Kirigakure no Himitsu

First topic message reminder :


Tajné místo se nachází směrem, kterým se jde k jezeru Kiri. U něj se zamíří do lesa, který se kolem jezera rozprostírá. Když má člověk trpělivost a pokračue pořád dál, dojde k malé mýtince, Tam stromy udělaly místo, kudy koukají sluneční paprsky. Díky klidu, vlhku a slunečnu tam mohl vyrůst nádherný strom.
Když je Sakura rozkvetlá, zabírá celou tu mýtinku. Toto místo znají jen obyvatelé Kiri, ovšem jen málo komu se chcepodstoupit tu cestu, která není zrovna nejkratší. Ovšem za návštěvu to stojí ^^

Zasmála jsem se jeho tanečním kreacím. ,,Možná máš pravdu." připustila jsem. ,,Nicméně já tuhle stránku života moc neznám." usmála jsem se. Přetočila jsem se na břicho, hlavu jsem si položila na ruce a přetočila ji tak, abych se dívala na něj. Nohy jsem skrčila a hýbala s nimi ve vzduchu.
,,Vzala jsem na sebe hodně zodpovědnosti už v mladém věku." dokončila jsem myšlenku a ztichla.

Pousmála jsem se. ,,Všimla jsem si, že ji nevyhledáváš." zavřela jsem oči. ,,Děláš dobře." pochválila jsem ho. Pak jsem se zvedla a zase jsem si klekla. No jo, jsem neposedná. Klekla jsem si ale nad Meiza, ačkoliv jsem byla vedle něj. Naklonila jsem hlavu na stranu. Zapíchla jsem pohled do jeho tváře. Nakonec jsem si klekla na kolena a rukama jsem se opřela o zem, čímž jsem udělala čtyřnohé zvířátko a taky jsem se k němu přiblížila ještě víc. Pár pramenů vlasů mi spadlo ze zad. Udělala jsem krůček dopředu, čímž jsem se zastavila u jeho hlavy. Byla jsem tou svou nad jeho. Meizu tak mohl cítit, že ho moe vlasy lechtají na kůži. Nic jsem neříkala, prostě jsem se na něj jen dívala.

Opřel se o ruce, čímž se maličko nadzvedl, ale neposadil se. Já jsem zůstala ve stejné poloze, akoát jsem naklonila hlavu na stranu. Všimla jsem si jeho nervozity, docela mě to těšilo. Usmála jsem se. Šibalsky, ale zároveň mile.
,,Přece ze mě nebudeš nervózní?" změnila jsem stranu a naklonila hlavu na druhou stranu. ,,Hm?" znovu ten samý úsměv. Hrála jsem si, ale zároveň ho zkoumala. Zajímalo by mě, proč má v sobě ten samý magnet, jako...Bylo to očima, který mají stejnou fénixovou barvu, jako Daisukeho? Nebo jeho klidným pohledem, jako míval Dai? Nevěděla jsem. Maličko jsem se natáhla, čímž jsem byla o centimetr blíž k jeho tváři. Cítila jsem sucho v krku i suchý rty. Rty jsem si zase olízla a nepřerušovala oční kontakt.

Samehada mě tentokrát nechala chldnou, zlášť, když ji Meizu prostě odstrčil. Mohl to taky použít jako záminku, aby se mohl odtáhnout. Pousmála jsem se a ještě maličko se natáhla. Téměř jsem se dotýkala svým nosem jeho. Stačilo se jen kousíček posunout a zrušit tak mezeru mezi námi. Tentokrát jsem si toho všeho ale byla vědomá, přesto jsem ho pokoušela.
Trochu jsem se zase odtáhla a skousla jsem si ret. Stále jsem nespouštěla z očí jeho pohled. Mírně jsem se usmála.

Bylo na něm vidět, jak se rozhoduje, jestli ano, nebo ne. Když se mě dotkl, cítila jsem se...zvláštně. Svou ruku jsem dala jeho, na tu, kterou se mě dotýkal. Usmála jsem se a přikývla. Natáhla jsem se k němu. Svoje rty jsem umístila na jeho tvář.
,,Arigatou." zašeptala jsem mu do ucha a odtáhla se.
,,Žes mě vzal na chvilku z reality a žes to tu se mnou vydržel, když jsem tě takto pokoušela. Omlouvám se, a zároveň děkuji, žes mi to umožnil." pousmála jsem se a klekla si před něj.
,,Jsi jim podobný..Tak strašně moc. Jako by se ti dva stali jedním člověkem." usmála jsem se.
,,Opravdu se omlouvám." zkousla jsem si ret. Po celou tu dobu, co mezi námi byla taková zvláštní a skoro až erotická atmosféra jsem byla rudá jako rajče. Tato barva stále přetrvávala.

Pousmála jsem se. Zašla jsem daleko, věděla jsem to, ale...Ale..
Posadila jsem se vedle něj a ruce dala dozadu, abych se opřela. Nohy jsem nechala natažené před sebou. Jak jinak bych měla sedět, když jsem měla kimono?
,,Až tak nervózní jsi byl?" zareagovala jsem na to, jak hlasitě vydechl. ,,Myslela jsem, že s tímto budeš mít....více zkušeností." vyslovila jsem svou myšlenku s úsměvem. I kdyby měl nebo neměl, byla jsem ráda, že jsem pro něj byla...možná přitažlivá? Zasmála jsem se v duchu. Zaklonila jsem hlavu a dívala se na tmavé nebe. Za tu dobu, co jsme tu byli, se setmělo.

Pobaveně jsem ho pozorovala, jak se snaží dostat hmyz z vlasů. Vypadalo to komicky, na druhou stranu, kdybych ho měla ve vlasech já, musel by mě nědo vzkřísit, protože hmyz nesnáším bojím se ho.
,,Vím." přikývla jsem. ,,Proto jsem se omlouvala, že jsem to nechala zajít až tak daleko." přivřela jsem oči. Celým tělem jsem se pootočila od Meiza a opřela se o něj téměř celými zády. Podívej, co se mnou tvá nepřítomnost dělá...Kde jsi, hmm?.. Zvedla jsem ruku a prstem jsem si přejížděla přes rty, jako jsem to často dělávala, když jsem se zamyslela nebo zadívala do blba.

,,Nahromadí." pokývala jsem hlavou. ,,Tím jsem si jistá. Teď ale musí počkat...Ještě alespoň chvíli." snižovala jsem tón hlasu. Teď teprve jsem cítila únavu z probděných nocí. Většinou jsem usnula tak hodinu, na dvě hodiny, jinak jsem byla vzhůru. Zaklonila jsem hlavu, čímž jsem si ji o Meiza opřela. Zavřela jsem oči. Nehodlala jsem usnout a ani jsem nechtěla, prostě jsem jen oči schovala pod víčka.
,,Hlavně na mě mluv, třeba i blbosti. Nechci usnout." poprosila jsem ho a snažila se přesně vnímat vše okolo mě.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne, nechci spát, zas tak moc se zdržet nechci." odpověděla jsem mu. Hlavu jsem mu položila na rameno. ,,Kdybych usnula, spala bych nejspíš až do rána." usmála jsem se. Oči jsem nechala zavřené, ale poslouchala jsem okolí.
,,Jsem zvyklá nespat." dokončila jem svůj monolog. Tváře jsem měla trochu růžové. Přeci jen, opírala jsem se o jiného muže, než je Daisuke. Jenomže v tuhle chvíli mi bylo pohodlně. Malinko jsem se přisunula blíž, polohu jsem ale neměla. Hlavu jsem nechala na jeho rameni.

,,Být unavená z boje je mnohem horší." pousmála jsem se. Měl ale pravdu. Být unavená není nic příjemného. Zvlášť ne u mě.
,,Možná...bych si mohla trochu pospat." začala jsem zívat. Dala jsem ale ruku před ústa, aby to nebylo tolik vidět ani slyšet.
,,Když...netuším, jestli je v pořádku usnout...teď...a na takovém místě." zakroutila jsem hlavou, čímž jsem so ,,vymazlila" (xD) obličej o jeho rameno a pootevřela oči.

Povzdychla jsem si. ,,Takže je v pořádku, když usnu?" znovu jsem si zívla. Tentokrát jsem si ruku před ústa nedala. Více jsem se o něj opřela, abych nespadla. To znamená, že jsem se opřela částečně o jeho hruď, ale hlavu jsem nechala na rameni. Oči jsem zase zavřela.
,,Nejspíš to asi nevydržím." pousmála jsem se. Opravdu na mě přišla únava.  Stačila mi jen chvilinka klidu a upadla jsem do říše snů.

Cosi mi bzučelo u hlavy a mě to hrozně štvalo. Ohnala jsm se rukou, ale ten hmyz byl pořád dotěrný, a to až tak, že mě donutil otevřít oči. V první chvíli jsem nevěděla, kde jsem, během pár vteřin jsem si vzpomněla. Jak bych si nemohla vzpomenout, když jsem se kromě stromu opírala ještě někoho. Napla jsem celé tělo, čímž jsem se protáhla. Možná nebyl tak úplně dobrý nápad usnout venku. Zima by mi sice neublížila, ale byla trochu polámaná. A rozcuchaná! zjistila jsem s hrůzou, když jsem si rukama zajela do vlasů. Narychlo jsem si je pročesávala prstama.

Pvzdychla jsem si. Nevýhoda dlouhých vlasů. Když na mě promluvil, zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla.
,,Ohayou." usmála jsem se a ruku z vlasů dala dolů. Tam jsem narazila na tu jeho, kterou mě objímal. Trochu jsem zčervenala.
,,Etto..No...Spal jsi taky?" vykoktala jsem. Já jsem si totiž ani nepamatovala, jak jsem vůbec usnula. Věděla jsem ale, že jsme určitě nebyli u stromu, ale kousek od něj. Že by mě sem přenesl?