalo, že bych tu ruku neměla dávat pryč. Katanu jsem zasunula zpátky do pouzdra, které jsem měla u pasu. Dala jsem na Tanakiho radu, kterou mi předtím dal. Takhle tasím katanu opravdu rychleji. (Přesun)