Nemocnice

First topic message reminder :


Nově postavená a zmodernizovaná nemocnice ^^
(Prosím, odmyslete si ta auta, auta v Kiri ještě nemáme xD)

Čekal jsem, že bude Keigo rozhozený o poznání víc, přesto však reagoval velmi dobře a nebyl nijak zvlášť překvapený tím, co to tu vlastně melu za nesmysly.
"Přesně tak. Odolní i křehcí zároveň. Ale platí i to i co se týče jejich fyzična, právě tak jako psychiky. Co tě děsí více? Lékaři v bílém plášti, nebo představy toho, co všechno ti můžou udělat?" položil jsem mu vskutku aktuální dotaz. Přišlo mi to zvláštní, kolik naprostých medicínských laiků má z doktorů strach, přitom ani netuší, co všechno se jim může stát. Naopak já jsem informován velmi dobře, ale z jiných lékařů hrůzu nemám.

"Nadhodil jsem skutečně vyhrocenou situaci. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by nějaký kage po svém svěřenci žádal přímo jeho smrt. Ale přijde mi, že to nekonečné omílaní keců o nástrojích, osobách bez citů a zodpovědnosti vůči vesnici, nás nevede k ničemu jinému. Nikdo ti neřekne - zemři pro naše dobro. Ale celý život jsi pomaličku formován k tomu, aby ses tak jednoho dne "dobrovolně" rozhodl. Nezdá se ti?" opět jsem upil ze své kávy.
"Jak říkám, může se stát cokoliv. I ten výcvik, který tě má naučit neváhat a zabít je celkem komplikovaný. Jednoho dne budeš muset zabít svého přítele, aby nepadl do zajetí a nevyzradil tajné informace. Nebo nemilostrdně zavraždit malé dítě, které ti v tom nejhorším možném případě připomene vlastního syna. Zapálit budovu plnou nic netušících civilistů. Možností je nepřeberně. Jak si vůbec v tomto světě můžeš najít přítele, když on, stejně jako ty, ti má bez špetky slitování prohnat meč srdcem, pokud to bude to nejlepší, co může pro Kirigakure udělat?" mluvil jsem právě docela rychle, snad mé myšlenky byly rychlejší, než jen mohl jazyk unést.
"Asi jsem jako shinobi selhal. Nikdy jsem nebyl nástrojem bez vlastní vůle. Udělal jsem hromadu špatných věcí, ale i pár těch dobrých. Ať tak či tak, jednou se budu zlobit sám na sebe a ne na někoho, kdo mi udělil příkaz." uchechtl jsem se. Tedy, dalo se mi důvěřovat nebo ne? Věrnému shinobi oddanému své vesnici nemůžete věřit o nic víc, než osobě, která používá svůj rozum. Takový je závěr.

"No víc mě rozhodně děsí představa toho, co všechno mi můžou udělat. Dost vyšetření je totiž pěkně zahanbujících a nepříjemnejch. Třeba takový endoskopie, nebo už zmíněný klystýry... Před cukrářem v bílým plášti a roušce bych nevyváděl." Řekl jsem na Hineho otázku, čeho se to vlastně bojím.

"My dva jsme z uplně jinýho těsta." Pousmál jsem se. "Já si naopak myslím, že je správné, že jsou shinobi pomaloučku a polehoučku... defakto oblbováni a manipulováni k tomu, aby "dobrovolně" nabídli svůj život za dobro vesnice, splnění mise... nebo prostě pro to, aby jste zachránili silnějšího shinobi, který prostě bude pro vesnici větším přínosem." Znělo to trochu hrozně, ale mělo to své opodstatnění.
"Jedině vesnice s tímto smýšlením může přežít a prosperovat, nemyslíš? I když je to vůči nám, pěšákům krutý a nefér, pro vesnici jako celek je to to nejlepší."
Potom Hine řekl něco, co opět vyvolalo další vzpomínky. Další nepříjemné vzpomínky.
"Můj názor je takový, že by shinobi neměl věřit nikomu. Ve válce, kdy se musíš spolehnout na ostatní spolubojovníky ti nic jiného nezbývá, ale jinak?... Dokonce i teď tě trochu podezřívám z toho, že mě zachvíli nějakej pavou kousne do nohy a ráno se probudím v nějaké tajné laboratoři. A neber si to zle... né že bych tomu skutečně věřil, ale... dokážu si tudle možnost připustit a kdyby se to náhodou stalo, sice bych se nejspíš neubránil, ale nepřekvapilo by mě to. Tolik k té důvěře a přátelství, o kterém jsi mluvil.
Co se týče toho splnění rozkazu... první člověk, kterého jsem zabil, byl můj vlastní dědeček. Byl to můj trenér, učitel, vychovatel a jediný příbuzný. I když ke mě byl tvrdý, tak jsem ho miloval. Ale byl velice starý, i když stále bojeschopný. Když nadešel čas a on mě naučil vše co znal, nastala poslední zkouška. Souboj s ním, ve kterém jsem ho měl zabít. Setnul jsem ho. Bylo to nejtěžší, co jsem kdy musel udělat. Od té doby, už můj meč nikdy nezaváhal. A to bylo to, čeho chtěl Ojii-san dosáhnout.
Takže... já opravdu nejsem dobrý přítel. Mě se věřit nedá."
Řekl jsem stroze, ale pravdou bylo, že při vzpomínce na dědu se mi sevřelo hrdlo a srdce mi začalo být nějak ztěžka.

"Jak říkám, lidé se nejvíce bojí svých představ." pokrčil jsem rameny a zatlačil vajgl hluboko do hlíny. Ten fíkus bude nadšenej.
"Co se týče prosperity vesnic, nerozumím tomu. Nemyslím si, že bych ji kdy dokázal vést a ani mi nepřísluší hodnotit, co je správné a co ne. Jen mám dojem, že poslední dobou přestáváme být tím, co je pro nás přirozené. Lidmi." vydechl jsem poslední obláček kouře. Další jeho úvahy mě vskutku pobavily.

"Jop. Mohl bych si tě odvléct do své zbrusu nově zařízené laboratoře. Ale dřív nebo později by to prasklo. Kdybych ti implantoval buňky Tsuchikageho a něco zvoral, tak by ses mi ještě naklonoval, to víš že jo." zapudil jsem tyto znepokojivé myšlenky a poslouchal vskutku dojemný příběh. Na jednu stranu mi to přišlo pro "dítě" neskutečně kruté a nedivil bych se, kdyby si z toho odnesl trauma na celý život. Na druhou stranu to asi bude k něčemu dobré.
"Řekl bych, že ohledně důvěryhodnosti tvého přátelství nemůžeme brát tento skutek v potaz. Spíš mi to připadá tak, že si tvůj dědeček přál zemřít v boji. Většina zarputilých válečníků to tak má. Kdo je pro toho druhého víc přítelem? Člověk svázáný svou lítostí a nebo ten, který dokáže zasadit poslední ránu, která jemu zlomí srdce, ale tomu druhému splní přání?" shodil jsem hnáty ze stolu a trochu neohrabaně se vyškrabal na nohy. No jo, křeče. To je tak kawaiiiii.... Auvajs.

"Nesčetněkrát jsem viděl lidi umírat v ukrutných bolestech. Prosili o ránu z milosti, ale jejich přátelé se k tomu neměli. Já jakožto lékař bych si to neměl už vůbec dovolit. Mám život pacienta prodloužit. Ne naopak. A přesto..." větu jsem nedokončil a Keigo si tak mohl domyslet jaký přístup jsem v tomto problému zaujal.

Konečně se mi povedlo rozhýbat odkrvené nohy. Ještě jsem věnoval Keigovi poslední zkoumavý pohled. Zdál se být v pohodě. Každopádně až se rozhodne někam jít, měl by se držet u zdi. Okamžiky kdy ztrácí rovnováhu jsou nevyzpytatelné, jak jsem viděl na vlastní oči.
"Potřebují mě pacienti. Čeká mě pěkně dlouhá vizita. Hodně odpočívej a kdyby se ti dělaly mžitky před očima, okamžitě sednout i na tom nejnevhodnějším místě. Díky za rozhovor. Sayonara." naznačil jsem rukou cosi jako mávnutí, ale spíš to bylo máchnutí na znamení rezignace. Inu nebyl jsem na takový nápor zvyklý.

Kráčel jsem chodbou a doufal, že Keigo bude uživat léky a dávat si sakra pozor. Jestli se ještě jednou třískne do hlavy, buď z něj bude blbec a nebo hůř, blbeček.

(omlouvám se, musím jít, nechci ti blokovat postavu )

"Ještě jednou díky za ošetření. Já si tu s dovolením, ještě chvíli poležím. Pokud usnu, třeba mě odtud vykopne nějaká zdravotní sestra."
Řekl jsem a znovu jsem se natáhnul na lehátku. Necítil jsem se na odchod.
Jelikož jsem vypil dost kávy, nešlo mi ani pořádně spát. Přemýšlel jsem hodně o svém rozhovoru s Hinem a taky o tom, kdy se zase budu moct vrhnout na tréning. Snad mi týden na zotavení bude stačit. Domů mě nic netáhlo a tady jsem mohl mít veškerou potřebnou péči, kdyby se náhodou něco zvrtlo a tak jsem trochu uvažoval nad tím, že se "vzdám" nemocničnímu personálu a nechám se zavřít na nějakej pokoj.
Teď ale né, teď jsem potřeboval odpočívat... a hlavně spát... jenže najednou to ve mě zabublalo a já jsem letěl. Teda.. spíš jsem se plížil podél zdi k záchodům, tak jako ještě mockrát tudle noc.
Nakonec mě trochu dehydrovaného našla nějaká sestra a když u mě uviděla ty léky, došlo jí co mi je a hodila mě k nějakým lehčím zraněním na pokoj. Tam jsem se konečně mohl prospat, protože od kávy už nějaká ta doba uplynula. Navíc byl na pokoji záchod.

Ráno
Ráno, hned jak jsem se probudil, první co jsem udělal bylo to, že jsem si nakapal do ucha a vzal jsem si prášek od Hineho. Zapil jsem to tím nepříliš dobrým nemocničním čajem a dlouze jsem zamlaskal, když se mi v puse rozlila ta podivná pachuť. Vstal jsem a opatrně jsem došel do koupelny, kde jsem vykonal ranní hygienu a doufal, že po značné dávce pasty ta pachuť zmizí.. Bohužel, bez výsledku. Věděl jsem však, co mi pomůže.
Jelikož se mi šlo už celkem dobře, moje střevní potíže se neprojevili už od půlnoci, rozhodl jsem se ve svém normálním oblečení vyrazit do baru, abych si zlepšil tu chuť nějakou silnou lihovinou.
Chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych si vzal berle, ale ještě bych se o ně mohl zabít, kdybych padal.

/Přesun

Někteří lidé by si mohli myslet, že po chodbách kráčí neobvykle vzrostlý exemplář bílé sovy. Nebo se jedná snad o smrtelně bledého pacienta, který pouze čeká na svou poslední milosrdnou návštěvu? Či jsme právě potkali jeho ducha, který nemá ani po smrti klid? Nope. Jsem to já vážení.

Mé oči zdobily černé kruhy, které tentokrát nebyly pouze záležitostí rozmazaného make upu či snad kouře z vědeckého experimentu. Já vám skoro nespal. Mé zornice byly zúžené jak špendlíkové hlavičky od toho, kolik stimulujicích prostředků jsem do sebe za posledních pár hodin napumpoval. Alespoň uvolnily místo pro žilky, křižující mé zašedlé bělmo jak šílení hadi, zmítající se ve smrtelných křečích. V jedné ruce jsem třímal kelímek s kávou a druhou jsem za sebou táhl vydatnou infúzi.

Cítil jsem se poněkud vyfluslý. Ale přesto se na mé tváři objevil úsměv. Mazlik mi opět trůnil na rameni, jako kdyby mu patřila celá nemocnice. Ta malá bestie, která během několika málo vteřin dokázala rozhodnout o tom, zda zemřete. Stačilo k tomu dát příkaz. To já byl tím, kdo tento mocný nástroj ovládá, komu byl seslán dílem náhody... ne, náhody neexistují! Byl jsem k tomu předurčen. Bylo by zlé kdyby tento pavouk nazdařbůh bloudil světem a zabíjel bez jakékoliv myšlenky a zápalu v srdci. Byl by hřích, kdybych jej zavřel na bezpečné místo a jeho cenný dar nechal ležet nevyužitý. Musím ho vést tou správnou cestou. Jen já, nikdo jiný.

Kráčel jsem chodbou, míjel pokoje pacientů a uvědomoval si, že já mohu rozhodnout o jejich poslední hodince, aniž by měli sebemenší tušení. Jsem snad samotná smrt?

Vstoupil jsem do pokoje, kde se nacházel jistý opravdu komplikovaný případ. Ten, který byl zevnitř roztrhán na cucky a ještě před několika dny by si na jeho přežití nikdo nevsadil ani cent. V oblasti žaludku jsem se jej zlehka dotkl dlaní a na okamžik nechal plynout svou léčivou chakru jeho tělem. Mé pavučiny, které ho poslepovaly v okamžiku, kdy jej pouhé vteřiny dělily od druhého břehu již nebyly potřeba. Spoustu z nich tělo vstřebalo, já teď odstranil poslední zbytečky. Pacient klidně dýchal a nejspíš snil opravdu sladký sen. Usmíval se. Neměl sebemenší tušení o tom, co se s ním dělo. Otočil jsem se a pokračoval v cestě k východu.

V mých žilách koluje věc, která dokáže odvrátit smrt. Má potenciál být tvrdší než ocel, lehčí než letní vánek, pružnější než kočičí hřbet. Žádný jed pro ni není soupeřem, dokáže vás doslova vytáhnout i z té nejhlubší propasti a ve stejném okamžiku vás ochránit před katanou, která se chystá prohnat vaším srdcem. Může dočasně nahradit chybějící tkáň a je nejšetrnějším lékem pro jakékoliv tělo. Ano, odvrátí smrt a oklame ji. Okamžitě. Jsem snad anděl?

Nemocnici jsem nechal za sebou a zamířil ven z vesnice. Společností mi byl pouze Mazlik, mlha a čerstvě zapálená cigareta.

Ani smrt, ani anděl. Já musím být bůh!

přesun

Zadýchaný, zpocený a téměř bez dechu, jsem se objevil před nemocnicí se zakrvácenou Asukou v náručí.
Rozeběhl jsem se ke dveřím a rozrazil jsem je nohou.
"Doktora!!" Zařval jsem na celé kolo, abych si získal pozornost a přivolal pomoc.
Myslím že nebylo třeba, příliš vysvětlovat. Když mě uviděla sestřička, zvedla telefon a další dvě už k nám přispěchali s nosítkama. Naložili Asuku a vezli ji nejspíš rovnou na sál. Šel jsem s nimi tak daleko, jak jen to bylo možné. Díval jsem se na Asuku s ustaraným výrazem v obličeji. I když jsme se znali teprv pár hodin, částečně jsem cítil vinu za to, co se jim stalo. Třeba to moje štěstí, zase až takový štěstí nebylo... třeba sem jim přinesl smůlu...
"Neboj, tady jsou ty nejlepš doktoři. Dají tě do kupy, co nevidět." Snažil jsem se, aby to vyznělo co nejvíc sebejistě.

Celou cestu jsem tak napůl nevnímala. Bolest v mé hrudi byla čím dál horší a z úst mi bez ustání kapala krev. Keigo mě donesl až do nemocnice, kde si mě rychle přebrali. Věděla jsem moc dobře kam mě vezou a taky že tam se mnou nic nesvedou. Cítila jsem, že mám vnitřní zranění po celém břiše a plíce byla potrhaná od té traverzy. Otevřu oči a uvidím Keigovu tvář, jak se na mě dívá. Vztáhnu ruku a přitáhnu si ho co nejblíž. Teď mě... dobře poslouchej... přikážu mu, prokládajíce hovor vykašláváním krve. Mrzí mě, co jsem způsobila... opravdu... a cením si toho co udělal. Neviňte se za to... prosím. Nelituju ničeho ve svém životě... a děkuju že jsem vás mohla poznat... byla to čest... nemám sepsanou závěť... takže z mých věcí... si můžete vzít... na památku co chcete... a jestli to Kash přežije... ať mu doktoři dají jedno mé oko... Kirigan jako poslední dárek... ať se ho neptají, byl by proti. Ještě něco jsem chtěla říct, ale pak jsem to zavrhla. Nedostávalo se mi dechu a jen by to přitížilo jeho mysli. Tohle bohatě stačí. Usměju se na Keiga a pohladím ho po tváři. Pak zavřu oči a lékaři mě odvezou pryč.

Trochu omámeně jsem se držel za tvář, kterou mi Asuka pohladila. Bylo to moje první pohlazení... nevím od kdy... minimálně od té doby, co mi umřeli rodiče... zrovna od ženy, která umírala.
Měl jsem toho na jazyku spoustu. Něco jako: "Ale co to plácáš, jedna dírka v hrudi a ty už si natahuješ sama bačkory. Ti to zašijou a budeš zase běhat jako laňka...", ale hlas mi nějak selhával.
"Rozkaz." Vykoktal jsem ze sebe a věnoval jsem Asuce poslední smířlivý pohled, než mi ji odvezli z dohledu.
Otočil jsem se zády k dveřím, ve kterých zmizela. Todle se nemělo stát....
Došlo mi ale, že není čas se tam jen tak flákat a litovat jejího osudu. Musel jsem dostat ven ještě Kashikeho. Doběhnul jsem k nejbližší recepci. "Potřebuju vyprošťovací tým... V sídle Kaguyů je ještě jeden zavalenej, musíte mi pomoct!"
Sestřička vypadala trochu vyděšeně, když jsem se tam na ni rozeřval, ale stejně zvedla telefon a někam volala.
I když nemocniční tým pracoval jako dobře promazaný strojek, já byl plný adrenalinu a navíc jsem byl i částečně v šoku a tak se mi zdálo jejich počínání neuspokojivě pomalé. Po několika minutách ke mě dorazili chlapíci v kombinézách a s kuframa. "Dovedu vás, kam je třeba..."
Řekl jsem jim a utíkal jsem zpět k sídlu Kaguyů.

(přesun)

"Doprdele, co se stalo? Spadnul na vás barák?" pronesl doktor sarkasticky. Kéž by tak věděl, jak blízko je pravdě, to by takhl enevtipkoval. Asuka byla okamžitě převezena na sál.
Několik mediků vyrazilo s Keigem k sídle (máš tři mediky, můžeš je ovládat, napíšu zase až sem).

Všichni jsme dorazili i s fixovaným Kashikem na nosítkách. "Doktora prosím! Máme tu raněného!" Zase jsem hulákal na celé kolo, tentokrát už snad budou na náš příchod připraveni.

Doktoři už nelenili. Část z nich byla na sále, část z nich byla připravena na Kashikeho. Nevypadal dobře, ale byl to Kaguya, to se pozná podle kostí popraskaných tolikrát, že by to lidsk organismus nesnesl.
Keigo čekal několik hodin v předsálí, než vyšel doktor a řekl:
"Kashike Kaguya bude v pořádku, jeho stav je stabilizovaný a jeho regenerace nám velice pomáhá v jeho léčení..."
Na chvíli se odmlčel.
"Slečna Asuka je, bohužel, ještě stále v kritickém stavu. Mizukage očividně nedbal naléhání z naší strany i ze strany Crystal Takaishi. Naše vybavení nám dovoluje udržovat ji v umělém spánku a snad ji i na chvíli budit, ale bez mediků ze Sora no Kuni její zdravotní stav nezlepšíme..."

Oči podlité krví vzhlédli k doktorovi a moje bledá tvář se soucitně usmála. "Aspoň že on je v pořádku..."
Řekl jsem a na chvíli jsem zaváhal.
"Sdělila mi její poslední vůli. V domnění, že to nepřežije, zranila Kashikemu oko. Udělala to prý pro jeho dobro. Chce, aby jste mu místo toho zraněného oka, implantovali to její... Nesmí se dozvědět o tom, že ho zranila. Berte to jako lékařské tajemství... Teď prosím jděte a dejte mu tu podělanou bulvu..."
Na doktora jsem mluvil mile, mileji, než na ostatní lidi, ale i tak mohl z mojí mluvy poznat, že mě todle téma pěkně vytáčí a nerad bych to rozebíral dál.

https://www.youtube.com/watch?v=zPLdULCbjFI

Lékař přikývl a odešel na sál. Věděl, že poslední přání pacientů se musí vyplnit. Ale nemohl kvůli tomu zabíjet. Teď nemohl nikdo nic dělat. Všichni jen seděli okolo lůžka, na kterém pomalu umírala Asuka - shinobi z Kirigakure.
Všichni čekali, až přístroje nebudou stačit. Nikdo nesměl vědomě přístroje vypnout.
Po několika hodinách se konečně dostavil okamžik selhání dalšího orgánu - kusy rozdrcených žeber dělaly v těle neplechu a protržený žlučník rozpoutal peklo - Asuce vylétly horečky, celý organismus selhával v námaze o vypuzení nezvaného hosta. Bylo ale jasné, že bojuje zbytečně...
"Čas smrti, 9:41 ráno..." řekl doktor a jeho místo zaujal chirurg.
Operace oka šla snadno, Kashike dostal do očního důlku injekci s antibiotiky a antivirotiky kvůli přenosu infekce, a byl mu implantován Kirigan - oko života.
Trochu paradoxní, pomyslel si doktor, když začal zkoušet pohybové nervy.

Asuka byla převezena do márnice, kde bude její tělo připraveno na pohřeb. Kashike se k polednímu začne probouzet. Bude zdravý jako řípa, bude mnohem silnější, než doposud. Uvidí věci, které jiný člověk nemá šanci spatřit... a přesto nebude šťastný, protože už nikdy neuvidí ji...

Do tmy ke mě proniknou pravidelné zvuky. Co to je? Pípání... aha, asi nemocnice. Unaveně otevřu oči a rozhlédnu se okolo sebe. Levé oko mě poslouchá bez problémů ale to pravé je špatné. Co mám s okem? Ten pocit je zvláštní ale podivně známý. Rozhlédnu se po místnosti. Jistě, nemocniční pokoj... Asuka! Vyletím z postele jako bodnutý vosou a vůbec si neuvědomím, že mám v ruce kapačku. Jehla se vytrhne a z poškozené žíly začne vytékat krev. Rána se však po pár vteřinách zatáhne. Přístroje přestanou pípat a to okamžitě zalarmuje lékaře, který mě najde, jak se potácím po chodbě, protože přes nové oko za boha nemůžu chytit rovnováhu. Snažím se najít pokoj, kde leží Asuka. Když se na Asuku doptám, doktor je nejdřív dost nesdílný. Kostěný hrot v ruce mu ale rychle rozvázal jazyk a já se od něj dozvěděl úplně všechno. 

Sesunu se k zemi a jen koukám před sebe. Pořád jen kroutím hlavou. Pak vztáhnu ruku a dotknu se pravého oka. Kousek z ní... na věky bude shlížet na svět skrze mě. Byla to sice slabá útěcha, ale aspoň něco. Už dávno nejsem ve věku, kdy by mě smrt okolo mě ochromila. Pomalu se zvednu a vrátím se do pokoje, kde si vezmu věci a vyrazím zpátky domů. Moje pravé oko začne ronit rudé slzy... 

//přesun

Probudil jsem se v nemocnici, díky bohu né na lůžku, ale v čekárně na lavičce.
Vešel jsem do pokoje, který byl přímo přede mnou. Čekal jsem tam Asuku na přístrojích, ale našel jsem tam jen perfektně ustlanou postel.
Otočil jsem se a vyrazil jsem k pokoji, kde měl být Kashike. Ten byl taky prázdný. Sestřička, která mě viděla bloumat po chodbách, mi řekla, co všechno jsem zaspal.
"Pf... taky mě mohl někdo vzbudit... tak nazdar." Odsekl jsem se značně nervní náladou a vyrazil jsem z nemocnice pryč.
Byl čas se vrátit do služby. Jednou sem se začal s někým přátelit a hned někdo umře...

(přesun)

Doktoři ti osvětlili jejich stav, který už byl stabilní, a zavedli tě do pokoje Hinamori. Ukázali ti i pokoj chlapce, až tam budeš chtít jít, ale upozornili tě, že spí.

Hinamori se, chudinka, krčila na lůžku a dívala se na tebe vyvalenýma očkama.
"Lépe." pípla.
"Děkuju..." dodala ještě po chvíli.

"To nevadí...my...my jsme tam neměli být. Říkala jsem jim to." pípla holčička a ještě víc se zavrtala do peřiny. Vypadala ale trochu klidněji.

"My jsme si tam hráli. Jednou jsme objevili tuhle skrýš... V tom domě nikdo nebydlí. A pak jednou přišel Aoshi a říkal, že našel tajný východ. Víte, my jsme si hrávali v tom lese okolo Kirigakure. Najednou jsme tam nesměli, nevěděli jsme proč, ale prý je to pro nás nebezpečné. No a když jsme teď našli ten tunel, tak jsme si tam chodili hrát, než... Než jednou tam na nás čekali ti dva. Říkali něco o únosu a o penězích."
Holčička na chvíli pobrala dech a napila se čaje.
"A pak, pak nás svázali a odvedli do jeskyně. No a Natao se snažil utéct, ale ten zlý pán ho..on...zapálil..."
Hinamori se rozplakala.