Země čaje

First topic message reminder :

je nejmenší ze všech zemí, ovšem je tu velice vhodná atmosféra pro vášnivé bylinkáře, mediky nebo senzibili k tréninku. Lidé jsou tu velice milí a ochotní

"Na co čekáte, pánové, Daimyio nemá tolik volného času!" okřikl skupinku jeden dozorčí před stanem. Ze stanu v tu chvíli vyšla početná skupinka mladých lidí v bílém smáli, ale vypadali velice unaveně. Za nimi vyšla žena také v bílém. Malé vrásky u očích a černými kruhy pod očima bylo vidět, že je unavená.
"Pro dnešek si jdu odpočinout." pronesla a chtěla opustit stan., ale hlídka jí zadržela.
"Daimiyo, přišli za vámi poslové z Konohy." ukázal na čtveřici.
Podívala jsem se na ně a mírně se zamračila, to nebylo dobré znamení.
"Jsem unavená, potřebuju si jít lehnout služba mi právě skončila. Počkají si." odvětila jsem chladně a odešla za roh dalšího stanu

Vzala jsem si od nich svitek a hned si ho přečetla. Zamračila jsem se a podívala se na ně.
"Dejte jim zásoby na cestu zpět." řekla jsem jenom a odešla.

Jakmile jsem zašla za roh do svého stanu ještě jednou jsem si zprávu přečetla. Chtějí abych se vrátila?  Zvláštní. Ale na odpověď si ještě počkají.

Po vydatném spánku jsem si k sobě zavolala pár svých lidí a rozhodla se, že se do Konohy pojedu podívat. Pokud učiní nabídku, která bude nanejvýš lákavá vzala bych to, ovšem vidět se s Assasinem se mi moc nechtělo, proto první co budu požadovat bude bez návštěvy HOkageho. Nepotřebovala jsem vidět své zklamání na vlastní oči. V zemi čaje jsem nechala svého zástupce, aby míst mě zaučoval nováčky z jiných vesnic a já se s početnější karavanou vydala po třech hodinách na cestu do Konohy

(přesun)

Po měsících skrývání jsem konečně vyšel na světlo. V Kazekage plášti a se svými loutky pečlivě ukrytými ve svitcích jsem se vydal do malého hotelu, který jsem měl pronajatý a byl jsem ujištěn, že nás tady nikdo nebude po celý týden rušit. Má vůle byla celkově zlomena, celou dobu v exilu jsem se upínal jen k jediné myšlence, a tou byla pomsta Suny. Možná proto, jsem nevyšel na světlo ani nepodnikl, žádné kroky. Mnoho lidí bylo zabito..Národ Suny byl rozprášen..
Pořád jsem však měl různé špiony v několika vesnicích, tentokrát nesbírali žádné informace, ale měli za úkol najít členy Suny...
Otevřel jsem svůj pokoj a pustil se do čištění a údržby svých loutek vyčkávaje příchod shinobi.

Nebylo těžké vystopovat muže, který se neostýchal zde veřejně vystupovat jako Kazekage. Všechny stopy a očití svědkové mě dovedli až k jednomu ze zdejších hotelů. Koneckonců jich to nebylo mnoho. Dočetla jsem se, že Země Čaje je vůbec nejmenší zemí světa. A přesně tak i vypadala. Malá a přívětivá. Bylo mi líto, že jsem se tehdy nerozhodla postavit se na vlastní nohy a vybrat si zemi podle svého vkusu.
V hotelu mě čekalo nepříjemné přivítání. Ten, koho hledám, tu sice je ubytován, ale nepřeje si být celý den rušen. Nezbývalo mi tedy než se unaveně posadit v hotelové hale, opřít si svůj obrovský, černý vějíř o opěradlo a čekat, dokud se Kazekage sám neobjeví. Byla jsem si jistá, že ho poznám. Musel být něčím výjimečný, když byl Kage! Černýma očima jsem si zvědavě prohlížela okolí. Byla jsem rozhodnutá tu čekat třeba do nekonečně, kdyby to bylo třeba!

Dokončil jsem čištění loutek. Dělal jsem to do nekonečna v minulých dnech a nevěděl jsem proč to dělám pořád. Být nesmrtelnou loutkou bylo prokletí. Teď jsem však hodlal riskovat svůj život, neustále jsem se obviňoval z toho, že můj nepřítel byl daleko silnější a neochránil jsem vesnici.
Vystoupil jsem z pokoje a chtěl zajít na recepci, někoho jsem tam však potkal.
"Suna?" optal jsem se a mé oči byly chladné a mrtvé. Avšak mé srdce v loutkové hrudi bilo dál. (btw Jsem oblečen jako na obrázku)

Pokud bych si mohla vybrat, jak si nepředstavuji Kazekageho, vybrala bych si to nemrtvé zjevení, které se tu objevilo. Nebyl nepříjemný. Nebyl nehezký, spíše naopak. Ale byl jako bez života. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by byl minimálně podle očí víc mrtvý a to už jsem za svůj nepříliš dlouhý život pár mrtvol potkala. Nicméně jsem se nemohla plést. Měl na sobě typické oblečení pro Kage. A podobal se fotografii, kterou jsem kdysi viděla doma. Nebylo pochyb. Vstala jsem a vzápětí jsem se sklonila v hluboké, uctivé pokloně.
"Hai," přikývla jsem. "Mé jméno je Yomi Hikikomori."
Žádné oslovování. Žádné ujišťování se. Jen prostý souhlas a představení se. A pak jsem mu pohlédla do těch očí prostých života s takřka dětský očekáváním, s odhodlaností Písečné vesnice, s kapkou počínající důvěry. Skutečně existoval. A nehledě na to, jaký byl, mi to stačilo jako důvod k životu a k úsměvu od ucha k uchu.

Bylo to...Můj cíl se blížil k jeho splnění..Konečně jsem našel někoho ze Suny, respektive mě sám vyhledal. Otevřel jsem dveře do pokoje a bezeslov ji pokynul k následování. Posadil jsem se na zem, na malý polštářek.
"Jsem poslední Hachidaime Kazekage, Akasuna no Sasori," řekl jsem a můj hlas postrádal sebemenší citové zabarvení. Byl jsem loutka.
"Ať řeknu cokoliv, nic nespraví to, že jsme ztratili svůj domov. Zklamal jsem, ale stál jsem proti nevídaným nepřátelům s rinneganem a vlastními schopnostmi. Zjistil jsem, kdo to byl. Toužím po znovu založení Sunagakure, avšak, několik málo přeživších a já..." nastala menší odmlka.
"Stačilo by to? Toť otázka, všechno naše dědictví bylo také zničeno. Jedno však nezničí nikdo, naši duši a historii. Mám však i jiný cíl, Yomi, zničit toho, kdo to spáchal a nyní se objevila ta nejlepší příležitost.." ovládla mě nenávist a touha po pomstě. Dokonce se podařilo můj hlas nepatrně emotivně zabarvit.

Akasuna no Sasori. To bylo zvučné jméno. Důležité a podbarvené historií. Byla jsem ale se svým věčným optimismem, že uvnitř něco je. Něco lidského. Jak jinak by mohl žít? Muselo v něm zůstat několik posledních emocí. Byl to přece Kazekage. Jak by mohl bez emocí porozumět svému lidu?
"Je mi ctí, Kazekage-sama," sklonila jsem znovu hlavu.
Pak jsem se v pokoji, do kterého jsme se přemístili, posadila na další z polštářků. Vybrala jsem si růžový. Byla to taková veselá barva. Vlastně jsem nikdy nepochopila, co proti ní všichni mají. Svůj vějíř jsem položila na zem vedle sebe.
"Chápu vaše stanovisko," odvětila jsem po chvíli.
Samozřejmě. Lidé ze Suny už měli jiné, vlastní životy. Nevrátili by se. Nechtěla jsem svou vesnici obnovit. Ale jeden domek, alespoň na kraji pouště, abych na ni měla výhled, na její nekonečno, to ano. To bych brala všemi deseti. Sledovala jsem ho zasněným pohledem a za jeho zády jsem viděla moře písku, kaskády z jeho plavých zrnek a světlé barvy slunečního světla, které nám tehdy hrály ve vlasech jako nikde jinde v našem světě.
"Jaký je plán?" položila jsem pak svou první otázku a zvědavě naklonila hlavu na stranu.
Na vážnost jsem si nehrála, přestože má otázka byla vážnou.

Vypadalo to nostalgicky, alespoň bych se tak cítil. Kazekage-sama..už je to dlouho..
"Jaký je plán? Počkat na ostatní, vím, že se objeví někdo, kdo bude chtít pokračovat s námi. S námi uvolnit náš vztek. Nikdo nám to nemůže mít za zlé," uchopil jsem kazekage klobouk a položil jej před sebe. Potřásl jsem hlavou, abych uvolnil slepené vlasy.
"Ať teda naposledy vzplá duše Suny a její armáda. Naposledy budeme bojovat jako ninjové Suny." Vytáhl jsem z batohu několik čelenek ze Suny a položil je před klobouk.

To bylo přesně to, v co jsem doufala! Přesně to, na co jsem myslela, když jsem opouštěla Otogakure no Sato, teď vyslovil na hlas. Nemohla jsem to akceptovat bez chvíle, kdy se na mé tváři mihlo překvapení a vzápětí jsem nasadila naprosto spokojený výraz a energicky kývla. Tak to má být!
"Mám svoji čelenku," dodala jsem, když jsem viděla ty, které vytáhl.
Skoro se zbožnou úctou jsem vytáhla svou čelenku z rukávu. Měla jsem ji ukrytou pod ním, uvázanou na ruce. Bylo vidět, že o ni velmi dobře pečuji, byla perfektně čistá a vyleštěná tak, že by ji někdo mohl klidně začít používat místo zrcadla.

Neveril som  vlastným ušiam. Pri prechádzke som započul ako sa dvaja shinobi rozprávajú o tom, že sa Suna chce pomstiť  Iwe. Znamenalo to snáď, že dedina ktorá stála za úmrtím mojich rodičov a priateľov bola Iwagakure no sato? Znamená to, že táto dedina na nás pripravila pascu na severe? Bolo toľko otázok ktoré mi teraz nedali spávať. Vyrazil som sem z dvoch dôvodov.. Prvý bol zistiť, čo sa vlastne vtedy stalo a druhý bol sa pomstiť, vrátiť im to čo spravili mne. Ukázať im právé.. zúfalstvo.
Najprv som nevedel ako mám zareagovať, nakoniec som sa však rozhodol, že spravím ako mi srdce žiada. Neváhal som a zobral si všetko vybavenie čo som mal a vyrazil na dlhú cestu. Obalil som si tvár šatkou a zobral si šedý plášť ktorým som si zakryl celé telo. Pripravil som si zbrane, pasce ale aj tunu svojej špeciálnej zbrane. Bol som perfektne pripravený na svoju "očistu". Mal som sa stať sudcom života a smrti, mal som vykonať božský rozsudok smrti, vrátiť im to všetkým.
Celou cestou sem som premýšľal nad minulosťou, dokonca sa mi vynorili spomienky na moment smrti. Tentokrát som ale nemienil skončiť ako vtedy, teraz som bol pripravený.. Nenávisť v srdci ma hnala ďalej.
Konečne som sa dotal na miesto stretnutia. Pomalými krokmi som prišiel až pred hotel a celý si ho prezrel. Vošiel som do vnútra a poobzeral sa.
Nikoho som okrem recepčnej nevidel. Myslou mi aj prebehlo, že by sa mohlo jednať o pascu mojich lovcov, no teraz mi to bolo jedno. Tak či tak, pomsta je blízko. Usmial som sa a pootvoril si plášť. Strhol som si šatku a zahodil ju do koša, nakoniec som to už nevydržal a zahodil som aj plášť. Mal som oblečené klasické oblečenie a držal som v rukách veľký baťoh.

Jenom jsem přikývl a pak jen zíral před sebe. Nevzrušoval jsem s, jenom čekal na sebemenší hluk z vedlejší místnosti. Už jsem dál neměl co Yomi říct. Nebyl jsem moc výřečný. Slyšel jsem otevírání a zavírání vchodových dveřích. Otevřel jsem je a se svým typickým, kamenným obličejem vyšel z pokoje na recepci. Prohlédl jsem si příchozího, jen letmo.
"Suna?" zeptal jsem se stejně. Pokud hledal Kazekageho, nemohl se splést. Měl jsem na sobě typický oblek Kazekageho a nic jiného nikdy už mít nebudu.

Po chvíľke čakania sa predo mnou otvorili dvere a vyšla vysoká osoba s veľmi zvláštnym oblečením. Bol to sám Kazekage osobne. Nestihol som však ani odpovedať a už sa za mnou zabuchli dvere. Nejaký fanatik, pomyslel som si. Nemienil som si kľakať pred ním, nemal som proti nemu nič.. ale keby misia ktorú nám Suna zadala bola lepšie preverená.. mohli sme žiť všetci. Na otázku som prikývol a ukázal mu ľavú ruku na ktorej bol znak Sunagakure no sato. Bola to moja stará rukavica ktorá kryla moje tajomstvo. Medzi dvermi som si však všimol nejaké dievča. Takže nás tu predsa len bude viacej. Usmial som sa a opäť sa pozrel nsa Kazekageho.

Plnilo se to tady. Kývl jsem hlavou směrem ke dveřím a pořád udržoval kamenný výraz, neříkal jsem vůbec nic, než se za námi nezavřeli posuvné dveře. Pokud to bylo všechno, mohli jsme naplánovat útok a hlavně vyrazit na cestu. Nesnášel jsem čekání a už vůbec ne lidi, kteří mě nechali čekat. Až když jsem si usedl na polštář, jehož pohodlnost jsem vůbec necítil tak jsem začal mluvit. Mluvil jsem stejně jako vždy, bez jakéhokoliv náznaku jediné emoce, s kamennou tváří a prázdnýma očima. Ještě nevymysleli loutku, která by dokázala projevovat emoce.
"Pokud jste zapomněli, jsem Akasuna no Sasori, poslední Kazekage. Zasloužíte si vysvětlení toho, co se tu noc stalo. Na vesnici zaútočila organizace Iwy. Neposlali žádnou armádu ani bijuu. Poslali edo tensei skupinu šesti lidí s rinneganem. Jedním z nich byl Hatake Kakashi, další byli ninjové se zvláštními schopnostmi napříč vesnicemi. Dokázali používat své techniky i techniky rinneganu, pohlcení techniky, odražení, loutky, oživování, přivolávání, nedokázal jsem je odrazit, byli nesmrtelní, rychlí a smrtelní. Zničili kancelář a poté se veškerá jejich čakra přesunula, Hatake Kakashi zničil celou vesnici pomocí Shinra Tensei. Všechno bylo zničeno, útok byl příliš rychlý a zničující. Naše duše, naše historie, vše, co Suna znamenala přetrvalo, její odkaz žije dál v nás všech. Teď však máme jedinečnou příležitost se pomstít. Zničit nepřítele stejně nelítostně a krutě jako zničil on nás. Nabízím Vám poslední misi jako shinobi Sunagakure no sato, vesnice ukryté v písku.." dořekl jsem svůj proslov. Na zemi přede mnou se vyjímal můj klobouk kazekage, který jsem odložil už předtím a čelenky Suny.

(Dejme tomu že mezitím co jste vešly dovnitř pár dalších npc shinobi přišlo, pokud to bude vadit, post upravím )

Přicházeli sem noví lidé. Seděla jsem na svém polštářku na zemi, kam si mě Kazekage-sama odložil, když šel nabrat nové členy týmu. Sledovala jsem je všechny zamyšlený pohledem. A pak jsem předvedla jakési kočičí gesto, naklonila hlavu na stranu a slušně pozdravila. Jako kdyby se mi vrátil můj kapku šílený optimismus. Tihle lidé byli ze Suny! A já přece Sunu milovala. Těkala jsem očima z jednoho na druhého. Musí být silní. Mohli by mě naučit nějaké techniky mé vesnice, které ještě neumím. Vyjma pozdravu jsem neřekla ani slovo. Na slova byla tahle chvíle příliš důležitá.

(Mám napsat? xD)

(Nemusíš se nikdy ptát, jestli napsat, když dlouho nikdo jiný nepíše, stačí buď napsat sám nebo se ozvat PM adminům, pokud zrovna nemají napsanou neaktivitu nebo někomu z Kage. Já bych ti odepsala, kdyby tu už byl plnohodnotný post, ale neměla jsem čas ti z mobilu psát, co a jak. Doufala jsem, že se toho ujme někdo jiný. Se školním rokem je bohužel často spojená menší aktivita, omlouvám se.)

Nikdo si mě tu moc nevšímal. Nikdo mě nepozdravil, nepromluvil na mě ani moc nereagovali na Kazekageho prohlášení. Zřejmě byli trochu zaskočení z toho, co se dozvěděli. Chápala jsem to, i když bych byla raději, kdyby sdíleli mé nadšení. Zaujala jsem pohodlnější pozici v tureckém sedu a zamyšleně je sledovala. Třeba někdo z nich konečně promluví. Místo toho jeden z nich dokonce odešel. Později jsem se přistihla, jak doufám, že se vrátí a ukáže se, že je hovornější než ti ostatní, kteří si tu zřejmě hráli na kámen nebo něco podobně nehybného.

(No, nevadí.. Moje postava si to promyslí a zítra se tu objeví )

(Čakalo sa na post Sajina a mňa. Ja som konkrétne čakal na neho keďže napísal predo mnou. Mal by si čakať na svoju radu ako všetci ostatní a nie písať hneď zbytočný double post..)

Počúval som Kazekageho, konečne som sa dozvedel čo sa vlastne stalo so Sunou. Až teraz som sa dozvedel čo sa stalo a taktiež ako asi pravdepodobne zahynuli moji rodičia. Rukou som si zakryl tvár a potichu povedal. Suna pre mňa zomrela už veľmi dávno..preto budem bojovať za svoju rodinu.. Povedal som si a rukou som letmo pozdravil Yomi. Najviac ma na nej uchvátili jej vlasy a.. prsia? Po pár sekundách som z nej strhol pohľad a upravil si opasok. Môj baťoh už bol pekne ťažký, bolo zachvílu načase aby som sa prezliekol a pripravil sa na vraždenie. Je tu niekde miesto kde by som sa mohol prezliecť? Opýtal som sa Kazekageho a opäť sa pozrel do miestnosti kde bola tá Yomi. Úprimne mi bolo jedno kam ma pošle sa prezliecť, hlavne ať už mám na sebe tie pláty. Čelenku Suny som si nezobral, baťoh som konečne položil na zem a popreťahoval si stuhnuté telo.