Nemocnice

First topic message reminder :


Nově postavená a zmodernizovaná nemocnice ^^
(Prosím, odmyslete si ta auta, auta v Kiri ještě nemáme xD)

Donesli mě do nemocnice a rovnou někam na sál. Lékaři mi ošetřovali rány, ztratila jsem dost krve. Rány mi čistili a následně zašívali. Popálená místa se medical ninjové snažili uzdravit, ale ne všude se to podařilo. Popáleniny zmizely z obličeje, břicha nohou a zad. Na levé ruce většina míst zůstala. Kůži jsem měla zarudlou a zkrabatělou. Tato jizva mi už zůstane.
Odvezli mě na pokoj. Napíchli mě na kapačku a podali mi i krevní transfúzi na doplnění ztracené krve. Měla jsem většinu těla ovázanou bílým obvazem.
Probudila jsem se po zákroku poměrně brzy. Vše mě bolelo, sebemenší pohyb bolel. Hnaly se mi slzy do očí. Slzy bolestí, fyzické i psychické. Měla jsem kromě bolestí i výčitky. Vystavila jsem v riziko tolik životů, tolik životů také vyhaslo...Bylo mi příšerně..Zklamala jsem..na plné čáře...odpusťe mi, prosím...Kairi, Daisuke...Naoki... Otočila jsem hlavu na stranu. Nesnáším tohle místo. Kdysi mi odtud Daisuke pomohl utéct. Skončila jsem v jeho opatrování..Pár slz mi steklo po tváři, nemohla jsem si je ani setřít, nemohla jsem rukama pohnout. S tímhle se ani nenajím, ušklíbla jsem se. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Nic než bílé stěny. Musíme ty pokoje vymalovat, jinak se tu lidi zcvoknou, napadlo mě pobaveně, nicméně plakala jsem dál. Připadala jsem zrazená sebou, připadala jsem si sama. Spát, spát...To bylo jediné, co jsem mohla. Byla to možnost, jak na chvíli utéct z reality. Mně se ale spát nechtělo. Otočila jsem hlavu na opačnou stranu, směrem ke dveřím, které jsem hypnotizovala.
Brzy přijde...Byla jsem si tím jistá.

Běžela jsem po chodbě nedbaje na křik sester. Chtěla jsem prostě jen najít mámu. Pár těch sestřiček se za mnou pustilo, ale já jsem byla rychlejší. Teda...Na chvíli, pak jsem o kdoví co zakopla a plácla sebou na zem jak dlouhá, tak široká. Dostala jsem vynadáno. Nahrnuly se mi slzy do očí. Tenhle trik fungoval, vždycky. Kdy jsem jí vysvětlila, koho hledám, sama mě odvedla přímo za maminkou do pokoje.
Nejprve jsem jen nakoukla, pak jsem vlezla dovnitř. Maminka spala. Byla přikrytá až po bradu, vykukovala jí jen hlava. Ztěžka oddychovala. Popošla jsem k ní blíž a opatrně se dotkla její tváře. Pozorovala jsem všechny hadičky, které vedly pod deku. Nechápala jsem, na co to všechno je, ale chtěla jsem, aby se probudila. Chtěla jsem ji slyše, chtěla jsem vidět, jak se usmívá..
,,Mami." ačkoliv jsem chtěla, aby se probudila, volala jsem na ni tiše, šeptem, jako bych se bála toho, co se stane, až se probudí.

Podařilo se mi po velmi dlouhé době usnout. Bylo to ale neklidné spaní. Nemohla jsem se otáčet, bolelo mě celé tělo. Po lécích, které tišily bolest, to bylo sice lepší, ale i tak. V těch obvazích se nedalo hýbat. Proto když mě něco šťouchlo do obličeje, probudilo mě to. Zaslechla jsem slabé šeptání. Otevřela jsem oči a natočila hlavu na stranu. Na tváři se mi rozlil úsměv.
,,Kairi..princezno." oslovila jsem ji. Byla jsem tak ráda, že ji vidím. Tak moc. Zadívala jsem se ale na dveře.
,,Ty jsi tu sama? Kde je táta?" zeptala jsem se jí. Otočila jsem hlavu i na druhou stanu, abych se ujistila, jestli v pokoji není ještě někdo. Nebyl. V duchu jsem si povzdychla, ale přesunula jsem pohled zpět na Kairi.

Faito

Došel jsem do nemocnice a zeptal se doktora, jak je Mizukage. Po zjištění jejího zdravotního stavu jsem nakoukl do pokoje a zaklepal.

Po chodbě byly slyšet různé kroky, proto mě nevzrušovalo, když se některé blížily k mému pokoji. Tentokrát však někdo zaklepal a vešel dovnitř. Pohled jsem upřela ke dveřím, kromě Daisukeho jsem nikoho neočekávala, proto mě návštěva Faita docela překvapila.
,,Dobrý den." pousmála jsem se.

Maminka byla tak slabá, ale stejně se na mě usmála. Oplatila jsem jí úsměv a hrozně moc jsem se jí chtěla vrhnout kolem krku. Způsobilo by jí to ale bolest, tak jsem jí jen dala pusu na tvář.
Na její otázku jsem pokrčila rameny. ,,Chtěla jsem tě vidět, tak jsem za tebou přišla." odpověděla jsem jednoduše. Obešla jsem postel, abych si prohlédla stojánek s infúzí a kapačkami.
,,Na co to je? Kam vedou ty hadičky?" ptala jsem se jí. Jedna byla průhledná, jedna celá červená. Vyrušil mě z myšlenek někdo, kdo teď přišel. S radostí jsem se usmála.
,,Faito-sama!" zvolala jsem jeho jméno.

Faito

Vešel jsem do místnosti a na obě se lehce usmál.
"Omlouvám se, že vyrušuji, ale jsou věci, které musíme vyřešit co nejdříve. Můj podpis samozřejmě stačí, ale rád bych, abyste o nich věděla..."
Vytáhl jsem svitky a přistoupil k posteli Mizukage. Lehce jsem rozcuchal Kairi a zapřemýšlel nad tím, proč tu není Daisuke. Když jsem ho viděl u brány, byl úplně mimo. To není dobrá vizitka pro legendárního šermíře.
"Věc první a nejdůležitější: Uzavíráme vesnici. Před všemi. Jak z venku, tak zevnitř. Dovnitř i ven vpouštíme na speciální povolení a já u toho budu.
Věc druhá: Z taktického hlediska prohlásíme, že jste mrtvá..."
Po téhle větě jsem se na malinkou vteřinku odmlčel a podíval se na Kairi.
"...Je to nezbytné pro bezpečnost vesnice. Přeci jen, Sora no Sen by se mohl vrátit hned, jak by zjistil, že žijete. V tom horším případě by toho mohli využít i všichni ostatní. Takže Vám vystrojíme pohřeb, pozveme kage z dalších vesnic, oficiálně se s Vámi rozloučíme a vesnici zavážeme mlčenlivostí..."
Tohle mi musela odsouhlasit, proto jsem počkal, až odpoví a pak pokračoval.
"Přestavíme vesnici na pevnost. Každý sedlák, každý dělník bude umět se zbraní, samostřílem nebo s obrannými prostředky. Bude vydána vyhláška, co dělat v případě napadení či požáru. Každý tedy bude přesně vědět, co má dělat. Zpevníme zdi, uzavřeme bránu, naučíme lidi bojovat. S tím souvisí i žádost o část vojenských jednotek ze Země vody, kterou pošlu Feudálnímu pánu. Teď je hlavní bezpečnost vesnice...To je vše." skončil jsem svou dlouhou a vyčerpávající řeč.
"Klidně Vám cokoli zopakuji, lady..."

V duchu jsem se pobaveně zasmála.
,,Nevyrušujete. Jsem ráda, že nemusím jen tak civět do stropu." usmála jsem se na něj.
,,Ty hadičky vedou do mého těla, Kairi. Přes mi jsou dodávány potřebné látky, abych se uzdravila." odpověděla jsem malé, abych ukojila její zvědavost.
Na uzavírání vesnice jsem přikývla. S tím jsem problém neměla. Zarazila mě však má smrt.
,,Strojený pohřeb s hosty?...Jelikož jsem naživu, bude to těžší udržet v tajnosti. Taková příprava bude náročná." mírně jsem nakrčila obočí. ,,Dohromady proti tomu nic nemám. Jen to bude...trošičku zvláštní. Z povzdálí sledovat vlastní pohřeb." povzdychla jsem si. ,,Souhlasím s tím tedy. I s návrhem na vycvičení lidí ve vesnici." pokývala jsem hlavou.

Faito

"Jistě, samozřejmě chápu, že je to zarážející, ale je to pro bezpečnost města..." řekl jsem a vytáhl Hitomiinu starou výcvikovou ANBu masku.
"Tohle jsem našel ve starém skladu u cvičiště. Myslím, že víme, komu patřila..." řekl jsem s lehkým úsměvem a masku jsem položil vedle Mizukage.
"Zpravím tedy doktory a ostatní o Vašem zdravotním stavu. Radě samozřejmě bude přednesen pravý plán..."

Akemi
V rohu mistnosti se obevovali male zablesky az jsem se tam nakonec objevila i ja. Natahla packy a uklonila jsem se Mizukage. Ale citila jsem jistou zmenu v jeji cakre. Faita jsem uplne ignorovala.
"Zdravim Mizukage-sama. Jak vidim tak jste jiz opet sama sebou. Mimochodem jak se mate?"
Faito sam mohl byt prekvapen tim ze vubec mluvim jelikoz krom Mizukage a jejiho pritele ci manzela o tom nevedel nikdo samozdrejme Shin o tom vedel asi tak dlouho jako samotna Mizukage. Na Faita jsem jen hodila takovej pohled jako by mu chtela rict co jsi o nem myslim ale slova zadna nepadly pak jsem se zase divala smerem k Mizukage a pak jsem zaznamenala i Kairi.

Faito

Do pokoje vběhla vlčice, která patřila Shinovi. Tedy...než odešel daleko do hor. Teď ale byl jeho posel zpět a pohrdavě se na mě díval.
"Mizukage je ve velmi vážném stavu a nepřeje si být rušena. Co chce tvůj pán?" zeptal jsem se nekompromisně. Už takhle mi vadilo, že se bavím s čoklem.

Pousmála jsem se nostalgicky, když vedle mě položil mou starou ANBU masku. Staré časy, kdy jsem pouze plnila mise a o ni jiného se vlastně nemusela starat. Nelitovala jsem svého života. Mám milujícího přítele, nádhernou zdravou dceru a plno lidí okolo mě. Možná o mě mají starost proto, že jsem hlavou vesnice, mezi nimi se však pohybují i tací, kterým na mně záleží z jiného důvodu. Protože jsou prostě přátelé.
,,Děkuji." usmála jsem se na Faita. V tu chvíli do pokoje vešla zdravotní sestřička. S omluvou, že ruší, mi podala dopis. Podle pečetě jsem poznala, od koho. Trochu jsem se nadzvedla, abych se mohla posadit. Následně, trochu s bolestí, jsem dopis s třesoucíma rukama otevřela a začetla se do něj. Jak jsem očekávala. Rada s Feudálním pánem se o mém poklesku dozvěděli a chtějí to řešit. Nejste nadále schopna plnit funkci Nanadaime Mizukage. Tato věta mi bila do očí. A teď honem mysli. Vlastně jsem ani nemusela, rozhodla jsem se hned, i když..Až tak jednoduché to nebylo.
,,Faito? Právě jste byl mnou navrhnut jako Hachidaime Mizukage. Svou funkci úplně neopustím, ovšem zvolíme Mizukageho nového. Během dvou dnů se bude konat zasedání Rady, kde se tento problém bude řešit. Dostavte se tam a mou neúčast prosím omluvte. Napíšu Vám s sebou oficiální dopis ode mne, že jste byl mnou jmenován. Více se dozvíte tam." podívala jsem se mu do očí. Trochu těžce jsem se natáhla, abych dosáhla do šuplíku, odkud jsem vytáhla papír a tužku. Napsaný dopis jsem poté předala Faitovi.
,,V kanceláři to vložte do obálky a přidejte naši pečeť. Dopis je přísně tajný. Nikdo jiný, než vy, Feudální pán a Rada nesmí číst jeho obsah. Spoléhám na Vás." pousmála jsem se. Sice trochu smutně, ale úsměv jsem uměla ještě vykouzlit.
Hned na to vklouzla do pokoje přes okno vlčice. Poznala jsem ji.
,,No, jak vidíš, tak moc dobře zrovna ne." trochu jsem se ušklíbla. Seděla jsem na posteli s kompletně ovázaným tělem, napojená na dvoje hadičky. Před několika hodinami jsem byla ještě napojena na přístroj, který kontroluje srdce. Copak já vím, jak se to odborně nazývá?! A po tom dopisu jsem se necítila nejlépe. Odvedla jsem ale raději řeč jinam.
,,Jak se má Shin?" zeptala jsem se. Podívala jsem se na Kairi. Během mého rozhovoru s Faitem se lehla na vedlejší postel a usnula. Po tom, co viděla, se ani nedivím, že je unavená.

AKEMI
"Je mi lito ze to dopadlo tak. " Rekla jsem pak sem se podivala na Faita pohledem ktery rikal necekej ode me ze se budu obtezovat.
Nakonec jsem se otocila opet k Mizukage a pravila:
"Tak zatim dobre myslym ze se za par dni probere. A Potom jej bude cekat jedna z nejtezsich zkousek. Jakym celil. Zjednodusene receno bud prezije nebo zemre. Jelikoz zvirata v udoli jsou vuci beznemu Genjutsu odolna tak snin musi vyuzit cely svuj potencial. Je to smutne ale neexistuje jiny zpusob nez to ze se vystavi nebezpei v jakem jeste nikdy nebyl. Zvirata jsou nebezpecna samy o sobe ale zvirata v udoli mnohem vice jelikoz nenavidi uzivatele Genjutsu.
Je to zdrejmne prilis drasticky zpusob ale bohuzel jediny. Nenavist vztek a touha po Shinove smrti muze odblokovat jeho plny potencial to co Videl vas zastupce je jen pouhy zlomek sily kterou bude vladnout byla to surova nekontrolovana reakce ale kdyz se tu silu nauci vyuzit tak z mozna bude jednim z nejsilnejsich vlastniku Genjutsu na svete. Ale jiank mizukage-sama pokud by jste jej chtela navstivit klidne muzete. Muzu vas tam prenest svou schopnosti." Pak jsem cekala na Odpoved mizukage a eventualne |Faita pokud by chtel neco rict .Faito si moc dobre mohlk vzpomenout co se stalo jak Shina chytl do Genjutsu. tudis by si mel byt schopen domyslel co drima v ovladnute technice.

Faito

Slova Mizukage mnou projela jako blesk. Nečekal jsem ani jedno ani druhé. Hluboce jsem se uklonil.
"Madam, děkuji, ale vedl jsem vesnici v době Vaší nepřítomnosti, opravdu by mi nevadilo být zástupcem, dokud se neuzdravíte..." řekl jsem. Myslím ale, že Hitomi mě znala už dost dlouho na to, aby věděla, že to byla spíše zdvořilostní věta a že ve skutečnosti po postu kageho toužím už velmi, velmi dlouho. Vzal jsem dopis a založil ho do kabátce.
Podíval jsem se na lady Mizukage, ale v mém obličeji už nenašla žádnou emoci. Teď je potřeba jednat. Od téhle chvíle přebírám zodpovědnost za vesnici a pokud mě za dva dny rada schválí, musí se začít něco dít. Ještě jednou jsem se uklonil, pohladil Kairi po vlasech a velmi povýšeně se usmál na vlčici.
"Tak Shin už ovládá Kekkei Genkai...roztomilé..." řekl jsem arogantně a vyšel jsem ven z pokoje. U dveří jsem se ještě jednou otočil a naposledy uklonil.
"Brzké uzdravení, lady Mizukage. Nezklamu Vás..."
Načež jsem věnoval kairi úsměv a odešel jsem pryč.

//přesun

Doprovázela jsem Faita pohledem. Teprve po jeho odchodu jsem se podívala na vlčici.
,,Jsem ráda, že se mu daří lépe. Věřím, že tomu tak bude i nadále." odpověděla jsem takto schválně. Prostě jsem si nepřipouštěla, že by se mu mělo něco stát. Nevěřila jsem tomu.
,,Pryč nemohu. V tomto stavu rozhodně ne. Můžeš ho ale ode mě pozdravovat." mírně jsem se pousmála. V tu chvíli dovnitř přišel někdo, koho jsem už hodně dlouho neviděla. S radostí jsem se na červenovláska usmála.
,,Ráda tě znovu vidím, Meizu." pozdravila jsem ho, čímž jsem mu dala svolení, aby vstoupil dovnitř.
,,Už se informace o mně dostala i k tobě?" naklonila jsem hlavu na stranu. Opatrně jsem si zalezla zpět do postele. Pořád to bolelo. Opět jsem se přikryla, aby všechny obvazy nebyly vidět.

Usmála jsem se na něj. Dlouho se neukázal, to je pravda. Byla jsem s ním naposledy...No, je tomu už opravdu dlouho.
,,Samozřejmě, že stále patříš." pokývala jsem hlavou. Kývla jsem hlavou směrem k židli, aby se posadil vedle mé postele.
,,Momentálně? Popravdě, zatím špatná. Brzy se to ale změní." pousmála jsem se tajuplně.
,,Jestli chceš vědět, co se stalo, tak ti povím tohle: Přišel sem nějaký blázen, který nám nejprve povraždil celou ANBU jednotku jen aby mě vylákal ven. Následně se do mě pustil a zabil mě." ušklíbla jsem se. ,,A ne, nejsem duch. Jeden...pro mě neznámý shinobi obětoval svůj život, aby mě zachránil. Vyměnil si svůj život za můj, proto jsem tu.." sklonila jsem hlavu a přivřela. Mrzelo mě, že kvůli mně zemřelo tolik lidí..
,,Při té příležitosti byl z mého těla vypuštěn Nanabi, kterého jsem nechala zapečetit do nové jinchuuriki." dokončila jsem vyprávění a počkala si na jeho reakci.

Nejmenovaný shinobi mě doprovodil k nemocnici, kde si mě už převzal doktor. Předtím jsem mu však poděkovala, protože by mi cesta sem trvala déle a nemusela by být pro mě příjemná. Doktor mi prohlídl oči a zahrnul mě nějakými lékařskými termíny a bláboly. Jediné co jsem pochopila, bylo to že se mi zrak může ale nemusí vrátit. Měla jsem nadějí a to my stačilo, ale zatím převládaly pocity neschopnosti a nespolehlivosti. Od doktora jsem dostala takovou pěknou bílou hůl, abych mohla narážet s ní do překážek místo svého obličeje. Vzala jsem ji do ruky a odešla pryč z nemocnice.

//přesun

Upřímně, Meizova reakce mě pobavila. Očekávala jsem takový výraz, když mám být správně mrtvá.
Zakroutila jsem hlavu. ,,Neomlouvej se." pousmála jsem se. Pak jsem zaslechla obrovský humbuk venku a nebylo to jen díky bouřce venku. Následně jsem zaslechla slova. Je to tu. Usmála jsem se na Meiza.
,,Pro misi si můžeš přijít k novému Mizukagemu Faitovi." pousmála jsem se, i když trochu smutně. ,,Rada Kirigakure usoudila, že již nejsem hodna svého titulu. Vesnice se odteď ale bude mít mnohem lépe. Sice tvrdší režim, ale bude nám lépe." usmála jsem se zase optimisticky.
,,Chci se jen zeptat, jestli ještě mohu počítat s tvou pomocí při trénování jinchuuriki? Sice teď chvíli potrvá, než se dám dohromady, ale...jestli jsi ještě neztratil zájem." naklonila jsem hlavu na stranu.
Do pokoje přišla sestřička, která mi odebrala kapačky a sundala infúzi. Krev jsem už měla doplněnou. Vytahovala mi injekce z rukou a odpojovala hadičky. Meizu tak na chvíli mohl zahlédnout, jak a kde všude mám obvazy. Měla jsem je v podstatě na celém těle. Občas přes ně prosvítala zarudlá kůže od popálení.
Když sestřička odešla, zadívala jsem se na Meiza. ,,To, že tu se mnou teď, musí zůstat utajené. Zbytek vesnice, zvláště obyčejní obyvatelé, mají za to, že jsem mrtvá. Tak to bude podáno i ostatním vesnicím." mrkla jsem na něj, přičemž jsem si přiložila ukazováček ke rtům na znamení, že má být ticho a potom jsem se usmála.
,,Ve vesnici si budu hrát na ducha." zasmála jsem se.

Moje úsměvy byly v podstatě k ničemu. Ač jsem se snažila hrát bezstarostnou, jako jsem to vždy v takových situacích dělala, bylo to k ničemu. Meiza nové informace docela dost zarazily. Zmlkla jsem tudíž taky. Po chvíli ticha se nakonec zvednul. Na jeho přání hodně štěstí jsem se pouze usmála. Pak už se za ním zavřely dveře.
Pootočila jsem hlavu a podívala se na spící Kairi. Mírně jsem se usmála. Pořádně jsem si lehla a dívala se na bílý strop. Cítila jsem se prázdně, stejně jako byla prázdná i ta bílá barva. Nač vlastně žiju tenhle život? Poslední dobou už jen pro Kairi..

Vstoupil jsem do budovy nemocnice a šel jsem rovnou na recepci. Sice bylo po návštěvních hodinách, ale nějak jsem doufal, že narazím na spřízněnou duši, která mne nechá dojít do cíle. Stačil jeden milý úsměv a slušná prosba a mohl jsem jít za Himi. Vyrazil jsem tedy vstříc jejímu pokoji. Doufal jsem, že bude spát, když je tak pozdě a ona na tom není pořád nejlépe. Vplížil jsem se do jejího pokoje a posadil se vedle její postele. Viděl jsem, že má zavřené oči a nereaguje na mou přítomnost. Pohladil jsem ji tedy po vláscích a pousmál se.

Měla jsem zavřené zavřené oči a trochu jsem poklimbávala. Tím nicneděláním jsem byla trochu unavená. Díky tomu jsem nevěnovala pozornost žádným zvukům kolem sebe. Když jsem ale ucítila dotek, trhla jsem sebou a vytřeštila oči. V pokoji bylo šero, ale i přesto jsem viděla jeho svítící karmínové oči. V prví chvíli jsem nemohla uvěřit, že za mnou přišel. Vystřela jsem ruku a opatrně, jako kdyby se měl rozplynout, jsem se dotkla jeho tváře. Nezmizel. Teprve potom jsem se usmála a do očí mi vyhrkly slzy.
,,Daisuke.." vzlykla jsem.