Země čaje

pro Crystal Takaishi Fri Aug 30, 2013 3:10 pm

First topic message reminder :

je nejmenší ze všech zemí, ovšem je tu velice vhodná atmosféra pro vášnivé bylinkáře, mediky nebo senzibili k tréninku. Lidé jsou tu velice milí a ochotní

Země čaje - Stránka 5 Images?q=tbn:ANd9GcTnZ6kEmO8fSRQi83rpQQwQuGpLpVv5z_6GFFt663tE7-aLQh4O

Země čaje - Stránka 5 Images?q=tbn:ANd9GcTnZ6kEmO8fSRQi83rpQQwQuGpLpVv5z_6GFFt663tE7-aLQh4O

Země čaje - Stránka 5 FYArrivalCourtyard_Dusk_hp

Země čaje - Stránka 5 Longjing_tea_village_tea_plantation

pro **Akasuna no Ruki** Mon Oct 27, 2014 8:11 pm

Jedna věc by tu byla " Na tváři se mi objevil zlomyslný úšklebek " A určitě je to aji ve vaši moci je tu pár osob, s kterými bych se rád setkal, ale o tom jindy. Dobrá tedy mohu vám pomoct ohledně Reiny, ale moje požadavky jsou, žádná osobní ochranka, jen vy a já. Na cestu budete mít zavázané oči, tak aby jste nevěděla kam jdeme. Souhlasíte? A mimochodem od doby co jsme se viděli na posled, tedy incident 2 roky zpátky jste zkrásněla " To už jsem nahodil milý úsměv a čekal na její odpověď.

pro Crystal Takaishi Mon Oct 27, 2014 8:14 pm

"Souhlasím a...děkuji." usměju se na něj spadl mi kámen ze srdce.
"Vyrazíme hned?" zeptala jsem se ho.
"Co je tu vlastně za shromáždění? Jen co člověk vytáhne paty z domova už je tu bordel."

pro **Akasuna no Ruki** Mon Oct 27, 2014 8:22 pm

Praděda, teda Kazekage táhne do války pravděpodobně, nechám tu klona ať ho přemluví." Udělal jsem pečetě a nechal tu jednoho klona, hned na to jsem udělal pečeťe a vyvolal 2 lvi. "Sui potřebuji, aby si našla Reinu spolehám na tvůj čich" Pousmál jsem se na ní a podrbal za ušima. Dále jsem zamával na jednoho ninju a poprosil ho o obvaz. Ihned mi jej hodil a já přistoupil ze zadu ke Crystal a obmotal jí oči. Poté jsem jí chytil a posadil na přerostlého lva jménem Zac. " Doufám že vám cesta bude pohodlná a snažte se Zacovi neublížit, je vcelku agresivní. " Poté jsem jen kývl na Sui ať vystopuje Reinu a vyrazili jsme se zacem k Diamantovým skalám.
/přesun/

pro Crystal Takaishi Mon Oct 27, 2014 8:25 pm

"Dobře. Dobré vědět." pronesla jsem a nechala se odvést a vést se. Snad se to obejde beze všeho. Tohle se Yotsuki nesmí dozvědět jinak by asi špatně reagoval

(přesun)

pro **Yomi Hikikomori** Wed Dec 03, 2014 7:23 pm

Tohle mě nebavilo. Sice jsem tu byla první, ale nehodlala jsem poslední odcházet. Kazekage odešel a už se nevrátil. Bůh ví, co se mu stalo. Usmívala jsem se. Nedala jsem na sobě nic znát. Nebudu ta, která ostatním vezme naději. Sebrala jsem svůj vějíř, opřela se o něj a zvedla jsem se. Pak jsem se odebrala pryč. Úsměv mi z tváří nezmizel. Oči ale jako kdyby strnuly v nepopsatelném, zvláštním pocitu. Asi jsem nevěděla, co si myslet. Venku jsem se nadechla čerstvého, čajem provoněného vzduchu. Hned jsem se cítila lépe. Zvláštní pohled vymizel a já se ponořila do příjemné atmosféry dne. Minulost stejně nezměním. S tichým prozpěvováním oblíbené písničky jsem se vytratila do neznáma.

//Přesun

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 03, 2015 10:19 pm

Trvalo to pěkných pár hodin, než jsem i s dětmi a Naem přišla právě sem. Proč že mě kroky dovedli právě na tohle místo? Sama jsem nevěděla. Něco mi říkalo, že když jsem byla dítě, Nao mě sem vzal, ale upřímně jsem teď neměla náladu uvažovat o tom hlouběji. Kisuke sice nebyl žádný můj blízký přítel, ale smrt jsem mu rozhodně nepřála. A co hůř, jeho dětem jsem nepřála svět bez rodičů.
Frustrovaně jsem vzdychla a posadila se do trávy. Byla jsem unavená věčným ohlížením a zahlazováním stop, přece jenom jsem nebyla žádný začátečník takže by Itachi měl mít přinejmenším problém nás najít, ale i tak.. ta zodpovědnost, která teď spočívala na mých bedrech, byla nesmírně vyčerpávající. Spravedlnost byla určitě na straně Uchihů a přesto jsem šla proti ní a splnila Kisukeho přání za cenu, že teď jsem vlastně únosce dvou malých děcek. Fakt skvělé.
Obě děti mi z náručí hned utekli a roztomile se batolili kolem mě, zatím co já uvažovala, kam až mé rozhodnutí vlastně sahá. Neměla jsem žádný plán, neznala jsem nikoho, komu by Kisuke důvěřoval a komu bych děti mohla svěřit. Potřebovala jsem oporu. Přivřela jsem oči, stále jsem cítila jeho uklidňující přítomnost. Alespoň nějaké pozitivum.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 03, 2015 10:32 pm

Nevedel som kam vlastne ideme, kým sme neprekročili hranice tejto zeme, ale bolo mi to ukradnuté. Trvalo to hodiny. Ako ona i ja som za nami zahladzoval stopy, ale už to takmer nešlo. Bola, bola v tom tak dobrá, že mi naozaj stačilo ju len následovať. Bolo to divné, vždy kráčala za mnou ona, tento krát som za ňou šiel ja. Po celú cestu sem som bol ako jej sensei a starší brat prekvapený, strašne prekvapený, ako vyrástla, ako sa zlepšila. Ako už takmer nemalo ani cenu ju chrániť. Vedela sa postarať o seba sama.
„Opustil som ťa a ty si sa musela plaholčiť sama týmto svetom..“ V hlave mi hrali myšlienky, ktoré neboli práve najpríjemnejšie. Normálne by som sa chcel smiať a zase vrátiť do dôb keď som ju trénoval, pretože vďaka nej som našiel novú silu v živote. Preto som aj urobil to čo urobil a dobrovoľne napadol Itachiho, rovnako ako som uniesol deti z Konohy a nepýtal som sa na dôvody. Veril som jej úsudku. Síce nebol nikdy najlepší a vždy sa dostala do poriadnych problémov, najlepšie mi šlo ich z nej vysekať.
„Gomene..“ Už sa to nestane. Už neodídem. Len som tam tak stál v tichu vetra a pozoroval ju ako frustrovane a zničene sedí na zemi a sleduje trávu. Videl som na nej ako je stratená a nevie čo robiť, síce neviem aký mala s Kisukem vzťah ale jeho smrť ju vzala. Na niečo také isto nebola pripravená, na takú vec som ju nedokázal pripraviť. Nešlo to. Jediná vec ktorá teraz šla urobiť, bolo pomôcť jej vyhrabať sa späť z tmy do svetla. A vtedy ako tam sedela a zúfala si som nej podišiel a chytil ju za rameno. Nehľadel som a ňu ani som nič nehovoril. Len som tam stál vedľa nej, držal ju za rameno a pozeral do diaľky, kde sa nachádzala malá dedinka v ktorej sme už raz boli. Nepotreboval som slová ani pohľady, nebol som v tomto práve dobrý, ale vedel som kedy mám čo urobiť. Podporiť ju, nech to stojí čo chce.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 03, 2015 11:00 pm

Když se dotkl mého ramene, zvedla jsem k němu pohled a usmála se. Byl to úsměv malé holky, která je až příliš zmatená. "Díky.." bylo mé první slovo po několika hodinách ticha. Chtěla jsem mu poděkovat ještě jednou, za svůj život i za životy těch děcek. Obrátila jsem k nim pohled a znovu se pousmála. Bylo to hezké, jak zvědavě ťapkali kolem, aniž by chápali, v jaké situaci se octli.
"To je Pilikka a to Daichi." promluvila jsem znovu. Dívala jsem se na ně, oba černovlásci stejně jako já. Byla jsem už dost stará na děti, nikomu by nemělo připadat divné, že je mám s sebou. Vzdychla jsem.
"Kisuke mi jednou zachránil život.." promluvila jsem po chvíli ticha, utrhla stéblo trávy a začala ho cupovat na maličké kousky. "Chtěla jsem mu to oplatit." Byla jsem naštvaná, ale spíš proto, že jsem momentálně byla ztracená a ten pocit jsem nenáviděla, protože mi bolestně připomínal dětství.
Pak jsem zvedla hlavu a tvářila se vážněji, než kdy dřív. "Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout. Je to můj dluh.."

pro **Nao Okumura** Mon Aug 03, 2015 11:11 pm

Vedel som presne čo mi odpovie v momente ako povedala, že ju zachránil a že mu to chcela oplatiť. Nereagoval som na jej poďakovanie, len som silnejšie stisol jej rameno a pozrel sa na deti pred sebou. Tie mená vo mne vyvolali množstvo pocitov. Už len z dôvodu že meno tohto dievčaťa, s takou osobou som sa už stretol.
„Kazekáge no Pilikka. Zdá sa že si s ňou bol Kisuke veľmi blízky..“ Na malý moment som sa vrátil v myšlienkach späť na moju návštevu Suny. Spomínal som nato ako som prvý krát narazil na Kazekáge a tá mi dovolila prespať v jej byte, svetoznámom hoteli u Akasuny. Pár krát som jej pomohol, tak ako ona mne. Tým to skončilo. Ale jej odpoveď ma na malý okamih zarmútila, keď sa na mňa pozerala tak vážne. Ja som to videl, aj keď som na ňu nepozeral, vedel som presne akým pohľadom sa ma snaží prepáliť. Len som si povzdychol a pustil ju. To stačilo. Nastalo dlhé ticho. Naozaj dlhé.
„Som tvoj sensei... Každý tvoj dlh, je mojím dlhom..“ Prehovoril som po chvíli ticha. Nevedel som čo iné povedať, predsa len som v tomto povzbudzovaní nebol dobrý. Nikdy som nebol dobrý rečník a skôr som ľudí provokoval a bol na nich hnusný, ukázal im tvrdú realitu a ako facku im ju hodil to tváre. Nevedel som byť milý a ľudí podržať. Aj keď som sa snažil ako som mohol.
„Preto si vzala tie deti? A tak uniesla deti z Konohy? Vieš čo tým riskuješ?“ Spýtal som sa vážne ja keď som pomaly prešiel k deťom. Zdalo sa že ich zoberiem a vrátim kam patria aby ona nič neschytala od iných? Na malý okamih to tak mohla vidieť, vedela že som schopný hrozných skutkov pre takzvané „väčšie dobro“. Prečo by to nemohlo byť aj v tomto prípade. A ako by mi mohla zabrániť.
„Aspoň sú teraz v dobrých rukách..“ Usmial som sa a po prvý krát som sa so zatvorenými očami, po tej dlhej ceste čo sme strávili, pozrel na ňu. Prvý krát. Vedel som že tým riskujem aj ja, ale ako jej učiteľ, musím riskovať aby som ju ochránil. Ona je môj odkaz na tomto svete. A ak raz umriem, budem, vedieť že som tu niečo zanechal dobré. A ona sa k tomu naozaj blížila. Nech si zvolí cestu akú chce, budem ju podporovať.

pro **Mikasa Aomine** Mon Aug 03, 2015 11:36 pm

Zamyšleně jsem se dívala před sebe kamsi do dálky, jako bych ani nevnímala kde a s kým vlastně jsem. Zase tak stará jsem nebyla a do podobných situací jsem se běžně nedostávala. Ale nebyla jsem člověk, který by panikařil, který by váhal. Viděla jsem to tak, jak to je. Realitu. Tak jsem žila už od malička a Nao ve mě tento pocit jen umocňoval.
Když se na mě usmál, vděčně jsem mu úsměv opětovala a maličko kývla. "V dobrý? Ani bych neřekla.. nemám tušení, co takové děti jedí a jak se na ně mluví a co se učí.." spadla jsem na záda a chvilku pozorovala tmavé nebe. Nebyla jsem matka a nebyla jsem zvyklá, že by se o mě někdo staral. Ale byl to fakt, který jsem teď musela přijmout.
Zase jsem se narovnala. "Zachránil mě, i když nemusel, nežádala jsem ho o to.. a pak, když mluvil s Itachim, pochopila jsem, že Konohu nenávidí stejně jako Itachiho a tak.. nemyslím, že by chtěl, aby jeho děti vyrostli tam, kde to on považoval za prohnilé. To, co po mě chtěl na oplátku jsem nestihla udělat, takže.. cítím, že jsem mu zavázaná." podívala jsem se na něj zcela vážně a bylo to zvláštní, my dva jsem na sebe nemluvili hezky ani racionálně, odsekávali jsme si a celkově to působilo, že se nemůžeme vystát. Pravda ale byla, že jsme si navzájem byly oporou.
"Neznala jsem Kisukeho, ani jeho rodinu nebo přátele. Nebyl to plán. Neznám bezpečné místo, kam je dát.." zněla jsem rezignovaně, ale ve skutečnosti jsem jen konstatovala holá fakta. Smířila jsem se s tím.

pro **Nao Okumura** Mon Aug 03, 2015 11:49 pm

Prezradila mi čo to zo života Kisukeho. Jedinú vec ktorú som ale zistil bola, že je to hajzel. A k tomu neuveriteľný zradca. Vždy sa na ňu lepili takéto otrhané a hrozné typy ako Kisuke.. ako ja.. Len som pokrútil hlavou a sledoval ju ako si sadla do trávy. Isto toho prežila za posledný čas dosť, takže jej práve tento pocit bezpečia pomôže. Nech to však bolo ako bolo, musel som premýšľať, pretože tie deti mala na starosti, ja som mal na starosť ju. Najradšej by som sa vrátil do Kumo ale..
„ Do Kumo ísť nemôžem ale ty áno, premýšľala si nad tým?“ Bol to tvrdý fakt, ja som sa nesmel vrátiť. Taká bola moja zmluva s už teraz bývalým Raikágem. Som Nukenin pre väčšinu sveta, som zradca ktorý utiekol z dediny a spôsobil chaos v Oto. Nesmel som sa tam vrátiť, dohoda ma však nútila ďalej Kumo chrániť. Lenže z vonku. Bolo jasné že budem často chodiť na výpravy aby som zistil čo sa deje s Kumo a ako jej pomôcť z tej vonkajšej stránky. Presne ako kedysi robil Itachi. Jej som to povedať ale nechcel. Že jej sensei je Nukenin. Vždy som veril že som jej dobrým vzorom, toto by nič neprinieslo.
„Pre začiatok by sme mali skúsiť tamtú dedinu pred nami, síce nie je to najviac bezpečné ale ty vyzeráš strašne a deti si tiež potrebujú oddýchnuť. Len by sme dopadli hrozne ak by sme pokračovali ďalej..“ Prehovoril som potichu a teraz vážne, musel som uvažovať o nejakom mieste kde by bola v poriadku. Dobré zázemia som mal vlastne všade po svete, 10 rokov mimo dediny na vás zanechá veľkú jazvu a práve z nej som vyťahoval všetky spomienky na všetky miesta ktoré som navštívil a ktoré by jej mohli slúžiť ako skvelé ubytovanie a bezpečné miesto. Napadlo ma ich dosť, ale neboli tak dokonalé ako som dúfal.
„Starať sa o deti je ťažké ale dá sa zvládnuť.. To je teraz najmenší problém.. No nič, potrebujem si dať aj tak pohárik a popremýšľať, takže ak pôjdeš so mnou..“ Pousmial som sa a otočil sa smerom k dedine. Ešte raz napravil svoj meč a následne sa pomaly vydal ľahkým krokom k bránam dedinky obďaleč, či ma bude sledovať s deťmi? Dúfal som že áno.

pro **Mikasa Aomine** Tue Aug 04, 2015 12:12 am

"Hai.." bylo nakonec jediné, co jsem řekla. Potřebovala jsem nad tím porozmýšlet, ale bolest hlavy a kručení v žaludku mi moc nepřidávali. Potřebovala jsem odpočinek, děti zrovna tak a Nao.. Nao se tvářil jako drsňák, přesně jako když jsem byla mladší. Nikdy jsem na něm nedokázala poznat, jestli je unavený, nebo naštvaný, málokdy nějak projevil svůj stav.. ale za ty roky jsem se v něm naučila číst dostatečně, abych mu věřila.
Zvedla jsem se, oprášila si oblečení od trávy a znovu vzala prcky do náručí. Zvykala jsem si na tu novou roli docela rychle. Srovnala jsem krok s Naem, těšila jsem se na teplo a zdánlivý klid, který z vesničky přímo vyzařoval.
"Do Kumo se vracet nechci. Jen, co by se někdo dozvěděl, čí ty děti jsou, byl by z toho problém a ten já vesnici dělat nechci." neměla jsem k vesnici žádné hluboké vztahy, ale měla jsem k ní respekt. Nebyl to domov, ale Nao mě vychovával v tom svou vesnici chránit. Tak sem to cítila.
"Mimochodem, já nejsem ten, kdo vypadá strašně.. vážně, staříku, zestárnul jsi!" oznámila jsem po chvilce tíživého ticha a věnovala mu drzý úšklebek. Nebavilo mě pořád se tvářit vážně. Věděla jsem, že situace vážná je, ale nemusela jsem jí dělat ještě tragičtější. Stalo se a změnit už to nešlo. Prostý fakt. Z toho se můj svět nezboří.. nebo alespoň prozatím.

pro **Nao Okumura** Tue Aug 04, 2015 12:30 am

Vedel som že ma počúvne. Možno som bol starý ale nedal som to na sebe poznať. Bežal som od Oto až k nej bez prestávky a zastaviť ten šíp nebola tiež hračka. Avšak nato som potreboval najviac spánok. Čoho som sa bál, bol jej psychický stav nie fyzický. Preto som chcel oddych, aby prišla na iné myšlienky ako sa vírili teraz v jej hlave. Tento pocit som poznal, stratiť niekoho. Veľa krát. Tentoraz ale niekoho stratila ona. A vyrovnávala sa s ním bravúrne. Tak či tak. Jediný kto sa tu hral na drsňáka, bola ona.
„To nič nemení na fakte že mám stále navrch. Vážne, je hanba že ťa tak starý dedo musel chrániť..“ Podpichol som ju pre zmenu ja. Áno, boli sme divný párik. Správali sme sa k sebe hrubo a hnusne, stále sme sa provokovali a nadávali si. Ale vo vnútri sme jeden toho druhého mali neskutočne radi. Aspoň z mojej strany to bolo isté. Správal som sa k nej drzo, ale chránil ju, neskutočne ju mal rád. Predsa len, bola moja žiačka. Bola .. moja mladšia sestra?
„A sme tu..“ Prehovoril som keď sme sa po chvíľkovom túlaní po dedinke pred nami ocitli pred malou krčmou. Nebolo to práve najkrajšie miesto ale v takejto malej dedinke práve toto miesto vyzeralo malebne. A prívetivo, dostatočne aby tu človek si oddýchol. Avšak len čo sme vstúpili dnu rozhostilo sa ticho. Ani sa nedivím že všetky pohľady skončili na mne, keď do takej malej dedinky vstúpi človek ktorý je ozbrojený od nôh až po zuby s výrazom masového vraha. Našťastie tu bola ale Mik, ktorá pre nich vyzerala s tými deťmi rozkošne. Okamžite ako ma zahliadli, div že vidly na mňa nehnali, len čo vstúpila ona, všetci sa precítili ako idioti a správali sa k nej ako ku princeznej.
„Ksó... Si robíš do prdele srandu ne?“ Zanadával som si keď ju barman usadil a mňa úplne zignoroval, akoby som bol len vzduch. Chvíľkami som myslel že niekoho zabijem, ale ukľudnil som sa. Čo mi ale zožralo nervy bolo to ako ju obsluhoval ako jeho vlastnú dcéru a ja som poriadne nemohol ani sadnúť, nie to ešte aby som si objednal niečo. Keď som sa nakoniec posadil k stolu k nej, už mala všetko prichystané a u mňa to vyzeralo že sa dneska ničoho nedočkám. Jediné čo som dostal boli hnusné pohľady na mňa. Áno veru, začal som poriadne zúriť. Táto situácia možno vyzerala komicky, ale nie pre mňa. Moja zlosť verla každou zignorovanou sekundou.

pro **Mikasa Aomine** Tue Aug 04, 2015 12:20 pm

Nic jsem neodpověděla. Měla jsem sice na jazyku kousavou poznámku, že jsem to měla pod kontrolou, ale dělat vtípky o téhle záležitosti jsem rozhodně nemínila a tak jsem prostě a jednoduše mlčela. Kývnutím hlavy jsem dala najevo, že jsem vesničku zaregistrovala a zvědavým pohledem jsem brouzdala kolem. Pohled na přikrčené domečky a usmívající se lidi ve mě vyvolával klid a probouzel dávno zapomenuté vzpomínky. Určitě jsem tu už byla, to místo vypadlo, jako by se tu zastavil čas, nikdo nikam nepospíchal, lidé chodili okolo a kývnutím hlavy nás zdravili a já se nechávala ukolébat nečekaným pocitem bezpečí. Rozhodně na tom přidával i fakt, že na rozdíl od Naa, já jsem evidentně splňovala jejich požadavky na slušně vypadajícího člověka. Když nic jiného, role matky měla své evidentní výhody!
Ušklíbla jsem se na Naa, když si tak zabručel pro sebe a nechala se barmanem usadit ke stolu. Usmíval se na mě celou tu dobu, kdy jsem ze sebe sypala svá přání. Vrátil se chvilku poté s konvicí čaje, který neopomněl vychválit. Byl milý, ale teprve když odešel, a já si nalila šálek, povolilo napětí v mém těle. Foukala jsem do horké vody tak dlouho, dokud nevychladla a pak jsem dala po malých doušcích napít oběma dětem. Teprve pak jsem zvedla pohled k Naovi a usmála se.
"Dáš si čaj, staříku?" ušklíbla jsem se, protože jsem si byla jistá, že slovo čaj je pro něj div ne sprosté. "Mám hlad jako vlk.." poznamenala jsem potom a toužebně se dívala do dveří, kde zmizel číšník.

pro **Nao Okumura** Tue Aug 04, 2015 12:45 pm

V jednu chvíľu som naozaj nevedel ako reagovať. Neviem čím to bolo, ale asi skôr tým kontrastom medzi mnou a Mik, po zuby ozbrojený chlapík z ktorého vyžarovali skúsenosti z mnohých bojov o čom svedčila aj moja jazva cez tvár, proti malej osôbke s deťmi, ktorá vyzerala že len čo zahliadne pavúka od zdesenia obehne pol zemegule. Preto sa ku mne ani barman nepozrel očami, úplne ma zignoroval a po celý čas obsluhoval len Miku. Teraz som nevedel čo si myslieť ale moja zle sa pohybujúca sa sánka a nerv ktorý mi navrel na čele jasne hovoril, že tu onedlho niečo rozbijem.
„Tak si objednaj..“ Odsekol som dosť podráždene a pozrel sa ešte raz po bare kde ten blbý čašník je. Podľa všetkého šiel Mik postaviť sochu v strede dediny, čomu zodpovedal aj čas kedy sa tu znova ukázal. Ale znova ma úplne poslal pohľadom niekam do krajín kde by som isto nechcel ísť a ja som len s odovzdaným povzdychnutím hľadel na Mik ako deťom ponúka čaj. Teraz som nevedel či sa smiať, plakať alebo strachovať, ale asi najlepšie by bolo to skombinovať. Za hlavou mi totiž stiekla tak obrovská anime kvapka že by ste s ňou naplnili plavecký bazén.
„Viem že som nikdy nemal deti, ale pochybujem že sa kŕmia.. čajom..“ Prehovoril som znova svojím tónom, pri ktorom bolo jasné že ju podpichujem, ale bol som príliš vážny aby som to myslel ako žart. Síce to boli už staršie deti, ale na biológii som dával pozor a vedel som že v tomto veku získavajú imunitu z niečoho iného ako je nejaký blbý japonský čaj, ktorým ma dokonca ponúkla. Ak som povedal že tá kvapka za mojou hlavou bola obrovská, v túto chvíľu to 15 krát prekonala.
„Áno, jasne.. čaj.. okey.. čaj.. Mik.. čaj.. ja a .. čaj.. okey..“ Vyzeral som dezorientovane, načo som sa zdvihol a dudrajúc si popod nos som pomaly vyšiel skleslo z baru, pričom som stratil snáď všetky farby tela, načo som za sebou zatvoril dvere. Vonku sa ozval rev. Dlho bolo ticho, kým som znova otvoril dvere a úplne ignorujúc pohľady všetkých naokolo som si už v poriadku sadol k nej.
„Dám si čaj.. s rumom.. bez čaju..“ Odpovedal som trhane a vytiahol svoju vlastnú ploskačku, kde bola vodka. Tak dlho ma poznala a ponúkne mi čaj. Myslel som si že už fakt tu niekoho zabijem, tak som bol mlátiť do steny vonku.

pro **Mikasa Aomine** Tue Aug 04, 2015 2:01 pm

Stále ještě s milým úsměvem jsem lehce zavrtěla hlavou. "Nerada ti beru iluze o dětech, ale ony musí i pít.." pousmála jsem se s politováníhodným výrazem, který jsem samozřejmě směřovala na něj. Děcka zas úplní kojenci nebyli a s Kisukem normálně jedli rozvařenou zeleninu a tak, tudíž jsem doufala, že to tak půjde i teď. Stejně jsem si ale na pomyslný seznam v hlavě připsala stavit se v knihovně a trochu si tam počíst něco o dětech. Věděla jsem nějaká základní fakta, víc ani ťuk!
Reagoval přesně, jak jsem doufala a já se docela pobaveně culila na všechny, kteří tu scénku sledovali. Shovívavě jsem kývala hlavou ve stylu chudák stará cholerická...
Když znovu dorazil číšník, aby si vyslechl objednávku, zabodla jsem prst do jídelního lístku, ale oči nespouštěla z něj. "Dala bych si ramen, hm.. nebo radši dva. Pak nějakou zeleninu umixovanou do hladka a lahev něčeho tvrdého, je jedno čeho, on vypije všechno, co má nad 4 procenta. Jo a ještě tady pro staříka něco sladkého, potřebuje si obalit nervy." ušklíbla jsem se na Naa a věnovala úsměv zmatenému číšníkovi.

pro **Nao Okumura** Tue Aug 04, 2015 4:29 pm

Neviem o čo to presne jej šlo, asi ma chcela len ako vždy proste vytočiť, ale neradil som jej to moc. Dobre vedela že keď už mne sa ukáže nerv na čele, to je fakt zle nedobre, pretože väčšinou som si z takých vecí radšej robil srandu, teraz som prežíval dosť blbé obdobie. Predovšetkým som stratil svoju dedinu na základe dohody a môžem ju chrániť len zvonku, ďalej sa moja žiačka dala dokopy s nejakým nukeninom a k tomu som jej pomáhal unášať deti z Konohy, čo zapríčinilo že samotná Konoha po nás pôjde. Teraz som ale musel ostať strážiť ju. Toto bolo obdobie.
„Najlepšie čistého liehu..“ Prehovoril som celkom vážne a sledoval stôl pred sebou, pričom som však skúmal okolie len za pomoci čakry. Teraz keď som sa trochu po alkohole uvoľnil, som začal premýšľať či po nás niekto ide a musel som ostať na pozore, v čom priniesli pred nás aj tú objednanú fľašku a rámen. Ničoho z toho som sa ani nedotkol, chcel som siahnuť po fľaške ale zahľadel som sa do očí Mik.
„A to som tvoj vzor..?“ Spýtal som sa sám seba, keď som tak na ňu hľadel a rukami prechádzal po fľaške, ktorú by som najradšej otvoril, ale namiesto toho aby sa okolo nej ovinuli prsty a pomaly ju otvorili, som ju len bezbožne odsunul a pozrel sa na rámen. Spoločne sme ho otvorili, načo som sa do neho pustil aby som si dodal energie. Musím ostať pri vedomí dávať na ňu pozor.
„Ako bolo vlastne v dedine keď som odišiel?“ Spýtal som sa jej, ešte som ani nevedel že je Jouninom. Že sa jej podarilo predrať tými skúškami. Po celý čas som sa na ňu usmieval a žilka na čele zmizla. Z jednej sekundy na sekundu som sa ukľudnil, stačilo mi nato len pomyslieť, že som jej vzor a nejdem jej dobrým príkladom. A tiež som vedel o jej minulosti s alkoholom.

pro **Mikasa Aomine** Wed Aug 05, 2015 3:16 pm

Zavrtěla jsem hlavou a ušklíbla se. Celý on, proměnlivý jako počasí, v jednu chvíli vypadá, že mu rupne cévka a v druhé je zas jako sluníčko. Ani za ty roky jsem ho ještě nezvládla stoprocentně pochopit. Například, když odstrčil tu lahev. Co jsem si pamatovala, chlastal jako duha. Pravda, když jsme se začali sbližovat, hodně to omezil, ale tohle byla jedna z těch situací, kdy bych to typovala. Nakonec jsem to byla já, kdo k sobě flašku přitáhl, otevřel a nalil do sebe pár doušků. Ne, že bych pila hodně, vlastně spíš vůbec. Kvůli otci jsem k tomu prostě měla odpor. No to neznamenalo, že jsem si na uklidnění panáka nedala. A to samé jsem taky pohledem naznačila jemu. Nevadilo mi, že si dá, pokud mu to trochu pomůže.. jako mě teď!
Pak jsem si přitáhla druhý ramen a nadechla se příjemné vůně. Rozdělala jsem hůlky a pustila se do něj, byla jsem hladová. Mezi jednotlivými sousty jsem nabírala mixovanou zeleninu a s hlasitým "ham, ham.." lžičku střídavě vkládala do úst děckám.
"Hm.. docela nuda.." zamumlala jsem zamyšleně. Nebyla jsem zvyklá být sama a moc přátel jsem neměla. Nicméně byla jsem zvyklá stát na vlastních nohách, tak co. "Popravdě moc nevím, víš, že vesnice jsem si nikdy moc nevšímala. Hodně jsem trénovala, chodila na mise.." přetočila jsem oči k němu a usmála se. "Jsem teď jonin."
Děti dojedli, já jim utřela upatlané pusinky a začala předvádět divadlo s podtácky od piva, abych je nějak zabavila. Nicméně to neznamenalo, že jsem měla spoustu spoustu otázek právě na Naa.
"Hádám, že mi neřekneš, proč jsi tehdy odešel.. ale povedlo se ti to?" letmo jsem zvedla hlavu k jeho tváři a chvilku na něj koukala, studovala jeho známou tvář, která přece jenom stále skrývala nové a nové objevy.

pro **Yotsuki Sorata** Thu Aug 06, 2015 12:59 pm

Vďaka takzvanému bylinkárovi, ktorý tu v okolí stále chodil zbierať a predávať svoje zbožie sme sa dozvedeli o tomto mieste. Najhoršie bolo to, že po nich neboli žiadne stopy no kontaktu s očami nestranného pozorovateľa sa nevyhli. Musím smutne priznať, že ak by sme nestretli toho človeka nepodarilo by sa mi ich nájsť. Viedli si naozaj skvelo a opatrne. Zahladili takmer všetky stopy. Nebol som ich nepriateľ a už tak som ich nevedel nájsť. Teraz sme ale v tej najľahšej časti, keďže táto dedina nemala mocných shinobi ale hlavne bylinkárov a senzibilov. Práve pre túto chvíľu som mal u seba toho pomocníka, ktorý dokázal vystopovať a identifikovať veľké množstvo chakry. Aj Nao aj Mikasa mali už, ako deti väčšiu zásobu chakry a boli považovaný za vzácny nadpriemer. Kto by povedal, že by som ich v zásobe chakre časom predčil ale to bolo zásluha Hahibiho. Stále som potláčal svoju chakru svojou vôľou a dokonca aj vlastnou pečatiacov technikou. Môj spoločník z rád Anbu nemusel dlho stopovať a našiel obrovský rozdiel v chakrách v jednom z miestných barov. Čiahol som si do brašny a pozrel sa na svoje ruky. Vytiahol som odtiaľ pár vecí a plášť, aby som nevyzeral až tak príliš Kumogakursky. Možno sa stane, že ich vystraším a budú si myslieť, že som ich nepriateľ a to som nechcel riskovať. Ako bývalí Raikage som tu bol len z jedného dôvodu a to pomôcť im a presvedčiť ich, aby sa vrátili.

pro Crystal Takaishi Fri Aug 07, 2015 10:19 am

Zrovna jsem vycházela z jednoho z domků ve vesnici.
"Takže jsme domluveni, zítra mi to přineste ukázat a pošlete svou ženu. Ještě se tu pár dní zdržím, pak se vás ujmou mí lidé. Děkuji za tu mast." usmála jsem se mile na dva staříky a namířila si to rovnou k menší dřevěné budově, ve které se učili senzibilové. Byla jsem zvědavá na jejich pokroky.

pro **Nao Okumura** Sun Aug 09, 2015 1:41 pm

Sledoval som ako do seba nakopla alkohol priamo z fľašky, ignorujúc to že sa na stole nachádzali poháriky. Spomenul som si na časy kedy som bol totálne na mol a nakoniec sa musela starať ona o mňa, vtedy som pil z fľašky rovnako ako práve teraz ona. Pochytila to odo mňa? To bola otázka ktorá mi chvíľku vŕtala hlavou, než som sa pod rúškom tieňa pousmial. Vtedy mi totiž povedala že sa stala Jouninom.
„Jounin? Naozaj starnem.. Kiež by ste to videli sensei, dokázal som vytrénovať niekoho na túto úroveň..“ V tú chvíľu ma zaplavila hrdosť. Ale nebola to taká hrdosť len na ňu, ale na mňa samotného. Veľa krát som držal v rukách mŕtvoly svojich blízkych a neraz to bol môj samotný študent, ktorého som ochrániť nedokázal, nedokázal som ho dostatočne vytrénovať. Nedokázal som nič. A teraz? Teraz som sedel pred Mikasou ktorej hodnosť sa potulovala okolo tej mojej. Ako seberovný. Necítil som hrdosť len na ňu, ale na seba že som dokázal niečo takéto a konečne som mohol začať čistiť svoje meno v tomto svete.
„Gratulujem..“ Prehovoril som potichu a tvárou sa otočil preč od nej aby nevidela tú úprimnosť. Aj keď to bolo zbytočné, počuť ju musela, taktiež vedela ako nerád hovorím príjemné veci. Nebol som ani moc milý človek, ale vidieť niečo mohla, ako strhaný starec sa zrazu začal meniť a na malý okamih pred ňou sedel naozaj veselý, hrdý a statne vyzerajúci muž, akého snáď ešte vo mne nevidela. Stačila jedna správa. To že uspela.
„Podarilo..“ Teraz som však prehovoril strhane a svoje oči som upriamil k fľaške predo mnou. Pravdou bolo že som hľadal svojho senseia. Ktorého som očividne našiel, pretože úprimnosť v mojom hlase bola naozaj cítiť. Problémom bolo že som ho už našiel mŕtveho. Preto som sa okamžite nevrátil, hľadal som stopy kto zato mohol a potom som sa len na okamih vrátil do dediny, kde som sa stal Nukeninom aby som mohol ísť splatiť všetky svoje dlhy svetu. Možno som chcel niečo povedať Mik, viac, prečo som ju zradil a odišiel, vyspovedať sa aby mi odpustila, ale všimol som si jej divného výrazu keď do krčmy vošiel človek zahalený v plášti. Moje vrany v okolí dedinky ho monitorovali už dlho a senzibil ako Mik si ho všimol už dávno.
„Ako to?!“ Zdesil som sa v hlave, Mik zahladila všetky stopy ale všetko nasvedčovalo práve tomu, že človek ktorý prišiel do krčmy bol nepriateľ. Vtedy som pomaly začal presúvať ruku k okraju stola, pričom som stále nespúšťal oči z Mik a tak ju presviedčal aby ostala kľudná. Hľadel som jej priamo do očí, priamo do srdca a hlavy aby ma počúvala a nerobila nič, žiadne prudké pohyby. Moja ruka sa pomaly kĺzala ku kraju stola kde zovrela rukoväť meča, ten som však z pošvy nevytiahol. Nebol som si istý kto to je a nechcel som zbytočne robiť bordel, ale pripravený som chcel byť. Vtedy sa trochu zatriasol stôl. Magnetické pole som začal rozširovať nie len v krčme, ale po celom okolí dediny. Každý klinec, každá vidlička, každý, aj ten najmenší kúsok kovu, som mienil zmagnetizovať na diaľku, pričom som sa okrem sústredenia na techniku, snažil upokojiť Mik.
„Neboj sa.. Pri mne si v bezpečí..“ Šepol som aby nás nik iný nepočul a Mik si všimla jednu vec, ako mi z oka a úst vyteká pramienok krvi. Tak silné sústredenie na také množstvo vecí z kovu okolo nás, tú techniku som nemal ešte veľkolepo zvládnutú a tak šlo čakať že niečo také bude mať dopad na moju fyzickú stránku. Avšak v očiach som nebol starec, horeli tam plamienky. Ak si sem prišli po Mik a jej deti. Nedovolím to nikomu, ani keby sem prišiel samotný Madara!

Země čaje - Stránka 5 Tumblr_njv3i0HyfT1s4sfw2o7_1280

pro **Mikasa Aomine** Sun Aug 09, 2015 2:38 pm

Za normálních okolností bych se dmula pýchou a užívala si ten pocit, že je na mě hrdý. Nestávalo se často, že by se tvářil tak vesele, tak.. já nevím. Když jsem ho poznala, přišel mi extrémně nepřístupný, odtažitý, vážný, ironický.. ale za ty roky jsem poznala, že ve skutečnosti je také starostlivý a oddaný. A teď vypadal tak nadšeně dokud.. dokud si nevšiml toho, co jsem také cítila už nějakou dobu. To obrovské množství chakry. Přirozeně jsem nejprve myslela, že se jedná o Itachiho, ale po delším studování jsem přišla na to, že ji odněkud znám. S tímto člověkem jsem se již setkala.
Pohlédla jsem na Naa, jeho pohled byl dokonale výmluvný. Cítil to samé. Jeho snaha mi nezůstala utajena a já jen chvíli nervózně hleděla do jeho očí. Silněji jsem v náručí stiskla dva malé Uchihy, ale nakonec jsem oči krátce zavřela. Řekl, že jsem s ním v bezpečí, což mi dodalo klid. Měl pravdu, za celý svůj bídný život jsem se milovaná a chráněná cítila jen tehdy, pokud mi byl nablízku. Neměla jsem důvod mu nevěřit.
Znovu jsem roztáhla víčka a upřímně se na něj usmála. Jeho snaha, to jak mě vždy chtěl ochránit i za cenu života..
Vylovila jsem z kapsy bílý kapesník a láskyplně setřela krev u jeho rtu. Tentokrát jsem to byla já, kdo cítil hrdost na svého senseie.
"Děkuju.." zamumlala jsem a dál se na něj usmívala. Vypadala jsem naprosto klidně, uvolněně, vžila se do své role tak dokonale, jako bych se tak už narodila. Byl čas hrát šťastnou velkou rodinku a byla jsem si jista, že to šeptání, starání se i pohledy museli nezasvěcenému pozorovateli připadat naprosto věrohodné.

pro **Yotsuki Sorata** Sun Aug 09, 2015 4:14 pm

Vošiel som dnu až po pár ľuďoch, aby som nelákal na seba tak pozornosť ale márne. Keď som vošiel dnu, pozrelo na mňa toľko očí, že to až pekné nebolo. Predsa len som mal takmer dva metre, takže som asi nebol len tak prehliadnuteľný. Horšie bolo, že som mal taký zvláštny pocit, ako keby sa tu okolím prehnala zvláštna energia, ktorá tu mala všetko pod kontorolov. Cítil som ju už pár krát ale ešte nikdy v takomto veľkom rozsahu, ako teraz. Takže tam sú. Dúfam, že nebudú robiť hlúposti, lebo by som nechcel vyvolať konflikt na takomto mieste plnom ľudí ... počkať. To sú čie deti? Táto skutočnosť mi značne utiekla pomedzi prsty, keďže niečo také by ma ani vo sne nenapadlo. Naa som spoznal hneď a taktiež aj Mikasu ale len vďaka fotke, ktorú som dostal, lebo tú som nevidel veľmi dlho. Rozmýšľal som teraz práve nad tým, že či sú to Naove deti alebo Mikasine. Alebo sa dali do kopy? Nao sa mi nezdal, ako taký typ človeka ale každý sa časom mení veľmi ľahko, ak nájde tú pravú. Pomaly som vykročil za nimi a po ceste som si dal dole kapucňu, lebo určite museli byť mojou prítomnosťou znepokojený, keďže asi nevedeli o koho ide. Ako som sa približoval k nim nahodil som svoj zvyčajný priateľský úsmev. Keď už som bol u nich na jeho a jej rameno som položil jednu zo svojich rúk. "Vy ste mi ale pekná rodinka." Povedal som pobavene ale vôbec to nebolo myslené, ako výsmech. Radšej som dal z oboch ruky dole a posadil som sa na jednu z vedľajších stoličiek. Určite si mohli všimnúť, že som nemal žiadne postranné úmysly. "Asi viete, prečo som sem prišiel." Prehovoril som k nim a pozrel som na Mikasu. "Už dlho si nebola v dedine a od doby, čo si bola v kirigakure si sa neohlásila. Ak to takto bude pokračovať skôr či neskôr ťa Raikage prehlási za nukenina, preto by to bolo dobré urovnať, ešte keď máš zo sebou deti. " Nemal som vôbec potuchy, ako na to môžu zareagovať. Nao zvyčajne vždy reagoval na všetko negatívne ale dalo sa naňho spoľahnúť. Hoci, ako bývalí Raikage som nemal príliš kladný vzťah zo svojimi shinobi, vždy som sa snažil ich chrániť. Preto som aj hneď zobral túto misiu.

pro **Nao Okumura** Sun Aug 09, 2015 6:17 pm

Samozrejme, aj keď som sa po celý čas sústredil na to aby som Mik udržal v poriadku, nebolo tomu práve tak. To bolo príliš sústredenia aj na mňa, preto tá krv z očí a úst. Môj pohľad by bol v normálnych prípadoch neprítomný, len vôľa udržať ju v pohode ma držala sústredeného na techniku a ju zároveň. Nemyslel som si že príde niekedy deň, kedy sa budem musieť takto pred ňou odhaliť a ukázať že aj ja mám city. Nemám, sakra! Preto som si v hlave prechádzal všetky predmety čo boli v okolí.
„Klinec, klinec, vidlička, príbor, príbor, pohár. Dvere, okno, dvere, podlaha. Nosný stĺp a ešte jeden, krytina. Strecha. Nosné rámy. Železné podpierky. Kus zeme, obrovský kus železa v podzemí. Dol. Kusy železa. Klinec.. ďalší a ďalší. Klinec. Musím dať pozor na ľudí v bare. To zvládnem! Kovový hrniec. Kov, všade kov. Mikasa.. vreckovka..“ Vtedy som prudko vyvalil oči, pretože som bol nútený ich na chvíľu zavrieť, aby som nepretrhol niť. Síce som to preháňal ale súpera som chcel odstaviť okamžite, aby sa to nenatiahlo a neprišli príliš rýchlo posily, ktoré by mohol mať. Ale oči som musel otvoriť keď som ucítil vreckovku na tvári, tak som hľadel s prekvapením a nemým úžasom v očiach, ako sa snaží Mik zotrieť zo mňa prebytočnú krv, ktorá ani nestála zato. Nepochopil som. Moje zreničky boli zúžené a triasli sa od citového prekvapenia. Nevedel som čo povedať a ja som stratil niť so všetkými zmagnetizovanými vecami v okolí. Tú hrdosť na mňa som v jej očiach videl. Bolo to niečo čomu nemôže nikto uveriť.. Lebo som vedel že je to úprimné. Ona síce bola dobrá herečka, ja nie. No toto ma dostalo, čo stačilo nato aby iného človeka presvedčilo.
„Mik.. ty.. Ty naozaj..“ Vtedy prišiel ďalší úder a v tú chvíľu by ste sa mi do krvi nikto nedorezal. Toto bolo príliš aj na moje chladné a odtiahnuté srdce, ktoré mi vždy hovorilo aby som nepreukazoval nikdy city. Nie len že som videl v očiach Mik to čo som videl a nevedel nato vôbec reagovať, človek ktorý sa dotkol môjho ramena bol Raikáge. Človek ktorého som doteraz považoval za nepriateľa bol jediný človek ktorému som bol v dedine oddaný a človek pre ktorého som sa stal Nukeninom, aby som mu pomohol chrániť dedinu. Nikdy som ho nerešpektoval, alebo skôr som mu to nedával najavo, ale svojimi hlbokými činmi som ho snáď časom presvedčil. To ma dostalo tak že som pustil aj zovretie zbrane, a naozaj chvíľu pre mňa trvalo než som sa dal dokopy. V tú chvíľu som sa zahľadel z neho na Mik a znova za neho. Nechápal som, ale vedel som čo robiť. Musím to zahrať najlepšie ako viem, len aby sa Mik nestala Nukeninom. Táto správa mi rozbúchala srdce na maximum. Až vtedy som pochopil ten jej pohľad, preto som chytil jej ruku a zovrel ju jemne v tej mojej.
„To si sa tu vyslal sám?“ Spýtal som sa. Skôr som to odsekol, znova ako vždy svojim ironickým podtónom, pretože som vôbec nevedel že už nie je Raikáge. A neviem či bolo vhodné povedať mi pravdu, pretože bol jediný kvôli komu som sa stal Nukeninom. Ak teraz zistím že sa sám odvolal, zabijem ho. Hlavne, rozprával divne, akoby nebol Raikáge, preto som mu na chvíľu neveril. Ak nás chce dostať do dediny musí povedať pravdu. Ak ju však povie riskuje, že ho na mieste zabijem.

pro **Mikasa Aomine** Sun Aug 09, 2015 6:44 pm

Přehlédnout ho mezi těmi lidmi bylo opravdu nemožné, tudíž jsem nebyla překvapená, když se dotkl mého ramene. Otočila jsem pohled k němu a věnovala mu skromný úsměv. Prohlédla jsem si ho s neskrývaným zájmem. Byla to už opravdu dlouhá doba.
Chvíli jsem ho poslouchala. "Raikage mě prohlásí..? Jak to myslíte, Raikage-sama?" zamumlala jsem zmateně a stočila pohled na Naa. Neviděla jsem ho sice strašně dlouho, ale svého Kageho si člověk tak nějak pamatuje. Opravdu jsem byla trochu zmatená, proč o sobě mluví ve třetí osobě? O změně vedení jsem neměla ani potuchy. Když k tomu navíc Nao pronesl tu větu, naklonila jsem hlavu na stranu.
Nao mi stiskl ruku, což jsem mu s úsměvem opětovala. Znala jsem ho, hraní si na něco mu vůbec nešlo a věděla jsem, že i tohle bylo na něj moc, no viděla jsem to jako jediné vhodné řešení. Být prohlášena za nukenina jsem nechtěla a čí jsou ve skutečnosti děti jsem říct taky nemohla.. Jiná možnost nebyla.
"Já vím, byla jsem nezodpovědná.." prohlásila jsem a kajícně sklopila oči. Narozdíl od senseie, já byla herečka prvotřídní. Raikage si mě určitě už nepamatoval, takže nemohl vědět, jaká doopravdy jsem. "Nao mi řekl to samé." pousmála jsem se na Naa a více stiskla jeho ruku.
"Máte pravdu, měla bych se vrátit." usmála jsem se tentokrát na Raikageho a začala se starat o děti, napůl kvůli dojmu, napůl ze starosti o ně.

pro Sponsored content

Země čaje

Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje

Re: Země čaje