Nemocnice

First topic message reminder :


Nově postavená a zmodernizovaná nemocnice ^^
(Prosím, odmyslete si ta auta, auta v Kiri ještě nemáme xD)

,,Doufám, že to vážně bude jen jedna noc." zamumlala jsem a slabě zasténala, když mi přejel po stehně.
,,Jak mám potom spát, když mě takhle dráždíš?" plácla jsem ho po nenechavé ruce. Zavřela jsem oči a položila si hlavu na jeho rameno. Levou ruku jsem položila na jeho druhé rameno a i když jsem nechtěla spát, přesto jsem usnula poměrně rychle.

Brzy ráno jsem se vzbudil, ale Himi ještě spala. Naplánoval jsem si tedy menší únos. Pomalu a opatrně jsem ji zvedl, abych ji neprobudil a následně s ni v náručí vyrazil domů. Nejprve jsem ji však zakryl kabátek, aby mi venku nenastydla.
(přesun)

Faito

Vešel jsem do nemocnice a optal se na Hitomi. Zjistil jsem, v jakém je pokoji a lehce zaklepal na dveře. V jedné ruce jsem měl puget, ze slušnosti, samozřejmě.
"Mohu dál?" zeptal jsem se celkem vlídně.

Když s enikdo neozýval, položil jsem květiny před dveře a usoudil, že kage asi spí. V tu chvíli ke mně přiběhl jeden ANBu a cosi mi pošeptal. Po rtech mi přejel úsměv. Otočil jsem se a vyrazil pryč.

//přesun

Velkou rychlostí jsem proletěl hlavníma dveřma a tak tak se zastavil u recepční. " Hledám primáře, víte kde je? " Recepční mě k němu zavedla a já si mohl s ním promluvit. " Vím že je to náhlé, ale potřebuju nutně nějaké zásoby jedu. Vím že nějaké máte. Byl jsem pověřen Mizukagem ohledně mise a trochu meškám sraz. " Jakmile si mě primář vyslechnul tak mi dal vše potřebné a já si to sbalil. Jakmile jsem to měl což opravdu netrvalo dlouho, protože jsem hodně spěchal tak jsem se rozloučil a vyrazil zpět shunshinem k bráně. (přesun)

Už jsem byl opět tady. Tentokrát však za jiným cílem. Když mě doktoři viděli a to co mám na ruce, ihned se mě ujali.  Připravili kliniku a skontrolovali má zranění, rovnou mě tak poslali na rentgen. Trvalo to celkem dlouho než udělali všechna patřičná vyšetření a propustili mě do domácího léčení s novou dlahou. Stále jsem nemohl používat svou levou což mě trochu zarmoutilo. Byl jsem zvědav jak s tím na čas budu žít. Kdyby mě chtěl kage poslat na misi tak nvm co bych svedl s jednou rukou. Jakmile jsem měl všechno vyřízené tak jsem se vydal pryč. (přesun)

Sotva jsem vkročil do špitálu, popadla mě nějaká zdravotní sestra a táhla mě za flígr.
"Jestli máte něco zlomeného, pak vás odvedu do druhého patra, napřed si vás ale prohlédneme na interně, zda nemáte vážná vnitřní poranění, ostatní počká. Točí se vám hlava? Zvracel jste?" evidentně mě ta machna nechtěla pustit ke slovu.
"Si děláš pr**l? Zvracel jsem jak zjednanej, a co ty bys dělala kdybys vylemtala flašku vodky?!" vztekle jsem se jí vyškubnul. Evidentně byla v jednom kole, ale že nepozná pacoše a jednoho z nejlepších lékařů, to je vrchol.
"Co že jste?!" zatvářila se na mou duši jako sám belzebub. Což s její vizáží nebylo nic těžkého. Z nějakého důvodu mě chytla za límec, jako kdybych snad byl nějakej vetřelec.
"Já ti povidám, že jsem narozdíl od tebe naprosto zdravej hergot! Jsem lékař!" zvolal jsem a zacukal sebou tak, abych se vymanil z jejího sevření. Čekal jsem cokoliv, třeba že mě vyrazí, ale situace byla nejspíš naprosto zoufalá.
"Lékař? No tak honem tudy, šup, šup, šup na příjem. Tam máme největší skluz, až to trochu poleví, uvidíme co dál, tu máte pláštík, já musím zase hnát..." dodala a strčila mě do místnosti, ve které mi překážela jedna věc. Věšák s bílejma pláštěma. Poté co jsme se společně vyváleli na podlaze a já se horko těžko vyškrabal na nohy to začlo. Vozili mi sem jednoho raněného za druhým. Bylo to celkem maso. Ženy, muži, ale dokonce i děti. V duchu jsem se omluvil Mizukagemu a přivolal pár pavouků o velikosti lidské dlaně. Nebo spíš pár desítek. Ale nedalo se svítit, lidské životy byly v sázce. Ať už jsem byl jakýkoliv, ožrala, cynik, sadista, svou práci jsem vždy odvedl na sto procent a stál si za ní.

Na mé lékařské metody koukal personál zpočátku nedůvěřivě, poté zvídavě a ke konci možná značně ohromeně. Velmi je překvapila bohatá zásoba protijedů, kterou jsem vyzvedl ve své laboratoři. Několik otrávených lidí se tu našlo, nebudu říkat že ne. Jeden z případů byl poněkud komplikovanější. Jednalo se o chlapce ve věku kolem dvanácti let, pravděpodobně s již tak chatrným zdravím a oslabenou imunitou. Jedu inkasoval doslova koňskou dávku a měl by s ní co dělat i dospělý muž.
"Je to všechno nebo nic." pravil jsem a dotkl se jeho předloktí. Jehlička z pavučiny pronikla do jeho žíly, která začala přijímat mou krev. Nebudu vám vysvětlovat, o co je má krev vedle krevních destiček a krvinek ještě obohacena, každopádně je to ta věc, která umí zneškodnit jakýkoliv neřád, co lidskému organismu škodí. Do toho kluka jsem vpravil dobrého půl litru své krve, samosebou jsem z něj musel část té jeho odčerpat. I když v ní koloval jed, nechal jsem si ji bokem, kdybych sebou náhodou chtěl říznout pod stůl. To víte. Ještě jeden takovej pacoš a začnu vidět motýlky.

Dostal se mi pod ruku i někdo, kdo byl doslova děravý jak řešeto. Byť to zvenčí nebylo patrné. Tři lékařky se nad ním skláněly a ani tak nevěděly co léčit dříve. Jen díky své pavučině jsem mohl z dutiny břišní odsávat přebytečnou krev, dočasně podvázat několik cév, které ten bordel způsobovaly a zároveň se ho pokusit zalátat. Ani technika mystické dlaně není všemocná a nějakou dobu trvá, než vyléčí to, co je třeba. Jenže tenhle chlapík neměl čas. Naštěstí se pavučina dokázala přizpůsobit tkáni, kterou právě opravovala, takže jsem onoho nešťastníka okamžitě jaksi vyspravoval. Než se obnoví jeho přirozené tkáně, musí si vystačit s menším nastavením. No bože. Stal se zázrak a náš hrdina se dokonce na chvilku probral. Když mě viděl, zakoulel očima a pokusil se vstát.
"Ať tě to ani nenapadne, nebo ti utáhnu uzlíčky, že budeš kulatej." zahrozil jsem a náš drahý shinobi hrdinně omdlel.

O pár hodin později jsem se nacházel v kanceláři na lůžkovém oddělení. Nejkritičtější případy pacientů měly na těle jednoho z mých pavouků, se kterými jsem byl neustále spojen pavučinou. Už chybělo jen abych rytmicky pípal. Nohy jsem měl hozené na stole, ono taky proč ne, když jsem byl nucen opět napumpovat krev do jedné z pacientek. Jedna má ruka téměř bezvládně visela podél těla a vedlo od ní několik vláken až do pokojů pacientů. Po zemi pobíhali pavoučkové, kteří nesli na zádech připevněné krabičky s léky a tak ulehčili práci sestřičkám, které tak mohly být při ruce lékařům. Volnou rukou jsem do sebe lámal jedno kafe za druhým a přísahal, že příště až budu mít možnost vysát z někoho chakru, schovám si nějaké rozumné množství pro případ nouze.

Pootevřel jsem oči a najednou... kde se vzali, tu se vzali, mumie! Zasr*ný mumie se nademnou skláněli a chtěli mi vysát mozek, nebo co... Vyšvihnul jsem se z toho obětního stolu na nohy a přitom pár těch zakuklenců povalil. Všude bylo spoustu světel a lidí, všichni na mě koukali jako na blázna... TAK MOMENT! Nemocnice?!
Ty "mumie"(doktoři), které jsem povalil se začali zvedat na nohy a několik zřízenců šlo rovnou po mě. "A k*rva!"
Rozeběhl jsem se chodbou, načež jsem si uvědomil, že mám lehce rozostřené vidění a trochu se mi motá hlava. Každopádně jsem se neplánoval nechat připoutat na lůžko a utíkal jsem, co mi nohy stačili. Nemocniční personál mi byl v patách.
Po cestě jsem si dával pozor abych nezašlápl pár pavoučků... pavoučků? Tak to prrr... Vysvitla mi naděje. Začal jsem sledovat "cestičku z pavoučků", která mě zavedla k jedněm dveřím. Bez váhání jsem vpadl dovnitř, zavřel za sebou a opřel jsem se o dveře.
V místnosti jsem uviděl odpočívajícího Hineho... V PLÁŠTI?!! Sakra... to sem si moc nepomohl...
Ozvalo se bušení na dveře a lomcování klikou. "Doktore Kureto? Pomožte nám prosím! Ten muž omdlel na ulici a když se v nemocnici probral, tak nás napadl, je velice agresivní!"
Pokrčil jsem ramenama. "Lže..." Pak se mi ale zatmělo před očima a já se pomalu sesouval na podlahu. "Hlavně mě nekuchej..."

Na chodbě jsem zaslechl dusot. Asi se nemocnicí hnalo stádo slonů či co. Co jsem však skutečně nečekal byl fakt, že mi do kanclu vpadne Keigo, zjevně trpící fóbií z lékařů v posledním stádiu. Musel jsem se nad vzniklou situací pousmát. Takovejhle cirkus se jen tak nevidí.

"Ty vole, no to je fór na nástěnku." zavrtěl jsem hlavou a poté sledoval, jak se náš agresivní pacient sesunul k zemi. Naštěstí tu bylo skládací lůžko, na které jsem ho mohl odklidit. Poté jsem otevřel dveře, neboť mi Keigo přiskřípnul pavučinky. Čelil jsem tváří v tvář osobám s rouškama na ksichtu a vykulenýma očima. Vypadali tak stejně.
"V klidu, postarám se o něj. Je klidnej jak beránek. Jojo, pokračujte, vím, máte práci, ano jistě." usmíval jsem se jak měsíček na hnoji a vyčkal až odejdou. Zkontroloval jsem Keigovy životní funkce a zaměřil se trochu víc na hlavu. Možná slabší otřes mozku. Pro jistotu jsem lůžko upravil tak, aby měl nohy trochu ve výšce. Nic kritického se s ním nedělo, prostě odpadl. To mi připomnělo, že na tom také nejsem nejlépe a opět jsem se uvelebil za stolem a hodil si nohy na stůl. Trpělivě jsem čekal, já mám času dost.

Poté, co mi dal Hine nohy nahoru trvalo jen pár minutek, než jsem opět nabil vědomí.
"Je mi na blití..." Zavrčel jsem mrzutě. Bolelo mě břicho, hlava se mi motala, bylo mi tak nějak všeobecně šoufl. Ta Tsuchikageho výbušná technika se začala úžasně projevovat... ještě teď mi z toho zvonělo v uších.
"Díky za záchranu před těma doktorama... doktore..." Řekl jsem a až potom mi došlo, jak divně to zní a jaká to vlastně byla ironie.
"Oni by mi furt něco někam strkali, bodali do mě jehli a futrovali mě lékama..." Chtěl sem si ještě na něco postěžovat, ale pak se mi zvedl žaludek, tak jsem radši zavřel pusu a pak jsem to zapomněl, takže asi tak.
"Jo a mimochodem... promiň že sem si z tvojí společnice udělal odrazovej můstek, ale myslim si že sem se potrestal sám... Takovej idiotskej nápad..." Zavrtěl jsem hlavou, nechápajíc, jak jsem si mohl myslet, že by ten můj kaskadérskej kousek mohl vyjít. Bolest břicha ale přituhovala. Sáhl jsem si na něj a bylo tak nějak podivně tvrdé...
"Hele, řikám to nerad, ale neprohlídnul by si mě? To břicho..." Pak už jsem ale nic nedořekl, protože se mi obličej zkřivil v bolestivou grimasu.
(Pokud chceš, můžeš mi vymyslet nějakou hezkou nemoc-kterou ale dokážeš vyléčit! -, pokud se ti nechce, můžeš to svést třeba na... zaražený "ty víš co"... )

Sotva se zmínil o tom, že je mu na blití, s ledovým klidem jsem natáhl nohu a kopnul do kýble, který stál na zemi. Elegantně se došoupal až ke Keigově posteli. Evidentně mi vůbec nedělalo starosti, že je uvnitř nějaký saponát a drahá uklízečka si ho tu nejspíš zapomněla.

"Jo kámo, to my doktoři děláváme. V zájmu vyšš... ehm vašeho dobra." vysvětlil jsem mu důvod, proč a nač musí tyto procedury podstupovat. Následně jsem se na něj zadíval vskutku zkoumavě. Asi mě něco napadlo.
"Uhm. Mně se neomlouvej. Akorát to nečekala. Občas vstane s blbou náladou jako každá ženská. A co ty? Můžeš vstát?" nechal jsem Keiga, aby se posadil. Poté musel plnit různé idiotské pokyny, které my lékaři svým pacientům dáváme. Zvednout ruce, předpažit, zavřít oči, dotknout se špičky nosu. No takové ty běžné srandy.

Následně jsem Keiga vybídnul, aby vstal. Už způsob jakým to dělal mluvil za své, i když si to sám nejspíš neuvědomoval. Radši jsem ho zase ihned položil na lůžko a začal se věnovat jeho břichu. Proklepával jsem ho jako extra tuhý řízek a zejména u pravého boku byl velmi důkladný. Neřval o nic víc. Ještě jsem mu změřil tlak a sdělil své dojmy.

"Mladý pane, nemusíte mít strach. I kdyby to bylo opravdu vážné, stihnete sepsat závěť." povzbudivě jsem se usmál. Načež jsem šel nalít další šálek kávy. Posadil jsem se vedle Keiga a pokračoval.
"Nevím co se s tebou dělo. Ale podle všeho bych si dělal starosti spíš o hlavu, než o břicho. Vypadá to na nepříjemný průjem. Takový ten typ, který tě nechce opustit, ač ho o to žádáš pětkrát za noc, a pak se ti najednou rozhodne vyhovět." naznačil jsem rukou pohyb, který by mohl znamenat - volný jako pták.
"Dám ti živočišné uhlí a obeznámím tě s další novinkou, máš extrémně nízký tlak. Nevím jestli je to u tebe běžné, nebo je to dočasné, každopádně trocha kávy ti udělá dobře." podal jsem svému pacientovi hrnek s voňavým nápojem. Kafe je lék na všechno.

"Co však bude trochu komplikovanější je ten bordel co máš v uchu. Jak je ti jistě známo, jedná se o centrum rovnováhy. To by vysvětlovalo ty tvé drobné výpadky. Jak závažné to bude ale nejsem schopen určit, pokud mi nedovolíš se mrknout blíž. Ujišťuju tě, že to nebolí, jen je to nepříjemné." snažil jsem se působit důvěryhodně, což je u chlápka, co má jednu ruku neustále svázanou s pavučinou a rozmazané černé šmouhy na ksichtě, trošku problém.

Poslušně jsem splnil vše, co mi Hine přikázal udělat. Přeci jen je to doktor a mě je na umření, tak co bych v takový situaci neudělal, že?
Pak ale začal o průjmu a já se zatvářil, jako kdybych měl umírat. "To neee..." Zakňučel jsem a začal jsem do sebe ládovat živočišný uhlí, jako by to byl nějakej všelék. Kávu jsem taky s vděčností přijal.
"Nízkej tlak sem snad nikdy neměl... spíš naopak. Dycky když se rozčílim, cejtim jak to ve mě všechno tepe. To kafe mě snad dá zase do kupy."
Průjem byl teď mojí největší starostí, netoužil jsem prožít noc na tak nevlídným místě, jako je záchod. Když po mě chtěl vyšetřit uši, jen jsem mu to všechno odkýval, moc jsem ani nedával pozor, protože jsem se právě modlil, aby to uhlí zabralo dřív než bude zle.

Naklonil jsem Keigovi hlavu a do ucha mu zavedl cosi, co vypadá jako kovový trychtýř. Zná to asi každý z dětských let, protože prťata nejvíce trpí na záněty uší. Svítil jsem si takovou malou žárovičkou, kterou jsem hodlal poté zcizit, neboť se mi líbila. Ale pšššt. Jedno ucho bylo naprosto v pořádku, v druhém už to vypadalo značně narušeně.
"Teda tady to vypadá, jako kdyby tam někdo pořádal rockovej konzert." neodpustil jsem si další poznámku a propustil Keiga ze svého sevření. Asi mu to nebylo příliš příjemné, protože z levé ruky mi stále vedly tlusté pavučiny a během vyšetření je měl nebohý Keigo hozené přes obličej. Posadil jsem se ke stolu a začal cosi vypisovat.
"Budeš si třikrát denně kapat do toho nemocného ucha, máš tam nějaký bordel, ale netroufám si ho vyšťárat. Pak dostaneš prášky, které pomůžou obnovit poškozené cévky v tvém uchu. Ještě bych nějakou tu hodinku raději ležel, než začnou působit. Vedle jiného taky zklidní tvůj žaludek, který na poruchu rovnováhy reaguje... víme jak." dopsal jsem poslední písmenko a lísteček hodil na záda jednomu ze svých pavouků, který okamžitě odcupital. Podíval jsem se na místo, kde jsem před chvilkou nechal živočišné uhlí a ono zelo prázdnotou.
"Pokud bys měl z toho průjmu opravdu strach, můžu ti vyjednat důkladný klystýr." povzbudivě jsem se usmál. V tom byl pavouček zpět a nesl na hřbetě ony kapky a tabletky. Byly to dvě drobné krabičky, které jsem Keigovy podal. Na obou stálo uvedeno, že se má lék užívat třikrát denně.
"Kdyby ti ještě pozítří nebylo lépe, nebo se to zhoršovalo, tak zase přijdeš. Nejsem specialista, takže by sis vyhledal příslušného odborníka." dodal jsem na vysvětlenou a nasypal do dlaně hrst prášků, kterou jsem si vrazil do úst a spolykal. Byl jsem unavený a bez chakry, každopádně tohle by mě mělo zase nakopnout. Taky jsem si zapálil cigáro a popel sypal do muškátů, které oxidovaly na parapetu.

Pavučina v obličeji mi byla příjemná asi jako komukoliv jinému. Pavouci mi nevadili, ale co je moc, to je moc.
Po skončení vyšetření jsem ze sebe začal sundávat případné zbytky pavučiny, potom ale Hine řekl něco, co mě donutilo vytřeštit oči.
"Kli... kli... KLISTÝR?! Tobě asi šiblo!! Co sem tu říkal o strkání věcí kamsi?! Odstup satane!!!"
Todle není moje běžný chování, ale co se týče nemocnice, jsem úplně jinej člověk.
"Radši zůstanem u těch prášků..." Řekl jsem a hned jsem si vzal první dávku a nakapal si do ucha. Potom jsem se posadil a doufal, že to se mnou zase nesekne.
"Díky za pomoc, doktore super pavoučí zabijáku." Vzpomněl jsem si totiž jak přivedl do vesnice toho zbýdačenýho jounina a taky na pár kousků co prováděl při tom útoku. "Jak se někdo jako ty vůbec dostane k... léčení lidí. No... chápej, nevypadáš jako člověk co by se za každou cenu snažil chránit lidský životy. Bez urážky..., jsem jenom zvědavej. Sice vděčnej za pomoc, ale pořád zvědavej."

Měl jsem co dělat abych se nezačal chlámat na celej špitál. Jeho reakce mě nezklamala. Stejný jako všichni ostatní. Ale když nic jiného, alespoň přestane pořád kňučet, abych se náhodou nerozhodl tuto metodu přeci jenom zvolit.

Usadil jsem se na svou židličku, která měla luxusní kolečka a tím pádem se na ní dalo jezdit po místnosti. Příjemná kratochvíle. Já se opět zapikoloval u psacího stolu a s nohama na stole klepal popel do fíkusu, co stál opodál.
"Nemáš zač, dělám to, co se po mně chce." pokrčil jsem rameny. Pravda je, že jsem neměl nic na práci. Mohl jsem se zašít v jeskyni, ale buňky Tsuchikageho můžu klidně zkoumat jindy. Keigova zvědavost mi nepřekážela. Jen málo lidí znalo můj příběh a snad ještě nikdo si nežádal, abych mu ho vypravoval.

"Řekněme, že láska k pavoukům byla tím hlavním podnětem, proč jsem skončil tady. Začínal jsem jako amatérský chovatel a trochu naivní nadšenec. Jenže dříve či později jsem si musel zákonitě hrát i s těmi jedovatými osminožci." na ta slova Mazlik opustil svůj úkryt a začal mi lézt po rameni.
"Jo, tenhle potvorák mi to trošku zkomplikoval. Není na světě podobný exemplář a jsem jediný, kdo jeho kousnutí přežil. Stačí maličké množství jedu, které pronikne třebas do záděry na prstu a máš to spočtené." podrbal jsem pavouka na zádech.

"Začínal jsem tedy zkoumat i ostatní jedovaté tvory, dal se na dráhu medika, zabředl jsem i do chemie, dokonce se mi pár pavouků povedlo geneticky modifikovat a dát jim nové vlastnosti. Bohužel mé bádání si občas vyžadovalo oběti, pár explozí eh, a řekněme že mí kolegové neměli rádi, když jsem jim pokradmu lil do nápojů různé nejnovější objevy. Duhová stolice vyděsí asi každého." pokračoval jsem ve vyprávění, jako kdyby se nechumelilo.

"Každopádně v Kirigakure jsem pokračoval jako běžný medik. Když už nebylo co víc se naučit, opustil jsem tuto vesnici. Zdejší obyvatelstvo mě nemá dvakrát v oblibě, ano, ještě dnes." usmál jsem se, jako bych byl snad na tento fakt hrdý.
"Procestoval jsem snad celý svět, jeden čas pracoval pro Sasoriho a také jsem dělal učitele na jeho loutkařské akademii, jojo, to byly časy." nostalgicky jsem se zasnil, jak jsem studenty terorizoval pavoukama ukrytýma na nejrůznějších místech.

"Ani sláva Sunagakure však netrvala věčně. Byla zničena a já mohl být rád, že jsem vyhrabal z tun písku a přežil cestu pouští. No a zbytek příběhu už nejspíš znáš. Lékaři jsou vždy trochu rozpolcení lidé. Na jednu stranu zachraňují životy, na druhou stranu někdy nemohou jinak a musejí zabít. Nemám s tím problém, každý si svou cestu vybírá sám. Mizukage-sama mi nabídl zázemí a takřka luxusní podmínky pro bádání. Do té doby nemám v úmyslu na tom něco měnit."

Když se mi tu Hine tak hezky rozpovídal, musel jsem se tomu pousmát. Vypadalo to, jako že doslova toužil někomu svůj příběh sdělit a já si ho rád poslechl.
Jenže jak se příběh rozvíjel, úsměv mi začal pomalu zamrzat. Pak jsem si uvědomil, že ty léky přinesli pavouci a já si ani nepřečetl, co bylo napsáno na lahvičce. Rychle jsem si vzal lahvičku s kapkama a krabičku od prášků a začal jsem si číst názvy a složení(né že bych tomu rozumněl).
"Nebudu mít duhovou stolici, že ne?!" Zavrčel jsem, pravda, trochu vyděšeně.
Představa, že jsem se stal jedním z pokusných králíků, se mi moc nelíbila.
Taky se mi moc nelíbilo, že jestli si někde Mazlík odplivne a mě se to dostane do krevního oběhu, skácím se tady jako pytel mouky.
"Rozhodně si... zajímavej člověk... děsivej, ale zajímavej."
Já nikdy neměl strach z vrahů, děsivejch obřích bestií, duchů a podobnejch kravin... ale lidi co dělali pokusy na ostatních mi vždycky dokázali roztřást kolena. Každopádně Hine zatím vypadal, že chce spíš pomáhat, než někomu ubližovat. A Mizukage-sama by mu zřejmě nedovolil si brát jeho vesničany jako pokusná morčata. V tom mi ale blesknul hlavou nápad.
"Kdyby si chtěl někdy vyrazit někam na lov pokusnejch králíků, stačí říct, rád pomůžu. Ty zasr*ný nukenini si beztak nezašloužej nic jinýho, než skončit v laboratoři..."
Při zmíňce o nukeninech se mi vybavilo spoustu nepěkných věcí z mého mládí a tlak se mi rázem srovnal hezky do normálu, možná byl i malinko vyšší.

Díval jsem se na něj jako na sedmý div světa. Sice byl zhruba v mém věku, přesto mi však chováním připadal chvílema na dvanáct.
"Ne, nebudeš. Tyhle léky jsem nevyráběl já, akorát jsem si pro ně nechal poslat do lékárny." uklidnil jsem tohoto mimořádně bázlivého pacoše.

"Děkuji ti." reagoval jsem na milá slova a nabídku pomoci. Nikdy nevíte, kdy se vám bude spojenec šiknout. Keigo měl pochopitelně pravdu. Mizukage by mi nedovolil abych ublížil někomu z vesničanů, dokonce mi zakázal spawnovat pavouky uvnitř Kiri. Takže momentálně jsem trochu porušoval zákon. Pokud ale jde o záchranu několika životů, sr*t na to.

"Miluji zvířata a proto na své experimenty využívám zásadně lidi. Ono se to nezdá, ale člověk má navíc neskutečnou výdrž. Navzdory tomu, jak křehký je." dodal jsem. Skutečně mi to přišlo celkem paradoxní.
"Zajímalo by mě ale proč už dávno nejsi vyšší hodnost. Kdy jsi vlastně dokončil akademii?" nadhodil jsem otázku. Bylo to podivné. Málokdy potkáte genina staršího dvaceti let. Dnes vcelku rarita.

"Pravda. Zvířata jsou většinou němá stvoření, bez pocitů jako je závist, nebo chamtivost. V tomto ohledu jsou zvířata charakterově mnohem lepší, než většina lidí. Nenávidí jenom ty, co ublíží jim a první zaútočí buď na kořist, což jim velí instinkt, nebo na někoho, kdo napadne jejich rodinu.
Kdežto lidé jsou sebranka krutých, pomstychtivých a pokryteckých prospěchářů. I já patřím mezi ty pomstychtivé a tím pádem i mezi pokrytce."
Řekl jsem poněkud zklamaně, nicméně své svou zášť vůči Konoze a nukeinům nikdy potlačit nedokážu.
Potom se Hine zeptal na to, kdy jsem se stal geninem. Neubránil jsem se smíchu. Začal jsem počítat na prstech, párkrát jsem sice opakoval, ale napočítal jsem dvacet sedm.
"Zhruba před čtyřmi týdny." Usmál jsem se.

"Chceš mi říct, že jsi čtyři týdny geninem a už tě hodili Tsuchikagemu do chřtánu? Fíha, Kiri se s tím moc nepáře." uznale jsem pokýval hlavou.
"Na co se chceš v budoucnu zaměřit? Kam až to hodláš dotáhnout?" nadhodil jsem dotaz. Z toho co jsem viděl bych jej tipnul na taijutsu nadšence.

"Přihlásil jsem se na tu misi dobrovolně. Když se jde do války, byla by ostuda, kdybych seděl doma."
Čest pro mě znamenala hodně, život byl bezcenný, pokud v něm člověk neměl zásady, které by mohl dodržovat. Jedna z mích zásad je dodržovat sliby. Než jsem dědovi setnul hlavu, slíbil jsem mu, že budu bojovat za Kirigakure, ať se děje co chce a splatím tím jeho dluh.
"Jednou bych se chtěl stát Oininem. Už odjakživa moje rodina zastávala tuto pozici. Jediný kdo se nestal Oininem, byl můj otec... kdyby nebyl takový blázen, ještě by žil, on i moje matka." Řekl jsem, jako by nic. Nechtěl jsem projevovat žádné emoce. Každý druhý tu přišel o rodinu, nebyl jsem tím nijak výjimečný a nehodlal jsem tu fňukat nad minulostí.

"Takže taková ta normální rodinka." podrbal jsem se na hlavě. Tyhle případy nebyly vůbec vzácné. Ale to je zkrátka riziko povolání. Nalil jsem další kafe. Nejspíš ho budeme potřebovat oba.
"Oinin? A co třeba legendární šermíř? Svého času to bylo hrozně v módě."

Vážně. Neminul den abych nepotkal děcko, nebo dokonce dospělého, co si brousí zuby na některý z těchto vzácných mečů. Naštěstí Mizukage nebyl hlupák a raději je nechal v bezpečí, byť nevyužité, než aby je svěřil do rukou amatérů, kteří by si jich ani nevážili.

Vděčně jsem přijal novou kávu a napil jsem se.
"Nejsem ten typ co touží po slávě a obrovské moci. Jména šermířů jsou většinou hodně známá. Oinin je nikdo. Jen nástroj. Sláva stoupá do hlavy, mění úsudky i samotná srdce lidí. U slavných a mocných se často může stát, že chtějí ještě víc, než mají. Nikomu z šermířů bych nevěřil. Mocní se neradi nechávají ovládat, někdo z nich by mohl například zběhnout, jiný by se zase mohl pokusit dosadit na místo Mizukageho... Podle mě by ty legendární zbraně měl používat jen sám Mizukage. Nikdo jiný.
I když je Mizukage-sama mocný, právě přítel dokáže překvapit nejvíce. Proto Mizukage potřebuje nástroje jako jsou oininové, kteří nikomu nevěří, nemají pocity a nenechají se obelhat."
Občas jsem se zamotával v tom, co jsem říkal, neměl jsem žádný výjimečný dar řeči, ale doufal jsem že Hine pochopil, co jsem tím myslel.

Popíjel jsem kávu a vylepšoval ovzduší směsí dehtu a nikotinu. Překvapivě jsme se dostali do zajímavé debaty.
"Teda, ze začátku jsem si myslel, že jsi normální blbec, ale je fajn vidět někoho, kdo umí samostatně uvažovat." vykulil jsem oči a evidentně jsem si nelámal hlavu s tím, co si Keigo pomyslí o takové nevybíravé poznámce.
"Pravdu říkáš o tom, že sláva stoupá do hlavy. Na tento fakt už doplatilo mnoho shinobi, před kterými se jinak ve strachu třásl celý svět. Přesto jsem však velmi skeptický ke slovu "nástroj", zvláště pokud ho použiješ v souvislosti s tak křehkou bytostí, jako je člověk." pokračoval jsem v nastiňování svého hlediska.  Zdálo se, že pokud někdo řekne "člověk", já dosadím slovo "zranitelnost". Měl jsem pro to své důvody. Nejen jako lékař, ale i jako vědec a v neposlední řadě vrah.

"Zamysleme se jen nad faktem - věřit, či nevěřit osobě tak mocné a významné jako je legendární šermíř? Pokud se jednoho dne dostaneš s někým takovým na misi, co když to bude opravdu ctihodný shinobi, pro něhož bude úspěšnost mise prioritou? Je to v pořádku? Co když tvým účelem bude padnout a posloužit šermíři jako prostředek pro úspěšné ukončení mise? Projeví se právě tehdy tvá nedůvěra vůči němu, či pud sebezáchovy? Mnozí sebevrazi, se kterými jsem měl tu čest se setkat měli sami co do činění s tím, aby se přemluvili a udělali poslední krok, který je měl dovést na druhý břeh a přesto..." napil jsem se kávy a nechal usrknout i Mazlika.
"Přesto když jsem je pak dával dohromady, cítil jsem z každého úderu jejich srdce tu zoufalou touhu žít, bojovat o svůj život do posledního dechu. Když se probrali, spílali, že těsně před ztrátou vědomí, poslední vteřiny před onou osudovou chvíli si hrozně přáli zůstat naživu. Není to ironické?" na tváři se mi vyskytl lehounce nepříčetný úsměv.
"Ale to jsem trochu odběhl od tématu. Zkrátka a dobře, člověk si celý život vštěpuje určité zásady, kterými se bude řídit, učí se přijatelné vzorce chování, ale víš co je největší legrace? Dokud nečelíš tváří v tvář smrti, nemáš ponětí, zda dokážeš svým slibům dostát. Ať už jde o tebe, nebo tvé blízké." po úsměvu v mé tváři nezůstalo ani památky. Upíral jsem na Keiga prázdný pohled, který více než výmluvně říkal, že v tomto světě se pravidla hry mění každou vteřinou. Nebyl asi ani první, ani poslední, koho jsem takto varoval.

"Člověk, co se týče tělesné schránky je nesmírně houževnaté stvoření. Stačí mu prostě důvod... vůle, nějaký silný pocit a je schopen vydržet neskutečné utrpení. Na druhou stranu si ale říkám, jak jednoduché je usmrtit člověka. Tolik míst, které ohrožují jeho život, tolik smrtelných bodů... Člověka bych přirovnal... možná ke kameni. Když rýpeš do kamene, jsou tam patrné jizvy, ale kámen zůstane celý. Když s ním ale silně mrštíš o zem, kámen pukne. Když k němu dáš majzlík a silně udeříš kladivem, sice do něj neuděláš díru jako do člověka, ale kámen znovu pukne. Nevim jestli chápeš co se snažím naznačit, jen chci říct, že lidé jsou odolní i křehcí zároveň."
Debata se přesunula trochu na jinou úroveň. Už to nebyly žertíky, ani témata u kterých by se dalo smát.
Po dlouhé době jsem se s někým bavil opravdu vážně, o vážných věcech.
"Kdybych měl od Mizukageho za úkol, toho šermíře doprovodit a položit život za úspěch mise... chci věřit tomu, že bych se zachoval správně a v daný moment necouvnul. Opravdu chci, ale... učili mě, jak neváhat někoho zabít, né jak neváhat zemřít. Možná mi v tom výcvik oininů pomůže, pokud se tam dostanu, ale právě v tuto chvíli, kdybych se měl rozhodnout... Proč bych měl umírat pro šermíře, nebo vlastně pro kohokoliv, kdo mi je naprosto lhostejný? Byla by to opravdu těžká volba."
Snažil jsem se vcítit do té situace. Představit si to... Na jedné straně přímý rozkaz, na druhé straně touha žít a nezahodit svůj život pro někoho, kdo si to nezaslouží. Nezkusil bych snad dokončit ten úkol sám, namísto šermíře, nebo kohokoliv jiného, s kým bych byl, raději než abych zemřel? Nejspíš ano... Co ale ty následky potom? Jak bych se pak mohl vrátit do vesnice s tím, že jsem vlastně nesplnil úkol a nechal zemřít svěřenou osobu?
Ve skrytu duše jsem doufal, že se do takové situace nikdy nedostanu. Pokud ano, přál jsem si, aby mě na to výcvik připravil.
Hine mě donutil přemýšlet o věcech, na které jsem zatím nikdy pořádně pomyslel. Myslím že můj tréning by se měl začít ubírat novým směrem.