Země čaje

First topic message reminder :

je nejmenší ze všech zemí, ovšem je tu velice vhodná atmosféra pro vášnivé bylinkáře, mediky nebo senzibili k tréninku. Lidé jsou tu velice milí a ochotní

Takeshi

Nenazval bych to hádkou, spíše poněkud ostřejší diskusí. Ale nehodlal jsem mu brát jeho názor. Jen jsme argumentovali... jako svobodní lidé.
"Sakkacu jizai je svobodná vůle rozhodovat nad životem a smrtí. Ano, je to nabubřelá myšlenka, naprosto se vzpírající představě skromnosti a ticha, na které jste u nás nejspíše zvyklí. Ale sakkacu jizai také počítá s tím, že ten, kdo jej používá, používá jej moudře a střídmě. Stejně tak jako vaši kagové rozhodují o rozkazech. Mají svobodnou vůli a rozhodují, kdo bude žít, kdo zemře, kam se pohne pěšec na šachovnici..."
Odmlčel jsem se. V očích mi byl vidět zájem. Dlouho jsem si nepopovídal o tak zajímavých věcech s tak... až bych řekl volnomyšlenkářským člověkem. Leč, jak už naznačoval jeho pohled, pro mnohé okolo to mohlo vypadat jako hádka.
"A vaše jméno? Rád bych se s vámi, až tedy bude po všem, setkal a tuto diskusi určitě rozvedl dále..."

Všiml jsem si jak se mezi nás vměsila ta né moc pozitivní osoba, když rukou přejel přes katanu v očích se mi ihned objevil Sharingan. Poté jsem viděl, jak jeho ruka sklouzla a měl jsem opět hnědé oči. " Pouze diskutujeme na tom není nic špatného a nemá to nic společného s nedůvěrou" Pousmál jsem se a myslel si, že i když tady ta osoba vystupuje nabubřele, tak to myslel dobře a nebo to byl prostě jen hlupák co vyhledával konflikt. " Opět bych k tomuto kodexu měl co říct, avšak nechci vyvolávat zbytečné napětí mezi tolika lidmi.Jmenuji se Ruki, Akasuna no Ruki a též si s vámi jistě rád popovídám " Nastavil jsem mu ruku, když už jsem se aji představil ať to vypadá přátelštěji a ukázal tak mladším ninjům, že i když jsou lidé rozdílní v názorech stále se vše dá vyřešit mírovou cestou.

Takeshi

Člověk, který hlásá o míru, by neměl držet v ruce katanu, pomyslel jsem si. Měl šanci mě zabít. A ano, překvapil by mě.
Akasuna no Ruki to řekl vše za mě - pouze jsme diskutovali, navíc, on zde nebyl dobýt Iwu, takže nějaké krytí stejěn nepřipadalo v úvahu.
Vstal jsem a pevným stiskem jsem přijal Rukiho ruku.
"Těší mne..."

Takeshi

"V pořádku. Máte pravdu, vraťme se k důležitým věcem. Člověk nejprve bojuje, až potom přemýšlí, proč bojoval. Jinak by nepřežil... Přátelé, ze zcela zřejmého taktického hlediska bych rád věděl o vašich silách a schopnostech. Nemusíte prozrazovat nějaké tajné techniky... pro příklad začnu, ano?"
Postavil jsem se, aby všichni viděli zbroj a výzbroj.
"Mou specializací je kenjutsu. Jsem ozbrojený dostatečně na to, aby bylo obtížné způsobit mi žádné zranění kunaiem, tantem nebo senbonem. Patřím proto do první linie, i když na střední vzdálenost dokážu nepříjemně překvapit... Samozřejmě si všichni můžete domyslet slabiny: Jsem těžký a pomalý, i když ne tak, jak by se zdálo, přeci jen, zbroj nosíme od svých dvanácti let. Na střední a dlouhou vzdálenost je velice jednoduché udržet mě v šachu a neznám obrany proti elementárním technikám. Jednou jsem viděl u jednoho ze shinobi techniku, která blokovala jakoukoli část těla před fyzickým útokem. Upřímně bych rád tuto techniku odkoupil a prostudoval. Případně pokud existuje technika na blokování elementárních útoků, z celého srdce ji toužím získat... I když to jsou poněkud ukvapené závěry, jelikož budu v prvních řadách při útoku na Iwu, která má prý skvělé vojsko a dobrou obranu..."
Opět jsme se posadil.
"Pokud máte nějaké otázky, rád je zodpovím..." řekl jsem s úsměvem.

Celou cestu jsem byl jako na trní. Byla to moje první doprovodná mise a já jí nechtě zpackat.
Spoléhal jsem se hlavně na to, že Hirin byla senzibil a jistě by odhalila každého nepřítele mnohem dřív, než by se k nám přiblížil na nebezpečnou vzdálenost. Slyšel jsem už ale o jedincích, kteří dokázali svoji chakru skrýt. To mi dělalo starosti a proto jsem měl stále ruku na meči a rozhlížel jsem se po okolí.

Nakonec nás Hirin dovedla až na místo určení. Vešel jsem s nimi dovnitř, s rukou stále na meči a bedlivě jsem si prohlédl všechny přítomné. Moji pozornost pochopitelně přitáhl samuraj. Věděl jsem o nich, znal jsem je, ale ještě jsem se s žádným z nich nesetkal. To ještě více podnítilo můj první dojem z něj a téměř okamžitě jsem dostal chuť, změřit s ním síly a své šermířské znalosti.
Nebyl jsem tu ale kuli osobním zájmům. Měl jsem z úkol starat se o bezpečí šermířů.
Postavil jsem se trošku bokem, od naší příchozí skupiny, tak, abych viděl cizí skupině do obličejů a pokud možno i na ruce a také tak, abych se případným shunshinem mohl přemístit mezi naše šermíře a potencionálního nepřítele.

U brány Kirigakure se k nám přidal ještě jeden člověk. Skoro bych zapomněl že máme přiděleného ANBU jako dozor. Vlastně jsem na něj nějak zvlášť nereagoval. Jen jsem mu kývl na pozdrav, ale udržoval jsem si tak nějak odstup. Moje rodina je plná takových, takže asi zhruba vím co od nich očekávat. Otázka jestli je tu jako náš kat a nebo naopak. Ale jestli je to vůle Mizukageho,... Sám jsem se na chvíli zamyslel jestli bych byl ochotný zemřít na povel, ale ta myšlenka se mi ani trochu nelíbila. 
Z počátku jsem šel v čele naší výpravy, ale Hirin se rozhodla že mě předběhne a půjde první. Neviděl jsem v to žádný smysl a tak jsem to ani nijak nekomentoval. Vlastně jsem celou cestu přemýšlel nad tím, co mě vlastně čeká za hranicemi země vody.
Když začala mlha před námi pomalu ustávat, prosvitli první sluneční paprsky a objevila se před námi vlastně obyčejná cesta skrz malé vesničky země ohně. Pro mě to ovšem bylo úžasné a hlavně nové. Pozoroval jsem se zájmem okolí a vlastně jsem celou cestu byl zamyšlený a obdivoval krásy krajiny. Nedával jsem to nijak zvlášť najevo až do doby kdy jsme dorazili do země čaje.
Malebná zelená krajinka a příjemný větřík, který mě hladil po tváři. Nádherné místo, které vypadalo nepoznamenané válkou. Nebylo tu ani moc známek po lidech, takže tu byl klid přerušovaný šustěním listí. Na tváři se mi objevil blažený úsměv, což u mě opravdu nebylo normální. Sledoval jsem krajinu a pro ostatní by to možná mohlo působit tak že se koukám do blba, ale všude bylo co pozorovat,..
Po nějaké době jsme dorazili k místu kde bylo i pár lidí a dokonce tu byly i domy. Hirin nás vedla a tak jsme se dostali k takovému malému hotelu na kraji tohohle malého ráje. Když jsme vešli do té místnosti kde měl být náš člověk. Trochu mě zmátl fakt, že tu bylo nějak narváno a tak jsem jen následoval Hirin. Měl jsem na sobě cestovní plášť, takže na první pohled si nikdo nemohl všimnout že držím ruce na meči. Přešel jsem k samurajovi a stoupl jsem si vedle Hirin a lehce jsem se uklonil na znak úcty k němu i jeho osobě jako takové. O samurajích jsem slyšel opravdu hodně a dalo by se říct že jsem věděl jak zhruba bych s někým takovým měl jednat.

Takeshi

Domluvil jsem a chvíli bylo ticho. To přerušilo až zaklepání na dveře. Vešly tři osoby, z nichž jedna mi předala dopis. Svraštěl jsem obočí. "Mizukage? To je Země Vody, že? Tam jsem ještě nebyl..."
Na chvíli mě napadlo, jestli na mě nebyl vydán už mezinárodní zatykač, ale po rozbalení svitku jsem pochopil.
Usmál jsem se a dal svitek přečíst Kazekagemu.
"Kdybyste mě potřeboval, pane, budu na nějakém místním plácku rozprávět s těmito milými lidmi...."
Načež jsem se uklonil všem přítomným v místnosti a vyrazil s ostatními ven. Cestou sem jsem viděl jakýsi parčík. Tam by mohl být klid.
Došel jsem tam a čekal, až přijdou za mnou.

Vyrazily jsme z hotelu a po chvilce jsme se objevili na takovém malém nějakém plácku. Dalo by se tomu říkat park. Opět jsem následoval ostatní takže jsem neměl nijak moc co říct a byl jsem rád že to ani nemusím dělat. Přece jen se radši držím zkrátka a plním to co ostatní řeknou. Bez otázek. I když je pravda že já sám jsem měl mnoho nezodpovězených otázek. Najednou jsme se zastavili a Hirin se začala představovat. Docela mě udivilo že se ptala na pravidla boje. Nepředpokládal jsem že půjde o boj, nebo aspoň ne hned.
"Já se jmenuji Kenji Uesugi. Těší mě." na tváři se mi objevil takový menší úsměv. Nebyl zrovna moc upřímný, ale trénink dělá divy. Už mi to celkem jde. Prohlédl jsem si samuraje a tak nějak jsem se pokusil o analýzu situace. Je to samuraj, což nejde přehlédnout. Takže určitě je mistr v kenjutsu. Jsem genius. Má na sobě docela pevnou zbroj takže nejspíš nebude jeho hlavní doménou rychlost, ale spíš bude vycházet z obrany a svojí síly. Dalo by se říct že je to můj opak. Ale toho si nemohl na první pohled všimnout. Mám uniformu schovanou pod cestovním plášťem. Mám lehkou uniformu, která je ještě speciálně odlehčená a udělaná na míru mým schopnostem tak, aby mi nebránila v rychlém pohybu a nezpomalovala mě.

//co to takhle hodit do externího vlákna?

Kazekage nedával rozkazy a medzi našimi členmi už došlo aj k roztržke. Nebol som typ človeka čo by ho zaujímali problémy niekoho iného, zrovna takých ľudí ako boli oni.
Každý z inej dediny túžiaci po pomste z rôznych dôvodov. Občas som si ale hovoril či toto stále nieje pasca. Predsa len nás bolo dosť málo proti takej veľkej dedine.
Čo ma ale jediné trápilo bolo vyskúšanie mojich bojových schopností proti ľuďom ktorých môžem zabiť.
Všetci sme oproti tomu Samuraiovy vyzerali jak outsidery.
Vyzeral na človeka čo má rád veci pod kontrolou a udáva rozkazy.
Mlčal som, nehodlal som povedať týmto ľudom ani jednu z mojich schopností natožto slabostí.
Ani jeden z nich si u mňa ešte nevybudoval takú dôveru aby som mu mohol dať kúsok zo seba.
Toto veľké ticho však prerušili ninjovia z Kiri. Ľavú ruku som okamžite schoval za chrbát. Bol toto útok?
Po chvíľke však z toho vysvitlo niečo iné. Samuraj sa postavil a odišiel s ninjami z Kiri, prečo?
Čo bolo v tom zvitku? Pomaly som vycúval z tieňu v ktorom som sa skrýval a shunshinom som rýchlo prebleskol pri dveriach. Bolo mi jedno či ma videli ninjovia z Kiri, boli sme na slobodnom území.
Traja na jedného? To nemôže byť fér.. Pomyslel som si. Pomaličky som sa vydal k parku, možno sa mi podarí zabojovať si tiež. Usmial som sa skôr pre seba.

// Přesun sem: https://nsgo.forumczech.com/t942-cviciste-v-zemi-caje#26341

Když se Hirin vydala za samuraiem, počkal jsem, dokud ti dva neprojdou ven a šel jsem jako poslední, hned za nimi...
Jelikož jsem se pořád rozhlížel kolem a ohlížel se, neunikla mi přítomnost někoho nezvaného. Proti zvědavým lidem jsem sice nic neměl, ale byla to další starost pro mě.
Pohledem jsem ho čas od času vždy zkusil kontrolovat, ale soustředil jsem se i na okolí. Nesměl jsem se nechat příliš rozptýlit.
(přesun)

Bylo pro změnu krásné objevit se zase doma.  Ráda jsem tu pobývala, lidi tu byly slušnější než kdekoli jinde. Na hranicích nás čekal můj stopař
"Je tam s ostatním na cvičišti, stačí ho jen kontaktovat." uvědomil mě. Kývla jsem a zaplatila mu  za jeho dobré služby
Prošli jsme dál a stopař mě vedl tam, kde ho viděl naposledy. Stoupli jsme si mezi lidi a hledali ho. Našla jsem ho pohledem a pomalu se k němu vypravila

Na cvičišti byl zmatek, všichni čekali na Kazekageho a někteří již začínali být velice nervozní, já jsem tam jen seděl na menších schůdkách a bavil se s 1 ninjou, který údajne znal mou rodinu a byl to i prý dlouholetý sluha rodu Akasuna. Poslouchal jsem jeho příběhy o tom, když moje matka PiliKka byla ještě mladá, nepoddajná kunoichi.

Prošla jsem až k němu a dotkla se ho na rameni.
Nechtěla jsem čekat, až on se vypovídá na to byl můj čas drahý. Snad bude spolupracovat.

Jak jsem konverzoval se starším mužem zacítil jsem dotek na svém rameni a otočil se lehce celým tělem. Podíval jsem se na osobu co mě za něj chytila a přemýšlel jsem odkuď jí znám. " Mohu vám nějak pomoci madam? " Řekl jsem lehce přátelským hlasem, avšak můj obličej už nebyl tak přátelský, protože jsem si uvědomil, že tahle osoba byla v Kumo při útoku Reiny a snažila se mě tam uvěznit a rozkazovat.

"Mohu s Vámi mluvit prosím? Někde....kde nás nebudou poslouchat?" přátelsky jsem se usmála i já a pokynula mu jestli by šel za mnou. Odcházela jsem od toho shromáždění dál mezi stromy, kde nás už nikdo poslouchat nemohl

Vypadá to že ani nemám na výběr" Povzdychl jsem si, zvedl se a oprášil " Tak zatím ty příběhy mi musíte dovyprávět " Pousmál jsem se a šel jsem za tou kunoiichi. " Tak co tedy potřebujete ? " Rychle jsem se porozhlédl po okolí zda to není past, protože hodně lidí chce sharingan.

"Chci s Vámi mluvit o Reině Kaně, nejsem si jistá v jakém vztahu vy dva jste, ale je to poměrně důležité. CHtěla bych jí něco nabídnou a vím, že ona na Vás dá." začala jsem opatrně mluvit a tišeji kdyby náhodou

Podivil jsem se co by ona mohla chtit o Reine " A proc myslite ze mam na ni nejaky vliv ? Reina je divoka jako sama priroda neni sance, aby nekoho poslechla, ale rad si vyslechnu o co jde." oprel jsem se o jeden strom a dal ruce v kriz

"Možná je divoká, ale podle mého pozorování, Vy na ní máte vliv a to velký. Přestala útočit v tu chvíli, kdy jste jí byl na blízku, kdy jste za ní přišel." odmlčela jsem se na chvíli a pokračovala dál.
"Chci s ní uzavřít dohodu. Udělat takovou pojistku pro mě a pro ní. Vesnice si začínají uvědomovat jak bídně na tom jsou a zbrojí. Nejsem slepá vidím to a cítím. Potřebuju si s ní promluvit v klidu o všem. A když půjdete se mnou budu mít záruku, že se nad tím zamyslí. Bude mít mou ochranu, pokud se někdo rozhodne že ji půjde zničit. Na oplátku chci aby pracoval tajně pro mě." bylo to hodně riskantní, ale doufala jsem že mi pomůže,navíc mi to Reina sama dluží.
"Dluží mi to pamatujete? Přinesl jste ji ke mě, když měla probodnuté hrdlo." připomněla jsem mu kde mě mohl ještě vidět.

Jak jsem jí poslouchal, tak jsem nemohl nic víc než souhlasit ohledně situací vesnic, pánové zemí si peníze nechávali pro sebe a ať se ninjové starají sami, oni ať hlavně měli pohodlí " Chápu vaší situaci, ale stále nevidím nic z toho pro mě, není to tak že mi jsou lidské životy ukradené, ale nemyslím si že Reina jen tak na něco kývne. Co mi můžete nabídnout, když vám pomohu ? Navíc mě nic nedlužíte Reinu jsem zachránil, protože jsem jí to dlužil, takže ona dluží vám.

"Ano to dluží ale díky Vám mě vyslechne. Jestli po něčem toužíte a bude to v mích silách mohu to zařídit. Nechci po vás nic jiného než krátký výlet za ní. Ona bude pod mou ochranou a vy víceméně taky. Já Vás prosím." prosila jsem ho