Kirigakure no Himitsu

First topic message reminder :


Tajné místo se nachází směrem, kterým se jde k jezeru Kiri. U něj se zamíří do lesa, který se kolem jezera rozprostírá. Když má člověk trpělivost a pokračue pořád dál, dojde k malé mýtince, Tam stromy udělaly místo, kudy koukají sluneční paprsky. Díky klidu, vlhku a slunečnu tam mohl vyrůst nádherný strom.
Když je Sakura rozkvetlá, zabírá celou tu mýtinku. Toto místo znají jen obyvatelé Kiri, ovšem jen málo komu se chcepodstoupit tu cestu, která není zrovna nejkratší. Ovšem za návštěvu to stojí ^^

Konečně se dokázala po jídle i postavit. Byl jsem rád, ještě před chvílí to vypadalo celkem vážně. Zničeho nic se ale přemístila k sakuře, která ji zaujala jakýmsi způsobem. Nevěděl jsem jestli je za tím nějaký příběh nebo ne, ale když tam tak stála vypadalo to neskutečně. Když jsem se na ní díval z povzdálí, měl jsem takový zvláštní pocit, který jsem ještě nepoznal. Mé oči byly upřené pouze na ní. Nemohl jsem z ní zkrátka spustit oči.

Podíval jsem se na ni trochu ustaraně. " V tom bude trošku problém. Ta žena o které si slyšela to tu už nevede, místo ní nastoupil někdo jiný. U toho si ale nemyslím, že by byl dobrej nápad ho jít navštívit. Pokud ho ale nutně potřebuješ vidět tak v tom případě půjdu s tebou. " Nakonec jsem se na ní zase usmál abych odlehčil atmosféru. Avšak stále jsem na ni hleděl, i když už ne tak upřeně aby se necítila nesvá.

Smutně jsem sklonil hlavu a vybavovaly se mi vzpomínky. " Mizukage-sama byla žena, kterou jsem vždy obdivoval a následoval ji i do těch nejtěžších bitev. Byla hrdinkou naší vesnice a stále žije v našich srdcích. Obětovala se pro bezpečí celé vesnice abychom my mohli žít její sen. Postarat se o vesnici a vychovat nové generace. " Z mých slov mohla cítit spoustu věcí. Jakmile jsem však dopověděl, pozvednul jsem hlavu a podíval se na její tvář.

" Ano to byla, jen já nebyl dost silný abych ji ochránil. Odstoupil jsem proto z ANBU jednotek. " Stiskl jsem ruku v pěst na pomyšlení že jsem byl bezmocný. " Teď jsem pouhý jounin. Všichni od té události povýšili, jen já jsem odstoupil. " Podíval jsem se k zemi a povídal dál. " Nejspíš si teď myslíš, že jsem jen od toho všeho jen utekl " Zavřel jsem dokonce na chvíli oči.

Hodil jsem takovej úsklebek a potom jsem se na ni podíval " Jsi velmi milá dívka. " Řekl jsem s takovým příjemným hlasem ve kterém už nebyla cítit starost nebo lítost. Následně jsem krášel směrem k ní. Přisedl jsem si vedle ní se slovy " Snad ti nebude vadit, když si taky přisednu " Znovu jsem se mile usmál a snažil se být zdvořilý. Možná jsem byl až moc blízko ní, vypadala na milou plachou dívku s však čistým srdcem a odhodláním pomáhat. Tak se mi jevila Kaia. Na to, že jsem ji potkal poprvé se mi celkem zalíbila.

Vypadala trochu nervózně z mého pohledu, nejspíš jsem to způsoboval mým chováním, ale nepřišlo mi že bych se choval nějak zvláštně. Zaujalo mě následující, jak posbírala lístky sakurya pouštěla je zpět na zem jako kdyby pršelo. Dal jsem hlavu blíž abych viděl. " Krása, jako padající kapky deště, jenže tohle je hezčí " Pak jsem otočil hlavua zjistil jsem že jsem celkem blízko, což zarazilo i mě. Neuvědomil jsem si, že jsem tak blízko. Tvář mi celkem zčervenala, i já byl v některých situacích citlivější.

Byli jsme obličeji od sebe jen pár centimetrů a napětí se z toho dalo krájet. Ona však na poslední chvíli cukla a zarazila svůj pohled do země. Bylo mi jasné, že jsem udělal další hloupou věc, která ji znervóznila. Prudce jsem škubl hlavou až jsem málem dostal křeč a začal mávat ve vzduchu rukama. " O-Omlouvám se, byla to moje chyba " Trochu jsem si posunul nohy  a zahleděl se taktéž do země. Takhle nervózní jsem snad ještě nebyl. Avšak jedním okem jsem nakukoval na ní jak se tváří. Nemohl jsem si pomoc.

Otočil jsem hlavu k ní a poslouchal ji. " Takže v tomhle to bylo. " Dodal jsem a pak se na chvíli zamyslel. " V tom případě tě chápu " nechal jsem chvíli pauzu a pak dodal " Ale myslím si, že si moc milé děvče a našla by sis spoustu přátel. " Na chvíli jsem se odmlčel, ale opravdu jen na chvilku. Usmál jsem se na ní a jemně položil svou ruku na její rameno. Byl to zvláštní pocit když jsem se jí takto dotkl, ale pokračoval jsem. " Nemusíš se ničeho bát, já nejsem zlý člověk. " Mluvil jsem takovým milým hlasem abych ji uklidnil aby začala myslet trochu pozitivněji. " Rád bych se stal tvým přítelem " Naklonil jsem mírně hlavu přičemž jsem se usmíval, ale měl zavřené na moment oči aby úsměv naladil pozitivní atmosféru.

Už znova zmínila to samé jméno, nejspíš to byl někdo na kom jí záleželo nejvíc. Pochopil jsem zhruba co se stalo, ale skutečnou pravdu jsem nevěděl. Snažil jsem se jí pochopit a být i oporou. Cítil jsem se však zvláštně, k nikomu jsem se ještě takhle na první shledání nechoval. Něco mi uvnitř říkalo, že to bude v pořádku. Nakonec vedle mě Kaia usnula a její hlava mi přistála na rameni. Usmál jsem se na ni i když to už neviděla. Přisednul jsem si, sundal si mikinu a přehodil ji přes Kaiu. Nechtěl jsem aby chudák děvče ještě nastydla. Její hlavu jsem nechal na svém rameni a chvíli se rozhlížel po okolí. Nakonec to byl pěkně strávený den když jsem ji potkal. Viděl jsem na ni něco výjmečného, zajímalo mě co budoucnost přinese. Nakonec jsem však i já usnul, ale tak že moje hlava se opřela jemně o tu její, která byla na mém rameni. Trochu to vypadalo jakobychom byli pár, ale momentálně jsme si s tím hlavu nelámali a spali jsme vedle sebe. Já měl stále takový pozitivní výraz ve tváři.

Spal jsem jako zabitý, dokonce jsem ani nechrápal. Vzbudili mě však jakési zvuky a pocity. Zprva jsem si zívnul jelikož jsem se cítil ještě ospale. Chytil jsem si přitom hlavu a snažil se otevřít oči, několikrát jsem zamrkal abych dokázal trochu rozpohybovat unavené oči a zaostřit když jsem v to uviděl Kaiu. " Ohayo. " Popřál jsem dobré ráno jak se patří a porozhlédl se. Všiml jsem si že sedí, takže nejspíš vstala před chvilkou. " Vyspala si se dobře? "

Trošku jsem zčervenal kvůli jejímu pohledu. Začínal jsem být celkem nervózní, dívala se na mě tak přímo a když si odhrnula vlasy tak jsem tomu nemohl odolat. Zarazili mě i přesto její slzy, ale nejspíš to byli slzy štěstí. Chytil jsem se za hlavu pravačkou a trochu schoval zčervenalé tváře i když je mohla vidět. Ona se na mě takhle dívá. Co mám dělat? Takhle jsem se ještě necítil.  Říkal jsem si ve své mysli přičemž jsem koutkem oka zas pozoroval ji.

" Ehm " To jediné jsem stihl než odtud odběhla. Doufal jsem, že ji ještě někdy uvidím, každopádně nyní bych měl dokončit svou techniku, už jsem jen krůček od dokončení. Nejspíš se vydám na cvičiště kde nebude moc lidí. (přesun)

https://www.youtube.com/watch?v=FVA04yD2ln8&list=PL413F2BBFBCDD6C43


Faito

Šel jsem dlouho, stezkou, kudy nikdo nechodí, cestou, kterou nikdo nezná. A přece jsem skončil na místě, na kterém mnozí byli. Posvátný háj, ve kterém všichni šeptají svá přání a doufají, že je háj vyplní.
Ohromná, stará sakura se pyšnila nad potokem, byť její květy už pomalu opadávaly. Ujistil jsem se, že tu opravdu nikdo není, a poprvé pořádně vydechl.
Byl to divný pocit být "mrtvý". Položil jsem ruku na hruď a zavřel jsem oči. Představil jsem si své srdce, které bije pro vesnici, srdce, jehož tep se zrychlí s každým soubojem, srdce, které krvácelo, když ho proťala katana. Srdce, které chybělo, které Už nikdy nebude tlouct...
Odložil jsem klobouk, odložil jsem všechny zbraně, odložil jsem veškeré oblečení až na kalhoty a naklonil jsem se nad malou studánku, kterou za dlouhá léta vytvořil trpělivý háj.

Má tvář byla šedá a rozpraskaná, stejně jako mé tělo. Ale co hůř. Mé oči byly prázdné. Vedlejší efekt, který nikdy nikoho nenapadlo popsat. Opouštěly mě emoce, cítil jsem, jak zapomínám, co je to radost, co je to štěstí či nenávist, nemohl jsem najít vztek ani soucit.
Vzpomněl jsem si na ni. Zajímalo by mě, jestli se také takhle změnila. Jestli se z ní stala jen skořápka, jen chladnokrevná stvůra. Ne! Určitě ne!
Napil jsem se ze studánky. Chuť vody byla stejná jako chuť všeho. Dobré jídlo už si nikdy nedám.
Podíval jsem se opět na hladinu studánky.
Jakou barvu vlastně měly její oči? Jak asi chutnají její rty? Jak jemný byl její dotek? Pamatuje si mě ještě? Co řekne, až mě uvidí? Jistě mě nebude chtít vyslechnout, jistě mě bude chtít bez váhání zabít...Jak rád bych jí to dovolil, jen, abych viděl, že je spokojená. Ale nemůžu. Nemůžu nechat svou vesnici bez dozoru. Vesnice mě potřebuje a já nesmím zapomenout na to, kdo jsem...
Opustil jsem svůj odraz ve vodě a pomalým krokem jsem došel až ke kmeni sakury. Sedl jsem si a opřel se o něj.
Být mrtvý je hrozné...ty probděné noci, kdy spánek nepřichází a nepomáhá zapomenout. A ta prázdnota, ta příšerná prázdnota...

Seděl jsem zde několik dní a nocí. Přemýšlel nad tím, co bylo, co je a co bude. Přemýšlel nad osudy lidí, které zachráním a nad strašnou smrtí těch, které se mi zachránit nepodaří. Přemýšlel jsem nad cílem, který jsem ztratil, nad tím, že už nemám, pro co žít. Byl jsem jenom nástroj pomsty, jehož existence zanikla s existencí jeho úkolu. A teď, když nemám nic, jsem pochopil, jak je můj život prázdný, jak jsou ostatní šťastně zaneprázdnění, protože nemusí prožívat samotu a prázdnotu, kterou mám já ve svém srdci...V srdci, které už nebude nikdy tlouct...

//přesun

Dorazil jsem na jedno z nejklidnějších míst v Kirigakure, které je dokonce klidnější a uklidňující než jezero. Stoupl jsem si před strom s třešňovými květy Sakury a nechával své myšlenky a obavy odvanout pryč. Po tom představení jsem potřeboval uklidnit a přijít na jiné myšlenky. Bylo to trochu prudké jednání na které jsem nebyl zvyklý, proto jsem byl rozhozený. Posadil jsem se a opřel jsem se o kmen stromu. Byla tu velice příjemná atmosféra a příroda. Člověk by se divil, že v kirigakure no sato existuje takové místo. Proto se tu chodilo jen výjmečně a vědělo o tomto místě celkem málo lidí. Okvětní lístky poletovali ve vzduchu kolem stromu a několik jich přistálo v mých dlaních. Nevšímal jsem si toho když jsem se uvolnil. Po chvíli jsem tím vším tichem usnul. Měl jsem spokojený výraz, který byl viděn jen když jsem spal. Skoro jak spící dítě.

Prospal jsem tu pěkných pár hodin než jsem se se spokojeným výrazem hodlal vzbudit. Táhlo mě to ke cvičišti když jsem se probral. Stále jsem měl volno a nevěděl jsem co s ním dělat. (přesun)