Cvičiště č. 2

Zarazila jsem se. Chvíli jsem mlčela, než jsem ji odpověděla. „Ano, Itake, medik, kterému jsem pomohla v nemocnici, a on se snaží pomoct mě.“ Raději jsem nezmínila historku, jak jsem špatně pochopila jeho pokyny a málem udělala ten největší průšvih.
Zaklonila jsem hlavu a pozorovala listí, které se pohybovalo pod náporu větříku. „Tak nějak. Nevím, jak jsem se sem dostala, kde jsem, kdo jsem, co tu dělám…“ Zavřela jsem oči a čekala na její křik nebo nějaké vyvádění. Přece jen, kdo by uvěřil cizímu člověkovi, že neví kdo je, když na vesnici někdo útočí?
Prsty jsem si propletla a dlaně položila na břicho. Hlavně jít po hlavní cestě a někam se dostat. Aspoň, že velkých budov tu nebylo příliš, takže jsem si ji splést nemohla. Každopádně jsem už jen čekala, dokud něco neudělá. Opravdu jsem se bála, že skončím ve vězení jako nějaký špech.

Sice jsem jí neviděla do obličeje, ale podle jejich citoslovcí jsem usoudila, že nemá tušení, o kom mluvím. Možná to bylo tím, že ho neznala – kdo by také znal úplně všechny lékaře, když je vám tak málo let – anebo jsem si to jen představovala. Ale ne, to by na mě už v nemocnici civěli jak na někoho pošahaného a v restauraci taky. Tudíž jsem usoudila, že je skutečný a moje dutá hlavička si ho nevymyslela.
Otevřela jsem oči a narovnala se. Zvedla jsem ruce k ramenům a měla je trošku skrčené v loktech, naklonila hlavu na stranu a vyplázla jazyk. Poté jsem promluvila: „Pozov nebo tě Dufá hlaviška boufne do kevulky,“ šišlala jsem. Přes vyplazený jazyk se mi opravdu blbě mluvilo. Pomaloučku jsem k ní natahovala ruce. Dávala jsem si však pozor, kdybych zahládla, že by se lekla nebo bála, rychle bych se stáhla a omlouvala se jí.
Pokud by však nic nenaznačovalo, že by měla vyšilovat, rozcuchala bych jí vlásky a zasmála bych se.

Nejspíš se naštvala, ale to jsem neměla v úmyslu. Opravdu se s vyplazeným jazykem blbě mluvilo a nechtěla jsem se do něj kousnout. To by bolelo. Jak jsem k ní natahovala ruky, tak se trochu odtáhla, ale dostihla jsem ji. Rozcuchala jsem jí tedy vlásky a zasmála se. Ruce jsem stáhla do klína, abych ji neděsila.
Musela jsem uznat, že jsem se cítila báječně. Nevím proč, ale setkaní s touto malou slečnou mě tak nějak uklidňovalo. Koutkem oka jsem ji pozorovala. Měla jsem dojem, že se jí trošku lesknou oči. Že by chtěla brečet? zajíkla jsem se, že jsem udělala něco blbě.
Rukávem si otírala oči a otočila hlavu na stranu. Otevřela jsem ústa, že se jí omluvím a vysvětlím svuj čin, jenže byla rychlejší. Připomínám? zamyslela jsem se. Nasadila jsem nechápavý výraz. Uvažovala jsem, co bych jí mela říct. „Eh…“ odkašlala jsem si, protože jsem měla sucho v puse. „Promiň, jestli jsem ti něco provedla. Já jsem jen chtěla…“ zarazila jsem se. Co jsem vlastně chtěla. Pobavit se? Ne, to jsem nechtěla… Možná jsem chtěla, aby se zasmála a nebála se mě. Sklonila jsem hlavu a v ruchách sevřela okraj lavičky.

Kapuci si přetáhla přes hlavu a opřela se o lavičku. Taky jsem se opřela a zaklonila hlavu. Dívala jsem se na oblohu, jak šedivé mráčky plují po obloze. „Ale mám, když takovou pěknou slečnu rozpláču,“ pokývala jsem hlavou. Sice se opět usmívala, ale to, že jsem ji málem rozbrečela, mi utkvělo v hlavě. Musím si dávat pozor, abych to neudělala znovu. Přece jen vidět dítě plakat nebylo příjemné.
Zamyslela jsem se nad její otázkou. „Musím o sobě něco zjistit,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe. „Dokud nic nezjistím, ráda bych tu zůstala, pokud to bude možné. Koneckonců nikoho neznám a zatím můžu říct, že to nikde neznám,“ pravila jsem po chvíli rozvaze.
Dívala jsem se na oblohu a přála si, aby vysvitlo sluníčko.

Sluníčko ne a ne vyslat paprsky k zemi přes ty šedomodré mraky. Když už jsem chtěla sklonit hlavu, přeletěl po obloze nějaký pták. Nemohla jsem z takové dálky rozeznat, o jaký druh jde. Vzdala jsem rozmýšlení a pohled jsem upřela zpátky na budovy. Bylo by příjemné vzlétnout jako ptát a zmizet.
Všimla jsem si natažené ruky. Přijala jsem ji a jemně ji zmáčkla. „Těší mě, slečno Utsushi. Prozatím mi říkej Natsuhi,“ řekla jsem ji jméno, které mě donutil vymyslet Itake. Vlastně to bylo od něj požehnání. Teď bych se jí musela představovat a přemýšlet, jak mi má říkat by bylo složitější.
„Jsem ráda, že tě poznávám. Děkuji,“ usmála jsem se na ni. Musela jsem si přiznat, že v její společnosti jsem se pořád usmívala. „Všechno je vzpomínka. Některá je hezká a některá zase zlá, ale to všechno nás činí tím, čím jsme…“ odmlčela jsem se. „Kdybychom je neměly – a já je nemám – nemáš tušení, jaká jsou to muka. Vědění je všechno, co jsme…“ Trochu víc jsem se rozhovořila. Prostě jsem to ze sebe musela dostat, i když ani nevím jestli to dávalo smysl.

Zakroutila jsem hlavou, abych vyplašila ty slova, co jsem řekla a nechtěla na ně myslet. Ještě by mě to rozsmutnilo a nebo vyprovokovalo k blbé náladě.
Stoupla si přede mě. Pozorovala jsem ji. Nemusela jsem zvedat hlavu, protože byla ještě malinká. Kéž bych měla takovou sestřičku, zasnila jsem se. Bylo to rozkošné vidět ji. „Chci, jenže to nejde,“ přiznala jsem smutně. Zasmála jsem se při její poznámce, že by mi záviděla. „Věř mi, že tohle bys opravdu nechtěla.“ Vytvořit si nové vzpomínky? Ta myšlenka se mi zamlouvala. Energeticky jsem tedy vyskočila na nohy. „Tak co tedy navrhuješ?“ zeptala jsem se a tajemným plamenem v očích.

Vyplázla na mě jazyk. Ten to úkon i s jejím odfrknutím mi připadal jako obrat o sto osmdesát stupňů. Pak řekla nějakou větu, která neměla s mojí otázkou nic společného. Zamračila jsem se a uvažovala o jejím kontextu. Málem jsem přeslechla její otázku. Chvíli mi trvalo, než jsem ji pochopila. „Hm…“ broukla jsem. Vůbec jsem neměla tušení, jestli umím bojovat nebo jestli jsem vůbec kunoichi. Něco uvnitř mě mi říkalo, že ano, ale nemohla jsem si tím být jistá. Mohlo to být jen mé zbožné přání.
„Raději bych měla někoho najít, aby mi pomohl…“ praštila jsem se do čela a tím jsem myslela, aby mi pomohl s hlavou. „Takže si to užij a já se jdu ztratit!“ usmála jsem se na ni a odcházela jsem od ní se zadumaným výrazem. Nebyla jediná, kdo uměl střídat nálady.

(Přesun)