Země čaje

First topic message reminder :

je nejmenší ze všech zemí, ovšem je tu velice vhodná atmosféra pro vášnivé bylinkáře, mediky nebo senzibili k tréninku. Lidé jsou tu velice milí a ochotní

Takeshi

Lidé v Zemi Čaje se mi líbili. Jejich nesobecká gesta, ochota neustále pomáhat a usměvavé tváře ve mně vyvolávaly pocit, že Země Čaje do světa shinobi vůbec nepatří. Na troskách staré kanceláře už stála nová, voněly zde různé bylinky, ale neodvažoval jsem se sundat si masku. Přeci jen, má paranoia v kombinaci s mým egem mi stále našeptávala, že by dopis mohl být falešný.
Dorazil jsem do hotelu, kam mě navedli místní. Vešel jsem dovnitř a v salonku u recepce jsem zaslechl hlasy. Vydal jsem se tam, a když jsem uviděl Kazekageho, oddechl jsem si.
Vešel jsem až před něj, hluboce se uklonil a řekl: "Jsem rád, že jste naživu, pane..." Nic víc, nic míň.
Poté jsem si odepnul zbraně, nechal u sebe jen jednu, kterou jsem položil před sebe na stolek, sedl jsem si a sundal alespoň masku, aby mi bylo normálně rozumět.

Teď přišla část druhá: analyzovat ostatní. Nezkoumal jsem jejich povahu ani úmysly (byť jsme vždy obdivoval toho, kdo na první pohled ví, jak s daným člověkem zacházet), zkoumal jsem stavbu těla, pohyby očí, rychlost dechu, a skládal jsem si to do jednoho obrázku toho, co daný člověk umí a na co se nejspíš zaměřuje.

(Ptal jsem se jestli mám napsat. To bylo myšleno tak jestli, když za tu dobu napsal jenom jeden člověk mám napsat já, nebo počkat, nikdo mi ale neodpověděl. V tom případě jsem ani nemohl vědět že post od vás dvou přijde.)

Dorazil jsem do země čaje po tom co jsem si přečetl oznámení v deníku. Díval jsem se na okolo bylo zde spousta shromážděných ninjů, poté jsem uviděl Kazekageho jednoho z mých předků(asi praděda zřejmě? ) Díval jsem se na situaci a asi jsem nestihl nějaký proslov, což ke mě celkem sedí, jelikož mám v tendenci chodit všude pozdě.

(Takeru!  Takhle se posty nepíšou. Herní místnosti jsou pro vyjádření postavy, ne hráče. Občas se vyjádření v závorkách toleruje, ale jednou nebo dvakrát. Ne pořád. Když toho potřebuješ víc, napíšeš PM. Tohle nekonečné závorkování místo psaní za postavu je maličko... ehm... prostě se to nedělá. A když už se to musí dělat, tak alespoň nad/pod vyjádřením postavy k herní situaci.)

Přišlo několik dalších lidí. Dva z nich mě docela zaujali. Jeden proto, že byl oblečený vcelku atypicky, trochu jako samuraj. Možná to byla nějaká divná úchylka. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že by samurajem vážně mohl být. A druhý proto, že mi jako první ze všech příchozích věnoval trochu pozornosti. Spokojeně jsem se na něj usmála. 
"Tamhle jsou toalety," ukázala jsem neurčitě někam za sebe. 
Už jsem si to tu stihla prohlédnout. I když jsem nemohla ručit za jejich stav, k převlečení to mohlo stačit. Když se před námi ostatními ninji tak styděl.

(Gome, moje chyba )

Takeshi

Bavilo mě dívat se po ostatních, "číst" jejich tělo a odhadovat jejich schopnosti. Nedokázal jsem určovat různé oči ani jsem neviděl chakru tak, jako někteří shinobi. Všiml jsem si ale už dvou zacelených ran na zápěstí shinobiho, který nám dělal proslov o svých rodičích. Když jsem se zaměřil na věci, které měl poblíž, nebylo těžké zkombinovat "poutka" na katanách právě s těmito atypickými ranami a usoudit tak, že katany používá celkem často, i když ne natolik, aby mu na rukou ztvrdla kůže. Podle jeho celkového vzhledu jsem usuzoval, že bojuje na střední vzdálenost, počítá hodně s vrháním, házením, ale že s emoc nepohybuje. I když, kdo ví, vzhled někdy klame.
Mnohem víc mě ale zajímala ona slečna, kterou jsem už párkrát viděl v Otogakure. Měla drobnou postavu a nijak nevýrazné oči, z čehož jsem usuzoval, že bude používat ninjutsu v kombinaci s úskoky.
Pak tu byl ten mlčenlivý muž, který přišel, prohlédl si nás a prostě si sedl. Zlatým pravidlem je, že pes, který štěká, nekouše. V tomto případě je to spíš naopak. Z toho, jak tam prostě seděl a neměl potřebu na sebe upozorňovat, jsem usoudil, že to je asi, tedy hned po Kazekagem, nejtvrdší oříšek v místnosti.
A nakonec onen holobrádek. Celkem dobře vyzbrojený a přesto nemá moc muskulatury. Buď je líný nebo mu něco pomáhá v soubojích natolik, že zbraně nemusí tahat. Prozatím ale nevypadal jako "hrozba".
Potřeboval jsem si promluvit s Kazekagem, ale byl bych radši, kdybychom u toho byli sami. Proto jsem se teď rozhodl mlčet.

(Lidi pohneme se nebo jak? xD)

//Kazekage-sama překračuje domluvenou absenci, takže si dovolím menší filler.

Přesunula jsem se blíž ke Kazekagemu. Cítila jsem se ve výhodě, protože jsem tu byla dříve než ostatní. A nakonec mě přemohla má zvědavost a touha toho pocit využít.
"Jaké jsou vaše příběhy? A vaše jména?"
Přejela jsem po nich pohledem, od jednoho k druhému. Nemuseli říkat pravdu. S očekáváním jsem mírně naklonila hlavu na stranu a natočila pramen vlasů na prst. Kdo asi začne, kdo se první představí? Možná, že řeknou, abych začala já, když je to můj nápad, ale to mi vlastně nedělalo problém.

Díval jsem se na okolo a nikdo se nijak nehlásil, tak jsem si stoupl a lehce si odkašlalJmenuju se Akasuna no Ruki, pocházím z písečné vesnice, ale vyrůstal jsem v Otogakure. Rád vás poznáván. " Neměl jsem problém říct jisté informace, jelikož zproštění kliminarity jsem dostal jak od Hokageho, tak aji Kazekageho, své matky. Víc mě zajímají, ale osoby, které utekli se Suny a ihned se přidali do jinách vesnic. Ke konci věty jsem jen lehce na všechny mávnul a sjel je přátelským pohledem.

Takeshi Kenpachi

Když se konečně rozhodla ta hezká slečna rozčísnout trapné ticho svou otázkou, byl jsem jí vděčný. Čas tak bude rychleji utíkat a čekání na útok se stane snesitelnější. Vstal jsem hned po Rukim, hluboce jsem se uklonil a na všechny jsem se příjemně usmál.
"Jmenuji se Takeshi Kenpachi a jsem z mocného samurajského rodu Země Železa. Vaše kultura, životní styl i bojové schopnosti mne vždy fascinovaly. Rozhodl jsem se proto v útlém věku jít do vašeho velkého světa a sdílet jej s vámi. Leč, v předválečném konfliktu jsem nemohl jen tak chodit po světě. Hlídky ze všech vesnic mne vždy vyslýchaly, prohledávaly, ověřovaly si mě...
Proto jsem se snažil najít vesnici, kde by mne přijali. A měl jsem štěstí. Kazekage-sama mi poskytl azyl a dle mého skromného mínění byl nadšen, že mě může přijmout do svých služeb. Začal jsem se tedy zajímat o shinobi právě v Suně. Bylo až fascinující, s jakou lehkostí jste schopni ničit. Jak se vyhýbáte síle. Jak v souboji používáte úskočné techniky, jak jste od nás tak moc odlišní, přesto že je mezi námi jen malé území.
Na vlastní oči jsem viděl, jak přišlo několik shinobi a srovnalo Sunu se zemí. Za několik minut zde nebyl ani náznak toho, že tu nějaká vesnice byla. Bylo to...strašné. Poprvé v životě jsem ucítil strach. Vyhrabal jsem se z písku a plahočil se až do Kumo, kde jsem prosil o azyl. Byl mi poskytnut. Leč má hrdost mi nedovolovala zůstat v Kumogakure. Obávám se, že jsem tam prohlášen za nukenina..."
Sklopil jsem oči.
"Mým posledním domovem je Otogakure. Tam jsem konečně našel...snad i přátele. Po dlouhé době mě přijali tak jako v Suně.
Když jsem ale dostal vzkaz od Kazekageho, nemohl jsem jinak. Suna byla mým prvním domovem a já jí toho dlužím tolik..."
Následující slova patřila Kazekagemu.
"Kazekage-sama. Lord Otokage se nechává poroučet. Nabízí Vám plnou podporu své vesnice. Je připraven pomoci Vám i Vašim lidem a já dám ruku do ohně, pane, že je to čestný muž. Obávám se, že Aliance se k Vám otočí zády, proto, prosím, dejte na má slova a přijměte pomoc Otogakure..."
Pak jsem se opět uklonil, usmál jsem se a opět se posadil.

Usmívala jsem se na všechny kolem jako sluníčko. Suna koneckonců vždycky byla slunečným místem. Bylo to impozantní. A fakt, že první dva, kteří se představili, byli z mé nové vesnice, mě přímo nadchl. Jako by to bylo znamení, že mám být další, kdo jim o sobě něco řekl.
"Watashi no namae wa Yomi desu," představila jsem se. "Yomi Hikikomori. Hodností Jōnin."
Mé jméno ke mě zvláštním způsobem nesedělo. Jako vždy jsem se prezentovala jako energická, optimistická a zkrátka šťastná. Měla jsem ráda společnost, obzvláště společnost svých krajanů. Postavila jsem se a mírně uklonila. Užívala jsem si jejich pozornost.
"Narodila jsem se v nejsevernější části Sunagakure no Sato a tím zároveň v domě, který je od ní ze všech, které k ní patří, nejdál a to před devatenácti lety," začala jsem. "Nemám pro vás žádný zajímavý příběh, ale mohu vám říct, s čím u mě můžete počítat."
Opřela jsem se o ohromný vějíř. Sahal mi až k pasu a byl celý černý. Rukojeť i látka. Pokud na něm byly nějaké symboly, nebylo to nyní vidět.
"Používám Fūton, přesněji je mým stylem boj s Kyodai Sensu, kteří někteří nazývají Tessenjutsu," objasnila jsem jim nejprve své schopnosti. "A mám ráda slunce, teplo, písek..."
Jako kdybych najednou popisovala Sunu. V očích se mi zablesklo.
"Nemám ráda chlad, déšť nebo sníh... Což není moc pozitivní fakt vzhledem k tomu, že i má rodina se usídlila ve Zvučné vesnici."
Chtěla jsem své povídání ukončit něčím pozitivním, ale nějak jsem se zasekla u faktu, že už nejsem doma a že i pobyt s lidmi, kteří můj domov znají nebo lépe řečeno znali je jen a pouze dočasný. Posadila jsem se a svůj vějíř položila opět vedle sebe.
"A mám ráda loutkové divadlo," broukla jsem do ticha.
To bylo rozhodně pozitivní.

// Výborně, zabij tu aktivitu, kterou sis tu tak vydupával

Takeshi

Opravdu? Bojovat vějířem? Papírovým vějířem? podivil jsem se a se zaujetím poslouchal. Když se ale nikdo jiný neměl k převzetí štafety, se zájmem jsem se zeptal:
"Jak vypadá váš boj? Chápu, že v tom bude vnitřní síla ovládající vítr z vějíře, ale přeci jen... je to papír, nebo ne?"
Neposmíval jsem se, prostě mě to, jakožto bojovníka a vynálezce kenjutsu volné ruky, velice zajímalo.

Jestli mohu tak vám na to rád odpovím" Celkem jsem se nudil a Kazekage zatím někam asi odešel, tak jsem si řekl, že nebude špatné se seznámit s pár lidmi a třeba se dozvědět něco nového " Jde o techniky spojenou s fuutonem, která se v Suně předává z generace na generaci mezi ninji suny. Tato technika je založena na boji z dálky, ale díky vějířy se dá s ní i velice dobře bránit, co si pamatuji naposledy tuto techniku používala sestra 5 Kazekage, která jí dovedla do mistrovského díla, nebo tak to bylo aspoň napsané v archívech. Doufám že jsem na to odpověděl správně." Pousmál jsem se jak na Takeshiho,tak i na Yomi." Kde jste na tuhle schopnost přišla, jestli se mohu zeptat?" Celkem mě technika téhle ženy zaujala, nikdy jsem jí neviděl v praxi, ale slyšel o ní opravdu dost od starších z vesnice. Jen jsem se divil že ta žena tady před mnoha ninji říká svoji techniku, buď byla hodně silná a nebo hloupá či naivní.

//O čem to mluvíš? To že moje postava je taková, jaká je neznamená že mě ty posty nebaví, nebudu zde psát jak je moje postava nadšená z toho povídaní, taková prostě není a ani nebude

// Tak se pak nediv, že se to zasekne. Kdybchom tu pořád všichni psali, jak čučíme do země, nikoho si nevšímáme a všemi pohrdáme, to by nás moc nebavilo, že...

Takeshi

Poslouchal jsem s velkým zájmem onoho statnénho mladíka.
"Zajímavé... A dá se onen vítr nějak usměrňovat? Protože pokud bojujete z dálky a já budu stát v předních liniích, mám ještě menší šanci uhnout, než soupeř... Víte, pokud budeme v Iwě bojovat bok po boku, bylo by dobré nějak si rozdělit úlohy... tedy... pokud zase někdo nepoužije nějakou techniku, co smete celou vesnici. V tom případě jsme zde zbytečně..."
Díval jsem se na toho, co před chvílí mluvil o úctě a památce rodičů, a pak na druhého, který měl ten samý důvod. Můj otec odešel do chrámu starších už dávno. Od té doby jsem ho neviděl. Myslím, že už je dávno mrtvý. Stejně jako matka...
"S čím můžeme počítatu ostatních?" Má slova mířila hlavně k těm dvěma.

To netuším techniku jsem v životě neviděl navíc mě se tahle bitva netýká jsem tu jen kvůli promluvení si s Kazekagem, v Suně proběhlo velké krveprolití a tím že uděláte to stejné v Iwě nesmyjete ničí hříchy, akurát si přípíšete na svůj účet nové a nebudete se nijak lišit od jiných. Už jsem z téhle doby unaven Neustálé intriky ze strany listové, boj o moc z Kumo, neustále dychtění po válce ze Strany Iwy a Reiny a špionáže z Kiri. Tenhle svět se asi nikdy nezmění a stále budeme přicházet o své drahé, jestli je to ten svět po kterém toužíte budiž, ale doufám že jsem vás přiměl aspoň se zamyslet" Prohlásil jsem skleslým hlasem a díval se na oblohu " Užijte si dny klidu jako je tato a podívejte se na oblohu, je krásná a bez mráků, ale za chvíli bude nasáklá rudou barvou.

//To mě nějak netrápí, já hlavně doufal v post od kazekageho a že s pohneme k boji v iwě

Takeshi

"Myslel jsem, že vy, ninjové, máte doktrínu nemyslících zbraní vašich vládců. Od jakého ranku můžete přemýšlet tímhle způsobem?" zeptal jsem se. Znělo to, jako když se vědec dostává na stopu něčeho fascinujícího.
"Tedy... nechtěl bych vás urazit, ale když vy se tím tak pyšníte. Všichni, které jsem potkal, to brali jako jakési krédo, svaté pravidlo. A teď jste tu jen, protože si chcete promluvit s Kazekagem. Pane, neznám váš příběh, ale dokud zde bude bezpráví ze strany jedné, musí zde být přiměřená odpověď ze strany druhé. A stejně jako my zde, tak i každá vesnice má své trumfy a své taktiky. Nemůžete je vinit z toho, že dělají správnou věc. Tedy, alespoň podle jejich uvážení..."
Na poznámku o zachrańování zadku jsem se příjemně usmál na toho, kdo ji pronesl.

Ninjové, Samuraiové vy v tom vidíte rozdíl? Všichni jsme lidé, avšak někteří jsou loutky a někteří z nás jsou svobodní a dělají si co chtějí. Přes 2 roky jsem cestoval touhle krajinou, abych si uvědomil, že nemusím poslechnout rozkaz, který se mi příčí nehledě na to jestli je osoba Genin nebo Jounin, na svých cestách jsem poznal aji Samuraie, kteří to cítili stejně jako já a utekli z Železné vesnice kvůli tomu." Když začal mluvit o pravidlech tak jsem si jen levou rukou prohrábl vlasy a vzdychl si " Pravidla jsou od toho, aby se porušovali nebo ne? " Na tváři se mi objevil velký úsměv a trošku jsem aji zčervenal. "Dokuď budou existovat ninja techniky, tak tohle bezpráví zde bude vždy, ale jen už na nás co s tím uděláme že?" Poté co mluvil o trumfech tak mi úsměv zmizl ze rtů a lehce jsem zatl pěst" Ty trumfy myslíte děti, které jsou odděleny či vzati svým rodičům násilím a dělají z nich nemyslící vraždící stroje pro svoje potěšení? Tohle neomluví žádnou vesnici a bohužel každá tohle dělá"

Takeshi

"Takže vy přiznáváte, že shinobi razdělují rodiny a učí mladé děti násilí, zabíjení,dělají z nich nemyslící stroje, a přesto jste schopný tvrdit, že jsme stejní?" zeptal jsem se, stále s úsměvem. Ve skutečnosti jsem byl velice hrdý na svůj rod a mé pocity te´d byly velice rozpolcené. Mám bránit naši kulturu před někým tak primitivním, že si o nás myslí, jací jsme surovci, nebo mám být hrdý na to, že nejsme těmi, za které nás považují?
"Těmi trumfy jsem myslel úskočnost Konohy, špionáže Kiri, hrubou sílu Kumogakure a tak dále... sám jste o nich mluvil."
Podíval jsem se mu přímo do očí.
"Co se týče pravidel - ta se porušovat nesmí. Ale dají se upravovat, ohýbat a obcházet. Dokonce by se tak mělo činit pokaždé, když se s pravidlem setkáme..."

Ano jsme stejní i vás to učí, výcvik na Samuraje je to stejný, proč se učit zabijácké techniky mávání s klackem než jen ty obranné? V boji se dá vyhrát i bez toho, aby někdo přišel o život." V hlavě jsem si říkal že tahle debata nemá cenu, všichni jsou stejně pyšní a tvrdohlavý. " Já vím co jste tím myslel, ale já to dal na pravou mísu. Váš učili dodržoval pravidla, to i mě, ale byl jsem divoké dítě a ani jedna z mých matek mě nezvládala, někteří z nás hold nedokážou dodržovat pravidla do puntíku.Říkal jste že se jmenujete Takeshi-san že? To jméno si zapamatuji.

Takeshi

"Nemusíte porušovat pravidla, když se řídíte podle těch správných. Víte, pane, co je sakkacu jizai?"
Pak ale přišly výhružky. Jeden takový už tu byl. Když jsem ho viděl naposledy, válel se v kanceláři Raikage s katanou v břiše. Ale nekomentoval jsem to.

Kdo ale určuje že ty jeho pravidla jsou zrovna ty správná? Už jsem o tom slyšel, mám pocit že je to jeden se samuraiských kodexů, avšak vy jich máte mnoho, takže netuším" Už to pomalu vypadalo že se tady hádáme a jak se na nás všichni dívali, tak mi to bylo vcelku nepříjemné.