Cvičiště č. 2

Od restaurace jsem se vydala směrem od nemocnice. Vážně se mi nechtělo zpátky. Ta spousta lidí, kteří byli ranění... prostě jsem s nimi nemohla momentálně dobře soucítit. Mojí prioritou bylo zjistit alespoň nějaké informace o sobě. To, že nevím, kdo jsem, co jsem a svoji minulost mě ubíjí. Chtěla bych Itakemu představit svým pravým jménem. Natsuhi, zamyslela jsem se nad jménem, jež jsem musela vymyslet pro něj. Pousmála jsem se. Vlastně nebylo zas tak špatné. Třeba si ho nakonec nechám, i když zjistím své pravé jméno - pokud se mi nebude líbit.
Dala jsem si ruce za záda a propletla si prsty. Sluníčko se sklánělo k obzoru. Zafoukal větřík a já se otřásla. Kdyby nefoukalo, žekla bych, že je pěkný a příjemný den.
Míjela jsem lidi, kteří odcházeli do svých domovů. Na jejich tvářích jsem spatřila něco, co jsem si vyložila jako obavy. Nebylo ani divu. Před branami vesnice se bojuje a je jen otázka síli obránců, jestli tito lidé nebudou zničeni. Ale přesto mě udivuje, jak se beztarostně věnují svým povinnostem. Vlastně jsem byla jako oni. Nejdřív jsem byla v nemocnici a pak na obědě, aniž bych se nějak zvlášť obávala o své bezpečí.
Už poněkolikáté jsem zahnula za roh. Zastavila jsem se a rozhlížela se, jestli nenajdu nějakou "bandu cvoků v bílých maskách", kteří by mi mohli pomoct. Žádnou jsem však nenašla. Jediný, kdo tu byl, jsem byla já. Dokonce i obyvatelé se zde nezdržovali. Ten, koho jsem hledala, nejspíš musel být u brány. Ten nepříjemný tlak nepřestával. Povzdechla jsem si. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a koho mám hledat, když jsou všichni zaneprázdění. Nadechla jsem se a z plných plic jsem začala křičet.
Po chvíli jsem si přikryla ústa rukou a čekala na to, jak sem někdo přiběhne a zdrbě mě, že křičím, když se mi nic neděje. Čekala jsem několik dlouhých minut s divoce tlokoucím srdcem. Nikdo však nepřišel a tak jsem se mohla znovu vidat na cestu.
Narazila jsem na další rozcestí. Doprava nebo do leva? Kroutila jsem hlavou na jednu stranu a pak na druhou. Zavřela jsem oči a zatočila se. Vydala jsem se tou cestou, které jsem byla čelem. "Snad to není zpátky," zasmála jsem se.
Přišla jsem k nějaké budově. Všude byla tma. Spatřila jsem lavičku, tak jsem si na ni sedla. Upřela jsem pohled na onu budovu a přemýšlela, co to asi bude. Ubytovna ne, to by tam bylo rozsvíceno a několik lidí, přemýšlela jsem. Nemohla jsem přijít na to, co tam asi bude tak jsem na ni jen civěla.

Pořád jsem seděla na lavičce a začínala přemýšlet, co bych asi měla dělat. Vůbec jsem netušila, jak se dostanu zpátky. Asi bylo nejlepší řešení vrátit se zpět do nemocnice a nepokoušet se hledat někoho v masce, kdo by mi mohl pomoci. Do budovy jsem jít taky nemohla. Ještě by mě nařkly, že jsem je chtěla oloupit, pak jim vysvětlujte, že jste chtěli zjistit, co se tam nachází a jestli tam náhodou nejsou cvoci v maskách. Zakroutila jsem hlavou. Tohle by nešlo, řekla jsem si v duchu.
Najednou se přede mnou vynořila malá osůbka. V ruce měla zmrzlinu a mě zase přeběhl mráz po zádech. Té zimy po tom krásném plavání mě vážně nepřestane týrat. Paní? To vypadám tak staře? Blesklo mi hlavou. To už nazvání dutá hlavička se mi líbilo víc. Nemělo cenu lhát a tvrdit, že jen odpočívám. By se otočila a určitě by mi nepomohla a já bych mohla bloudit celé dny! Pokývala jsem hlavou. „Asi to tak bude,“ usmála jsem se na ni. Zvedla jsem ruku a poškrábala jsem se na hlavě. Zatěžovat ji tím, co se mi stalo, nemělo smysl. Co by tím také mohla udělat?

Dívala jsem se, jak baští zmrzlinu. Najednou jsem si vzpomněla na tu sladkou čokoládu, co mi objednal ten medik. Ach, jak bych si ji znovu dala! Podívala se na budovu, o níž jsem se jen dohadovala, k čemu slouží. „Aha,“ řekla jsem tak nějak zklamaně. Myslela jsem, že bych mohla být někde blízko.
Sehnula jsem se a opřela ruce o kolena. „Zdaleka,“ řekla jsem. Netušila jsem, jak by reagovala, kdybych jí řekla, že to nevím. Raději jsem zalhala, i když to vlastně mohla být pravda. Kdo to má vědět?
„Není ti zima?“ zeptala jsem se zvědavě. Sluníčko sice svítilo, ale ještě nebylo těch mnou požadovaných stupňů na zmrzlinu.

„To se teda máš!“ usmála jsem se na ni. „Miluji teplo a poté, co jsem plavala řece jako leklá ryba mi je pořád zima,“ posmutněle jsem se zasmála. Dělat si sama ze sebe srandu mi zrovna moc nešlo. Byla jsem ráda za tu teplou mikinu od svého zachránce.
Zvedla ruku a pak se v její dlani něco vytvořilo. Po chvíli zkoumání jsem zjistila, že je to led. Otřásla jsem se. Nechtěla bych skončit znovu v něčem studeném, hlavně ne v ledu, který je rozhodně hladší než proudící řeka.
Pokývala jsem hlavou. „Hyouton,“ zopakovala jsem šeptem. Čekala jsem, že se mi něco vybaví, ale ani mé podvědomí mi nechtělo usnadnit práci. Vůbec nic mi to neříkalo, takže jsem se musela spokojit čistě s její malou ukázkou a vysvětlením. „Tak ať z nikoho neuděláš kostku ledu,“ mrkla jsem na ni.
„No…“ zamyslela jsem se. Pak jsem usoudila, že ji to říct můžu. „Hledám tu bandu cvoků s bílými maskami anebo…“ zarazila jsem se a přemýšlela, jak ho medik nazval. Ukazováčkem jsem si poklepala na čele, jako by mi to mělo pomoct. „Kage ho nazval nebo tak nějak…“

Popřála mi hodně štěstí při hledání mé bandy cvoků. Vzpomínala jsem si na rozhovor s medikem. Nezněl tak, že bych je nemohla najít. Spíš mi připadalo, že jsou sehnání okamžitě. Posadila se vedle mě na lavičku. Povzdechla jsem si. „Když mi Itake říkal, abych je našla, neznělo to tak složitě,“ bědovala jsem si.
Trochu jsem se otočila, abych k ní nebyla bokem. Připadalo mi to neuctivé. „Takže laicky řečeno nikoho nenajdu?“ Nebyla to otázka, ale spíš jen takové malé konstatování. Zvedla jsem ruku a začala jsem si pramen vlasů mnout mezi prsty. Ani jsem si tento čin neuvědomovala. Pohled jsem upřela kamsi do dálky. „A to jsem se těšila, že se brzo něco o sobě dozvím…“ šeptla jsem si.
Po chvíli jsem se na ni usmála. „Nechci tě zdržovat, rodiče o tebe budou mít určitě starost, tak bys měla jít domů. Ale ukázat mi správný směr, kde někoho najdu… to bys mi ukázat mohla.“ Vážně jsem ji nechtěla zdržovat. Byl to další příjemný člověk, kterého jsem tu potkala. Snad budou všichni tak hodní a pomůžou mi zjistit, kdo jsem.