Cvičiště č. 2

First topic message reminder :

Plně vybavená "tělocvična", ve které si můžete pořádně zatrénovat dle vaší chutě ^^

Viděl jsem, že jsem vyhrál, tak jsem zrušil svou techniku a odešel jsem. Než jsem odešel, sebral jsem si své věci. (přesun)

Takeshi

Vešel jsem do budovy cvičiště v naději, že narazím na někoho, kdo by alespoň trochu odpovídal mým představám. Překvapeným mistrům jsem ukázal dekret od zástupce Mizukage a požádal je o nějaké informace ohledně legendárních šermířů. Moc jich nebylo, mistři se nejspíše styděli nebo nechtěli mluvit o tajemstvích vesnice před cizincem. Nabídli mi prohlédnutí cvičiště, což jsem neodmítl.

Přijdu jsem svým klidným a pomalejším tempem na cvičíště. Rozhodla jsme se, že bych jsem si měla procvičit své taijutsu. Přijdu sem rozhlédnu se okolo a uzřím jedno ho muže, co tu vyčnívá nad ostatními. Přiblížím se k Takeshimu a zatukam mu na ramenu.
"Ehm,omlouvám se ale vy tu nejste místní,že? " řeknu mu

Takeshi

Prohlížel jsem si zrovna osekáním unavené tréninkové katany a přemýšlel nad brutalitou místních cvičících, když mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se a spatřil slečnu s čelenkou Kirigakure. Okamžitě jsem udělal krok zpátky a hluboce se uklonil.
"Ne, madam. Takeshi Kenpachi, samuraj pod zástavou Sunagakure." řekl jsem hrdým hlasem. "Omlouvám se, ihned vyklidím prostor pro váš trénink, jen jsem se zde rozhlížel."

Čumím na něho jako na duchu. Nikdy předtím jsem samuraje neviděla.Ne to nemusíte usmějí se na něho. "Jak se vám tu zatím líbí?" zeptám se

Takeshi

Trochu se podivím. Ještě nikdy mi ninja neřekl, že se nemusím klanět. Narovnám se tedy a konečně si tu slečnu prohlédl. "Líbí. Nádherná vesnice, která mi svou mlhou a ponurostí trochu připomíná země železa."

Usměju se "Ale mlha sníh je trošičku rozdíl, ale myslím ,že někteří schopni lidé by to dokázali vytvořit sněžení. Co vás tu vlastně přivádí? " řeknu

Takeshi

"Bílo jako bílo..." pokrčil jsem rameny a na její otázku jsem odpověděl: "Slyšel jsem, že ve vaší vesnici jsou nejlepší uživatelé kenjustsu- Legendární šermíři. Rád bych se s nimi poznal a vyměnil zkušenosti."

"To je pravda, ale konkurence v tomhle oboruje velká. A jak vám to jde?" usměju se "Já se svým kenjutsu vzdala." řeknu

Takeshi

"Jednhoo dne bych se chtěl stát mistrem svého oboru. Ale k tomu je zapotřebí mnohem víc než jen cvik v boji. Snažím se získat co nejvíce znalostí, abych obsáhl všechny školy kenjutsu. A myslím, že jsem na dobré cestě..." řekl jsem hrdě. "Kenjutsu není jediná náplň života. Vy ninjové dokážet velmi dobře bojovat bez použití zbraní, se zbraní vyvolanou nebo s elementy. Před tím moc šermířů neobstojí..."

Poslouchám ho a vytvořím Mizu bunshina, který někam odběhl."Má té pravdu ale ve vás samurajiích je něco co některým ninjum chybí, a to že jste hrdí na sebe na své povolaní a málo z vás dokáže zradit svou vlást, čí přátelé." řeknu

Takeshi

V momentě, kdy začne skládat pečetě, automaticky sáhnu na rukojeť katany a připravím se do bojového postavení. Když ale klon odběhne, opět "povolím" a podívám se jí přímo do očí. "Ano. Jsme velmi hrdí na své tradice, znalosti a předky..."
Pak se odmlčím. Vzpomínám na časy, o kterých vyprávěl otec- o časech, kdy jsme měli svou zemi, kdy se nás okolní země bálay a kdy jsme měli nádhernou kulturu.
"Ale je mi neskonalou ctí sloužit právě Kazekagemu a Sunagakure." řeknu stejně hrdým hlasem.

Kashike


Dorazím na cvičiště a letmo se rozhlédnu. Samuraj jde jen těžko přehlédnout. Právě hovoří s jednou z jouninek. Ve svém postavení je nemohu rušit, ale to ani není třeba. Upoutám pozornost toho muže jinak. Projdu skrze jeho zorné pole tak aby si mohl všimnout mého meče u pasu. Dojdu do rohu a rozestavím si několik bambusových sloupků. Stoupnu si mezi ně, tasím zbraň a začnu jednu ze svých sestav...

Takeshi

Slečna byla nejspíš mou odpovědí překvapena, nicméně mou pozornost upoutal muž, který přišel trénovat. Nikdy jsem neměl ve zvyku vyzvídat u třetí osoby, proto jsem se uklonil, omluvil a přešel ke Kashikemu. Chvíli jsem pozoroval jeho techniku a analyzoval jeho pohyby. Počkal jsem, až na chvilku přestane a odkašlal jsem si.
"Omlouvám se, že vyrušuji, pane. Takeshi Kenpachi, samuraj  pod zástavou Sunagakure. Díval jsem se na vaši techniku a shledávm ji velmi tvrdě vycvičenou." řekl jsem. Ten muž očividně hodně trénoval, nicméně neměl učitele zaměřované na kenjutsu, takže to byla technika ne zrovna dokonalá.

Kashike


Zakončím sestavu bezchybným zatasením a otočím se na samuraje. Děkuji vám za kompliment mistře samuraji. Jsem Kashike Kaguya z jednotky kapitána Danshaka. Smím se zeptat, co dělá samuraj, nesoucí zástavu písečné vesnice u nás v Kiri? Tak tohle je ideál samuraje? Bít se s ním mě může posunout hodně dopředu... a taky musím vyzkoušet to oko... 

Takeshi

"Hledá někoho, s kým by mohl sdílet své poznatky v oboru kenjutsu, učit se nové techniky, případně pomoci vesnicím ve jménu Sunagakure." řekl jsem prostě.

Takeshi


"Aha..." řekl jsem trochu zklamaně. "Každá zbraň má svou duši a pokud ji správně pochopíte, zbraň se stane  vaší druhou přirozeností. Myslím, že tohle by měla být první lekce Legendárních šermířů. Doufám, že nejsou tak...špatní, jak říkáte..."

Takeshi

Upřímně jsem se zasmál. "Vy jste asi nikdy neviděl samuraje, že? Já zdaleka Mistr nejsem. Mám několik svých technik, ale musel bych svého Mistra porazit, abych převzal jeho titul..."
Pak jsem pomalu odvázal katanu i s pouzdrem a podal je Kashikemu. "Někdy je až legrační dávat mečům jména. Nositel meče je stále jeho pánem, ale čím lépe se svým mečem zachází, tím jednotnější oba jsou...Meč a samuraj jsou jedno. Pokud selže jeden, druhý nese následky. Když je samuraj zabit, jeho meč je zlomen a pokud selže v práci s mečem, přijímá veškerý trest."
Katana byla o něco těžší, nicméně brilantně vyvážená, s jen skromným zdobením, avšak ostrá jako břitva a bez jediného zubu.

Kashike


Přijmu jeho meč a zatímco on mi vypráví, já tasím čepel a párkrát si jí protočím v rukou abych našel bod vyvážení zbraně. Čepel je tak ostrá že mi krásně oholí několik chloupků na předloktí. Je to krásná zbraň... řeknu obdivně a vrátím jí majiteli. Pak odepnu od pasu svůj meč a na oplátku ho podám jemu. Dlouhá rovná čepel na sobě nese vygravírované hadí šupiny které končí hlavou na hrotu.

Takeshi

Podívám se na jeho meč. Nejdrobnější detaily zdobící čepel odkazují na mistrné dílo, rozhodně nekované v žádné z velkých vesnic. Nicméně zdobení působí trochu zbytečně, přeci jen každý vrub na čepeli má odpor vzduchu a meč se tak zpomaluje. Vrátím mu ho s úsměvem, ale neříkám nic. Třeba s ním umí víc, než si myslím.

Kashike


Když mi meč vrátí, opět si ho připnu na opasek. Je to můj nejoddanější přítel a společník... někdy trochu umíněný ale jinak fajn. Samuraje může zarazit, že o tom meči mluvím jako by byl opravdu živý, ne jen po duchovní stránce. Pak si prokřupnu prsty a trošku se protáhnu. Tak já nevím jak vy mistře samuraji, ale já dychtím shlédnout vaše umění v praxi. Doufám že vás neurazí výzva k treningovému souboji od někoho jako jsem já...

Takeshi

Ten muž mě trochu překvapil. Tréninkový souboj...Podíval jsem se na bokeny, které stály na stojanech a pak zpět na Kashikeho. "Dřevěné meče?" Zeptám se. Odmítnout souboj, byť jen tréninkový, by byla ukázka slabosti a tou já rozhodně netrpím.